Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Příběhy jedné noci - 1. část

12.11.2009 (20:00) • Lizeth • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1320×

Příběhy jedné noci

Ticho. Všude samé ticho, jen občas se ozve zašeptání modlitby nebo prsknutí zhasínající svíčky. V kostele bylo jen pár lidí. Byl chladný podzimní večer, obrovskými okny profukoval chladný vítr. Dveře od kostela se rozletěly a dovnitř vlétlo listí z ulice. Žena, která seděla poblíž, se otočila a zatřásla se zimou. Už už chtěla vstát a dveře zavřít, když tu se v nich objevila malá osoba. Měla na sobě dlouhý černý plášť, který jí splýval až na zem. Přes hlavu měla kapucu, takže jí nebylo vidět do obličeje. Žena se ale rychle otočila a dál se modlila. Asi jí vystrašilo něco ve výrazu té osoby. Nově příchozí vstoupil dovnitř a dveře se za ním s třesknutím zavřely. Postupoval pomalu kolem lavic, blížil se ke zpovědnici a sundával si kápi. Byla to žena, nebo spíš dívka. Blonďaté vlasy jí spadaly na útlá ramena. Její obličej byl bledý, velmi bledý i na osobu, která už dlouhou dobu neviděla slunce. Nejzajímavější na ní byly asi její oči. Byly úplně rudé.

Pomalu došla ke zpovědnici a lehce zaklepala.

„Pojďte dál“, ozval se zevnitř tlumený hlas.

Dívka otevřela malá dřevěná dvířka a vstoupila. Sedla si na lavici, která nevypadala vůbec pohodlně a upřeně se zadívala na přepážku, která ji oddělovala od toho, jemuž svěří svá tajemství. Tenká deska se odsunula a ona spatřila staršího muže oblečeného v černé košili s bílým kolárkem okolo krku. Jeho tvář byla poseta drobnými vráskami, ale obličej měl laskavý a příjemný. On z dívky neviděl nic, ale ona dokonce cítila, jak mu v žilách pulzuje krev.

„Odpusť otče, neboť jsem zhřešila.“

„Co může mít tak mladá dívka jako ty za hřích“, pravil duchovní okouzlen jejím líbezným hlasem.

„Mám jich dost, otče, a potřebuji se vyzpovídat. Potřebuji ulevit své duši.“

„Dobře, dcero, povídej. Potom ti dám rozhřešení.“

PŘÍBĚH PRVNÍ - DÍTĚ

Seděla jsem v chladném kamenném sále a čekala jsem na svého bratra, až se uráčí přijít. Tohle byla jeho jediná špatná vlastnost, která mu zbyla ze smrtelného života.

Jsme totiž upíři, praví, nefalšovaní, krev sající, špičaté zuby mající a lidi zabíjející upíři. Tenhle nesmrtelný život vedeme už 120 let, 5 dní, 13 hodin a 45 minut přesně. Můj bratr se jmenuje Alec, jsme dvojčata a jako 17ti leté nás proměnil jeden hodně vlivný upír. S tím žijeme doteď v jednom italském městě jménem Volterra, kde nás považují za královský rod.

„Jane? Omlouvám se, už můžeme jít.“

„Co když se mi zrovna teď nechce?“

„No tak, nedělej uraženou, ty snad nemáš hlad?“

„Jo“, přiznala jsem mu.

Dlouho jsem nejedla a moje žízeň se začínala pomalu stupňovat. Nemohla jsem čekat, až Aro (náš „stvořitel“) přivede nějakou skupinu lidí, abychom se mohli všichni v klidu a dosytosti najíst. Bydleli jsme v hradu, který sloužil jako atrakce pro turisty, hlavně ty zahraniční. A občas se stalo, že nějaká ta skupinka zmizela, akorát trochu nedobrovolně. Naštěstí nikdy nikoho nenapadlo podezírat zrovna nás, šlechtu.

„Tak pojď.“

Vzal mě za ruku a vyváděl mě z hradu. Nemohli jsme lovit ve městě, bylo by to dost nápadné a nemohli jsme riskovat snížení populace. Vyjížděli jsme do okolních měst nebo dokonce i okolních států. Oblékla jsem si plášť, který nás kryl před denním světlem, nejsme na něj náchylní, ale byly bychom trochu nápadní, kdyby nás ozářily sluneční paprsky. Alec ho měl na sobě taky, slušel mu. Měla jsem svého bratra moc ráda, díky upírskému životu to byl cit ještě intenzivnější.

„Budeme utíkat?“, zeptal se Alec rozpustile.

„Moc se mi nechce, nemám na to dneska náladu.“

„Proč ne? Já bych moc chtěl, prosím, prosím...“

„Naštval mě Felix, má pořád hloupé narážky a mě to nebaví. Tak jsem ho trochu zpražila svou vynikající schopností. Měl bys vidět jak křičel, jako malá holka.“

Alec se té představě zasmál, Felixe neměl rád stejně jako já. Někteří z nás mají zvláštní schopnosti, já například umím druhému způsobit nesnesitelnou bolest, není fyzická, jen psychická, ale o to horší. Můj bratr umí, no, dá se říct, že vymazat mozek. Člověk pak stojí jako ovce a nechá si všechno líbit, Aro číst myšlenky pokud se někoho dotkne, Demetri má něco jako sledovací zařízení. Umí vystopovat každého upíra, který má nějakou schopnost. A tak dále, ještě dlouho bych vyjmenovávala schopnosti všech upírů, co s námi žijí.

„Ha, ha, ha. To je paráda, zasloužil si to. A když si se vypovídala, už můžeme běhat?“, podíval se na mě smutnýma psíma očima.

„Dobře, chtěla bych se akorát rozloučit se svým novým přírůstkem. Je mi líto, že se v něm nemůžu projet.“

Protože mi upíři nejíme a nepijeme a dokážeme dobře investovat na burze, máme hodně peněz, kterými si zpestřujeme náš nesmrtelný život. No a včera jsem si pořídila zbrusu nové autíčko, Audi Q7. Jsem na něj strašně pyšná, ale ještě jsem ho nevyzkoušela a dneska ani nevyzkouším, protože Alec se chce proběhnout. Má rád pohyb, auta odsuzuje.

Zašli jsme do podzemní garáže, kde stály vyrovnané vozy i ostatních. Neomylně jsem zamířila ke svému bílému krasavci a polaskala jsem ho rukou. Krásné auto. Zítra se v něm projedu, ať se to Alecovi líbí nebo ne.

Ten nedočkavě podupával nohou, potřeboval si provětrat hlavu. Omluvně jsem se na něj usmála a vyrazili jsme. Přetáhli jsme si přes hlavu kapuce, vyšli jsme z hradu na náměstí s obrovskou kašnou. Lidé nám ustupovali z cesty, báli se na nás jen podívat. Líbilo se mi to, líbilo se mi nahánět jim strach, mít je v hrsti. Prošli jsme městečkem, u hradní brány stáli dva strážní a když nás uviděli, pokynuli nám. Usmála jsem se na jednoho z nich, byl velice sympatický a nebyl upírem ani tak dlouho. Přemýšlela jsem o tom, že ho v brzké době navštívím a seznámím se s ním.

Sešli jsme s Alecem z kopce a zamířili jsme do lesa. Nechěli jsme být až tak moc nápadní.

„Že mě nedohoníš?“, řekl Alec rozverně a začal utíkat.

„Alecu...“

Neposlechl mě, tak jsem se za ním rozeběhla, nebyl zase o tolik rychlejší, než já, ale stejně jsem mu nestačila. To mě neskutečně štvalo, nesnášela jsem, když byl v něčem lepší. Stejně tak to měl i on, prostě dvojčata. Přidala jsem a on taky zrychlil. Měl pravdu, pohyb byl fajn. Bylo skvělé cítit, jak se mi napínají svaly, jak se kolem mě míhají stromy a dokonce jsem cítila vítr ve vlasech. Začala jsem se smát a Alec se na mě nechápavě podíval.

„To nic, jsem ráda, žes mě přinutil běžet.“

„Já věděl, že se ti to bude líbit. Věděl jsem že tě donutím. Zkus mě chytit Jane, jsi pomalá“, zasmál se pobaveně a přeskočil řeku, která mu stála v cestě.

Zrychlila jsem ještě víc, abych doletěla mnohem dál, než Alec. Povedlo se mi to. Alec byl ale naštvaný, tak jsem zase zpomalila, aby nás mohl vést. Netušila jsem, kam máme dnes namířeno, ale nechala jsem to na něm. Mám ráda překvapení.

O pár minut později a o mnoho desítek kilometrů dál se Alec zastavil.

„Co myslíš? Tady to bude dobré...“

Rozhlédla jsem se a nasála jsem vzduch. „Mmmm... voní to tu. Můžeme začít tady.“

Doběhli jsme na konec lesa a zpomalili jsme do chůze. Přišli jsme do menšího města, kde zrovna probíhal každoroční karneval. Víc lidí, víc šancí na jídlo. Skoro jsem se mlsně olízla, když jsem si představila tu spoustu lidí.

„Kam půjdeme?“, optala jsem se líně. Bylo mi celkem jedno, kde si opatříme potravu, hlavně když nějaká bude.

„Mrkneme se na náměstí a uvidíme.“

Pokrčila jsem lhostejně rameny a zapojili jsme se do davu. Pěkně jsme s ním splynuli, protože spousta lidí měla masky. Naše dlouhé pláště a bledé tváře dávaly tušit, že jsme upíři. Kráčeli jsme uprostřed chumlu lidí a já zhluboka nasávala tu krásnou vůni lidské krve. Alec mě musel chytnout za ruku, abych se jako pomatená nerozeběhla a nevysávala lidi na potkání. Byla jsem tolik vzrušená tím, že jdu po dlouhé době na lov. Došli jsme na náměstí, kde bylo lidí nejvíc. Všichni se na sebe mačkali a mě bylo skoro do breku, když jsem viděla tu spoustu holých krků. Brečet jsem ale nemohla... naštěstí.

Alec byl soustředěnější a hledal vhodnou kořist, nemohl se spoléhat na svou hladovou sestru.

„Jane“, šťouchl do mě a nenápadně mi ukazoval pětičlenou rodinu. Rodiče a tři děti, dvě skoro dospělé a malá hnědovlasá holčička, mohlo jí být tak pět let.

„Hmm, zamumlala jsem, to by šlo. Musíme si vyhlédnout okamžik, kdy budou úplně sami.“

Alec přikývl. Měli jsme spolu takovou dohodu, nikdy nezabijeme malé dítě, ani kdybychom umírali hlady. Zabít malé dítě pro mě byl ten největší hřích a Alec mi rozuměl. Počkali jsme do setmění, rodina nebyla místní a bydlela v hotelu.

Vylezli jsme na balkon jejich pokoje a čekali jsme, až půjde jejich malá dcera spát. Dospěláci a větší děti se posadili na gauč u televize, čekali jsme na vhodnou příležitost. Jejich pozornost začala po nějaké době sledování televize ochabovat. To byla naše příležitost, vběhli jsme do jejich pokoje. Já jsem se vrhla na matku a Alec na otce, za pár vteřin jsme je měli vysáté. Bylo mi skvěle, nebyla jsem ještě úplně najezená, ale bylo mi mnohem, mnohem líp. Než se jejich děti nadály, podali jsme si i je. Já syna a Alec dceru. Kluk byl strašně vyděšený, ale za tu dobu mého života jsem se naučila nemít s nikým slitování. Nedat na ničí prosby, výmluvy nebo dokonce výhrůžky, většina lidí se ale jen bála. Za chvíli jsem skoncovala i s ním a přemýšlela jsem, co udělat s jejich těly. Alec si pořád pohrával s dívkou, měl rád takové zvrácené hry.

„Mami, maminko...?“, uslyšela jsem za sebou dětský hlásek.

Rychle jsem se otočila, mezi dveřmi stála ta malá dívenka, oči rozšířené děsem.

„Kdo jste? Kde je maminka?“, zeptala se zmateně.

„Maminka? Ona...“, nevěděla jsem, co si mám vymyslet.

Alec, kterého jsme vyrušily od jídla, se na nás otočil. Vytřeštil oči a střelil po mě pohledem.

„Co to děláš Jane, zbláznila ses?“

„Ne, jen... hledá maminku.“

„A co? To tě nemusí zajímat, udělej s ní něco.“

Holčička popošla pár kroků k nám a uviděla svoje rodiče a sourozence na gauči.

„Carle, Emily? Tati? Co je s vámi?“

Popošla ještě blíž a když zjistila, že se nikdo z nich nehýbe a mají na krku dvě krvavé ranky, začala křičet.

„Jane, umlč jí. Dělej.“

Přiskočila jsem k ní a zacpala jsem jí pusu. Její křik jsem trochu utlumila, bála jsem se, aby nás někdo neuslyšel.

„Co s ní mám asi tak dělat?“
„Co myslíš?“

„Ne Alecu, to ne. Víš jakou máme dohodu, tohle nemůžu udělat.“

„Tak to udělám já.“

„Ne“, vykřikla jsem a přivinula jsem jí k sobě. Cítila jsem, jak jí zběsile buší srdce, bylo to jako třepetání motýlích křídel.

„Jane, to nemůžeš.“

„Zabít jí taky nemůžu.“

„Chápu tvoje morální rozpory, ale musíš.“

Holčička křičela tolik, až začala rudnou v obličeji. Udělala jsem velkou chybu, když jsem se jí podívala do očí.

„Jane“, zavrčel Alec.

Přemýšlela jsem, moje rozhodování trvalo ale pár vteřin. Nesmím nás prozradit, nesmím zradit náš upíří rod, nesmím podlehnout svým slabostem.

„Promiň“, zašeptala jsem dívence a otočila jsem si jí k sobě. Naklonila jsem se k jejímu krčku, ona přestala křičet a s údivem se na mě dívala.

Nejsem slabá, jsem silná osobnost, zvládnu to. Střelila jsem pohledem po Alecovi, mohl by použít svou schopnost, aby ta malá nic necítila, ale evidentně si mě chtěl vychutnat.

Přitiskla jsem zuby na její tepnu a hnusila jsem se sama sobě. Stiskla jsem a cítila jsem, že dívka začíná uvadat. Jak jí začalo ubývat krve, byla stále vláčnější a vláčnější. Ačkoli mi jeden člověk zabral jen pár vteřin, jí jsem věnovala mnohem víc času. Bylo mi jí strašně líto, kvůli mé chybě přišla ta malá o život. Měli jsme ještě chvíli počkat, počkat až upadne do hlubokého spánku a pak se jít najíst, ale já jsem byla nedočkavá. Bohužel.

Když jsem skončila, držela jsem jí stále v náručí.

„Jane, už musíme jít. Musíme ty těla někam dát.“

Nechtěla jsem se hnout, ale Alec mě donutil abych se hýbala. Vzal ty čtyři a já jsem nesla holčičku. Kousek za městem byla skládka, tam jsme těla uložili, hluboko pod všechen nechutný bordel, který tam lidé navozili. Bylo mi líto tam holčičku jen tak pohodit, ale nebylo zbytí. Kdyby bylo po mém, asi bych na skládce stála hodně dlouho a rozjímala bych, ale Alec byl netrpělivý a chtěl se vrátit domů. Po cestě jsem přemýšlela o tom, co jsem to provedla. Bylo mi ze mě špatně, porušila jsem svou zásadu, tohle pro mě bylo naprosto neodpustitelné, nechutné a zvrhlé. Nikdy si to neodpustím. Budu si to pamatovat celý svůj život, nesmrtelný. Bůh mě zatrať.

Autor: Lizeth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Příběhy jedné noci - 1. část: