Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pro krásu se musí trpět

05.06.2011 (16:00) • Lucka002 • FanFiction jednodílné • komentováno 34× • zobrazeno 4184×

Hlava mi třeštila a dobře jsem věděla, že to každým okamžikem přijde. Prostě nemohu, ač jsem si tolikrát slíbila, že to neudělám, nešlo zastavit nevyhnutelné. Nahnula jsem se nad záchodovou mísu a celý obsah mého žaludku se ztratil v odtokové rouře.

Když už jsem věděla, že je mé tělo zbaveno veškerých zbytků jídla, sesunula jsem se na ledovou zem, která mě přivítala s otevřenou náručí. Rozvzlykala jsem se, jelikož jsem opět porušila slib, který jsem dala nejen sama sobě, ale především jemu. Copak by záleželo na tom, že si něco slibuji?

Ne, na mně nezáleželo, ale on po mně něco žádal… Edwardovi jsem slíbila, že už to neudělám, že se budu snažit, abych se uzdravila. Ale copak to šlo, když mi stačil jediný pohled do zrcadla, ke kterému jsem téměř neměla přístup, abych viděla, jak odporné je mé tělo?

Tolik nechutného tuku, který tu do mě cpali! Po tváři mi stekla slza bezmoci, ale neměla jsem ani sílu na to, abych ji setřela. Třebaže jsem přemlouvala svůj rozum, nedokázala jsem se přesvědčit k tomu, abych se vrátila do pokoje.

Místo toho jsem si klekla na chladnou zem, která byla pokryta dlaždičkami a začala jsem posilovat, abych alespoň tak zpevnila svou povislou kůži. Teprve po tom, co jsem udělala sto kliků, jsem se cítila částečně psychicky spokojena, přestože mi mé tělo hlasitě odporovalo.

Seber se! přikazoval mi můj vnitřní hlas, ale poslechnout ho bylo těžké. Přesunula jsem se k chladivě studené zdi a opřela jsem o ni svou těžkou hlavu, potřebovala jsem si vydechnout, uklidnit se a nějak zastavit ten vodopád uvnitř mé hlavy.

Všechno se zdálo lehce rozmazané, ale těžko jsem mohla určit, zda to způsobují slzy, které se mi nepřestaly řinout z očí jako dva slané potoky, jejichž kapky dopadaly na zem. S hlučným kapáním tak tvořily slaná jezírka, která se vpíjela do spár mezi kachličkami.

„Bello,“ zašeptal hlas ode dveří, vzhlédla jsem k nim a zamžourala jsem do dáli, abych v nich spatřila svého anděla s hrůzou a bolestí v očích. Pousmála jsem se a natáhla k němu ruku, potřebovala jsem cítit jeho blízkost. Než jsem se nadála, držel mě ve svém náručí a já jsem tak mohla schovat svůj provinilý výraz do jeho tmavomodré košile, ve které mu to dnes neskutečně slušelo.

„Promiň,“ zachraptila jsem a raději jsem zavřela oči, když se mnou přecházel do svého pokoje. Motala se mi hlava, celý svět se točil. Barvy bílých zdí jsem dokázala sotva registrovat, zdály se mi holé, přestože jsem si dobře pamatovala, že jsou na nich pověšené obrazy. Bylo mi chladno, ale snad to bylo způsobeno tím, že jsem měla jen tílko a volné tepláky, ve kterých nebyly vidět má silná stehna.

Ucítila jsem pod sebou měkkou matraci a přitáhla jsem si ke krku peřinu, aby si ke mně mohl lehnout. Chtěla jsem být uvězněna v jeho náručí, kde by mi bylo dobře. Edward však vždy protestoval, že by mi chlad jeho kůže způsobil husí kůži, tudíž jsem musela být zabalená.

„Promiň, neměl jsem tě nechávat samotnou,“ omlouval se za svou potřebu dojít si na lov. Ale copak bych mu mohla něco vyčítat? Vždyť potřebuje krev, aby tak odolal nejrůznějším pokušením, která se mu neustále vkrádají do života. Má přítomnost v jejich domě není žádným ulehčením, ale Edward na tom trval. Musela jsem tu zůstat, aby na mě mohl dohlédnout, věřil, že to zvládne.

„Ty za to nemůžeš,“ ignorovala jsem jeho omluvy a dobře jsem věděla, že to já bych se tu teď měla omlouvat. Já jsem porušila sliby, které jsem mu dala a tím jsem opět zradila jeho důvěru. Po očku jsem se mu podívala do tváře, ale nespatřila jsem v ní žádnou výčitku vůči mně.

Spíš se zlobil sám na sebe, čelist měl zaťatou a kamenný výraz, který upíral do dáli, ten jsem už tak dobře znala. Přesně takhle se tvářil, když se vrátil zpět po tolika měsících, co mě tu nechal samotnou. Byl stejně rozčílený, zoufalý, zničený…

„Ale mohu, kdybych tehdy neodešel, nemusela bys dnes tak moc trpět,“ vyčítal si a já nevěděla, jak bych mu mohla pomoci. Vzala jsem do dlaní jeho ztuhlou tvář, která se pod mým dotykem rozněžnila a věnovala jsem mu jeden povzbudivý úsměv.

„Měla by ses najíst,“ upozornil mě a já jsem si ani nevšimla, že je na stolku vedle postele postavená snídaně. Stačil mi jediný pohled, abych tryskem vystřelila zpátky do koupelny, kam jsem to stihla jen těsně. Poklekla jsem před záchodovou mísou a můj žaludek se obracel, aby ze sebe dostal všechen svůj obsah.

Mimoděk jsem si vzpomněla na počátky tohoto začarovaného kruhu. Na chvíli, kdy jsem zvracela poprvé, tehdy mi to přišlo tak divné, ale zkusila jsem to. Zvlášť, když mi Jessica říkala, jak skvělý je to pocit, když to zkusíš jednou. Napoprvé to prý jde ztěžka, ale časem se to zlepšuje. Měla pravdu, nyní už si nemusím zvracení vyvolávat, přichází samo jako na povel.

Zrovna jsme seděli v jídelně, skoro jsem ani neposlouchala to, co si Jessica vypráví s Mikem a ostatními z party. Pozorovala jsem svůj plný tác jídla a dopíjela jsem láhev čisté vody. Od té doby, co Edward odjel, jsem neměla chuť na jakékoli jídlo, neměla jsem náladu na to, abych se s někým bavila o svém soukromí.

„Bello, ty taky držíš dietu?“ vyptávala se mě Jess, která si ke mně přisedla, když se ostatní zvedli k odchodu. Divila jsem se, že má ještě chuť prohodit se mnou slůvko, ale ona se zdála tímto tématem nadšená, i když… Z čeho ona kdy nadšená nebyla, že?

„Ne, proč si to myslíš?“ odpověděla jsem poněkud zaskočeně, ale když jsem se znovu zadívala na svůj plný talíř, došlo mi to. Asi bych si ty obědy měla přestat kupovat, když je stejně nejím. Odlepila jsem svůj pohled ze svého plného tácu a zadívala jsem se na prázdný talíř, který Jess doslova vyjedla do posledního zrnka rýže, která byla dnes k obědu.

„No, nejíš,“ pronesla logicky. „Já teď držím úplně úžasnou dietu, můžu sníst cokoli s tím, že to nejpozději do půl hodiny musím všechno vyzvracet. Nevěřila bys, že vůbec nemám hlad, ale co je hlavní? Zhubla jsem už čtyři kila!“ zaradovala se nehraně.

Nevěřícně jsem se na ni podívala a její úsměv se ještě rozšířil, nejspíš to bylo nad zjištěním, že ji vnímám. Seděla jsem tam, aniž bych byla schopna odlepit své tělo ze židle, přičemž jsem poslouchala Jessicy chválu na úžasné diety, které se dočetla na internetu.

„No, taky bys mohla něco shodit, třeba to byl důvod, proč tě Cullen nechal,“ neodpustila si drobné rýpnutí do mé osoby a zmizela na dívčí toalety. Dovedla jsem si představit, co jde právě teď dělat.

Její poslední věta mi však zůstala znít v uších ještě ve chvíli, kdy jsem si to rázovala ke svému náklaďáčku. Přemýšlela jsem nad jejími slovy i doma, když jsem pro Charlieho vařila večeři, abychom ji večer mohli sníst. Má – už tak dost mizerná – nálada se dostala pod bod mrazu, takže ze mě Charlie dnes nevypáčil jediné slovo.

Hned po tom, co jsem umyla nádobí, jsem se vydala do koupelny, abych se vykoupala. Svlékla jsem se a jen ve spodním prádle jsem se zadívala do zrcadla, které mi vrátilo můj ztrhaný výraz ve tváři.

Přesunula jsem pohled na své tělo a přemítala jsem v hlavě, zda skutečně potřebuji zhubnout. Je snad skutečně pravda, že by mě Edward neopustil, kdybych měla o několik kilo méně? Třeba by se vrátil, pokud by ve vizích své sestry spatřil mě, ale hubenou a krásnou…

Zamknula jsem za sebou dveře a pustila jsem vodu, aby Charlie nemohl v přízemí nic slyšet. Rozklepanýma rukama jsem uchopila kartáček a jeho obrácenou stranou jsem se pokusila vyvolat večeři ven z mého žaludku.

Když už jsem cítila na jazyku žaludeční šťávy, vše šlo snadno a já jsem se jen držela záchodového prkénka. Bylo mi neskutečně špatně, ale přemlouvala jsem se, že to je jen o zvyk. Tak to přeci Jess říkala, ne?

Ještě tentýž večer jsem zapnula svůj notebook a prohledala jsem internet, abych našla zaručené diety, které tolika lidem už pomohly. Dostala jsem nový životní směr, který mi říkal, že pokud zhubnu, on se ke mně vrátí. O to mi šlo, tak to muselo být…

Několik prvních dní pro mě bylo strašných, cítila jsem se na pokraji svých sil, když jsem každý den tvrdě posilovala své tělo poté, co jsem se vrátila z krátkého oběhu bloku. Nikdy jsem neměla ráda sport, stačil mi běh v tělocvičně, abych sebou někde hodila o zem, ale teď jsem se překonávala. Musela jsem ze sebe vyplavit velké množství kalorií, tohle byla jediná možnost.

Místo obvyklé snídaně v podobě rohlíku s máslem jsem se spokojila jen s kávou, která mi dodala nějakou energii. Po několika dnech ustalo mé neustálé kručení v žaludku a dokonce se zlepšovala i má tělesná kondice. Cítila jsem to, tohle bylo ono. Skutečná cesta k mému milému. Cítila jsem hrdost na sebe samou, když jsem každý večer lezla na váhu, abych mohla vidět, jak ručička na váze ukazuje postupně méně a méně.

Radovala jsem se, když jsem zjistila, že mi jsou volnější džíny i trička. Všechno se zlepšovalo, snad jsem už ani necítila takovou bolest z odchodu Edwarda, jelikož jsem bláznivě věřila v to, že se vrátí a bude tu se mnou.

I Charlie si všiml mé náhlé změny nálady a byl rád, jen mě trochu mrzelo, že mě ještě nepochválil, jak mi to nyní sluší, ale spokojila jsem se s tím, že je to chlap, který těmto věcem nerozumí. Tvrdě jsem dřela a z padesáti kliků denně se jich stalo sto. Dvě stě dřepů byla maličkost a já jsem byla ve své vrcholné kondici.

Pak se ale všechno začalo kazit…

Ručička na naší stařičké váze se zasekla na třiceti sedmi kilech, mohla jsem se snažit sebevíc, ale zhubnout na požadovaných třicet pět se mi nedařilo. Držela jsem ještě přísnější dietu, ale už mi bylo celkem jedno, co jsem snědla. Nepotřebovala jsem si vyvolat zvracení, přicházelo samo.

Pěstěné nehty z mých rukou zmizely a začaly se mi velmi rychle lámat. Brala jsem vitamíny, ale nic nepomáhalo. Začínala jsem si zoufat, když mi postupně na hřebenu zůstávalo stále víc a víc vlasů, dokonce i menstruační cyklus ke mně přicházel v čím dál delších intervalech…

Na chvíli jsem se vytrhla ze snění, abych se mohla zaposlouchat do toho, co mi říkal Edward. Nějak jsem nedokázala jeho slova poskládat do věty, kterou bych mohla pochopit. Pozorovala jsem jeho pohybující se rty, ale všechna slova mi splývala v dlouhé nic.

Znovu jsem sklopila hlavu, ani jsem se nebránila dalšímu zvracení, které ke mně přišlo vzápětí. Mé tělo objal chlad, který mi rozklepal i zuby. Třásla se mnou zimnice a já jsem se velmi ráda vymanila z reality, abych se mohla vrátit do svých vzpomínek, které mi přinášely jistou úlevu.

Pamatuji si, jak jsem vyrazila do školy, ale už od rána jsem se necítila příliš dobře. Vlasy jsem jen lehce pročesala hřebenem, aby mi jich nevypadalo více, než jak bylo poslední dobou obvyklé. Horší to však bylo s mou kůží, ač jsem se snažila, suché skvrny se zamaskovat nedaly.

Hubená noha se mi viklala v botách na podpatcích, ale bez nich jsem si najednou připadala malá a tlustá. Nemohla jsem si vzpomenout, proč jsem je dřív nenosila. K čemu mi bylo to, že jsem dávala přednost vytahaným svetrům a keckám, když mě on nakonec stejně opustil? Asi jsem na to šla špatně…

Dojela jsem na školní parkoviště, ale do školy jsem se už nedostala. Před očima se mi zatmělo, ale neucítila jsem tvrdou zem, zachytily mě ledové paže, které jsem poznávala. Vrátil se, promluvilo mé vnitřní já, když jsem zamžourala do jeho ustarané tváře. Pak jsem ztratila vědomí…

„Bello, slyšíš mě? Bello!“ dožadoval se mé přítomnosti onen medový hlas, který jsem tolik milovala. Zamžourala jsem do slabě osvětlené koupelny a zjistila jsem, že mě Edward podpírá rukama, zatímco mi máčí obličej studenou vodou.

Neodpověděla jsem mu, jelikož jsem spatřila svůj odraz v zrcadle, které bylo zavěšené po celé délce jedné stěny koupelny. Připadala jsem si neviditelná, žebra mi vystupovala zpod tílka, ruce jsem měla jako dvě hůlky.

Najednou jsem si nepřipadala krásná, bylo mi hrozně mizerně. Fialové kruhy pod očima mi jasně říkaly, že tohle nejsem já. Jak jsem jen mohla přistoupit na něco tak šíleného? Copak jsem se skutečně zbláznila, když jsem se rozhodla, že potřebuji zhubnout?

Kdyby mě nyní Edward nedržel, zhroutila bych se k zemi. Hlava se mi motala, všechny mé svaly se bolestivě stahovaly a žaludek čekal jen na další příležitost, kdy by vyklopil svůj už tak prázdný obsah. Někde uprostřed svých zmatených myšlenek jsem si však něco uvědomila…

Došlo mi, jak nyní skutečně vypadám, kam až jsem se svou posedlostí došla. Kdy jsem dovolila, abych se vydala na tak strastiplnou cestu, díky které jsem měla získat Edwardovu lásku? Ano, jsem teď s ním, ale jak mohu vědět, že to není jen z pocitu viny?

„Edwarde,“ zašeptala jsem jméno své lásky a neubránila jsem se slzám. „Musím se jít léčit.“ To je mé rozhodnutí, před kterým mě sice ještě čeká spousta nesnází, ale věřím, že to nakonec zvládnu. Budu bojovat, protože já chci žít, chci být s ním, ale ne kvůli tomu, že by cítil výčitky.

Měl by cítit lásku, která by proudila jeho tělem. Tohle není láska, tohle je citové vydírání. Takhle to nechci, protože ač jsem nyní s ním, nemohu si ty okamžiky vychutnat. Pro krásu se prý musí trpět, ale to možná budu raději ošklivá.

Nápad na tuto povídku ke mně přišel znenadání, možná byl podpořen i tím, kolikrát člověk spatří něco, co mu připomene, že jeho postava není dokonalá. Asi je důležité, aby člověk byl pro ostatní krásný, ale podle mě je mnohem důležitější, zda je krásný sám pro sebe.

Touto cestou chci říct každému, kdo se někdy trápil se svým vhledem, aby toho nechal. Na každého někde čeká vysněný princ, nemusí být na bílém koni, ale čeká. Za zpackaný život podobným způsobem, jaký jsem tu uvedla, nestojí nic.

PS: Tohle téma je možná trochu nevhodné, ale když už jsem povídku napsala, bylo mi líto nezveřejnit ji. Počkám si na kritiku, která se nejspíš právě u tohoto příběhu naskytne. Ale děkuji každému, kdo si tento krátký příběh přečetl.

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Pro krásu se musí trpět: