Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Poslední slova

17.12.2010 (16:00) • Kissek • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1600×

Věděla jsem, že to, co dělám, má smysl. Ale můj instinkt mi napovídal, že to má nějaký háček. Snažila jsem se tento vtíravý pocit ignorovat, ale marně. Stále mě pronásledoval jako stín. Přesto se nutím pokračovat dál ve své cestě.

Mám k tomu svůj důvod. Nemohu přijít o součást svého srdce. Každá část je důležitá jako klíč k zámku. Myslím, že kdybych ji ztratila, byla bych jako motýl bez křídel nebo slovo bez písmen.

Už stojím téměř před vysokou bránou baletního studia. Není čas na pochyby. Myslím na Renée, na to, že jí musím pomoct dostat se odtud z toho hrůzného místa. Dotýkám se studeného kovu kliky. Není cesty zpět. Dveře nejsou úplně zavřené, takže stačí lehce do nich kopnout nohou. Skřípění starých dveří mě v tom mrazivém tichu naprosto ochromí. Snažím se myslet na maminku, abych si dodala kuráž.

Moje kroky se nesou temnou chodbou kolem šaten. Rozléhají se všude kolem mě. Vše je tak jiné, než jaké si to pamatuji. Je to jako vzpomínka ze snu. Jenže teď už to není sen, spíše noční můra. Strnule popocházím vpřed. Vůbec se mi tam nechce, ale musím. A pak jsem ho uslyšela. Ten hlas. Hlas, který mi zpíval ukolébavky. Hlas, který mě utěšoval, když jsem si odřela koleno. Jenže teď to nebyl ten konejšivý hlas, který jsem tolik milovala. Byl vyděšený.

Při zvuku matčina hlasu mi ztuhla krev v žilách. Cítila jsem se jako citron, který právě někdo vymačkal do čaje. I přesto, že jsem celá rozklepaná, donutím své nohy k pohybu vpřed. Zlehka jsem se odrážela od léty zašlých a popraskaných parket. Uvědomovala jsem si, že přesně pro tenhle okamžik jsem tady. Pro Renée. Spěchala jsem dlouhou chodbou za jejím ustrašeným hlasem. Zahnula jsem za roh do malého sálu. Moje myšlenky se upínaly pouze k mému úkolu. Zachránit matku před tím psychopatickým upírem Jamesem. Konečně jsem byla u zdroje toho hlasu. Když jsem spatřila tu scénu přede mnou, nemohla jsem uvěřit absurdnosti situace. Ne, to nemůže být pravda.

Viděla jsem ji. Poprvé v mém životě jsem ji viděla takhle. Unavenou, zraněnou a nenamalovanou. Vypadala strašně. Byla přivázaná ke staré, ztrouchnivělé židli. Seděla tam, hlavu skloněnou a celá ušpiněná od krve. Cítila jsem, jak z ní vyprchává život. Ne!

„Mami!“ zakřičela jsem a klekla si k ní, abych se ujistila, že zranění nejsou smrtelná, a popřípadě poskytla první pomoc.                                                                                                                                                    Konejšivě jsem jí pohladila ruku a ona vykřikla bolestí. Podívala jsem se na její ruku a uviděla zdroj bolesti. Kousnutí. Nevěděla jsem, co dělat. Edward mě dosud nepoučil, jak se provádí první pomoc po kousnutí upíra.

A pak jsem za sebou uslyšela kroky. S trhnutím jsem otočila hlavu. James.

Nemohl ještě chvíli počkat? Nemám žádný plán na útěk! pomyslela jsem si ironicky. Jeho chladná slova se rozezněla sálem.

„Jdeš pozdě. Už jí nic nepomůže.“ Trhnutím hlavy naznačil, že mluví o Renée.

„Ty hajzle!“ slyšela jsem se zaječet. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc jsem naštvaná. Vzteky jsem se úplně klepala. Nemohla jsem pochopit, proč to udělal. Co tím, sakra, sledoval? Cítila jsem hořké slzy bezmoci a naštvání. Byla jsem plná emocí. Jak jsem to mohla dopustit? Celou tu dobu, co nás s Edwardem pronásledoval, jsem se bála hlavně o Charlieho. Jak mě mohlo nenapadnout, že je tu ještě jeden rodič? Rodič, kterého bych nevyměnila za nic na světě.

Jistě. Charlieho mám ráda, ale Renée není jen jeden z mých rodičů, ale i nejlepší přítelkyně. Nedovolím, aby jí ublížil! Raději zemřu, než o ni přijít. Stoupla jsem si a zastínila Renée svým tělem. James se jen usmíval. Jestli tohle přežiji, jeho úsměv mě bude všude pronásledovat. Renée opět hlasitě vykřikla a tvář zkřivila bolestí. Na druhé straně sálu se ozvaly kroky a já na zátylku cítila něčí pohled. Další upír? Prudce jsem otočila hlavu a spatřila ji.

Ty tmavorudé vlasy barvy plápolajícího ohně bych poznala kdekoliv. Victoria. Mohlo mě napadnout, že kde je James, tam bude i ona. Potměšile se usmála. Ten úsměv obsáhl všechno. Uvědomovala jsem si, že nemáme šanci se zachránit. Byla jsem tak hloupá! Jak jsem si mohla myslet, že zachráním Renée i sebe? Byla bych spokojená, kdybych zachránila alespoň maminku. Tohle se prostě nemělo stát. Je mi jasné, že z tohohle nevyvázneme živé.

Zatímco jsem se loučila se svým životem, ti dva po sobě házeli svůdné výrazy. Kousek mého podvědomí si dokonce všiml, že James přejel jazykem přes své rty kolem dokola. Ta druhá část pořád nějak doufala, že jsou ještě nějaké šance na útěk. V hlavě se mi pořád míhaly otázky. Proč to dělají? Co chtějí? Krev? Tak ať si ji vezmou. Chtějí moji krev, ne její, tak proč ji tu ještě pořád vězní? V tu chvíli mi to došlo. Oni ji nevězní! Kdyby chtěla, tak může odejít! Jenže ona nemůže. Mění se!

Pozornost obou upírů se stočila ke mně. Neochotně jsem odtrhla pohled od trpící matky. Samolibě se usmívali. Pomalu se blížili ke mně. Napínala jsem svaly k obraně. Lehce jsem se přikrčila a snažila se vypadat nebojácně, i když jsem věděla, že upíry neoblafnu. Moje soustředění však přehlušil zvuk skřípění a výkřik, z části obsahující i úlevu. Blahosklonně jsem se otočila a pohled mi padl na Renée. Z hrudi jí trčel rezavý nůž a maminčiny oči vyhasínaly, jako by někdo cvakl vypínačem. Blik a živé světlo, plamínek mateřské lásky zhasl. Krev se jí řinula z hrudi, jako voda z protržené hráze. Proměna totiž začala velice nedávno, a tak se krev nestačila přeměnit.

Čerstvá vůně matčiny krve odpoutala pozornost obou upírů a já jim ve tváři viděla, jak se jejich oči mění. Lov začal!

Co si to dovolují? pomyslela jsem si. I když je Renée po smrti, nedovolím těm krvelačným lovcům, aby ji jen tak vycucli. Stoupla jsem si před ni a její tělo zastínila tím svým.

„Ne!“ zakřičela jsem. James se zasmál a naklonil se tak, že jeho obličej byl jen pár centimetrů od mého.

„Vážně? A co ty s tím uděláš?“ I přes příval emocí z matčiny smrti jsem se neubránila myšlenkám nad tím, jak moc ho nenávidím. Odstrčil mě, aby se mohl vrhnout na mou mrtvou matku. Moje tělo pod jeho značnou silou odletělo několik metrů daleko a narazilo do sloupu z mramorového dřeva. Myslím, že z mramorového, v tu chvíli jsem to nedokázala zaregistrovat. Na malou chvíli jsem měla mžitky před očima, ale téměř okamžitě jsem se vzpamatovala. Nic se mi nestalo. Zatím. Přejela jsem si rukama po těle, abych zjistila, jestli se můžu vůbec hýbat. Moje ruka nahmatala pozlacený zapalovač, který mi dal Edward, jelikož upíři s velkým množstvím jedu v těle okamžitě vzplanou. Vyndala jsem ho z kapsy a hodila na nejbližšího upíra. Na Jamese.

James vzplál jasným světlem. Victoria odtrhla s nechutí pohled od Renéeina těla a vrhla se ke svému druhovi.

„Ne. Zlato!“ Zřejmě si neuvědomila, co dělá, když se mu vrhla do náruče. A v objetí hořeli jako jedna prskavka.

Vzpomněla jsem si opět na svoji matku a zachvátila mě vlna emocí. Byla to moje nejbližší osoba, moje životní světlo. Uvědomila jsem si, že bez ní už svět nebude, jakým býval. Bude v něm chybět pro mě nejmilejší osoba. Tenhle výpočet argumentů mi naprosto stačil.

S těžkým srdcem jsem vytrhla nůž z matčiny hrudi a namířila si ho na ruku. Tentokrát jsem se opravdu loučila se svým životem. Táhla jsem nůž po ruce. Znovu a znovu. Moje ruka byla jako v ohni. Všude kolem byla krev. Připadalo mi to jako rudé moře. Bylo jí tolik. V hlavě se mi míhaly vzpomínky na můj život. Bude mi chybět, ale už je pozdě. Moje oči se pomalu zavíraly.

A pak najednou mě instinkt donutil probojovat se skrz tu nastávající temnotu, abych ho mohla ještě naposledy spatřit. Jeho dokonalou tvář, vlasy barvy tekutého karamelu a zlatavé oči. Díval se na mě s ohromnou bolestí a neutuchající láskou. Bylo to poslední, co jsem ve svém životě spatřila. Zavřela jsem oči a do nastalého ticha zašeptala slova:

„Miluji tě.“

Slova se nesla sálem jako ozvěna. Potom jsem zavřela oči a nechala temnotu, aby mě pohltila.

Autor: Kissek, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední slova :