Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Proč mě nechali žít?

01.05.2010 (19:44) • Motylek • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2040×

Když se člověku den nepovede, většinou v noci přemítá, proč to neudělal jinak. Se mnou to bylo stejné, až na to, že jsem nepřemýšlela nad problémem těsně před tím, než jsem šla spát. Já vlastně nespím nikdy. Nepotřebuji ji to, jako každý upír. Jenže přemýšlet doma, taky nebylo zrovna ideální. No doma… Asi před dvaceti lety ze mě udělala Victorie upíra a chtěla mě a ostatní novorozený použít na Cullenovi, ale přepočítala se. Díky Alicině schopnosti o útoku věděli a mohli se na nás připravit. Cullenů bylo sedm…  tedy mělo jich být sedm, ale Victorie nepočítala, že se spojí Cullenovi s vlkodlaky.

Ten den, kdy jsme na ně zaútočili, se mi změnilo vše, v co jsem věřila. Bylo už po boji, přišla i ta lidská holka, kterou jsme měli zabít, a já klečela na zemi. Ten hnusný blonďák Jasper mě držel a jakýsi šedý vlk ležel přede mnou. Bylo mi jasné, že jsem jediná, která z naší smečky přežila. Carlisle se mi snažil vysvětlit, o co Victorii šlo, nevím proč, ale věřila jsem mu. Náhle Alice ztuhla, a když se vzpamatovala, řekla, že musí vlkodlaci pryč.

„Voltuirovi,“ sykl Edward a vzal Bellu za ruku. Z lesa vyšlo asi pět upíru. Nejmenší upír si sundal kapuci a začal mluvit. Carlisle ji oslovoval Jane. Moc jsem ji nevnímala, ale jakmile zaznělo moje jméno, měla jsem srdce až v krku.

„Nezná naše pravidla, nikdo ji nepoučil,“ říkal zrovna Carlisle. Byla jsem mu vděčná, že se mi snaží pomoci, ale bylo mi jasné, že by mě jeho smečka nejradši viděla mrtvou. Až na Esmé. Její ustarané oči mě sledovaly a já cítila, že mít volbu šance, už nikdy nebudu taková, jak chtěla Victorie.

„Musí zemřít,“ řekla Jane. Rozklepala jsem se. Po chvíli jsem si uvědomila, že mi po tvářích stékají slzy. Bylo mi jasné, že je to můj konec. Zrovna se ke mně blížil jeden z těch Janeiných bodyguardů. Měla jsem nutkání vrčet, ale rozum mi radil, ať to nedělám. Místo mě vrčela Esmé a dokonce i Jasper, který mě stále držel.

„Když ji dáte šanci, Jane, bude dodržovat vaše zákony,“ řekla Alice. I přes nepříjemnou situaci její hlas zněl, jako kdyby zpívala.

„Kde máš jistotu?“

„Viděla jsem to. Dejte ji šanci.“

Jane, se rozesmála. Nevěděla jsem, co je tu směšného.

„Dobrá. Dám ji druhou šanci, ale jestli poruší jediný náš zákon, je mrtvá.“ Janin hlas zněl výhružně a nepřátelsky, jenže pro mě to byla jako rajská hudba. Budu žít. Jane prohodila ještě nějaké narážky na Bellu a Edwarda, ale pak se spolu s ostatníma otočila a odešla. Jasper povolil sevření a po pár vteřinách mě pustil úplně.

„Bree…“ oslovil mě Jasper, když mi pomáhal na nohy.

„Hmm,“ to bylo jediné, na co jsem se zmohla.

„Můžeš zůstat s námi, než se naučíš…“ nechápavě jsem se na něj podívala.

Proč to dělá?  Vždyť jsem je chtěla zabít.

„Dělala si to, protože to chtěla Victorie,“ ozval se Edward. Málem jsem se skácela. Ještě před chvílí by mě nejradši roztrhl vejpůl a teď mé činy omlouvá.

Vzali mě k sobě domů a tam jsem čekala snad celou věčnost. Cestou sem jsme se sice najedli, to jo, ale po boji se o mě pokoušel hlad. Nejvíce mě dostalo, když se objevil Carlisle a páchl člověčinou. Málem jsem ho zakousla. Začali řešit jakéhosi Jacoba. Co mě bylo po něm, z toho jak Carlisle voněl, no, jak pách těmi vlky a člověčinou, jsem měla hlad.

„Vezmeme tě na lov,“ ozval se Emmett.

 „Vy přece krev nepijete,“ sykla jsem. Emmett se mi moc nelíbil, celou dobu si ze mě utahoval.

„Nepijeme lidskou a to je rozdíl,“ řekla Esmé „až odsud odejdeš, můžeš lidskou krev pít, ale dokud si ve Foks, tak pouze zvířecí.“  Esmé měla ustaraný hlas. Nedivým se jí. Já sama sobě jsem v tomhle nevěřila, natož tak někomu cizímu.

Na ten lov nikdy nezapomenu. Hlavně protože jsem se s Emmettem poprala a oni nás nechali. Byli u toho i vlci. Bavili se náramně. Hlavně ten šedej, co měl hlídat. Mohl se potrhat smíchy, když jsem se s Emmettem začala rvát. Kdyby tam nebyl ten jejich alfa a ostatní, tak bych ho asi roztrhla na milion kousků. Teď na to vzpomínám s úsměvem.

Asi před rokem jsem Cullenovi vyhledala. Byly na Aljašce. Málem jsem sebou švihla o podlahu, když jsem uviděla Renesmé. Edward se vážně činil a Jacob byl takový génius, že se do ní otiskl. Myslela jsem, že mě poženou pryč, ale díky Alicině schopnosti mě pěkně uvítali. Bylo jim divné, že jsem si po tak dlouhé době na ně vzpomněla, ale já měla důvod. Přiznala jsem se jim, že jsem zachránila život jednomu asi třináctiletému klukovi. Odůvodnit to, že vypadal na víc, nemělo cenu. Carlisle se obával nejhoršího, že někde tady loví a zabíjí. Dost ho udivilo, když jsem řekla, že ho ode mě odlákali Voltuirovi. Na otázku proč, jsem jim řekla, že Miki, tak se jmenoval, uměl manipulovat s lidmi. Carlisle mi řekl, že oni "sbírají" nadané upíry, což pro mě novinka nebyla. Spíš je překvapilo, že mě nezabili. Na tohle jsem nedokázala odpovědět.

Ležela jsem u nich v jednom z pokojů a přemýšlela, jaké by to bylo, kdybych Mikimu nedala nový život, kdyby mě tehdy Voltuirovi zabili. Zrovna jsem došla k variantě, že mě nechají žít kvůli nějakému plánu, když se dole rozezněl smích. Sešla jsem dolů, abych zjistila, co se děje a na zemi se válel Emmett. Když mě spatřil, rozesmál se ještě víc. Hned mi bylo jasné, že mu Edward řekl, co si myslím a nad čím dumám. Vzala jsem péřový polštář a vší silou ho po něm hodila. Edward se pohybem do strany polštáři vyhnul.

Měla jsem v plánu požádat Cullenovi, aby mě nechali nějaký čas u sebe. Samota mě nudí, ale při pohledu na Emmeta mě to přešlo. Esmé mě sice lákala, ať zůstanu, ale já měla pocit, že když zůstanu, tak Emmetta zabiji. Byla jsem u nich necelý týden a on se vyžíval v mé maličkosti. Párkrát jsme se i servali. Jediný, kdo se mě zastal, byla vždy Renesmé a ten její Jacob. Velmi mě bavilo lovit s Jasperem a jeho se mnou. Svůj instinkt jsem sice vylepšila, ale podle něho se ještě velmi podobal tomu, co jsem měla před lety.

Jednou jsme se vrátili z lovu a před domem stálo černé Volvo. Pach cizích upírů nešel necítit. V obývacím pokoji byla, Jane a několik dalších upírů. Mezi nimi i Miki.

„Cullenovi se zapřísáhli, že neporušíš zákon, ale ty jsi ho porušila,“ řekla Jane.

„Nechtěla to udělat.“ řekl Carlisle. Jasper kývl na Bellu. Pochopila jsem to kývnutí jako, že má kolem nás udělat štít. Jane, se však nechystala použít svoji schopnost.

„Máš jediné štěstí, že je Miki tak nadaný. To ti zachránilo život. Jen jsem ti měla vyřídit, že se máš mít na pozoru.“ Po těch slovech kývla na své přátele a odešla.

„Nemusíš s nimi chodit,“ zašeptala jsem, když kolem mě procházel Miki.

„Já chci.“

Seděla jsem na židli nehybně celé hodiny. Nechtěla jsem žít sama, ale ten, co měl být můj druh, se rozhodl jinak. Cullenovi mě lákali, ať zůstanu s nimi, ale já jsem se rozhodla jít. Kdybych zůstala s nimi, musela bych přemýšlet, proč mě nechali znovu Voltuirovi žít. Musela jsem svůj mozek namáhat jinak a to šlo pouze, když jsem byla v terénu.

Autor: Motylek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Proč mě nechali žít? :