Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pravda, o které se nikdy nedozvíš, lásko

12.10.2009 (22:00) • Terez14 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3753×

Pravda, o které se nikdy nedozvíš, lásko.

Edward:

Seděl jsem ve svém pokoji v domě v Denali a přemýšlel na svým odchodem jako každý den.
Udělal jsi dobře.

Radila mi jedna část mého já. Druhá byla proti.
Víš jak se Bella teď musí cítit. Jak jsi jí mohl tak moc ublížit?!Ale já jsem udělal dobře bylo to pro její dobro. Sama to jednou pozná. Až přijde čas. Pochopí to. Je to takhle lepší. Ona má svou duši a vždycky ji bude mít. Bude s někým kdo ji bude milovat a bude mít děti. Bude šťastná. Jednou… Jednou zapomene. Zapomene i na mě. Vím to. Chtěl jsem to tak a přesto mě to trápí.

Ale já už ji nikdy neuvidím. Proč mě to musí tak bolet. Nikdy jsem nevěřil že zažiji něco horšího a bolestivějšího než přeměnu, ale tohle bylo tisíckrát horší.

Moje bolest totiž byla hluboko uvnitř mě. Ničila mě a já od ní nemůžu utéct jako jsem utekl od Belly. Mimochodem to byla nejhorší chyba mého života, ale to to ještě pořádně nezačalo. Rozhodl jsem se, že začnu žít nový život bez ní. Teď.

Věděl jsem že to bez ní nedokážu, ale přesto jsem se odhodlaně jsem se zvedl z podlahy a sešel dolů po schodech v Tanyině domě. Bydleli jsme tady přes Vánoční prázdniny, ale mě to bylo vlastně jedno. Přestal jsem chodit do školy. Tanya mě celou dobu co jsme tu byly uháněla. Lezlo mi to strašně na nervy. Hlavně její myšlenky na mě na které si často nedávala pozor.

Pomalu jsem scházel schod po schodu a snažil se uspořádat myšlenky, aby dávaly alespoň nějaký smysl. Když jsem sešel schody povzdechl jsem si a vydal se do obýváku. Než jsem tam došel, už ke mně dolehly Aliciny myšlenky. Ona samozřejmě věděla naprosto o všem a slyšela ve svých vizích každé slovo, co jsem Belle řekl. Trochu víc jsem se soustředil, ale ani jsem nemusel. Mělo mi být jasné, že mi bude nadávat jako vždycky od té doby, co jsme se odstěhovali. To už jsem byl ve dveřích obýváku a Alice na mě doslova křičela.

,,Ale, ale..,“ začala naštvaně v myšlenkách „ Pan všechno bude po mém a nesnažte se mě přemluvit se konečně dostavil. Show může začít! “ nadávala mi dál. Asi by na mě nebyla tolik naštvaná, kdybych jí dovolil dívat se Belle do budoucnosti, ale to jsem nemohl. Nechtěl jsem totiž vidět, co jsem jí udělal.

Už i tak bylo sobecké myslet si , že se kvůli mně ještě trápí. Vždyť jsem ji opustil. Určitě už na mě zapomněla. Chtěl jsem to tak… Tak proč to tak bolí? Proč při každé vzpomínce na ni cítím bolest, jakou jsem snad nikdy nezažil..? Proč láska musí tolik bolest…?

Každý vzácný okamžik s ní se mi nesmazatelně vryl do srdce a pokaždé, když jsem si na ni vzpomněl, cítil jsem jakoby se mi do hrudi zabodávalo tisíce nožů. Nejšťastnější okamžiky mého života, který bez ní byl zase temný, byly s ní. Když se na mě usmívala a já si ten nádherný úsměv ani nezasloužil…Každá dokonalá chvíle s ní na naší louce…Každá noc, kdy jsem se potichu vkrádal do jejího pokoje a díval se jak sní. Dal bych cokoliv za další takovou chvíli.

Zvedl jsem hlavu ze země kam jsem zíral ve svých úvahách a rozhlédl jsem se po místnosti. Emmett seděl jako vždycky u televize a sledoval baseballový zápas, ale neusmíval se jak bylo pro něj typické. Vlastně se už nikdy neusmíval od té doby, co jsme odjeli z Forks. Rosalie seděla vedle Emmetta a propalovala mě nenávistným pohledem.

,,Nechápu jak jsi mohl něco takového udělat!“ křičela na mě v duchu. ,,Víš jak se Bella musí cítit? Ty jsi takový sobec Edwarde!“

Když mluvila o Belle píchlo mě u srdce. Jak vůbec může něco takového říct!? Vůbec jí na Belle nezáleželo. Vždycky ji nenáviděla. Proč jí teď tolik záleží na tom, abychom se vrátili zpátky. To mě chce mučit donekonečna?! Nejradši by přece Bellu viděla mrtvou.

,,Proč musíš být tak blbej!“ křičela na mě v myšlenkách dál, ale to už ve mně pohár přetekl.

,,Vždyť jsi ji NENÁVIDĚLA!!“ zařval jsem na ni.

,,Nekřič na ni. Ona za to nemůže!“ bránil ji okamžitě Emmett a stoupnul si před Rose.

,,Vážně?“ řekl jsem sarkasticky a Emmett na mě zavrčel. Kdyby měla Bellu alespoň trochu ráda, možná by jsme se nepřestěhovali.

,,Emmett má pravdu Edwarde. To ty jsi všechno zkazil. Ty jsi řekl, že musíme odejít.“ ječela na mě Alice a postavila se vedle Emmetta a Rosalie.

,,Když jsi to viděla předem jako všechno, tak proč jsi s tím nic neudělala?!“ začal jsem. ,,Možná, že je Bella ráda, že už tam nejsi Alice. Možná jí taky lezly na nervy ty tvoje věčný kecy!“

V místnosti už byli najednou všichni. Jasper se šel postavit vedle Alice a zavrčel na mě. Probodl jsem ho ledovým pohledem. Kdyby se uměl ovládat, nikam bychom nejeli. Ale už bylo pozdě na nějaké kdyby.

Jasper se najednou zatvářil provinile.

,,Možná…“ začal, ale Alice ho utnula.

,,Ne Jaspere, to není tvoje chyba, ale jeho.“ Ukázala na mě. „Když něco takového vůbec dokázal udělat, tak si stejně Bellu ani nezaslouží.“ Au. Tak tohle bolelo. Chtěl jsem jí to vrátit, ale Esme promluvila se smutným výrazem ve tváři.

,,Nehádejte se…“ začala, ale Rose ji přerušila.

,,On nám ale nemůže poroučet co máme a nemáme dělat. My můžeme přece navštívit Bellu kdykoliv budeme chtít a ne jen poslouchat jeho. Komu záleží na tom, co si myslí jeden. Vždycky se rozhodovalo podle většiny tak proč to tak není i teď?! My chceme zpátky za Bellou. On nemusí hned všechno zničit, když už bylo všechno konečně v pořádku. Byli jsme rodina!“ chvíli přemýšlela.

„Já navrhuju hlasování.“ ukončila Rosalie svou řeč.

„No to ani náhodou!“ zakřičel jsem na ni.

„Protože víš, že bys prohrál!“ vrátila mi úder a mě se z hrudi vydralo zavrčení.

„Tak fajn.“ Řekla Alice, ale já jsem si ani nedělal naděje na to, že si to rozmyslela. A taky že ne. „Když nemůžeme hlasovat tak mě nechej, abych se jí podívala do budoucnosti.“

,,NE!“ zavrčel jsem  na ni. Copak se úplně zbláznila. Poprvé jsem se podíval na Carlislea, který sledoval naši hádku. Jeho výraz byl smutný a zamyšlený, ale já jsem neměl náladu se dívat na to, co si o tomhle myslí.

„Copak je ti jedno jak jí je? Mohla by být mrtvá a ty by sis toho ani nevšiml. Nebo je ti to už taky jedno jako všechno ostatní.“

Tohle byl úder přímo do srdce. Jak si mohla myslet že je mi to jedno. Vždyť já Bellu miluju… Už jsem se nadechoval a chtěl jsem protestovat, ale ona mě nepustila ke slovu.

„No, že je mrtvá by ses možná dozvěděl.“ uvažovala. „Ale to jen proto, že někdo tady měl rozum a řekl doktorům ve Forks a v Jacksonville, aby zavolali Carlislovi, kdyby se jí něco stalo.“ Dořekla.

Zrazeně jsem se podíval na Carlisla a potom zpátky na Alici.

„Cos to udělala!“ vykřikl jsem šokovaně.

„Jedinou věc, co jsem udělat mohla. Mě totiž není jedno co se stane mé nejlepší kamarádce. Víš co pro mě znamenala Edwarde?! A teď si musí myslet, že ji nenávidíme, kdy jsme se s ní ani nerozloučili.“ odpověděla mi.

„Řekl jsem jí, se ses s ní chtěla rozloučit.“ řekl jsem jí ve vzpomínce na to, jak jsem Belle dával sbohem.

„A bude ti to věřit?“ řekla teď Rosalie. „Ten den jsi jí řekl hodně věcí, co nebyl pravda. Vlastně jsi jí lhal do očí. Jak by potom mohla věřit, že to co jsi řekl o nás, je pravda?“

Už se nadechovala a chtěla pokračovat, když ji přerušil zvonící Carlisleův telefon. Carlisle zvedl mobil a přiložil si sluchátko k uchu.

„Haló, tady Carlisle Cullen.“ řekl do telefonu a potom jsem uslyšel jeho myšlenky. Myslel na Bellu. Volal mu nějaký doktor, ale já už jsem neposlouchal. Vybavil jsem si Alicinu větu.

No, že je mrtvá by ses možná dozvěděl. Ale to jen proto, že někdo tady měl rozum a řekl doktorům ve Forks a v Jacksonville, aby zavolali Carlisleovi, kdyby se jí něco stalo.

Já už jsem si to okamžitě dal dohromady… Takže… To není možné… Co se Belle mohlo stát...? Teď jsem byl Alici za její nápad vděčný, ale ona mi v myšlenkách pořád nadávala. Ignoroval jsem to. Vlastně jsem nevnímal vůbec nic. Myslel jsem jen na Bellu a na to jestli budu v pořádku.

Když jsem se konečně vzpamatoval a začal vnímat svět kolem sebe uslyšel jsem Emmettovi myšlenky, které byli mířené na mě.

„Nechápu, jak sis mohl nechat to nejlepší co tě kdy potkalo jen tak projít mezi prsty…“ přemýšlel. A já jsem to taky nechápal. Jak jsem ji vůbec mohl opustit?

Carlisle mezitím položil telefon a v obličeji měl neurčitý výraz. Přemýšlel o nějakých lékařských věcech, kterým jsem stejně nerozuměl.

„Co se děje?“ vydechl jsem.

„Jde o Bellu.“ začal. To už jsem pochopil dávno. Snažil jsem se znovu vidět jeho myšlenky, ale pořád v nich nebylo nic určitého.

„Ona…“ pokračoval. „Je v nemocnici.“ Všichni jsme rázem přestali dýchat.

„Co se jí stalo!? Bude v pořádku?“ zeptal jsem se a hlas se mi zlomil. Ale tohle byl jen zlomek toho, co jsem chtěl vědět. Napadaly mě miliony otázek. Je vůbec ve Forks? Je to vážné? A ze všeho nejvíc jsem měl strach.

„Nevím, po telefonu mi víc neřeknou. Museli bychom přijet do Jacksonville.“ odpověděl Carlisle a pořád přemýšlel o lékařských termínech. Vůbec nic jsem nepochytil. Co dělala v Jacksonville? Čekal jsem, že zůstane ve Forks. Ona ale umí vždycky překvapit.

„Tak jedeme za ní.“ rozhodla Alice snažíc se vidět Bellinu budoucnost. Já jsem nebyl schopen slova. Nebyl jsem schopen ničeho. Musí to být vážné, když nám to nechtějí říct po telefonu. Kdyby si jen zlomila ruku, tak by nás tam určitě neposílaly. Ale ona se uzdraví. Musí se uzdravit…

„Edwarde…?“ zeptal se mě Jasper. „Jedeme tam? Jsi v pořádku.“ Nedokázal jsem odpovědět. Co mu na to mám říct. Co když tam přijedeme a Bella… Ne! Na to nesmím ani pomyslet! Dost!

„Edwarde.“ řekla Alice trochu hlasitěji snažíc se probudit mě z mého transu.

„Jsem v pohodě.“ řekl jsem bezvýrazně a sesunul jsem se na pohovku, kde předtím seděl Emmett.

„Jdu sbalit věci.“ řekla Alice. Slyšel jsem ji běžet po schodech. V duchu sestavovala seznam věcí na cestu. Byl jsem rád, že se postará i o moje věci. Nic bych teď nedokázal udělat. Nemohl bych se soustředit.

„To bude v pohodě, bráško.“ řekl mi Emmett a odešel za Rose do jejich pokoje.

Chvíli jsem ještě seděl na pohovce a skoro jsem nezaregistroval Tanyu, která teď stála v rohu pokoje a zvažovala, jestli si se mnou má promluvit. Já bych jí stejně nevěnoval moc pozornosti. Myslel jsem jen na to jestli Bella bude v pořádku. Tanya to nakonec vzdala a odešla z místnosti.

***

O mučivou hodinu později jsme všichni nasedali do aut.

„Jedeme nebo nestihneme letadlo.“ říkala Alice. Její hlas byl bezvýrazný, bez života. Jasper ji objal a já jsem se na ni podíval. Jen zavrtěla hlavou. Nic neviděla. Děsilo ji to. Ale kdyby Bella neměla budoucnost… To by přece znamenalo. Ani na to nemysli Edwarde! Zanadával jsem si v duchu. Bella žije. Musí žít.

Teď už jsme všichni seděli v autech. Jasper a Emmett řídili každý jedno auto. Normálně bych řídil já, ale teď jsem toho nebyl schopný. Moje myšlenky se pořád točily kolem Belly. Co když je to kvůli mně?

Díval jsem se z okna na ubíhající Denalijskou krajinu a představoval si, že je tu Bella se mnou a že se nic z toho, co se stalo po jejích osmnáctých narozeninách vůbec nestalo. Nevnímal jsem vůbec nic. Jenom jsem si představoval Bellinu tvář. V mých myšlenkách se na mě usmívala, ale já jsem si ten úsměv nezasloužil. Konečně jsme dojeli na místo.

Na letišti jsme vystoupili z auta a Tanya s Kate, které jely s námi nám odvezly auta zpátky do Denali. Na letadlo jsme museli ještě čekat a to bylo prokletí. Byl jsem nervózní z toho, co přijde. Co se bude dít, až nás Bella uvidí. Okolo sebe jsem navíc slyšel otravné obdivné lidské myšlenky. Snažil jsem se to ignorovat. Zatímco můj dar mě otravoval, Alice se vztekala, že nic nevidí. Viděla pouze malé útržky obrazu Belly, ležící na nemocničním pokoji.

„Uklidni se Edwarde.“ říkal mi v myšlenkách Jasper. Jemu se to řekne. Ale myšlenky všech z mé rodiny mě nutily myslet negativně. Esme měla strach v prvé řadě o Bellu a potom o to, co se stane se mnou pokud Bella…zemře. Carlisle přemýšlel o přeměně. Alice se snažila zachytit co nejvíc z Belliny budoucnosti. Emmett seděl na židli, objímal Rose, která mu seděla na klíně a přál si, aby tohle by zlý sen a on se probudil zase v den Belliných narozenin. Jeho vtípky byly ty tam. Rosalie měla strach o Bellu a stejně jako Esme přemýšlela, co to udělá se mnou.

Jasper se mě pořád snažil uklidňovat, ale nebylo to nic platné. Za pár vteřin jsem se cítil stejně. Po chvíli toho nechal a přemýšlel, jestli kdyby na Bellu nevyjel, dopadlo by všechno jinak. V jakékoliv jiné situaci bych mu to vymlouval, ale teď jsem na to neměl sílu.

Konečně jsme mohli do letadla. Sedl jsem si na sedadlo ignorujíc myšlenky kolem mě. Připadalo mi to jako věčnost, než jsme  vzlétli. Zase jsem si představoval, jaké by to bylo, kdyby tady se mnou byla Bella. Přitom mě trápila jedna otázka.

Proměním Bellu, když už nebude jiná možnost?

Na první pohled jednoduchá otázka, na ten druhý rozporuplný problém. Navíc, už dlouho jsem se nepohyboval mezi lidmi a vzpomínka na chuť Belliny krve mě přiváděla k šílenství. Co kdybych jí zabil! Mohl ji sice proměnit Carlisle, ale opravdu bych jen tak zahodil všechno za co jsem bojoval? Její duši? Zabořil jsem se hlouběji do sedadla a zavřel oči.

Let měl trvat 8 hodin. Co všechno se může stát za osm hodin. Nechtěl jsem na to ani pomyslet. Belle může být líp, ale taky hůř… Dlouho jsem o tom všem přemýšlel. Kdybych ji neopustil, nic z toho by se možná nestalo. Ale co dělá Bella v Jacksonville. Nic mi nedávalo smysl. Po chvíli jsem ucítil dotyk něčí chladné ruky.

„Edwarde..“ řekla Alice. „Už jsme tady. Musíme jít.“ Konečně. Povzdechl jsem si úlevou a vystoupil z letadla spolu s ostatními. Vzali jsme si tašky, které stejně ani nebudeme potřebovat. Jeli jsme rovnou do nemocnice. Nebyl problém ji najít. Už jsme tu přece byli minulé léto…

Napjatě jsem vystoupil z auta a otevřel vstupní dveře do nemocnice.

„Dobrý den.“ Pozdravil jsem zdvořile ženu za pultem. „Mohla byste mi prosím říct, jak je na tom Isabella Swanová?“ žena si mě prohlédla.

„Vy jste její příbuzný?“

„Ne, ale…“ chtěl jsem začít, ale ona mě utnula.

„Potřebujete souhlas jejích rodinných příslušníků nebo souhlas od ní. Jinak vám nic říct nemůžu.“ Pronesla to nesmlouvavě, ale já Bellin souhlas přece dostat můžu.

„Dobře, můžu se tedy Belly zeptat…“ žena se mezitím začala prohrabávat nějakými papíry a potom se znova podívala na mě a semkla rty k sobě.

„Ehm…“ začala, ale já už jsem slyšel její myšlenky. „Její souhlas teď dostat nemůžete.“ řekla.

„Je v komatu.“ Pomyslela na chvíli znovu se dívajíc do papírů. Carlisle si mezitím všiml, že to nezvládám a tak se do toho vložil.

„Promiňte. Já jsem doktor. Jmenuji se Carlisle Cullen a byl jsem lékařem Belly Swanové. Mohla byste mi prosím říct, kde najdu jejího doktora?“

„Oh, jistě. Volal sem doktor Grenady z nemocnice ve Forks. Máme vás o všem informovat.“ Konečně nějaký pokrok. „Běžte do druhého patra a tam už to najdete.

„Děkuji.“ Poděkoval Carlisle a šli jsme společně s Alicí a Rose k výtahu. Esme s Jasperem a Emmettem nám zatím najdou nějaký byt, kde bychom mohli bydlet. Jasper totiž usoudil, že tolik krve v nemocnici pro něj není a Emmett ho chtěl trochu podpořit, tak šli s Esme.

„Vy jste Carlisle Cullen?“ zeptal se jeden doktor Carlislea, když jsme vyšli z výtahu na chodbu v druhém patře. Ve vzduchu bylo cítit plno chemikálií. Léky. Všechno bylo bílé až mě to děsilo.

„Ano. Jsem.“ Přitakal Carlisle.

„Já jsem Peter Hill. Jedna z mých  pacientek je Isabella Swanová.“ řekl. Poprvé jsem si byl jistý, že zjistím to, co chci vědět.

„Mohl byste mi říct, co jí je?“ zeptal se Carlisle. Doktor se nejdřív podíval na nás. Ježíši, doteď jsem nevěděl, že se lékařské tajemství bere tolik v potaz.

„To jsou moje děti.“ řekl Carlisle.

„Tak dobře…“ řekl doktor a podíval se na Carlislea. „Pojďme to probrat v mé kanceláři.“ navrhl.

Carlisle jenom přikývl a šli jsme za tím doktorem. Vstoupili jsme do kanceláře a sedli jsme si na křesla.

„Takže, moc vám toho teď říct nemůžu. Přijali jsme ji sem před měsícem. Její stav je stále vážný. Je v komatu a žije na přístrojích. Pokud se do měsíce neprobere, tak ji budeme muset odpojit.“ Carlisle přikývl a mě jen pomalu docházelo, co to znamená. To není možné. Oni ji přece nemůžou jen tak zabít! Nikdo z nás nebyl schopný promluvit.

Carlisle se po chvíli zeptal: „Co se jí vůbec stalo?“

„Moc toho nevíme. Podle toho, co říkají její přátelé skočila z útesu sama od sebe, ale nemůžeme to vědět přesně.“ odpověděl. Proč by to Bella dělala? Jaký měla důvod k tomu, aby se dobrovolně připravila o život! Měla na sebe dávat pozor. A nejhorší bylo, že je to určitě moje chyba. Skočila kvůli mně. Věděl jsem to. Mohl jsem tomu zabránit. Stačilo tak málo… Ale teď už je pozdě na nějaké kdyby.

„Můžeme ji vidět?“ zeptala se Alice, která seděla vedle mě.

„Ano..“ přikývl doktor. „Běžte chodbou až na konec, jsou to ty dveře nalevo. Carlisle mu poděkoval a ptal se jestli jí může pomoct. My už jsme mizeli z místnosti a vydali se k Bellinu pokoji. Podíval se na Alici s Rose a šli jsme ke dveřím. Ještě jeden krok a uvidím ji. Nevěděl jsem, jestli jsem na to připravený, ale stejně jsem vzal za kliku a otevřel dveře. S Alicí a Rose jsme vešli do světlého nemocničního pokoje a rozhlédli jsem se kolem.

Naproti dveřím bylo okno, které vrhalo jemné paprsky ranního slunce do místnosti. Pod oknem byly tři židle… A nalevo od dveří, byla nemocniční postel, na které ležela ta nejkrásnější osoba, jakou jsem viděl. Moje Bella. I když měla zavřené oči a nehybně ležela, vypadala jako andílek. Byla tak krásná, že jsem přestal dýchat.

Tak dlouho jsem ji neviděl. Vidět znova její tvář bylo jako když se topící člověk nedechne vzduchu. Když jsem ji zase spatřil, nedokázal jsem od ní odtrhnout oči. Sednul jsem si na volnou postel, která byla vedle té Belliny. Rose a Alice mě napodobily.

Bella ležela nehybně na posteli a všude do těla měla zapíchnuté různé hadičky. Ve vzduchu byly cítit léky, které měnily vůni její krve. Trochu mi to pomáhalo, ale taky mě to mrzelo. Chtěl jsem zase cítit její úžasnou sladkou vůni. Chvíli jsme byli potichu a bylo slyšet jen pípání přístrojů podle zvuku jejího srdce. Nejdůležitější zvuk mé existence.

Chvíli jsme jen poslouchali zvuky v místnosti a Bellino dýchání. Potom Alice promluvila.

„Doufám, že bude v pořádku.“ řekla.

„Já taky.“ řekla Rose.

To byl první den, kdy jsem zase viděl Bellu.

***

Můžete si pustit TUTO písničku

Už to byly dva týdny, co jsme byli v Jacksonville a dva týdny, co jsem se od Belly nehnul ani na krok. Občas tu se mnou byli Bellini přátelé.

Dneska jsem tu byl sám. Bella se pořád neprobudila. Ležela na posteli, jako každý jiný den a já jsem cítil, že jí musím všechno říct. Jak to všechno bylo. A jak by to mělo být teď.

Seděl jsem na Bellině posteli a sledoval jak spí. Věděl jsem, že mě neslyší, ale přesto jsem poprvé za ty dva týdny promluvil. Moje slova patřili jen jí.

„Bello, ty se musíš probrat.“ začal jsem. Za týden by ji už mohli odpojit a nejhorší bylo, že jsem ji nemohl proměnit. Její srdce by takový nápor nezvládlo.

„Miluju tě a mrzí mě co jsem udělal. Ale bylo to pro tvoje dobro. Proč jsi to udělala? Mohla bys tu teď být se mnou.“ šeptal jsem a z prsou si mi hrnuly vzlyky jeden za druhým. Kdybych mohl ronit slzy, topil bych se v nich.

„Jestli zemřeš ty, tak já taky. Potřebuju tě, Bello… Prosím.“ šeptal jsem zhrzeně.

„Slibuju ti, že až se probudíš, tak už tě nikdy neopustím. Budu s tebou. Navždycky a mnohem déle. Ať už se stane cokoliv.“ dostal jsem ze sebe.

„Miluju tě…! Prosím.“ Víc už jsem říct nedokázal. Jen jsem dál vzlykal a sledoval její tvář. Ona nesmí zemřít. Musí tu zůstat. Proč zrovna ona… Nemohl jsem nic říct.

Celý den jsem u ní zůstal, ale večer se stalo něco, co můj život změnilo navždy.

Poslouchal jsem pravidelné údery Bellina srdce a sledoval na ní každou změnu. Bylo co pozorovat. Vypadala tak bez života. Byla bledá a její načervenalé tvářičky úplně zmizely. Něco bylo jinak, ale nedokázal jsem říct co.

Sledoval jsem, jak se v místnosti stmívá držíc Bellu za ruku. Její vůně nebyla mezi pachem léků ani rozeznatelná. Venku byla už skoro tma. Poslouchal jsem zvuk jejího srdce, které teď mírně zakolísalo. Co to znamená… Poslouchal jsem dál a přitom rychle prozvonil Carlislea. Slyšel jsem Carlisleovy kroky na chodbě a… potom jediný, POSLEDNÍ úder Bellina srdce.

„Ne.“ Zašeptal jsem neslyšně, ale v místnosti bylo zlověstné ticho. V tu chvíli Carlisle otevřel dveře. Slyšíc to co já si sednul vedle mě a hlavu si položil do dlaní. Za ním přišli všichni ostatní. Celé moje tělo otřásaly vzlyky, které nebyly doprovázené slzami, ale přesto byly plné bolesti.

Proč? Proč ONA!!! Chtělo se mi křičet, ale nedokázal jsem to. PROČ SIS NEVZAL MĚ!!!? Ale mě už nikdo neposlouchal. Nikdo mě nemohl slyšet…

Bellin krátký pohled:

Všechno temné se najednou změnilo. Já jsem už nebyla uvězněná v temnotě jako předtím. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale něco bylo špatně. Okolo sebe jsem viděla Edwarda a všechny Cullenovy, ale všichni vzlykaly. Proč? Nechápala jsem. Potom jsem si uvědomila, že stojím u okna v rohu nemocničního pokoje a že to, co leží na posteli je moje tělo. Moje mrtvé tělo.

Podívala jsem se na všechny okolo. Ne, já nesmím umřít. Musí jim někdo říct co si pamatuju. Jak stojím na útesu. Victoria mě shazuje dolů. Někdo se musí dozvědět pravdu! Někdo mě přece musí pomstít.

Zastavila jsem se pohledem na Edwardovi. Svíral mou ruku tou svou, ale já jsem to necítila. Stála jsem tam, jen pár metrů od něj a nemohla jsem mu říct, že všechno bude v pořádku a jít ho obejmout. Cítila jsem se bezmocná jako nikdy předtím.

Pro mě už tu ale není místo. Teď se naposledy podívám na všechny okolo a odcházím pryč, abych mohla sledovat svět očima andělů.

Sbohem lásko, už se nikdy nedozvíš pravdu. A já se nikdy nedozvím, proč jsi tu teď byl se mnou a držíš mě za ruku…

Edward:

Díval jsem se, jak Bellino tělo v rakvi spouštějí do hlíny. Mě jen pomalu docházelo, že už neuvidím její tvář, neuslyším její smích ani její srdce. Nikdy už neuvidím ten ruměnec na její tváři. Když pohřeb skončil, šel jsem k jejímu hrobu a položil na něj černou růži a vyřkl jsem slova, která patřila jen jí.

„Sbohem lásko, už se nikdy nedozvíš pravdu.“ Nikdy se nedozvíš, že tě miluju… A já se nikdy nedozvím, proč skočila a ukončila tím svůj život…

Shrnutí

Autor: Terez14 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Pravda, o které se nikdy nedozvíš, lásko: