Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Poslední slza

27.02.2011 (11:45) • Maky1199 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1961×

Otevřel jsem oči, okamžitě se zaměřily na andělovu tvář. Můj anděl, spící v mé náruči se zavrtěl. Usmál jsem se.  April, můj anděl. I ve spánku vycítila můj pohled a zavrtěla se. Pomalu otevřela oči a usmála se.

„Dobré ráno,“ pozdravila mě a dala mi pusu na tvář. Usmál jsem se a zatetelil se štěstím.

„Jak jsi se vyspal?“ zeptala se.

„Dobře, když jsi tady se mnou, jinak to ani nejde,“ odpověděl jsem vesele a April se na tváři rozlil ruměnec. Pak jsme se, za mého nadávání o brzkém vstávání, převlékli a šli dolů na snídani. April začala chystat obří snídani a já si mezitím sedl ke stolu a čekal. Po chvíli se přede mnou objevil talíř se sedmi vajíčky, celým bochníkem chleba a deseti kousky slaniny. Paráda, pomyslel jsem si a pustil se do jídla. April se usmála a sedla si ke mně. Ovšem s o hodně skromnější snídaní.

 Jsem totiž vlkodlak a April je můj otisk. April, můj anděl z nebes. Má vysokou, štíhlou postavu, černé vlasy, modré oči a krásnou tvář. A to, co jsem měl nejraději - její rty. Dojedl jsem, šel k ní a políbil ji. Hned mi polibky začala oplácet. Po chvíli se ale odtáhla, i když bylo poznat, že se jí nechce.

„Měl bys jít, máš hlídku,“ řekla a začala sklízet ze stolu. Lítostivě jsem se na ni podíval a šel ven. Ve dveřích jsem na ni zavolal.

„Miluju tě.“ A vyšel ven. V hlavě jsem si přehrával obrázek, jak April stojí u dřezu, na tváři ruměnec. Je slunný den a ptáci zpívají. „Je krásný den,“ pomyslel jsem si šťastně. Pak jsem se zastavil u velikého stromu, svlékl se a zavřel oči. Pátral jsem po ohni ve svém nitru. Oheň se přihlásil okamžitě, pustil jsem ho a ten se rozlil po mém těle. O deset sekund později jsem stál na všech čtyřech. Plamen se ztišil, stále mě však ovíval. V té chvíli se mi v hlavě ozval hlas mého pokrevního bratra Siky.

„Dnes běháme spolu!“ myslel si nadšeně. Jo, se Sikou je vážně snadné být. Dal jsem se do běhu a poslouchal Sikovy myšlenky, které byly jako hopík. Hopík Sika, pomyslel jsem si vesele. Pokračoval jsem v toku svých myšlenek. Den je krásný, tráva zelená, obloha modrá a les voní dřevem…

„Jasně, že les voní dřevem. Les jsou stromy a stromy jsou dřevo, ty tele,“ ozval se mi v hlavě další hlas. Tenhle hluboký hlas může patřit jedině Gervimu. Gervi je obrovský, černo-hnědý vlk. Je agresivní a moc nepřemýšlí.

„Hej, já to slyšel!“ křikl na mě naštvaně. Já se jen v duchu usmál a dál běžel. V mysli se mi neustále objevovala April. Sika a Gervi si jen odfrkli a běželi dál. Uvědomoval jsem si, že pro ostatní je těžké být s otištěným vlkem, ale já si nemohl pomoci. Už jsem chtěl být u April, tak strašně moc po ní toužím.

„Tak běž ty Romeo,“ řekl Sika, „vezmu to za tebe“.

„Díky,“ řekl jsem vděčně a zamířil ke svému stromu. Zavřel jsem oči a krotil oheň. Ten se postupně zmenšoval, až téměř zanikl a já jsem opět stál na nohou jako člověk. Oblékl jsem se a utíkal domů. Musel jsem ale pomalu, přeměna není tak lehká, jak vypadá. Když jsem vešel domů, zmocnilo se mě podezření a strach. April nikde, jen lísteček na stole, kde bylo napsáno:

Jsem na pláži, přijď. Miluji tě. April

Ušklíbnul jsem se nad jejím škrabopisem a běžel na pláž. Byl jsem skoro na pláži, když se ozvalo bolestné zavytí a pak mě na kolena srazila vlna bolesti. Bylo to tak silné, až jsem skoro nemohl dýchat. Pak vlna přešla. Místo toho mě jen zalil strach a nevědomost. Co to bylo ? ptal jsem se sám sebe a doufal, že ne to, co si myslím. Byl jsem uprostřed pláže, když jsem spatřil zakrvácenou postavu.

„Néééééé!“ křičel jsem zoufale a přidal na rychlosti. Písek ode mě létal na všechny strany, jak jsem sklouzl k postavě zalité krví. April. Celý můj život se zhroutil jako domeček z karet. April s rozervaným břichem a nohou. Chytil jsem ji za ruku a její oči spočinuly na mých. Pousmála se. Stálo ji to mnoho sil.

„April, vydrž, seženu doktora, budeš v pořádku,“ mumlal jsem zoufale. Ona jen malinko zavrtěla hlavou, věděla, že je konec. Ale já si to nechtěl připustit. Opět se pousmála a vzápětí se jí obličej zkřivil nesmírným utrpením a bolestí. A mně bylo, jako by mě někdo rval na kusy. Po tváři jí stékaly slzy a i já jsem brečel. Dál jsem mumlal Aprilino jméno. Celé tělo se mi třáslo beznadějí a smutkem.  A April to viděla.

„Jave,“ hlesla potichu. Zaměřil jsem se na její tvář, změnila se. Už se nekroutila bolestí, zklidnila se a objevil se na ní známý, ale trochu strnulý úsměv. Už byla moc daleko.

„Miluju tě,“ řekla a podívala se mi do očí oddanou a velkou láskou, a pak oči zavřela.

„Taky tě miluju,“ řekl jsem a ona se na mě ještě jednou s námahou usmála. Pak její ruka povolila, s posledním bum se srdce zastavilo a na zem dopadla poslední slza.

„April, vrať se, nenechávej mě tady,“ křičel jsem na její tělo. Bylo to, jako kdybych umřel já sám. Hlavou se mi ozývalo jen, April umřela, umřela… Celé tělo se mi třáslo ztrátou, zoufalstvím a bolestí. Za mnou se ozvaly kroky. Nevnímal jsem je. Díval jsem se jen na mrtvou tvář mého anděla.

„Pojď, Jave, už jí nemůžeš pomoct,“ řekl nade mnou Sika. A zvednul mě. Naposledy jsem se podíval na April, než mě Sika otočil a táhl k lesu. Všechno najednou ztratilo barvy, smysl. „Kdo to jen udělal?“ ptal jsem se sám sebe. Ty rány byly jako od… Teď mi to docvaklo. Vlčí tesáky.

 Odhodil jsem Siku a běžel. Za běhu jsem povolal oheň a ani jsem ho nekrotil, proměnil jsem se. Touha po pomstě mi dala novou sílu. Vím, kdo to udělal, poznal jsem to ze Sikova hlasu. Gervi. Z myslí ostatních jsem se dozvěděl, jak to udělal. Černý vlk má hlad, řítí se velkou rychlostí, skáče, rve maso, cítí krev, zmatení, šok, lidská krev, pohled do tváře, poznání, šok, lítost, bolest, útěk, obava.

Má April zemřela v drápech Gerviho. Ta věta mě ovládla. Běžel jsem smyslů zbavený. Doběhl jsem za ostatními a hned jsem se vrhl na vraha. Drápy se mi zabořily do jeho masa. Strhl jsem ho na zem a oba jsme udělali kotrmelec. Znovu jsem zaútočil, ale to už byl Ger připraven. Byl větší, silnější a rychlejší. Mně to ale bylo jedno, bude pykat za to, co udělal April. Chňapali jsme po sobě a Ger měl navrch. Byl to souboj na život a na smrt. Ani alfa samec nás nemohl zastavit.

Bum, další strom se zlomil a já spadl na zem. Viděl jsem Gera, jak ke mně běží, a ucítil jsem, jak jeho tesáky projely mou kůží. Zaplavila mě bolest. Spojila se s bolestí ze ztráty April, a já měl pocit, že se rozpadnu. Pak jsem se proměnil zpátky. Chtěl jsem umřít jako April, jako člověk. Poté mi tělo vypovědělo službu.

Jen jsem ležel v lese na jehličí a zápasil se svou bolestí. Bolest je v každé buňce. V zorném poli se objevili bratři a Sika mě vzal za ruku. Jako já April. Škub, bolestí se mi zkřivil obličej. Věděl jsem, že tohle ani moje uzdravovací látka nespraví. Pohlédl jsem na Siku. Na tváři se mu třpytily slzy.

„To bude dobré, Jave,“ šeptal pořád dokola.

„Slib mi, že už to nikdy nikdo neudělá, udělej nový zákon,“ řekl jsem mu šeptem. Ano, to by si April přála. Pak jsem zalapal po vzduchu. Bolest. Na tváři se mi objevily slzy.

„Prosím o odpuštění, je mi to líto, promiň, já nechtěl!“ ozval se Ger. Pohlédl jsem na něj, i on plakal.

„Odpuštěno,“ vydechl jsem. Stálo mě to všechny síly. A pak se svět zklidnil. Bolest zmizela. Naposledy jsem pohlédl na Siku.

„Dávej na sebe pozor,“ zašeptal jsem. Pak jsem zavřel oči a můj plamen vyhasl. Poslední dotek poslední slzy. A já se vydal za svou milovanou…  

Autor: Maky1199, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední slza: