Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Příběh jednoho blázna

28.08.2010 (16:45) • PlayGirl • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1585×

Ani nevíte, jak se teď cítím. Jako odkopnuté štěně. Štěně, se kterým si jenom někdo hrál a sprostě ho využil. Následovně ho nechal samotného a odmítal ho. Ignoroval ho. Odstrčil ho na druhou kolej...

Musela bych být bláznivá, abych se kvůli tomu netrápila... Ach, jak ono to bolí...

Náš vztah byl krásný... Dokonalý! Ale pak se objevila ona. Isabella Swanová a vzala mi mého Jaspera, jak tornádo... Nenávidm je za to... Nenávidím ji... Vzala mi to, co pro mě bylo nejdražší... Jaspera...

Spolu jsme byli šťastní... Chodili jsme spolu dva roky a byli jsme oba šťastní... Ale pak mi Jasper jednoho dne řekne: „Alice, nemůžeme spolu být. Nerozumíme si. Miluji Bellu.“

Ach, jak to bolí... Bolí to tak hrozně moc... Mám chuť si vyrvat srdce a zahodit ho daleko do oceánu, aby mi to nepřinášelo žádnou bolest.

Procházela jsem po chodbě školy. Šla jsem ke své skříňce pro věci. V dáli jsem poznala dvě siluety. Jaspera a Bellu. Drželi se za ruce, smáli se spolu... Byli pár... Byli pár, co nikdo neporazí.

Sráželi mě tím ještě víc na zem. Společně se slzami, co mě zaplavovaly. Co se vrývaly do mých očí a chtěly ven. Probrečela jsem kvůli Jasperovi dlouhé hodiny, ale stále to nestačilo.

„Hele, Alice! Jasper a Alice!“ vykřikla moje nejlepší kamarádka zlostně. To ona jediná byla na mé straně. Všichni říkali: „Chudáček Jasper! Musí chodit s tou nánou Alicí, protože ho nechce pustit, ale on miluje Bellu!“

„Prosím, Julie... Neříkej to jméno... Jenom to slovo ve mně vyvolává pocit samoty...“ poprosila jsem ji se zrakem sklopeným k zemi, aby Julie neviděla, že jsem vypustila jednu slzu. Před očima jsem stále měla naše společné chvíle...

„Už si slyšela o tom novém klukovi? Jmenuje se... Emmett McCartey. Je dost veliký a svalnatý,“ zeptala se mě Julie.

„Ano, slyšela jsem o něm, Julie. Ale neviděla jsem ho. Ani si to nepřeju... Já si přeju, abych byla zase s Jasperem... Chci vrátit ty chvíle, kdy jsme byli spolu,“ odpověděla jsem.

„Alice, já vím, jak tě to bolí. Ale musíš se přes to už přenést. Jasper je parchant. Každý inteligentní a rozumně uvažující kluk by s tebou byl nadále!“ řekla Julie.

Ale místo toho, abych něco řekla, nechala jsem stéct další slzu a chtěla se kouknout naposledy na Jaspera. Místo zamilovaného páru tam však stál velký brunet s dětským úsměvem. Jo, byl hezký, ale na Jaspera rozhodně neměl.

„Ehm... Alice? Mohl bych... Mohl bych s tebou na moment mluvit?“ ozval se za námi Jasper. Otočila jsem se a odkráčela za ním do jednoho kumbálu.

„Hele, Alice, nesnaž se mě od Belly odtáhnout. Už nemáš šanci,“ řekl a já zalapala po dechu.

„Já vím... Došlo mi to už dávno...“ pronesla jsem na to.

„Hele, Alice, chováš se jak blbec. Musíš se už smířit s tím, že nepatřím tobě a ani k tobě. Nemiluju tě,“ řekl mým směrem naposledy a pak odešel.

Myslela jsem, že mi chce něco, co mě potěší, ale místo toho mě seřval jak malou holku. Začala jsem ho za to ještě víc nenávidět.

Celý den mi Bella a i Jasper pořád říkali, že k němu nepatřím, že mě nemiluje a že jsem malá ubrečená holčička, co chce, aby jí někdo utřel nudli pod nosem. To mě naštvalo. A naštvalo mě to tak, jak mě nikdy nic takhle nenaštvalo.

Večer jsem odešla do magického baru. Obchodovalo se tam se všelijakou magií, co kdy byla. Po jednom obchodníkovi jsem chtěla něco, co by mi pomohlo zapomenout na všechny hezké chvíle spojené s Jasperem. Už jsem ho nechtěla mít v hlavě. Už ne...

„Takže ty chceš pomocí magie vymazat vše hezké z paměti, ohledně toho... Jaspera?“ zeptal se škodolibě obchodník.

„Ano... Už to nesnesu mít v sobě,“ odpověděla jsem mu.

„Hmmm... Ale je to dost silné...“ řekl a jeho ruce se začaly o sebe třít.

„Nevadí... Já to prostě chci!“ přikázala jsem mu. Přikývl a jedním mávnutím ruky, se z jeho prstů se začaly objevovat zelené pavučinky.

A ty pavučinky se dostaly do mé hlavy. Cítila jsem náhlý tlak v mé hlavě. A z té se náhle začaly ty pavučinky zase vracet do obchodníkovi ruky, ale nebyly čistě zelené. Byly rudé, jak krev.

Už jsem se necítila tak smutná a rozhodně jsem si nic dobré o Jasperovi nepamatovala. Jenom to zlé a za to jsem mu chtěla ublížit. Ublížit mu tak, jak by to v životě nezapoměl.

„Děkuju,“ pronesla jsem k obchodníkovi, dala mu jeho odměnu a odešla pryč. V hlavě se mi začal rýsovat plán, co Jasperovi udělám, aby byl konečně tak moc potrestaný. Rozhodně si to zaslouží!!! A i ta pitomá nána Bella si to zaslouží!!!

Opravdu nevím jak, ale ocitla jsem se najednou na balkóně Jasperova pokoje. V ruce jsem držela velký a ostrý nůž a přibližovala se k jeho posteli, na které spokojeně spal.

Všude bylo poházené oblečení. No jo. Jasper si užíval s Belluškou, co jiného čekat. Alespoň budu mít dvě mouchy jednou ranou... Oba potrestám...

„Tak... A je to! Alice, jsi génius!!!“ zařvala jsem přes celý pokoj. Opravdu mě potěšilo, když jsem měla všude krev a Jasper i jeho Bellinka byli mrtví! No, není život hned krásnější? Pomyslela jsem si.

Ach, ten pocit byl tak krásný! Cítila jsem se bez bolesti a utrpení! Ach! Pomsta je sladká!!!

U jejich těl jsem seděla až do rána. Pak jsem si konečně uvědomila, co jsem udělala za blbost. Že jsem zabila Jaspera. Jaspera, kterého jsem milovala. Toho Jaspera, za kterého jsem noc, co noc brečela.

A právě kvůli té hrozné vraždě jsem skončila v blázinci. Prý jsem blázen a tohle je můj příběh. Příběh jednoho blázna...