Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Poslední sbohem? Možná, že ne

17.08.2012 (16:00) • Sheela • FanFiction jednodílné • komentováno 19× • zobrazeno 3170×

Seděla jsme za oknem a koukala na padající kapky deště, které stékaly po skle a kapaly na tmavý parapet. Nikde nevykoukl ani paprsek, který by dával naději na hezčí den. Všechno mi připadalo zahalené v tmavých barvách a mé oči si nedokázaly na tu tmavou barvu zvyknout. Nebyla jsem si jistá, jak dlouho už takhle sedím a koukám ven, ale všechen čas mi splýval. Den podle mě trval víc jak dvacet čtyři hodin trápení. Z očí mi kapaly jednotlivé slzy a vpíjely se do chlupatého svetru, který jsem měla oblečení. Bledé ruce se klepaly a nedokázaly v ruce udržet žádnou věc. I když to bylo nemožné, slyšela jsem sykavé nádechy, které se ozývaly z obýváku, hrubý kašel a sípání. Připadalo mi, že čas je nesmírně krutý a nemá slitování. Věděla jsem, že bych měla být dole, stát se jeho oporou, ale nedokázala jsem se dívat na čím dál bledší tělo, držet ruce, které už v sobě neměly ani gram tuku a koukat se do kostnaté tváře s propadlými oči a bledými rty.

Přála jsem si, abych na vše přišla dřív, abych mu mohla pomoci a nekoukat se teď jak umírá. Už ten den, co přišel domů s výsledky, jsem poznala, že je něco špatně, byl opatrnější, stranil se mi, nedokázal se mi podívat do očí a vždy uhýbal pohledem. Nějaký čas přede mnou tajil, o co jde, ale bylo mi jasné, že je to opravdu hodně špatné. Věděla jsem, že ho ztrácím a není cesty zpět.

Jediné co se mi vybavovalo, byly vzpomínky, doba kdy jsme se poznali, doba kdy jsme se dávali dohromady a náš svatební den, který byl tou nejšťastnější událostí v mém životě, zpráva od mé doktorky o otěhotnění, těšili jsme se na naše děťátko, které nás ale opustilo dřív, než se narodilo, tou dobou jsem si myslela, že je osud krutý, ale teprve nedávno jsem poznala jak velká pravda to je. Pomalu mě opouštěli všichni, které jsem milovala. Jediná osoba, která mě uměla rozesmát, ležela v obýváku na pohovce a bojovala se smrtí. Všichni mě podporovali, ale nikdo nevěděl jaké to doopravdy je, člověk to musí zažít, aby tušil, jaké pocity ve vás sou, aby aspoň z části věděl, jak nenávidíte sebe a celý svět.

Přála jsem si, aby vše byla jen špatná noční můra, já se probudila a vedle sebe našla svoji lásku, jak spokojeně spí, naše děťátko jak leží v postýlce a cucá dudlík. Chtěla jsem sejít schody a podívat se do té usměvavé tváře a slyšet utěšující slova.

„Lásko, jsem v pořádku, nic mi není, budeme spolu navždy.“

Přejela jsem prsty po tváři a setřela slzy, které se mi na tváři usídlily. Vstala jsem z křesla a přešla k velkému zrcadlu v naší ložnici. Už jsem neviděla tu šťastnou bytost, která se těšila na každý den. Viděla jsem lidskou trosku, která nevěděla, co se životem dál. Hnědé vlasy, které tak miloval, jsem měla rozcuchané a hnědé oči opuchlé. Tváře, které věčné zdobil červený ruměnec, jsem měla propadlé, neměla jsem chuť ani čas na jídlo. Jediné co mě zajímalo, bylo jeho pohodlný. Když jsem sjela níž a prohlédla si své tělo, věděla jsem, že už nebylo tak přitažlivé jako dřív. Zhubla jsem, hodně jsem zhubla, dříve jsem vážila kolem šedesáti pěti kilo, ale má váha, klesla na padesát dva.

Pokaždé když jsem s ním seděla dole, všímala jsem si jeho starostlivého pohledu, bál se o mě víc než o sebe. Ze začátku mi ještě dával naději, smál se a vykresloval mi naši budoucnost, jak se pokusíme o další dítě, a vyprávěl mi, jak by naše děťátko mělo vypadat. Přál si, aby měla mé oči a vlasy, aby prý měla tu stejnou jiskru, jako mám já. Vždycky mi říkával, že vypadám jako anděl, který se zatoulal na zemi, a já se smála.

Ale vše se změnilo před měsícem a půl, kdy i on pochopil, že šance k uzdravení je nulová, když si myslel, že ho neslyším dával své sestře pokyny, aby se o mě postarala, aby mě nenechala trpět, aby mi pomohla žít šťastný život jako dřív, ale já věděla, že bez něj už to nepůjde, nedokázala jsem si představit, že když se ráno probudím nebudou se na mě smát ty jeho krásné zelené oči, nechtěla jsem si připustit, že už nikdy nebudu moct prsty proplétat těmi jemnými prameny bronzové barvy. Vždy když jsem se podívala na noční stolek, stála tam naše fotka ze dne, kdy jsme se poznali, oba jsme se usmívali a neměli žádné starosti. Ten okamžik jsem měla pořád před očima.

***

Procházela jsem se po parku a snažila se aspoň něco naučit, ale nešlo to. V jedné ruce mě hřála káva, v druhé studila učebnice psychologie. Venku bylo pod pěti stupni celsia, ale mě připadalo, že je krásně, park byl v zimě vždy krásný. Posadila jsem se na zmrzlou lavičku a hned se zase postavila, uznala jsem, že to není zrovna nejlepší nápad a tak pokračovala v cestě dál.

„Slečno, pozor!“ zakřičel na mě neznámý hlas, ale než jsem stihla nějak zareagovat, porazila mě k zemi velká chlupatá koule a radostně po mě skákala. Nevěděla jsem, jestli se mám smát anebo plakat nad zničenou učebnicí a rozlitím kafem, proto jsem zvolila hněv a s naštvaným výrazem vstala ze země a oklepala se. Upravila jsem si čepici a nahněvaně se otočila na majitele psa.

„Co to sakra?“ zeptala jsem se, ale pak mě zarazilo, jak krásně ten muž vypadal. Zpod tmavé čepice vyčuhovaly bronzové vlasy a z tváře se na mě omluvně dívaly nádherné zelené oči.

„Je mi to hrozně moc líto, ale ten pes je neovladatelný,“ postěžoval si muž a já protočila panenky.

„Jako majitel byste si ho mohl vycvičit, nemyslíte?“ odvětila jsem kousavě a on se nádherně zasmál.

„Ten pes není můj, ale mé sestry, slíbil jsem, že ho dnes pohlídám, ale místo toho, abych si doma nechal ničit věci, jsem ho vzal na procházku, nenapadlo mě, že i tady napáchá nějakou škodu,“ omlouval se mladík a já se lehce usmála.

„Dlužíte mi kafe a učebnici psychologie,“ upozornila jsem ho a on se opět andělský zasmál.

„To je maličkost, pokud dovolíte rád, bych vás na kafe pozval už teď,“ zamumlal a pohled zapíchl do mé tváře.

„Ehm, dobře, stejně se už nemám z čeho učit,“ odpověděla jsem a společně s ním se vydala k blízké kavárně, kde jsem se o něm dozvěděla spoustu věcí a jméno, které mi sdělil, jsem už nikdy nedokázala dostat z hlavy. Edward Masen.

***

Utřela jsem si další slzu a v hlavě se mi vybavila další vzpomínky.

***

„Ta sedačka se sem nehodí,“ zabrblala jsem a Edward se na mě spokojeně usmál.

„Ale hodí, bude to originální kousek a bude dominovat tomuto domu,“ přemlouval mě Edward a já ho rukou praštila to ramene.

„Ta sedačka tu rozhodně nezůstane,“ sykla jsem po něm a on vyplázl jazyk a pohodlně si sedl na sedačku.

„Edwarde!“ zaprotestovala jsem a on si mě stáhl na sebe a posadil si mě na klín.

„Tu sedačku si zamiluješ,“ zasmál se a já si odfrkla. Moc dobře jsem věděla, že to nehrozí, ale Edwardova radost nad koupeným nábytkem byla nakažlivá a já se pochvičce začala usmívat.

„Seš přišernej,“ zabrblala jsem a on mě s úsměvem políbil na rty.

***

Při každé vzpomínce jsem se aspoň trochu pousmála, ale rozhodně se to nedalo přirovnat k veselému úsměvu. Edward zbožňoval můj úsměv a neustále se mě snažil rozesmát různými kravinami a vtipy, které by mi od jiného člověka nepřišli vtipné. Náš vztah byl perfektní, bez chyb a bez zbytečných hádek. Jako z pohádky.

Ozvalo se lehké zaťukání na dveře a dovnitř nakoukla Edwardova sestra Elizabeth a smutně se podívala na moji uslzenou tvář.

„Měla by si jít dolů, probudil se a je hodně neklidný, vždy když si s ním je mu mnohem líp,“ upozornila mě Elizabeth a já přikývla a zkontrolovala svoji tvář naposledy v zrcadle. Utřela jsem si uslzené tváře a párkrát zamrkala, abych zahnala slzy. Edward nenáviděl, když jsem kvůli němu plakala a akorát se mu vždy přitížilo.

„Můžeme,“ šeptla jsem a společně s Liz sešla schody do obýváku a postavila se k posteli, kde ležel Edward a unaveně mžikal očima.

„Plaka… Plakala si,“ vydechl Edward, když si prohlédl moji tvář a já zakroutila hlavou.

„Neplakala,“ bránila jsem se a on pozvedl aspoň jeden koutek a zakroutil hlavou.

„Nikdy… si… neuměla lhát,“ odvětil a já se posadila vedle něj a chytila ho za ruku.

„Máš odpočívat a ne se se mnou dohadovat,“upozornila jsem ho a on zavřel oči a naše spojeně dlaně přitiskl k tváři. Jeho tvář byla opět ledová a já cítila, jak mě jeho kosti tlačí do ruky.

„Měl bys něco sníst,“ zamumlala jsem a on zakroutil hlavou.

„Nemám hlad.“

„Aspoň jedno sousto,“ přemlouvala jsem ho a on nakonec jen vzdychl a povolně otevřel rty. Ze stolu jsem vzala talířek s pomeranči a jeden měsíček mu vložila mezi rty a pohladila mu tvář. Edward párkrát přežvýkl a těžce polkl.

„Ještě?“ zeptala jsem se a on zakroutil hlavou a usmál se. 

„Nemohl jsem si přát lepší manželku,“ zavrněl a já se zasmála.

„Udělám všechno, proto aby ses uzdravil a zůstal tu se mnou,“ informovala jsem ho a on se smutně podíval do stropu.

„Už není žádný lék.“

„Ještě jedna možnost je, já musím zavolat doktoru Cullenovi,“ řekla jsem mu a on přikývl a zavřel víčka. Nevydržel spát moc dlouho, každý hluk ho vylekal. Opatrně jsem vstala z pohovky, pohladila ho po tváři a přešla do kuchyně, kde jsem vytočila číslo na Carlislea Cullena. Po pár zvoněních se ozval ten známý hlas a já si oddychla.

„Prosím, Carlisle Cullen,“ zašeptal.

„Tady, Isabella Swanová, já… pane doktore… chtěla jsem se zeptat, jestli byste třeba zítra nemohl přijet, Edward je na tom opravdu špatně a já nevím, co mám dělat. Připadá mi, že už se to blíží. Nezbývá moc času,“ vysvětlila jsem.

„Jestli chcete, mohu přijet i dnes, manželce to nebude překážet a mě také ne,“ navrhl a já si oddychla.

„Ano, prosím, to byste byl moc hodný,“ odpověděla jsem.

„Dobře, tak do půl hodiny jsem u vás. Nashledanou,“ rozloučil se se mnou a já telefon položila zpět na linku. Byla jsem opravdu hodně ráda, že máme tak úžasného doktora, který bydlel kousek od nás. Forks bylo malé město.

„Tak co?“ optala se Liz, která nakoukla do kuchyně a já unaveně vzdychla a posadila se na židli.

„Doktor jede, do půl hodiny by tu měl být. Liz, myslím, že není moc času,“ vzlykla jsem a tvář schovala do dlaně. Liz přešla ke mně a pohladila mě po vlasech a pro pocit bezpečí mi položila dlaň na rameno.

„Budu tu vždy pro tebe,“ informovala mě.

„Ty ano, ale on ne. Jak mám žít život bez něj?“ optala jsem se, ale odpověď jsem nečekala. Nemohla mi poradit. Nechtěla mi tvrdit, že všechno bude v pořádku, protože nebude. Nesnášela jsem, když se stavil někdo z přátel a utěšoval mě slovy „to přejde, bude to v pořádku“ člověk si tím musí projít, aby věděl jaký je ten pocit bezmoci. Nenáviděla jsem vědomí, že nemůžu nic dělat. Že se jen musím koukat. Přála jsem si mít tu moc zachránit ho. Ale neměla jsem.

„Měli bychom jít za ním. Nevíme, kolik času mu zbývá,“ šeptla jsem a vstala ze židle. Rukou jsem si prohrábla vlasy, utřela tvář a zhluboka se nadechla. Edward i přesto na mě pozná, že jsem opět brečela, ale stejně můžu zatloukat. Posadila jsem se vedle Edwarda na pohovku a chytla jeho dlaň do své. Jeho ruka byla příšerně studená a to mě vyděsilo. Druhou rukou jsem pohladila jeho čelo, přičemž jsem zkontrolovala, jestli vůbec dýchá. Při mém dotyku sebou cukl a namáhavě otevřel oči. Pootevřel rty a snažil se něco říct, ale já ho neslyšela. Sklonila jsem se k němu blíž a on znovu promluvil.

„Umírám,“ šeptl a já se prudce narovnala a zakroutila hlavou.

„Zůstaneš tu se mnou,“ uklidňovala jsem ho a do očí se mi opět draly slzy. Věděla jsem, že má pravdu, ale přiznat to nahlas jsem nedokázala.

„Ne,“ vzdychl a pokusil si mě přitáhnout k sobě. Pomohla jsem u a tak jsem se sklonila a lehce ho políbila na rty a poté na čelo.

„Nechci, abys zůstala sama,“ dostal ze sebe namáhavě a já opět zakroutila hlavou.

„Ne, budeš tu se mnou. Nikam nepůjdeš, já tě nepustím, chápeš?“ brečela jsem. Nesnášela jsem, že jsem nedokázala udržet slzy a ještě Edwardovi přidělávala starosti.

„Přijede doktor Cullen a podívá se na tebe. Určitě nám dá nějaký lék,“ snila jsem, ale on jen zakroutil hlavou a zhluboka vydechl.

„Už je tu,“ upozornila mě Liz a utíkala ke dveřím. I já uslyšela předení jeho auta, ale nevstávala jsem.

„Dobrý den,“ pozdravil nás Carlisle Cullen, který vešel do obýváku se svým kufříkem.

„Dobrý den,“ odpověděla jsem, ale Edwardovi se nepodařilo ze sebe dostat ani hlásku.

„Slečno Swanová,mohli bychom si promluvit spolu vedle?“ poprosil mě a já políbila Edwarda na ruku a šla s Carlislem do kuchyně. Posadila jsem se na židli a on naproti mně.

„Co se děje?“

„Není to dobré, stačí mi jediný pohled, slečno Swanová, je téměř u konce,“ informoval mě a já jen přikývla. Tušila jsem to.

„Mohl bych tu zůstat přes noc, abych byl po ruce,“ navrhl.

„Dáváte mu jen noc?“ opáčila jsem šokovaně a on smutně přikývl.

„Je mi to líto,“ vzdychl a já se už naplno rozplakala.

„Sakra, kdybych měla aspoň nějakou možnost uzdravit ho, zachránit mu život, i kdybych se ho měla vzdát. Jen by mi stačilo vědomí, že je pořád na tomto světě,“ plakala jsem a přitom koukala na Carlisle, který na tváři měl zadumaný výraz.

„I kdybyste se ho měla vzdát?“

„Ano, pro něj ano. Jen by mi stačilo vědomí, že je v pořádku, že neumřel,“ přiznala jsem.

„Nic takového není.“

„Já vím,“ vzdychla jsem.

„Jdu mu dát injekci na uklidnění,“ informoval mě Carlisle a vyšel z kuchyně. Nemohla jsem uvěřit tomu, že mu dává jen tuto noc. Nic víc. Ubohá noc. Co se dá stihnout za noc? Nic. Budu muset celou noc sedět a čekat. Čekat dokud můj jediný milovaný neumře.

„Bello!“ zakřičela Liz a já rychle vyběhla z kuchyně. Vběhla jsem do obýváku a vyděšeně se podívala na Liz, která brečela a na Carlislea, který kontroloval čas na hodinkách.

„Je, je,“ koktala jsem, ale nic pořádného nedokázala říct. Padla jsem na kolena a rozplakala se. Opustil mě ještě dřív, než měl. Ještě dřív než předpokládal doktor. Tak úžasný, mladý muž, který mě miloval, odešel a já zůstala sama.

„Je mi to líto, Isabello,“ zamumlal Carlisle a já pološíleně zakroutila hlavou.

„Dělejte něco! On nemůže být mrtvý! Prosím pomozte mu! Oživte ho,“ škemrala jsem a po kolenou se plazila k němu. Chytila jsem jeho studenou dlaň a rukou se pokusila nahmatat tep. Nic, ani nejmenší známka života. Jeho oči byly klidně zavřené a jeho tvář klidná, jakoby se mu ulevilo.

„To nemůže být pravda,“ vzlykala jsem a přitom ho držela za ruku. Nemohl mě opustit, nemohl mě tu nechat samotnou, co já bez něj budu dělat?

„Nemohu už nic udělat, Isabell,“ upozornil mě Carlisle.

„Musíte!“ zakřičela jsem na něj.

„Musím odvést tělo do pitevny, je to má povinnost,“ informoval mě Carlisle, ale já odmítala Edwarda pustit. Kdybych ho pustila, musela bych přiznat, že už je definitivně pryč a to já nemohla.

„Než naposledy vydechl, stačil zašeptat, že vás miluje,“ řekl Carlisle, ale já ho nevnímala. Měla jsem být u něj, když umře, nechala jsem ho tu samotného a tím ho zradila.

„Isabell,“ upozornil mě Carlisle a Edwarda zdvihl do náruče. Pořád jsem ho držela za ruku a nechtěla ho pustit, ale byla jsem už tak mimo, že jsem pochvilce svolila, pustila ho a lehla si na jeho místo na pohovce a přikryla se dekou. Plakala jsem a nadávala na celý svět, který byl tak hrozně nespravedlivý. Jak je možné, že lidi kteří vraždí, kradou a znásilňují nevinné ženy, pobíhají po tomto světě a člověk tak čistý jako Edward odešel? Jak je to možné? V čem je spravedlivost, když tu má být ten debilní bůh a na vše dohlížet? Nevidím v tom žádnou spravedlivost. Proč je ten život taková kurva?

Nevěděla jsem, jak čas ubíhal. Byla to věčnost, kdy jsem jen ležela na pohovce a brečela, nadávala na všechny a na všechno. Liz se po nějaké době vrátila zpět domů, protože měla vlastní děti, o které se musela postarat. Já začala pomalu pracovat na pohřbu, s kterým mi pomáhala Liz a moje matka, která kvůli mně přijela z Los Angeles. Byla to má jediná rodina a snažila se mi ve všem pomoct, ale ten smutek zahnat nedokázala. Byla jsem na celém světě sama. Nechtěla jsem tu už déle být, ale všichni mě nutili bojovat a já se snažila tento boj neprohrát.

Epilog:

Mladá žena stála u hrobu svého manžela a v ruce držela kytici růží. Chodila sem skoro každý den, aby byla blízko muži, kterého milovala. Ubližovala si tím, Alenino ji nedokázal přemluvit, aby toho nechala, aby omezila návštěvy hrobu. Stála si za svým, protože jen na tomto místě byla mu nejblíže. Jako by byl opět s ní. Sundala si sluneční brýle a položila je na zem. Sklonila se a položila kytku na desku. Prsty pohladila vyrytý text a opět se rozplakala. Na mramorové desce byl stříbrný nápis.

Edward Anthony Masen

Milovaný muž a bratr. Odpočívej v pokoji.

Pak už tam jen bylo datum narozená a úmrtí. Žádná fotka, nic. Kdo ho znal, věděl, jaký byl, a Bella chtěla, aby si ho všichni pamatovali jako veselého muže, který se ničím netrápil. Jako někdo kdo život bral s úsměvem a byl věrný své rodině. Vzhlédla od desky a překvapeně zamrkala. Myslela si, že je to sen, že se zbláznila. Protřela si rukou uslzené oči a přes tekoucí slzy se usmála.

„Edwarde,“ vzdychla.

K této povídce: Měla dopadnou špatně, Edward měl zemřít a konec. Tak to prostě chodí. Smrt je nedílnou součástí světa, ale když jsem se ptala Ivy, jaké má ráda konce, řekla, že šťastné, a já konec změnila. 

Doufám, že se povídka aspoň trochu líbila a vy tu zanecháte nějaký komentář. Chci znát váš názor.

* Šlo to, že jsem se také inspirovala skutečnou událostí v mém životě. Jenže bohužel ta neměla takový konec. Nebyla žádná jiná nadpřirozená záchrana.  

Děkuji, Sheela.  

Autor: Sheela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední sbohem? Možná, že ne: