Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Přistiženi při činu III

01.11.2009 (11:00) • Huny • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 11162×

„Na co myslíš?“ zeptal se mě Edward jednou v noci, když se zase propašoval ke mně do pokoje.

„Na Emmetta,“ odpověděla jsem, ale když ztuhnul, došlo mi, jak to mohlo vyznít. „Myslím, že by si za ty fotky zasloužil nějakou pomstu. A když už to bylo před 14 dni, třeba si myslí, že jsme na to zapomněli,“ uvedla jsem to vše na pravou míru.

„To je skvělý nápad,“ pochválil mě a za odměnu mi dal pusu.

„Myslela jsem, že bysme mu mohli třeba ukradnout Rose, ale to by jí hned našel,“ přemýšlela jsem nahlas. „Nebo mu rozbít televizi. Ne, to taky ne,“ zamítla jsem to a Edward se mýma myšlenkovými pochody bavil. „A co mu třeba namalovat jeep na růžovo?“ navrhla jsem a oba jsme vybuchli smíchy, ale tenhle nápad se mi opravdu zamlouval.

„Ty mě neustále překvapuješ,“ zakroutil hlavou, ale z ničeho nic zase ztuhnul.

„Co je?“ začala jsem panikařit.

„Charlie,“ objasnil, když už jsem slyšela dupání po schodech.

Rychle jsem se obrátila na bok, zády ke dveřím a Edward zmizel. Ani jsem nedýchala, když Edward zmizel, ale nedalo mi to, abych je trochu poškádlila. „O Miku,“ zamumlala jsem tak nahlas, aby to slyšel i Charlie. Toužebně jsem si povzdechla a zavrtěla se.

Měla jsem co dělat, abych nevybuchla smíchy, ale naštěstí cvakly dveře, takže jsem si mohla znovu sednout.

Myslela jsem, že Edward přijde ke mně, ale místo toho seděl s kamenným výrazem v křesle. Vyhrabala jsem se z deky a šla za ním.

Když jsem si mu sedla na klín, odstrčil mě. „Jdi si za Mikem,“ uraženě si založil ruce na prsou a koukal do zdi.

„Ale, snad by si nežárlil?“ Odstrčit jsem se nenechala a znovu jsem se mu natlačila na klín.

„Nežárlil,“ tvrdě mě zchladil a přenesl na postel.

Chtěl mě přikrýt, ale já se ho všemi silami chytla okolo krku. Myslela jsem si, že mi ruce sundá, ale místo toho si lehnul ke mně. Zatetelila jsme se radostí a víc se k němu přitiskla, abych mohla vdechovat tu nádhernou upíří vůni a on mi chvíli co chvíli dal pusu do vlasů.

Po chvíli ticha mi to nedalo a začala jsem do něj znovu šťourat. „Že jsi žárlil?“ podepřela jsem se na loktu, abych mu viděla do obličeje.

„Spi,“ zatlačil mě zpátky do polštáře, ale odbýt jsem se nenechala.

„Takže žárlil,“ spokojeně jsem se usmála a Edward si jen povzdychl.

„Samozřejmě, že jsem žárlil. Ani nevíš, jakou jsem měl chuť do něčeho praštit, ale tvoje skříň by to nepřežila,“ těsněji mě objal.

„Cože? Ty jsi byl ve skříni?“ zeptala jsem se šokovaně.

„Bello, už spi. Zítra tě čeká náročný den,“ napomínal mě.

„Ale mě se nech…“ než jsem to stačila doříct, dal mi ruku přes pusu, „…ce,“ zamumlala jsem konec slova, ale Edward mi rozumět musel.

„Bez komentářů,“ uzavřel naší diskuzi a začal mi broukat ukolébavku, takže jsem i veškeré protesty nakonec usnula.

Vzbudilo mě až moc světla najednou a pak se mi před očima mihnul záblesk. Vyděšeně jsem otevřela oči, ale když jsem uviděla lesknoucího se Edwarda, otevřela se mi i pusa. I po takové době mě pořád udivoval a překvapoval. „Zavři pusinku,“ zašeptal pobaveně a vzal mě za bradu, aby mě mohl políbit.

„Už by sis mohl zvyknout, že v tvé blízkosti to dost dobře nejde,“ bránila jsem se, ale s úsměvem jsem sledovala jeho diamantovou kůži a až teď mi bohužel došlo, co to znamená. „Takže nejdeš do školy,“ zašeptala jsem zklamaně.

„Neboj. Po 2. hodině jsem tam jako na koni,“ znovu mě políbil a přitáhl si mě k sobě.

„Jdu do koupelny,“ vykroutila jsem se mu a s čistým oblečením vylezla z pokoje.

V koupelně jsem se umyla, upravila a vyšla jako znovuzrozená. Edward mi už určitě připravoval v kuchyni snídani, tak jsem šla za ním.

Jen co jsem sedla na židli, položil přede mě talíř s toasty.

Poděkovala jsem mu úsměvem a polibkem, který se stále víc prodlužoval. „Musím do školy,“ odstrčila jsem ho s úsměvem a s toastem v ruce vstala.

„Vezmi si moje auto,“ nacpal mi do ruky klíčky.

„Kdy jsi přivezl auto? Já myslela, že jsi tu po vlastních.“

„Doběhl jsem pro něj, když si spala,“ pohladil mě po tváři.

„A jak se dostaneš domů?“

„Proběhnu se a cestou si dám něco k snídani,“ usmál se a pokrčil rameny.

„A jak se pak dostaneš do školy? Hm?“ nadzvedla jsem obočí.

„Bello, odkdy tě zajímá, jak se dostanu do školy?“ zeptal se pobaveně.

„Od té doby, co mi vnucuješ svoje auto.“

„Tak abych tě uklidnil, může jet s Emmettem nebo s Alicí a navíc potřebuju ještě něco zařídit,“ usmál se a za ruku mě táhl ven.

Znovu jsem se mu pokusila vrátit klíčky, ale bez úspěchu, tak jsem poraženě nasedla do Volva. Ještě jsem chvíli počkala, dokaď nezaběhl do lesa a rozjela jsem se do školy.

Samozřejmě, že jsem měla nutkání Volvo nechat na cestě a jet náklaďáčkem, ale co by tomu řekl Charlie, kdyby přišel domů dřív a Edward mě určitě z lesa sledoval, takže by mi v tom stihl zabránit.

Jakmile mě na parkovišti uviděl Mike a zjistil, že se mnou Edward není, šel ke mně. „Ahoj Bello,“ pozdravil mě s širokým úsměvem.

„Čau Miku,“ oplatila jsem mu.

„Proč máš auto Cullena?“ zeptal se zvědavě.

„No, Edward přijde až na třetí hodinu, tak mi ho nanutil, že prý se sveze se sourozenci,“ vysvětlila jsem.

„Aha,“ zahučel a dál už neotravoval.

U školy se k nám přidali i ostatní, ale přesto se ty dvě hodiny příšerně táhly.

Protože jsem seděla u okna, sledovala jsem oblohu, jak se postupně zatahuje a jak na zem dopadají první dešťové kapky.

Když konečně zazvonilo, rychle jsem shrnula učebnice do tašky a vyletěla ze třídy jako blesk. Opřený o zeď, s úsměvem na tváři na mě čekal můj bůh. Skočila jsem mu kolem krku a začala jsem ho nadšeně líbat. „Ahoj,“ pozdravila jsem ho, když mi došel dech a musela jsem se odtáhnout.

„Ahoj,“ pokřiveně se usmál a znovu mě lehce políbil. Usmála jsem se taky a ruku v ruce jsme šli na další hodinu.

Při obědě po nás neustále pokukovala Alice a mě došlo, že už naší pomstu musela vidět. Koutky jí cukaly a nejspíš měla co dělat, aby se nerozesmála nahlas. Usmála jsem se na ní taky a s Edwardem jsme počkali, až všichni Cullenovi odejdou.

Myslela jsem si, že půjdeme na hodinu, ale Edward se mi pochlubil, že nám zbytek dne už omluvil. Nadšeně jsme došli na parkoviště a on odněkud vytáhl růžovou barvu a dva štětce.

Začali jsme pracovat na našem uměleckém díle, abychom to stihli, než zazvoní. Když růžová trochu zaschla, Edward vytáhl barvu žlutou a na kapotu namaloval

1

a po stranách napsal krasopisně

Emmettek

S úsměvem jsem pozoroval náš výtvor a musela se pochválit, když si mě Edward stáhnul k sobě a před namalovaným jeepem nás vyfotil.

Chtěla jsem se vrátit do školy, ale Edward mě vzal do náruče a nesl k autu. „Co to děláš?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Co by. Unáším tě,“ mrknul na mě, když mi zapínal pás.

„Cože?“ zalapala jsem po dechu, ale to už seděl na místě řidiče.

„No, kdyby se náhodou Emmett neudržel, až uvidí svoje auto, chci, abys byla v bezpečí,“ zářivě se usmál a vyjel z parkoviště.

Myslela jsem, že mě třeba doveze domů nebo ke Cullenům, tak jsem se na nic nevyptávala. Když ale vyjel z Forks a zamířil do Seattlu, jsem se zarazila a mozek mi začal pracovat na plné obrátky. Třeba jedeme někam do hotelu nebo mě bere na nějakou akcičku. Třeba do kina, nebo na výstavu. „Můžeš mi alespoň říct, kam mě vezeš?“ zkusila jsem se zeptat, ale moc velké naděje jsem odpovědi nedávala.

„Nejsi nějaká moc zvědavá?“ usmál se na mě.

„To si nemyslím“ zavrtěla jsem hlavou.

„Ale já ano,“ ukončil s úsměvem naší debatu a stejně jsem se nic nedozvěděla. „Jsem si jistý, že se ti to bude líbit a budeš štěstím bez sebe,“ pohladil mě po noze a mým tělem proběhlo známé mravenčení.

„Jsem ráda, že přemýšlíš za mě,“ položila jsem ruku na tu jeho a znovu se věnovala přírodě, kolem které jsme projížděli.

Zarazilo mě, jak rychle jsme se dostali do města, ale s Edwardem není nic nemožné. A když zastavil v centru, trochu jsem si oddychla. „Vyřídím tu fotku a hned jsem zpátky“ dal mi pusu a vystoupil.

Za chvíli byl opravdu zpátky a v ruce držel bílou obálku, kterou hodin do schránky kousek od auta.

,,Hotovo, můžeme jet dál“ usmál se a vyjel.

Poznala jsem cestu k letišti, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že někam letíme. Počkala jsem, jestli si nedělá srandu, ale když vystoupil z auta a podržel mi dveře, tak jsem velmi vážně začala pochybovat o jeho duševním zdraví.  A když z kufru vytáhl velkou a plnou tašku, kterou si dal přes rameno, mojí teorii to jenom potvrdilo. „Copak musíme letět na druhý konec země, abych byla před Emmettem v pořádku?“ zeptala jsem se zmateně.

„To si nemyslím, ale jistota je jistota,“ zářivě se usmál, až se mi podlomily nohy.

Vyzvedl letenky a protáhl mě všemi kontrolami. „Tak už mi řekni, kam mě unášíš,“ škemrala jsem a ruce jsem mu obmotala kolem pasu.

„To by potom, ale nebylo žádné překvapení,“ snažil se mě přemluvit, ale já byla strašně zvědavá.

„To nevadí. Prosím, řekni mi to,“ nasadila jsem prosebný výraz a doufala, že neodolá.

„Ty jsi neuvěřitelná,“ obrátil oči v sloup, ale letenky mi podal.

Pustila jsem se ho a odstoupila od něj, abych mohla v klidu číst. Rychle jsem očima přelétla nedůležité údaje a zarazila se až na místě přistání. „Jacksonville?“ vyhrkla jsem překvapeně a pak se šťastně usmála. „Miluju Tě,“ skočila jsem mu kolem krku a z očí se mi hrnuly slzy.

„Já tebe,“ zašeptal Edward a dal mi pusu na tvář a do vlasů.

Emmett:

Díky sluníčku jsme si ráno s Rose mohli užívat o něco déle. Kdyby bylo na mě, do školy bych vůbec nešel, ale Alice si trvala na svém, tak jsme se museli přizpůsobit. Určitě lepší, než s ní jít na nákupy.

Tvrdila, že dnešní den bude nezapomenutelný a já si to prostě nemohl nechat ujít.

Těsně před odjezdem jsme sešli s mojí láskou do obýváku a Alice vybuchla smíchy. Zkontroloval jsem svoje oblečení, jestli mám všechno a radši jsem zkontroloval i Rose, protože u ní člověk, natož upír nikdy neví, ale vše bylo bez chyby. „Alice, nechceš se s námi podělit?“ zeptal jsem se kysele, že mi zase něco uniká.

„Ne,“ zašklebila se a smála se dál.

„Alice! Vezmu všechno tvoje oblečení a donesu ho medvědům,“ začal jsem vyhrožovat, protože jenom tohle na ní platilo. Úsměv jí ztvrdnul na rtech, takže jsem vyhrál.

„Dobře. Bella odpoledne spadne ze schodů a Edward jí nestihne chytit, takže s ním nebude týden mluvit,“ povzdechla si, ale cukaly jí koutky. Představil jsem si tu situaci a musel jsem se začít smát taky.

Naší idylku přerušila Esme, která nás vyloženě vykopala do školy, tak jsem šel pro mé milované autíčko.

Jen co jsme nastoupily, v garáži se objevil Edí a natlačil se na místo spolujezdce. Chtěl jsem ho vyhodit, ale jen co jsem si vzpomněl na předchozí událost, znovu jsem se začal smát a nemohl přestat. Všichni protočili otráveně oči, tak jsem radši nastartoval a vyjel.

Když jsem zaparkoval u školy, Edí okamžitě uháněl za svojí nešikovnou Bellinkou a to ani nezazvonilo na konec hodiny. Ale když se to tak vezme, Bella je nejspíš nešikovná jenom co se uče rovnováhy, protože ty fotky z jejich řádění vypovídaly dost jasně.

U oběda jsem měl kolikrát otevřenou pusu, abych si do Belly rýpnul, ale než jsem stačil vydat hlásku, někdo mě pod stolem kopnul. A ten někdo byla samozřejmě Alice. Když jsem se zaměřil na její výraz, pohled jí furt střílel k těm hrdličkám vedle a všichni se podivně culilI. Že by to mělo nějakou souvislost se mnou a s těma fotkama? Ale to těžko. Vždyť už je to 14 dní a nikdo si na to pomalu ani nevzpomene. Ale ty pohledy stály vážně za to. Klidně bych si to zopakoval, ale to by mě Edí zabil.

Kouknul jsem směrem k němu a ten v reakci na mé myšlenky jen kývnul, tak jsem radši dál neriskoval.

Když Rose roztípala dostatečně jídlo, vzala mě za ruku a táhla mě na další nudnou hodinu – tělocvik. Carlisle nám sice nabízel omluvenky, ale já odmítl s tím, že si tu školu taky musím trochu užít. A nejlepší bylo, když jsme hrály líný tenis a já omylem rozmlátil dvě pálky. Učitel byl ze mě pokaždé na prášky, ale á se bavil a nebyl jsem sám. Naštěstí pro ostatní hodiny skončila a já šel s Rose na poslední hodinu.

Ta tak nudná nebyla, protože jsme seděli v zadu a můj miláček si během hodiny neodpustil pár doteků, které mě pořádně nežhavily a měl jsem co dělat, abych se udržel, ale zvládl jsem to. Po zvonění jsem jí tedy chytl za ruku a vyrazil ze školy, jako kdyby mi hořelo za patama, ale ve skutečnosti mi hořelo někde jinde.

Jak rychle jsem byl žhavý, tak rychle jsem zase zchladnul. Rose se vedle mě začala smát, ale já jen otevřel pusu. Na parkovišti, kde stálo původně moje autíčko, teď byla růžová hrůza se žlutým nápisem.

Zíral jsem na to jako na zjevení a z tranzu mě dostal až hlasitý výbuch smíchu všech studentů. Tak proto se ti tři tak smály. Jenom by mě zajímalo, kdy to vymyslel, abych si ho pěkně podal. Ale vždyť si za to můžu vlastně sám.

Pořád nevěřící svým očím jsem pomalu došel k autu, a až když jsem se ho dotkl, jsem uvěřil, že je to skutečnost. „Myslím, že kdybys to hned doma umyl, tak to pustí,“ navrhla Rose, která ke mně přišla. Soucitně mi položila ruku na rameno, ale v hlase měla pořád smích.

„Hm,“ zabručel jsem a nasedl.

Ještě jsme počkali na Jaspera s Alicí a plně jsem si vychutnal jejich výbuch smíchu. „Teda Emmette, musím říct, že ve skutečnosti to vypadá daleko lépe, než v mé vizi,“ rýpla si Alice a mě došlo, že Bellin pád ze schodů byla jen zástěrka pro tohle.

Hned co jsem dojel domů, jsem se dal do mytí, ale moc dobře to nešlo. Když jsem byla si tak v půlce, přijel masanger a přinesl mi nějakou obálku.

Poděkoval jsem a rychlým trhnutím jí rozbalil. Byla tam fotka Belly s Edwardem a na druhé straně byl napsaný vzkaz.

Doufáme, že sis svoje nové autíčko dostatečně užil

S láskou Bella a Edward

Měl jsem takovou chuť do něčeho praštit, ale místo toho jsem vyběhl do lesa, kde jsem skolil dva medvědy na zlepšení nálady a zbytek noci jsem se věnoval čištění mého druhého miláčka.

Konec

Přistiženi při činu II

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Přistiženi při činu III: