Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Příliš dlouhá věčnost

30.07.2010 (16:30) • Missinka • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2298×

Velká, prostorná síň byla jako obvykle přístřeším pro tři postavy sedící na třech trůnech, jejich času ještě nádherně zdobené dřevěné, mistrovské kousky, teď však chátrající kusy dřeva, které sotva připomínají věc, na kterou si člověk může sednout. Přesto to všechno vypadá jako tajemnou aurou smrti ozářeno. Nelze s určitostí říct, zda-li je to tím, že na těch, dlouhou dobou zmožených, trůnech nesedí žádní lidé, nýbrž mrtvá těla skrývající pod našedlou kůží poslední zbytečky své chatrné ale významné existence.

Ticho, které provází trojici přítomných je jako věčnost. Věčnost… Prokletí v podobě nesčitatelných možností. Oči těch tří zatracených se zúží naráz v jedné vteřině a jejich těla jsou najednou napjatá v jakémsi očekávání. Dveře síně se těžce a s hlasitým vrzáním otevřou a přeruší tak mrtvolné ticho. Člověk by tento zvuk nevydržel, kdyby slyšel dlouhá desetiletí… nic. Ti tři bratří i nadále zůstávají ve své strnulosti, v očích přivřených prázdno, ale i historie věků a dlouhých čekání do nich vepsané. Smutně volají o pomoc, aby je někdo zavřel. Aby se nemusely dívat na pánův svět, aby si ty oči odpočinuly, i jen jediným mrknutím. Ale i jejich pánové se je bojí vyslyšet. Ty mrtvé tváře se bojí svůj pohled přerušit, ačkoliv jen bezvýznamná chvíle by to byla v těch jejich zdlouhavých a stereotypních životech. Nabízí se jen jedno jediné vysvětlení jejich počínání. Bojí se… Bojí se, že kdyby své oči zavřely, už by měly zakázáno spatřit světlo světa pro konání dalších hrůzných činů, které bylo ovšem i jejich povinností. Kdyby po těch tvářích mohly téct slzy, možná by i ti tři mrtví šli prosit k samotným branám pekel, aby se otevřely a ukončily jejich trápení na tomto světě. Také by ale tímto započala nová, ještě krutější a proradnějších etapa jejich posmrtného života. Oni by ale žadonili, slibovali a prosili.

Teď však někdo prosí je. Ano, někdo a je ani nezajímá jméno té upírky, která je už nějakou tu chvíli přítomna v síni a prosí je o odpuštění. Ta upírka porušila zákony sepsané ve Volteře již v dávných dobách. Zákony již tak známé a přísné a přesto… Přesto se stále nachází mladí upíří a novorození a jak se zdá, nemají k prastarým zákonům žádnou úctu. Teprve až vejdou do této síně, až překročí její práh, až spatří tu strhanou, ale přesto vznešenou trojici. Teprve pak pochopí a uvěří tomu, co se šušká v upírském světě. Že v komnatách Volterrského hradu „přežívají“ tři neživí, kteří jsou ďáblu nejblíže. Je to prastará legenda, která se právě tady, ve Volterské přijímací síni, změní v jedné sekundě ve skutečnost.

Všichni tři pozorují žadonící, ale vystrašené pohledy upírky a na tváři se jim prostě ukáže uštěpačný výraz. Tvář, která se v průběhu let ani jednou nezměnila, se najednou zkřiví do této podoby. Žádná otázka, žádná odpověď, žádné odpuštění, žádná nabídka, žádné slovo, které se těm třem honí v mozcích obklopených zaschlou, černou krví, je nedonutí snad jen trochu pohnout rty. Co pro ně znamená ta odsouzená upírka? Mají se snad divit, proč se provinila takovou hloupostí? Nebo se nad tou její hloupostí smát? Nebo ji dokonce litovat? Ani její hezká tvář jim nedá záminku nějak její život slovně prodiskutovat. Nic je neomlouvá, ale oni také omluvy nedávají. Jejich vůdce vstává.

Ani si nedokážete představit, jaký je to pocit, když k vám ze schodů sestupuje ten nejstarší upír na celém světě. Ani ta upírka nic nechápe. Klečí na zemi nemohouc se ze strachu, ale i jakési zbožnosti, pohnout. Dívají se na ni lehce narůžovělé, jakoby slepé oči a jejich pohled je neživý, nevyzařuje z nich žádná emoce. Nic. Jen další vteřiny, minuty a hodiny se zapisují do té výborné upírské paměti. Jeho ruce se dotknout jejích tváří, ale žádná síla v nich není, jakoby vám na obličej dopadl podzimní list. Jeho kůže je křehká, ale přesto tvrdá jako diamant. Snad je to i pocit, jako byste měli na kůži přiložený právě vysychající papír, který někdo mírně pomačkal. Než toto poznání dokáže odsouzená zcela vstřebat, v očích se jí ztratí veškerá důvěra a v červených barvách jejího pohledu se objeví zhrození. Starý upír plynulým a nijak těžkým pohybem trhne rukama a neviditelnou sílu jeho sevření už dokazuje pouze válející se kamenná hlava krásné upírky a její bezhlavé tělo, které se vůdci svalí těžce k nohám.

Jeho bratři upírají svůj pohled na již planoucí tělo, které bylo vězením pro duši, kterou osvobodili od touhy po krvi. Na mikrosekundu se jejich těla naplní takovou měrou závistí, že by se rozdělila mezi všechny živoucí tvory na planetě a ještě by zbyla. Jako mávnutím proutku však zmizí a oni upadnou znovu do své otupělosti a prázdnosti.

Aro se odvrátí od ještě žhavých uhlíků a podívá se na své dva bratry, kteří jako vždy sedí strnule na trůnech. Pro oba to neznamená nic, jen si poposednou a zabodnou své pohledy do dveří a znovu v nich mají divné očekávání. Jak dlouho? Najde se ještě někdo, kdo jednou poruší jejich zákony? Zajisté, ale musí čekat. Dlouho čekat. Ten, který právě vykonal druhou smrt na provinilé upírce, ten, který se loudá dlouhými věky, ten, který zůstává stejný, i když svět kolem něj se mění. Ten, který je peklu nejbližší, ten, který byl přítomen na všech sněmech upírů a to nejen ve Volteře, ten, kterému se již odpradávna přezdívá Aro, ten, který byl „překřtěn“ na jméno Aro v řece ďáblově, ten, jehož původní jméno bylo zapomenuto v ruinách karpatského hradu a ten, který byl již jednou pohřben a na jehož náhrobek mu jeho věrní sluhové vytepali jméno, na které je dodnes pyšný: Vlad III. Tepeš, před svou věčností zván hrabě Drákula, se vrací na svůj Volterský trůn a usedá po boku svých bratrů s tváří prázdnou jako černočerná tma.

Autor: Missinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Příliš dlouhá věčnost: