Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pour toujours

22.11.2010 (22:00) • Bubble • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3085×

Pour toujours

Navěky

14. listopad 1764

Dívka strachem přivřela oči. Teď měla přijít na řadu ona. Viděla, jak zabili jejího otce, matku, bratra a teď i její malou sestřičku. Seděla přikrčená v nejtemnějším rohu místnosti a čekala na smrt. Svou smrt.

Ďáblové s rudýma očima se k ní pomalu přibližovali. Viděla jen rozmazanou čáru, když jeden z nich odskočil na stranu. Někam zmizel.

„Neboj, nebude to bolet,“ ovál ji ledový dech u krční tepny. Nedýchala, nešlo to. Cítila, jak se pomalu přibližoval ke krční tepně, schválně pomalu. Užíval si to. Náhle se jí zakousl do krku. Vykřikla, když jeho ostré tesáky projely její tenkou kůží. Najednou se rozrazily dveře. Do domu vešel obrovský vlk, doprovázen člověkem.

„Jdi pryč, studený! Nech tu nebohou dívku!“ zakřičel rázným hlasem. Vlk se bleskově rozběhl. Oba studení se dali na útěk. Hnědě zbarvený muž přišel k dívce a poklekl vedle jejího ramene.

„Kousli tě?“ zeptal se jí silným a hrubým hlasem. Přikývla. Držela si ránu na krku. Snědý muž jí přiložil dva prsty k tepně. Nic.

„Dobrá, odneseme tě do bezpečí,“ zašeptal ji do ucha. Pomalu ji nadzvedl. Hlava se jí točila, oči měla přivřené. Muž mlčel, když se vlk vrátil zpátky.

„Nebije jí srdce,“ konstatoval po chvilce mlčení, kdy už dívka téměř spala.

„Ty myslíš, že je stvořená pro… zabíjení?“ zeptal se zděšeně vlka. Vlk hluboce přikývl.

„Máš pravdu, tohle jediné možné vysvětlení. Nikoho s těmito geny jsem neviděl už několik století,“ muž si nahlas povzdechl a i s vlkem vstoupili do temného lesa.  

Nám známá doba (r. 2010)

Stála jsem opřená o špinavou zeď a upřeně jsem hleděla do potemnělého okna. Sledovala jsem ho už nějakou tu chvíli. Téměř jsem ani nedýchala, stejně jsem to nepotřebovala. Čekala jsem jen na instinkt, kdy si vybere tu správnou chvíli.

Nad hlavou mi udeřil blesk a najednou se rozpršelo. Ale ani to se mnou nehnulo. Stále jsem čekala na tu příležitost. Příležitost zabít vraha. Z celého srdce jsem nenáviděla upíry. To kvůli nim jsem přišla o rodinu! Zemřela bych, kdyby mě tenkrát nezachránili a neukryli do bezpečí. Nyní jsem určená k zabíjení.

Přišla ta chvíle. Pomalým, ale jistým krokem jsem došla k domu. Drátem jsem si lehce otevřela zamčené dveře a rychle je za sebou zase pečlivě zavřela, už je nebudu potřebovat. Stoupala jsem po schodech. Užívala jsem si té chvíle, mám zabít upíra. Zabít upíra. Zabít upíra… Ta slova mi hlavě zněla stále dokola, byl to můj cíl. Znovu jsem za pomocí drátu otevřela dveře ve čtvrtém patře. Lehce jsem stiskla kliku. Dveře se neslyšně otevřely. Rychle jsem vklouzla dovnitř.

Plížila jsem se kolem stěny. Srdce mi netlouklo, ani jsem nedýchala. Nemohl mě slyšet. Vlastně mohl, ale to bych musela chtít. V bytě vládlo příšeří, jediné světlo na chodbě poskytovaly tři slabé lampy. Prošla jsem kolem dveří do jeho pokoje. Seděl otočený ke mně zády, v ruce měl rozevřenou tlustou knihu. Zlomyslně jsem se ušklíbla nad tím, že ještě nic netuší. Za chvíli se vypaří z povrchu zemského.

Lampy zůstaly za mnou, takže jsem špatně viděla. Hmátla jsem rukou do temného prostoru přede mnou, abych se ujistila, že mi nic nestojí v cestě.

Křach!

Na to, co jsem způsobila, jsem přišla, až se mi na nohu vyvalila hlína. Květináč. Stála jsem v hliněných střepech a hromadě hlíny. Zvuk rozbitého květináče upoutal upírovu pozornost.

„Sakra!“ zaklela jsem. „Od kdy mají upíři květiny v bytě?!“ Skopla jsem si z nohy zbytek hlíny a zamířila ke dveřím. Cestou jsem zhasla, abych se lépe schovala, přičemž jsem si zajistila slepotu.

„Je tu někdo?“ zeptal se do chodby sametový hlas. Byl jako sladký jako med, ale zároveň působil mrazivě.

Otočila jsem se, abych se poprvé a naposledy v tomto dni podívala na svou oběť. V tu chvíli, kdy jsem se otočila, se můj pohled střetl s jeho pohledem. Hleděla jsem mu do zlatých očí, roztékajících se jako tekuté zlato. Jeho oči se vpily do mých a já nebyla schopna pohybu. Zakořenila jsem.

Čas se téměř zastavil. Hleděla jsem mu do obličeje, na jeho bronzové vlasy, které byly neposlušně rozcuchané do všech stran. Na jeho vypracované tělo a křídově bledou pokožku. Cítila jsem, jak mi srdce znovu začalo tlouct, v žilách mi kolovat krev a já znovu měla to nutkání se nadechnout. Do tváří se mi začala hrnout červeň, pulz jsem cítila až v uších. Srdce mi bilo stále rychleji, až jsem měla pocit, že mi vyskočí z hrudi.

Stáli jsme tam, zahleděni jeden do druhého. Potřebovala jsem utéct, schovat se před jeho pohledem. Nedokázala jsem se odtrhnout. Přepadla mě hluchota. Slyšela jsem hlasité tepání mého srdce a jeho hlas, který ke mně promluvil před několika sekundami.

No tak! Probuď se, Isabello! Zabij ho!

V tu chvíli jsem sebe neovládala já, ale někdo jiný. Neznala jsem to, byl to zvláštní pocit. Neposlouchala jsem příkazy svého krvelačného já.

Snažila jsem se od něho odtrhnout pohled, ale nešlo. Bránilo mi to. Bojovala jsem, snažila jsem se odtrhnout. A pak najednou jsem se to dokázala. Ač nerada, ale už jsem mu vyjeveně nehleděla do tváře. Věnovala jsem mu svůj poslední pohled a rozběhla jsem se ke dveřím. Slyšela jsem křik, jeho křik. Křičel, ať se vrátím, ať nikam neodcházím. Nemohla jsem. Z očí se mi vyvalily dva horké potoky slz. Zabouchla jsem za sebou dveře od vchodu a vyběhla na deštivou ulici. Běžela jsem, co mi nohy stačily. Zpomalovaly, přepadala mě křeč, při které jsem nemohla rychle běžet. Zadýchaně jsem zastavila na rohu ulice, dost daleko na to, abych byla z dohledu toho upíra.

Co se to se mnou děje? Proč nemůžu běžet rychle, aniž bych se zadýchala? Proč jsem tak… tak lidská? 

Otřela jsem dva potoky slz. Mé srdce se konečně zpomalilo natolik, že už skoro nebilo. Ale stále jsem potřebovala dýchat. Znovu jsem se dala do běhu. Tentokrát jsem mohla běžet rychleji. Míjela jsem jednu ulici za druhou, kde se poflakovali mladí opilí lidé. Šlapala jsem na kluzké kachličky, na kterých mi to občas uklouzlo.

Konečně jsem vyběhla z města. V lese se mi běželo lépe. Měkký mech a zelená příroda byla mnohem příjemnější. Znovu jsem musela zpomalit, protože mi docházel dech. Ale přesto jsem nezastavovala.

Už mi docházely síly, když jsem právě míjela ceduli: Vítejte ve Forks. Sbírala jsem poslední zbytky sil a běžela dál. Nohy se mi začaly plést, moje rychlost stále klesala. Zakopla jsem o kámen, který jsem neviděla v té absolutní tmě. Spadla jsem na zem. Neměla jsem sílu se zvednout. V dáli už jsem viděla osvětlená stavení mého bydliště. Ale nemohla jsem se zvednout, prostě to nešlo – tělo vzdorovalo. A tak jsem zůstala ležet na hranicích La pushské rezervace.

Ráno mě probudil zvuk padajícího předmětu. Ležela jsem na něčí posteli, která určitě nebyla moje. Otevřela jsem oči. Trochu jsem se rozkoukala. Ležela jsem u Sama a Emily. Smetanový koberec, dřevem obložené stěny. Nemohla jsem splést. Rychle jsem se vyšvihla na nohy. Potichu jsem se vydala za Emily do kuchyně.

„Dobré ráno, jak ses vyspala?“ zeptala jsem mě milým hlasem, ještě než jsem překročila práh dveří. Právě sbírala rozbitý hrníček z podlahy.

„Moc ne. Jak jsem se sem dostala? Nepamatuju si to…“ Chvíli mlčela. Pak se nadechla.

„Embry si tě všiml, když se vracel z noční hlídky. Zavolal Sama, okamžitě tě donesli sem. Byla jsi vyčerpaná, ale srdce ti stále rychle tlouklo.“ Automaticky jsem si položila ruku na hruď. Ano, měla pravdu, moje srdce stále bilo stejně rychle jako včera a já stále dýchala.

Při vzpomínce včerejší plánovanou vraždu, se mi do očí znovu nahrnuly slzy. Snažila jsem se je zadržet. Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Najednou jsem byla tak lidská. Srdce mi nebilo přes tři století. Nepotřebovala jsem dýchat, ani mi netekla krev. Ale to všechno se vrátilo s jediným pohledem.

„Něco tě trápí?“ zeptala se mě Emily, když si všimla mého utrápeného pohledu.

„Já…“ začala jsem, ale pak jsem si uvědomila, že to asi není nejlepší to někomu říct.

„Pokračuj,“ popohnala mě Emily po chvilce mlčení. Zaváhala jsem.

„Já si připadám jiná. Nevím, co se to děje…“ zašeptala jsem nakonec. Emily na chvilku přestala krájet, ale pak znovu zajela čepelí do zelené okurky.

„Jak to myslíš? Jiná?“ zajímala se.

Povzdechla jsem si. „Jsem víc lidská. Srdce mi bije, potřebuji dýchat. Při běhu musím zastavovat nebo snižovat rychlost na minimum. Nechápu to,“ odpověděla jsem sklesle.

„Od kdy?“

„Včera večer, když jsem pohlédla na svou oběť, prostě se to stalo… Srdce mi málem vyskočilo z hrudi…“ Emily náhle přestala krájet okurku, které právě nakrojila. Chvilku zůstala strnule stát, ale pak znovu plynule navázala.

„Včera jsi zabíjela upíra, že?“ zeptala se mě, aniž by znovu přerušila krájení. Přikývla jsem. Ale Emily dál už mlčela. Nastala chvilka ticha. Ozývalo se jen rychlé krájení.

Naštěstí se za pár okamžiků nahrnula smečka do kuchyně.

„Ahoj! Šípková růženko!“ popichoval mě Quil. Vykulila jsem na něho oči.

„To jsem spala tak dlouho?!“ vyjekla jsem překvapeně. Kluci se zasmáli, ale mě to rozhodně vtipné nepřipadalo.

„Spala jsi víc jak dvanáct hodin, už budou čtyři odpoledne,“ řekl pobaveně Embry. Bleskově jsem se otočila na hodiny. Měl pravdu, byly čtyři. Musela jsem se sem dostat už po půlnoci. Stále jsem vyjeveně hleděla před sebe a smečka se znovu začala hlasitě chechtat. Protočila jsem oči v sloup a zvedla se ze židle. Cestou sem na Quila hodila šibalský úsměv. On opět propukl v hlasitý smích. Když jsem procházela kolem Sama, objímal Emily kolem pasu a ta mu něco špitala do ucha.

Skočila jsem si pro věci do pokoje. Začala jsem si na sebe navlíkat svoje rifle, když jsem si všimla početných škrábanců na nohách. Opatrně jsem pokračovala v oblíkání riflí, abych si nesedřela strupy. Převlékla jsem se do svého trička. Vrátila jsem se do kuchyně, poděkovala Emily a Samovi a pospíchala domů.

Otevřela jsem dveře od našeho domu, když se právě Billy radoval z gólu.

„Bells!“ zakřičel na mě můj bratr Jacob a sevřel mě ve vlkodlačím obětí.

„Jacobe,“ zafuněla jsem v jeho pevném sevření. Svíral mě tak pevně, že jsem málem nedýchala.

„Jejda, promiň!“ omlouval se Jacob a okamžitě mě povolil stisk. Já se mohla volně nadechnout.

„Díky,“ vydechla jsem a Jacob se zasmál. On vlastně nebyl můj bratr, dokonce ani můj příbuzný. Ale on mě považoval za svou sestru a já jeho za svého bratra.

„Myslím, že si půjdu lehnout,“ prohlásila jsem nakonec. Jacob se smutně usmál. Lehce jsem naznačila, že veselý úsměv by byl lepší. Hlasitě se zasmál a dál se věnoval zápasu.

Neměla jsem potřebu se umýt, dokonce jsem neměla v plánu spát. Lehla jsem si na postel a stočila se do klubíčka. Vždycky jsem měla city, ale tohle bylo něco jiného. Něco takového, co jsem ještě neznala. Nikdy jsem neslyšela své srdce tak rychle bít, dokonce ani když jsem byla ještě normální člověk. Byla jsem zmatená. A pak mě to udeřilo jako blesk z čistého nebe…

Láska.

Objala jsem si kolena. Začala mě sužovat samota. Z očí se samy spustily slzy, nebránila jsem jim. Ramena se mi otřásala vzlyky. Slzy se mi kutálely po tváři, z mého hrdla stále vycházely úzkostlivé skřeky. Plakala jsem, protože jsem ho tehdy spatřila. Plakala jsem, protože ho už nikdy neuvidím. Vzlyky se pomalu uklidnily. Zůstal jen němý pláč. Smáčela si přikrývku, ačkoliv mi to bylo v té chvíli absolutně jedno. Pláč mě tak unavil, že se mi začaly klížit oči. Snažila jsem se přestat plakat. Nešlo to. Vzlyky se vrátily. Moje srdce začalo uklidňovat. Přestalo splašeně bušit. Únava mě náhle přemohla a já se ocitla v říši spánku.

Tu noc se mi zdál sen. Byla jsem tam já, sama v lese. Bloudila jsem, chodila, ale nikde jsem nemohla najít východ. A pak se tam objevil ten upír, záchrana na poslední chvíli.

Prudce jsem otevřela oči. Byla ještě tma. V domě vládlo ticho, jen občas jsem zaslechla Jacobovo spokojené chrápání. Převalila jsem se na druhý bok. Mohlo být tak pět hodin ráno. Nechtělo se mi vstávat, zůstala jsem tedy v posteli až do rána. Vstala jsem zhruba v sedm hodin. Jacob s Billym stále spokojeně pochrupávali u sebe v pokoji. Vytáhla jsem misku a nasypala si do ní müsli. Mrzutě jsem kousala suchou snídani. Opláchla jsem misku a položila ji na odkapávač.

Došla jsem do koupelny. Shodila jsem ze sebe oblečení. Vlezla jsem si do sprchového koutu. Pustila jsem na sebe studenou vodu, potřebovala jsem se probudit. Naskakovala mi husí kůže, ale já jsem nepřestávala. Pak jsem vylezla ze sprchy, roztřesená zimou. Rychle jsem se oblíkla a hodila na sebe ještě teplou mikinu. Pohled do zrcadla mě šokoval. Sice jsem neměla kruhy pod očima, ale vlasy mi nepřirozeně trčely do stran. Naštěstí jsem si je nenamočila. Vzala jsem si hřeben a začala je rozčesávat. Za chvilku jsem byla hotová. Hodinová ručička už skoro sahala s osmé čárce na ciferníku.

Vylezla jsem ven a vydala jsem se za Emily. Venku pobíhali chundelatí vlci. Zamával jsem jim. Jeden z nich hlasitě zavyl. Zasmála jsem se, určitě to byl Embry. Strčila jsem ruce do kapes, byla mi zima. Zrychlila jsem krok, abych byla vevnitř rychleji. Zaklepala jsem na dveře. Otevřela mi Emily s milým úsměvem.

„Dobré ráno, jdu ti pomoct,“ pozdravila jsem. Emily mě gestem pozvala dál. Zaklapla jsem za sebou dveře. Vytáhla jsem zkřehlé prsty ven z kapsy a začala je ohřívat nad plotnou.

Emily se zasmála. „To je tam taková zima?“

„Jo, ale zdá se, že klukům je to fuk,“ pokrčila jsem rameny a zasmála se. „S čím můžu pomoct?“

„Můžeš udělat vaječinu,“ ukázala na plato vajec. Svědomitě jsem sebrala jedno vejce a rozklepla ho.

„Nechceš mi k tomu včerejšku ještě něco říct?“ zeptala se mě Emily, když jsem jí přidala další várku na pánev. Sakra, ona snad umí číst myšlenky.

Nevěděla jsem, co mám říct. Ale moje tělo jednalo za mě. Ruce se mi začaly třást, až mi vajíčko vypadlo z ruky a roztříštilo se o dřevěnou podlahu. Emily se na mě vylekaně podívala. Ramena opět ovládl třes a slzy se znovu vyšplhaly až ke krajíčku. Emily položila nůž a objala mě.

„Neplač, to bude dobrý…“ Hladila mě po vlasech. Zadržela jsem slzy, abych ji zbytečně nemáčela oblečení. Nebylo potřeba slov. Ona moc dobře věděla, proč jsem za ní přišla a co se mnou děje.

„Láska by neměla přinášet smutek, ale radost,“ šeptala. V mém případě to mělo být opačně.

„Pojď, doděláme jim tu snídani,“ řekla nakonec a pustila mě. „Ale nejdřív bychom to tu měly uklidit.“

Utřela jsem rozbité vajíčko z podlahy. Když jsem stírala poslední cákanec, do jídelny vešel Quil.

„Dobré ráno, dámy,“ zívl. „Co je dneska dobrého?“ Vzala jsem trochu vaječiny a šoupla mu to na talíř.

„Hm…“ zamručel a pustil se do jídla. Emily mu tam ještě něco přihodila. Zatímco Quil se cpal vaječinou, dorazil Jared a s ním i zbytek smečky. Najednou byla kuchyně plná hluku, kluci diskutovali o různých věcech. Smáli se jak praštění a já se musela smát s nimi. Samozřejmě po sobě nechali obrovský svinčík. Ani jsem jim nestihla vzkázat, že by se měli naučit jíst slušně, jak rychle zmizeli do lesa. Posbírala jsem špinavé talíře ze stolu. Emily myla nádobí a já ho utírala. Šlo nám to celkem rychle. Za čtvrt hodiny bylo nádobí umyté.

„Myslím, že půjdu nakrmit Billyho,“ řekla jsem, když bylo nádobí umyté. „Určitě už bude mít hlad.“

„Běž, však já to tu už zvládnu.“ Povzbudivě se usmála.

Když jsem vylezla ven, otřásla jsem se zimou. Všimla jsem si, že jsem si u Emily zapomněla mikinu. Rychle jsem se otočila, směr dům Sama a Emily. Zatlačila jsem do dveří a vklouzla dovnitř.

„Co se stalo?“ zeptala se mě překvapeně, když jsem se znovu objevila ve dveřích.

„Zapomněla jsem si bundu,“ zasmála jsem se. Oblékla jsem si ji a znovu vylezla ven. Už mi nebyla taková zima jako ráno, přece jen se za tu víc jak hodinu trochu oteplilo. Namířila jsem si to rovnou k naší chatce na druhé straně rezervace.

Šlapala jsem po oroseném trávníku, když jsem si všimla Jacoba, jak si to míří rovnou ke mně. V tváři měl nepřístupný výraz, ještě jsem ho takhle neviděla. Pěsti měl zaťaté, v očích se mu odrážela zlost. Můj krok zpomalil a znejistil. Necítila jsem se nejlíp, když se ke mně blíží Jacob s naštvaným výrazem.

„Co jsi to udělala?!“ vyštěkl na mě, když jsem byla v jeho dosahu. Ruce měl sevřené v pěst, až mu zbělely klouby. Obočí stáhnuté do pokřivené linky.

„Jak ses mohla zamilovat do té… odporné pijavice?!“ vyprsknul s značným zhnusením. Zaťal zuby a snažil se mě nezabít.

Těmi slovy udeřil do nejbolavějšího místa. Všechno se uvnitř mě se roztříštilo na malinké střepy jako tenká skleněná stěna. Mé srdce krvácelo. Ne proto, že mi řekl, že jsem se zamilovala do upíra. Ale protože to řekl Jacob. Nikdy jsem nic takového od něj nečekala, byla to rána pod pás.

Stále tam stál s rozzuřeným výrazem a čekal na odpověď.

„To jsi fakt nemusel,“ odpověděla jsem šeptem. Rozběhla jsem se pryč. Mé nohy šlapaly po orosené trávě, klouzalo to. Z očí se mi řinuly slzy. Nemohla jsem je zastavit, nešlo to. Zadržovala jsem je příliš dlouho.

„Bells! Promiň!“ křičel Jacob. Rvalo mi srdce, ale nemohla jsem zastavit. Tohle bylo příliš, aby stačilo jen zakřičet. Jacob se dal do běhu. Přidala jsem do svého pomalého kroku a vběhla do lesa.

Začalo pršet. Ačkoliv jsem běžela lesem, stále na mě kapaly kapky, které pronikly přes hustý porost větví. Stále jsem běžela. Mé srdce tlouklo stále rychleji a rychleji. Nestačil mi dech. Potřebovala jsem si odpočinout. Ohlédla jsem se za sebe. Za mnou běžel Jacob jen pár kroků za mnou. Ač jsem nechtěla, mé nohy začaly zpomalovat.

„Bells! Stůj!“ zakřičel Jacob těsně za mnou. Sbírala jsem všechny síly, abych dokázala běžet dál. Jacob byl stále blíž a blíž, až najednou běžel vedle mě. Chytl mě za ruku. Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale on pevně držel. Strhnul mě na zem a já spadla na kolena. Chtěla jsem se zvednout, ale nešlo to. Chtít jsem mohla, ale celková únava mi to zakázala. Nevím, jak jsem se tam dostala, ale najednou jsem byla v Jacobově náruči.

„Bells, to bude dobré…“ konejšil mě. Já stále plakala. Přitiskla jsem se k Jacobovi. Hřál a mně byla stále větší zima. Foukal studený vítr. Byla jsem mokrá, stále pršelo.

Seděli jsme tam, v potemnělém lese. Jacob pro mě představoval určitou útěchu, ale ani on nedokázal mé srdce uspokojit. Pro mé oči byla už skoro tma. Jake se zvednul i se mnou v náručí. Přestala jsem plakat, ale vzlyky nechtěly ustat. Nesla jsem se v Jacobově náručí, stále utěšována.

„Pšt… už neplakej,“ hladil mě po vlasech. Vynesl mě z lesa. Z oblohy stále padal slabý déšť. Stále mi byla větší a větší zima. Tiskla jsem se k němu, alespoň on hřál. Srdce se mi pomalu uklidnilo, dech začínal být pravidelný. Otřela jsem si oči od slz. V dáli jsem viděla naší chatku. A z oblohy spadla první vločka sněhu…

O 100 let později

Kráčely jsme až po kolena zabořeny do bílé nadílky, která napadla dnes v noci. Stěží jsem otevřela železnou branku. Hlasitě zavrzala a nám se odkryla cesta dál.

„Chodíš sem často?“ zeptala se mě Sheila, která se brodila sněhem vedle mě.

„Skoro každý den,“ odvětila jsem s úsměvem na rtech. Dopotácely jsme se až k hrobu. Sheila odkryla mramor od sněhu. Položila jsem suché květiny – dávat sem živé by nemělo smysl – na desku.

„Chybí mi,“ špitla Sheila.

„Mně taky,“ přiznala jsem se a objala ji. Její černé havraní vlasy mě lechtaly ve tváři. Propadla jsem nostalgii. Vzpomínala jsem na Emily, jak jsem poprvé viděla. Na Sama, jak jsem ho spatřila jako černého vlka. Na slova, která nikdy nezapomenu. Na její teplé objetí.

Seděly jsme ve sněhu, stále v objetí. Sníh mi promočil kalhoty, takže mě studily kolena, když jsem klečela. Studený vítr nás bičoval do tváře. Přitiskla mi hlavu do mých hnědých vlasů.

„Chybí mi babička s dědečkem,“ vzlykla. Tišila jsem ji, jako kdysi Emily tišila mě. Mokré kalhoty mě studily stále víc a víc.

„Pojď, půjdeme domů,“ řekla jsem nakonec. Sheila mě pustila. Zvedla jsem se ze země a oprášila si kalhoty od sněhu. Naposledy jsem pohladila mramorovou desku. Zavřely jsme za sebou branku. Za pár minut jsme došly zpátky do rezervace. 

„Ty nejdeš?“ zeptala se mě Sheila, když jsem se zastavila. Zavrtěla jsem hlavou.

„Mám ještě nějakou povinnost.“ Spiklenecky jsem na ni mrkla. „Pozdrav Jacoba a vyřiď mu, že jdu na toho zmetka!“  bojovně jsem zvedla ruku do výšky. Sheila se zasmála.

„Dobrý vyřídím, potrap ho!“ křikla na mě vesele, když běžela do naší garsonky za Jacobem.

Rozběhla jsem se zpátky do lesa. Díky mé vysoké rychlosti jsem se už nepropadávala tak hluboko. Běžela jsem několik kilometrů na sever, když jsem narazila na ten známý pach. Prudce jsem zabočila na východ. Odhadovala jsem to tak na pár kilometrů. Stále ještě bylo světlo, takže jsem musela běžet hluboko v lese. Raději jsem běhala v noci. Méně diváků.

Zastavila jsem kousek před Jamesem. Přistihla jsem ho, jak sleduje svou příští kořist. Jen čekal na tmu. Ale té už se nedožije… Včera se James dostavil do rezervace. Věděl, že je to oblast plná vlkodlaků. Jacob byl zrovna venku a James na něj zaútočil. Naštěstí tam doběhli ostatní a stačili Jamese zahnat až za hranice Kanady. Kdybych tam byla, mohla jsem zabránit těm zlomeninám. Chudák Jacob.

Vylezla jsem zpoza stromu. Chodila jsem schválně co nejhlučněji. James to samozřejmě uslyšel.

„A hele! Copak tady děláš, kočičko?“ zeptal se. „Tady bys snadno mohla přijít o život.“

Ušklíbla jsem se. „Nejsem jediná.“ Bavilo mě hrát tuhle hru. Neuškodilo ho trochu potrápit, Sheila věděla, že to je můj oblíbený způsob.

V další vteřině se na mě vrhnul, ale já mu hbitě uskočila. Jamese to očividně zaskočilo. Využila jsem situace a skočila mu po krku. Seděla jsem mu na zádech. Snažil se mě setřást, ale já se jen tak nepustila. Lehce jsem mu zakroutila krkem. A bylo po všem.

Sedmnáctý upír na mém seznamu zabitých.  

Vytáhla jsem z kapsy zapalovač. Přiložila jsem plápolající plamen k tělu. Za chvíli hořel celý. Ohřívala jsem si ruce o šlehající plameny.

Zamířila jsem zpátky do La pushské rezervace. Bylo mi parádně teplo, oheň se hodil. Slunce vykouklo z mraků. Už jsem ho neviděla hodně dlouho. Bylo docela nízko, každou chvilku mohlo zapadnout. Zatočila jsem k útesům, chtěla jsem po tolika letech spatřit západ slunce.

Prodrala jsem se zasněženým kapradím. Naskytl se mi krásný pohled na moře. Slyšela jsem, jak dole vlny narážejí do skály. Posadila jsem se na zasněženou zem.

Slunce pomalu zapadalo. V hlavě mi poletovaly myšlenky. Nakonec mě zavedly na místo, kde jsem stála před stoletím. Zavřela jsem oči. Zimní slunce mi svítilo do obličeje, příjemně hřálo. Pomalu jsem zapomínala na věci, které se dály už dávno. Ale na tohle jsem nemohla zapomenout. Stále to bylo příliš skutečné.

Když jsem otevřela oči, slunce už téměř zapadlo. Ačkoliv vítr už nefoukal tak silně, i tak se dost ochladilo. Přitiskla jsem si kolena k tělu.

„Konečně jsem tě našel, Isabello Swanová,“ ozval se nad mou hlavou ten krásný hlas, jenž jsem slyšela naposledy před stoletím. Nevěřícně jsem pohlédla vzhůru. Opravdu tam stál, přesně tak, jak jsem si ho uchovala v paměti. Zlehka se usmíval. Srdce mi znovu poskočilo. Tak krásný pocit. Znovu jsem se cítila živá – ne, že bych předtím nežila, ale teď jsem konečně byla celá. Nemotorně jsem vyskočila na nohy.   

„Hledal jsem tě věčnost,“ usmál se. „Ale teď jsem tě našel.“

Oněměla jsem. Nebyla jsem schopna slova. Vrhla jsem se mu do náruče. Jemně si mě přivinul k sobě.

„Už tě nikdy nenechám odejít,“ zašeptal mi do vlasů. „Zůstanu s tebou.“ Hluboce jsem se nadechla, připravená vyslovit to jediné slovo.

„Navěky.“

Gratuluji, právě jste došli na konec mé nejdelší jednorázovky. Račtě se do mě pustit. :)

Autor: Bubble (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Pour toujours: