Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Přízrak 4

01.12.2012 (07:00) • Texie • FanFiction jednodílné • komentováno 12× • zobrazeno 3525×

Efri cítil své tělo, celé zbrocené potem, ale horkost, která jej ovládala, pomalu polevovala. Znaveně ležel a vnímal, jak jeho srdce stále divoce bije, jako by netušilo, že by se mělo také zklidnit. Doslova jeho silné údery slyšel, jak se rozléhají po pokoji. Stejně jako dech. Připadal mu tak hlasitý, jako by funěl po doběhnutém maratonu...

Něco na něm bylo divného. Netušil co, ale jasně to cítil.

Přes tvář mu přelétl stín. Ohlédl se k oknu, kudy pokoj osvětloval měsíc. Ozařoval i postavu, která se vztyčila u okna. Nehlučným krokem se blížila až k němu. Tvář měla sice ve stínu, ale on i přesto dokázal rozeznat její rysy a hlavně oči. Z dívčí tváře se na něj upíraly oříškově hnědé oči, od kterých nedokázal odtrhnout pohled.

4.

Edward ve škole téměř nevnímal, o čem vyučující mluví. Stále mu nešlo z hlavy, proč dnes ucítil ten přízrak až u jejich domu. Jako by je sledoval až tam. Ale proč?!

Jasper byl zaražený náhlou změnou Edwardových pocitů. Z té ponuré nálady jej něco vytrhlo a zmítala jím zmatenost a napětí. Neměl však možnost se jej na to zeptat. Edward se totiž vytratil hned po konci poslední vyučovací hodiny.

≈ ≈ ≈ ≈ ≈

Forkská městská knihovna byla většinou prázdná. Na regálech se usazovala malá vrstva prachu, kterou většinou rozvířilo, když okolo proběhla postarší knihovnice. Postavu měla už shrbenou a šedivé vlasy stažené do drdolu na temeni. Vypadala, že ji jen máloco dokáže vyvést z rovnováhy. Edwardovi se to však rozhodně podařilo. Zavítal sem málokdo a především zde nečekala nikoho, kdo vypadal jako on.

Zůstala na něj v první chvíli jen němě zírat a po chvíli přimhouřila oči, jako by jej podezírala, že jen zabloudil.

„Máte tu nějaké informace o lesích okolo Forks?“ zopakoval jí otázku.

„Eh,“ odkašlala si, aby našla znovu hlas. „Jistě.“ S těmi slovy se otočila a vycupitala z poza stolu. Vedla jej až do zadní části, kde v policích většinou stály svázané složky a zápisky.

„Většinou jsou to starší publikace, mapy a vyměřovací záznamy,“ ukázala mu na jeden z regálů.

Bez dalších slov se natáhl hned po té první. Pomalu v ní začal listovat a na zádech cítil její zvědavý pohled. Po pár minutách se konečně vrátila ke svému stolu a Edward začal prolistovávat záznamy svojí normální rychlostí.

Po čtvrt hodině, kdy vrátil na polici poslední složku, nebyl o moc dál. Většinou to byly jen mapy a převody vlastnictví. Nikde žádná zmínka o ničem nepatřičném či zvláštním.

„Našel jste co jste hledal?“ zeptala se jej knihovnice, když míjel její stůl.

„Ne, ale děkuji.“

Chtěl jít dál, ale ona jej ještě zastavila.

„Pokud potřebujete něco určitého, tak se zeptejte paní Charttové, její muž dělal pětapadesát let správce všech těl lesů okolo.“

S uspokojením zaznamenala, že jej ta informace opravdu zaujala.

„Bydlí na konci Forks, žlutý dům...“

„Děkuji, já už to najdu,“ usmál se na ní vděčně a vůbec se do toho nemusel nutit.

≈ ≈ ≈ ≈ ≈

O necelých dvacet minut později už stál před domem, který zahlédl v myšlenkách knihovnice. Byl to menší domek na úplném okraji města a kus za ním už začínal les.

Otevřel vrátka a vešel do zahrady. Než stačil zaklepat, zaslechl nějaký pohyb ze strany domu. Přešel tím směrem a uviděl postarší dámu, která zastříhávala zahnědlá poupata růží, které vlhké počasí stačilo zničit dříve, než měla možnost vůbec rozkvést.

„Paní Charttová?“ zeptal se opatrně, aby ji nevyděsil. Měla podle jeho soudu určitě přes osmdesát let.

„Ano?“ podívala se na něj nedůvěřivě. Jen obtížně potlačil úsměv, když jí hlavou prolétly vzpomínky na nejrůznější zločiny za posledních patnáct let, podomními zlodějíčky počínaje a sériovými vrahy konče.

„Jmenuji se Edward Cullen a poslali mě sem, že byste mi mohla pomoci,“ podíval se na ni tím nejnevinnějším pohledem, jaký svedl.

Trochu překvapeně zamrkala. Edwarda vždy překvapovalo, jak silně to na obyčejné lidi působí.

„O co se jedná?“ vykročila k němu.

„Váš muž býval údajně správcem těch lesů okolo, zajímám se o jednu pověst co o nich koluje,“ přešel k věci. „Pro školní projekt.“

„Můj muž je už osm let po smrti, ale snad bych vám mohla pomoct já,“ pousmála se na něj. „Dáte si čaj?“

„Jistě,“ usmál se. Byl odhodlaný přetrpět i tu břečku, pokud to k něčemu konečně bude.

O čtvrt hodinky později už seděli na verandě kryté plátěnou stříškou a paní Charttová jim oběma nalila čaj do květovaných šálků.

„Tak co vás přesně zajímá?“

Edward si přisunul šálek před sebe.

„Zaslechl jsem pověst, která koluje o lese severně od města. Údajně tam straší nějaký přízrak.“ Snažil se mluvit klidně a nedát najevo, jak mu na odpovědi záleží.

„O tom už jsem hodně dlouho neslyšela,“ zamumlala a usrkla. „Ale máte pravdu. Povídalo se o tom.“

Napjatě čekal až bude pokračovat. Jako by si libovala v nervyrvoucích odmlkách.

„Většinou si o přízraku mezi sebou povídali dřevorubci. Asi tak třicet let zpátky se tam totiž hodně těžilo. Poprvé se o přízraku ale začalo mluvit před šedesáti lety, když se tam přihodilo pár zvláštních věcí, které si nikdo nedokázal vysvětlit.“

„A v poslední době?“ hlesl Edward.

„Ne, v poslední době už jsem o ničem podivném v těch místech neslyšela. Není se ale čemu divit. Těžba tam na dlouho ustala a téměř nikdo tam nechodí, proč taky.“

„Aha.“ Zadumaně zvedl šálek a polovinu najednou vypil. Nechtěl, aby se cítila dotčeně, ale bylo to opravdu odporné, obzvláště ten nasládlý ovocný zápach.

„Váš muž ten přízrak někdy viděl?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Tedy, ne že by o to nestál,“ pousmála se. „Ostatní z toho přízraku byli nervózní, ale jeho uklidňoval.“ Zahleděla se nevidomě před sebe. „Vždy mi ráno říkával, ať se o něj nebojím, že na něj dá pozor.“

„To nechápu,“ zamračil se. „Všichni ostatní z něj měli strach a sama jste říkala, že už několikrát něco provedl.“

„No, strach,“ mlaskla neutrálně. „Spíše je děsil ten pocit, že je možná něco sleduje. Jeden něco zaslechl a ostatní hned začali vidět všude duchy... On sám však nikomu nic zlého nikdy neudělal, vlastně naopak. Několikrát se stalo že někdo zabloudil a pak jsme ho našli podchlazeného ležet hned při okraji lesa.“

Edward zamyšleně znovu upil ze šálku, aniž by si uvědomil, co vlastně dělá. Byl myslí úplně jinde.

„Dáte si ještě čaj?“ probral jej hlas paní Charttové. Už sahala po konvičce, ale zarazil ji včas. Překryl dlaní šálek, aby jí nedal šanci, mu ještě dolít.

„Ne, vlastně už bych měl jít.“

Trochu zklamaně přikývla. Dovedla jej však až k brance a mile se s ním rozloučila.

Když vykročil ulicí od domu, čelo se mu zkrabatilo. Přízrak byl opravdu skutečný a k jeho překvapení chránil zdejší lidi. Otázkou však bylo, co chce po něm. Je jeho rodina pro ten přízrak mírumilovná, nebo v nich vidí nebezpečí?

≈ ≈ ≈ ≈ ≈

Už se pomalu začínalo šeřit, když Edward dorazil domů. Šel pěšky, aby měl klid na přemýšlení, ale kloudného výsledku se nedobral. Nedávalo mu to smysl.

Potřeboval si to utřídit v hlavě, probrat to s někým. Jeho první kroky tedy vedly přímo do Carlislovy pracovny. Vešel a zavřel za sebou rovnou dveře. Carlisle seděl v křesle u stolu a bradu měl podepřenou dlaněmi. V první chvíli si Edward myslel, že se jen nad něčím zadumal, ale když mu začal věnovat více pozornosti, všiml si jeho svraštěného čela a znepokojených myšlenek.

„Carlisle?“ upozornil jej na sebe. „Co se děje?“

Dotyčný zvedl hlavu a vzhlédl k němu. Věděl, že před ním nemá cenu cokoliv zaobalovat či mlžit.

„Jde o toho mého pacienta, už jsem zjistil co se s ním děje...“

Edward se posadil a čekal až bude Carlisle pokračovat. Slyšel, jak v mysli hledá správná slova, ale sám z toho byl stále zmatený a mimo.

„Mění se,“ povzdechl si.

„Jak mění?“ nechápal Edward.

„V měniče a můžeme za to my.“ Carlisle se zvedl a přešel k oknu. „Obávám se, že členové kmene z La Push se z našim příchodem vždy začnou měnit na vlky a skončí to, až když je jejich smečka dostatečně silná a nebo s naším odjezdem.“

Edward na něj zůstal ohromeně zírat. Pracovna se ponořila do ticha, stejně jako oba muži do svých úvah.

Teprve až po hodné chvíli jej Carlisle prolomil.

„Co jsi to vlastně chtěl, když jsi přišel?“ obrátil se na Edwarda. „Vypadals velmi rozpolceně.“

Ten mu přikývl a chvíli mu ještě trvalo, než promluvil.

„Snažil jsem se něco zjistit o přízraku, který se prý prohání zdejšími lesy.“

„Přízrak?“ povytáhl Carlisle překvapeně obočí. Nikdy by do svého syna neřekl, že na něco takového věří.

„Já také ne, dokud jsem se s ním nestřetl,“ zamračil se a raději přehlížel Carlisleův šokovaný výraz. „Nikdy jej nikdo neviděl, ale ten pocit, že tam někdo je, že tě sleduje, je téměř hmatatelný...“

Vzhlédl ke Carlisleovi, který ztěžka dosedl do křesla.

„Myslíš, že je nějak nebezpečný?“

„Lidem? Ne. Nám? Nemám ponětí,“ pokrčil rameny bezradně.

„Zvláštní,“ hlesl Carlisle po chvíli ticha. „Nikdy jsem se s ničím takovým nesetkal. Možná bude lepší, když se té oblasti raději vyhneme...“

Zarazil se, když Edward zavrtěl hlavou.

„Dnes ráno jsem jej cítil tady, přímo před domem. Je to zvláštní...“

Cerlisle otevřel ústa, ale pak je opět zavřel. Nevěděl, co chtěl říct, netušil co si o tom má vůbec myslet. Prohrábl si vlasy.

„Poslední dobou mám pocit, jako by bylo tohle místo snad prokleté,“ hlesl. Ničilo jejich rodinu a oni zase způsobovali problémy lidem, kteří zde žijí.

„Carlisle,“ zastavil jej prosebně Edward.

„Promiň, Bellu do toho samozřejmě neřadím. Jenže nerad bych, aby se něco přihodilo.“

Edward s ním souhlasil.

„Už jsem přemýšlel, že bych se tam vrátil a pokusil se zjistit proč jde po nás...“

„Sám rozhodně ne!“zarazil jej Carlisle. „Já půjdu rozhodně s tebou a snad by bylo lepší, požádat i Jaspera s Emmettem.“

Edward na něj vděčně pohlédl. Byla pravdě, že byl z představy nahánění toho přízraku docela nesvůj a Jasper by jim mohl dost pomoci. Dokázal vycítit pocity ostatních a třeba by se mu podařilo i zjistit, zda je pro ně hrozbou...

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Přízrak 4: