Bellin porod nedopadne tak, jak to známe z knížky. Doufám, že se Vám to bude alespoň trochu líbit.
29.07.2010 (15:15) • DyDy • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3035×
Bylo krásné počasí. Muž sedící na křesle si obejmul nohy. Letní vánek rozcuchával jeho bronzové vlasy. Vzpomínal na tu, kterou tolik miloval. Otevřel oči a došlo mu, že se nevrátí. V jeho očích nemohly být slzy. Ne... Nemohl si ulevit od své bolesti, a tak se jeho oči pohybovaly po obloze a hledaly ji. Modlil se, že ho uslyší.
„Miluju tě!“ zašeptal.
„Vem si dítě!“ Podal ho dívce, která přihlížela.
„Prohoď ho oknem!" vykřikl černovlasý chlapec. Pak se otočil a odešel pryč. Nechal ho tu samotného s umírající ženou. Neměl čas poslouchat myšlenky, a tak nevěděl, co chce černovlasý hoch udělat. Najednou je uslyšel z 1. patra. Lekl se ale pak uslyšel jiné a oddychl si.
„Bello, udrž svoje srdce tlukoucí!" pronesl. Věnovala mu pohled plný lásky. Zavřela oči.
„Ne!“ zoufale vypustil z úst. V jeho očích se objevily obavy.
S posledním tlumeným bum-bum se její srdce zadrhlo a nastalo ticho. Vrazil injekční stříkačku do milovaného srdce silou tak, že se celé tělo nadzvedlo. Doufal, že jeho jed všechno napraví. Mýlil se, její srdce už dávno netlouklo. Stlačoval mrtvé srdce. Muž čekal na jediný zvuk. Zvuk, který v tomto okamžiku, prolomí to hrůzostrašné ticho. Nic nepřicházelo. Zoufale kousal do zbytků znetvořeného těla. Nic. Chtěl oživit ženu, co tak miloval. Ale ona už tam nebyla. Byla pryč. Začal to tušit. Jeho kolena se podlomila. Donutil své nohy znovu stát. Masíroval nadále srdce... Nic. Ticho. Ale on nechtěl přestat, nechtěl přiznat prohru. Nevěděl, že to nestihl. Že jed nemohl začít působit.
Dorazila jeho rodina. Muž se podíval s nadějí v očích na svého otce. Ten jen sklopil hlavu a zakýval v nesouhlasu. V tom okamžiku muž začal vrčet, podobalo se to breku. Nic jiného nemohl udělat. On nemohl brečet. Ne.
Nemohl to jen tak vzdát. Začal znovu. Další den a noc oživoval mrtvé zohavené tělo.
„Edwarde, dost!“ Otec už nemohl koukat na zmučeného syna.
„Edwarde, je mrtvá!“ To jediné slovo se rozléhalo místností. Mladík se zastavil a pohlédl otcovi do obličeje. Hledal jakýkoliv náznak toho, že to, co právě vyřkl, není pravda. Nic ale nenašel, ani sebemenší náznak. Otec přistoupil blíž a naléhavě ho objal, avšak on se vytrhl.
Přistoupil k ní a vtiskl polibek na čelo. Vzal ji do náruče a odnášel pryč. Přes rodinu, která se modlila, aby mohla uronit alespoň jedinou slzu, a tak ulevit své ohromné bolesti.
Uviděli ochablé tělo, které viselo na mladíkových pažích. Jedna dívka myslím, skončila na kolenou. Byla to Alice? Uviděla budoucnost. Ona nemohla vidět, co se u porodu stane, neviděla to. Nenáviděla se za to. Tenhle pohled se mihl i v mladíkových očích.
Pěstí proletělo stěnou. Piáno, na kterém dříve hrával její ukolébavku, se rozletělo na milión třísek.
Odnášel ji pryč od krvavé pohřební hranice. Vydali se s ním.Věděl, že mu věřila. Věděl, že neprávem. Mohl za to, že zemřela. Kdyby to stihl, nemusel o ní přijít.
Vyšel ven, kde prošel skrz smečku vlků. Měli sklopené hlavy a koukali do země. Jeden vlk byl ale jiný než ostatní ve smečce. V jeho očích se jiskřila slza, která pomalu padala dolů po dlouhé srsti. Druhá nepadla, vzal svou tlapu a utřel ji.
Mladík věděl, že ho nejspíš zabíjí, i když smlouva nebyla porušena. Vztyčil hlavu a prosil pohledem. Uslyšel jen zamítnutí.
Šel dál a po jeho kamenné tváři stékaly kapky deště. Všichni se otočili a následovali ho. Došel ke skále. Nemohl jít dál. Pomalinku se usadil a pohladil ji po vlasech. Svým čelem se opřel o její.
„Neříkala jsi, abych se nebál, protože patříme k sobě?“ zavzlykal.
„A víš co... měla jsi pravdu!“ Přes vzlyky pokračoval.
„Bello, tak proč jsi mě tu nechala!??“ Bolestí zaklonil hlavu.
„Proboha, próoč?“ prolétlo zoufalství celým lesem.
Vzlyky a vytí se rozhléhalo celou krajinou. Její oběť udobřila dva odjakživa znepřátelené rody. A ty se modlí za milovanou duši, nemohla být zvrácená. Ne. Doufají, že ne. Ale popravdě... Byla to upírova milenka!
„Néééé!“
A zem roztřásly blesky a hrom rozlomil zem.
„Dědo... Dědo, pojď si hrát!“ usmála se na něj. Muž vstal z křesla a vzal holčičku do náručí.
„Mám tě rád, Bello!“ Podívala se na něj přes hnědé oči, které mu ji tak připomínaly. Prstem jí přejel nosánek.
„Dědo, budeš pykat!“ poručila mu. Muž se usmál a pustil holčičku na zem.
„Jasně, že budu!“ odsouhlasil. Holčička nakrčila nos a nahodila důležitý pohled.
„Né, abys zas švindloval!“ napomenula ho. Muž se hluboce zasmál a podíval se k nebi. Jenže to ho už holčička táhla pryč...
Autor: DyDy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Proč?! Proč jsi neudržela svoje srdce tlukoucí?:
lepší než originál - přesto je happy end happy end.. i přes smutek, palce nahoru
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!