Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Poslední přání pro mou nejlepší kamarádku Jane 2. část

28.11.2014 (15:00) • trefi133 • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 2351×

U tety a strýce jsem byla už tři dny. Stále to bylo jako sen. Nemohla jsem se s tím smířit. V noci se mi zdály sny, jak hořím a zoufale se snažím dostat z ohně. Ráno jsem si připadala unavená. Nechtělo se mi vstávat ani snídat. Nakonec jsem se ale oblékla, učesala a šla do kuchyně. U stolu už seděli teta i strýc. Oba měli takový smutný pohled. Sedla jsem si na „svou” židli. Strýc mi zpoza novin podal nějaký papír. Podívala jsem se na něj. Ani jsem nestihla přečíst první řádek a oči se mi zalepily slzami.

Potom jsem se nadechla a začala znovu číst.

S velkým zarmoucením vám oznamujeme, že dne 12.8. 801 zesnuli manželé Margaretta a Peter Carvertovi. Se zesnulými se rozloučíme 17.8. 801 v kostele St. Nicolas...

Dál jsem nemohla, tohle mě zlomilo. Teta a strýc mě chvíli pozorovali a potom mi strýc podal noviny. Vzala jsem je do ruky a podívala se.

...mor otřásá městem... většina obyvatel odchází do jiných končin...

„Budeme se stěhovat,” řekla teta.

„Cože?!” nechápala jsem.

„To kvůli tomu moru...” nechala teta vyznít do ztracena.

„Vyrážíme zítra,” doplnil strýc.

„Zítra?! To ale nestihneme ten pohřeb!” lekla jsem se.

„To je mi líto, Mary,” odpověděla smutně teta.

„Už se jdi sbalit,” dodala potom. Vykročila jsem směrem k pokoji, ale pláč jsem nepotlačovala. Slzy mi stékaly po tvářích a klouzaly po měděných vlasech. Přišla jsem do pokoje a začala hromadit své věci. Moc jich nebylo, jenom pár kousků oblečení.

Všechno jsem dala do malé tašky. Lehla jsem si na postel a zavřela oči. Usnula jsem hned.

Probudila mě až teta. I když jsem tomu nevěřila, prospala jsem celý den. Učesala jsem se a v rychlosti snědla snídani.

„Mary!” ozval se tetin hlas zvenku.

„Už běžím!” zavolala jsem z kuchyně.

Potom jsem se rozběhla ven. Venku stál malý vůz zapřažený dvěma koňmi. Rychle jsem nasedla a položila tašku na poslední volné místo. Potom se vůz rozjel. Dívala jsem se, jak se město vzdaluje. 

Zavřela jsem oči a nechala slzy, ať tečou. Už to tady nikdy neuvidím. 

„Kam vlastně jedeme?” zeptala jsem se strejdy.

„Do malé vesničky, myslím Barada se jmenuje,” odpověděl strýc.

Takže vesnice? To by mě nenapadlo. Co bylo, bylo. Teď mám před sebou nový život. Život v Baradě.

Cesta trvala asi hodinu. Když jsme dorazili do vesnice, přivítali nás všichni zdejší obyvatelé. Když jsem slezla z vozu, přiběhlo ke mně pár dětí. Všichni byli milí, ale mě zaujalo děvče, které k nám opatrně šlo.

Měla blond vlasy a modré plaché oči. Opatrně se přiblížila k hloučku.

„Ahoj,” hlesla téměř neslyšně.

„Co ty tu děláš?!” ozval se nějaký kluk a to děvče praštil.

„Nech ji!” zakřičela jsem. Překvapeně se otočil. Evidentně mě vůbec nechápal.

„Co ti udělala, že ji biješ?!” znovu jsem zvýšila hlas.

„Je to čarodějnice,” namítl.

„No a?” odsekla jsem mu.

„Tak se s ní klidně bav, ale my tě varovali!” dodal a odešel. Po chvíli už jsme tu byly jenom my dvě.

„Děkuji,” pípla už slyšitelněji.

„Nemáš zač a jak se vlastně jmenuješ?” zeptala jsem se.

„Jmenuji se Jane a ty?” zeptala se nazpět.

„Já jsem Mary,” odpověděla jsem.

„Teď budeš mít s ostatními problémy. Pokud se s námi budeš bavit, taky tě nebudou mít rád,” řekla už nahlas.

„S vámi? Vás je víc?” zeptala jsem se.

„Ano. Já a můj bratr Alec,” odpověděla.

„Asi už půjdu domů. Jdeš se mnou?” zeptala se s očekáváním.

„Ano, půjdu s tebou,” rozhodla jsem se. Jane se otočila a naznačila mi, abych šla za ní. Šly jsme až k nejvzdálenější chalupě. Z chalupy vyběhl chlapec, asi podobně vysoký jako Jane. Přiběhl k nám a pozorně si mě prohlížel.

„To je Mary. Teď se přistěhovala,” vysvětlila Jane. Chlapec přikývl a otočil se na mě.

„Ahoj Mary, já jsem Alec,” řekl a usmál se na mě. Aha... takže tohle je ten její bratr. Když jsem se zamyslela, měli oba stejně modré oči. Já ale pořád nechápu, proč je ostatní nemají rádi? Co jim udělali?

„Mary, odkud jsi vlastně přijela?” zeptala se Jane. Na tohle jsem přesně nechtěla odpovídat. Nechtěla jsem vzpomínat. Naštěstí mě Alec zachránil.

„Jane, nerad tě ruším, ale nemohli bychom to rozebrat jinde?” zeptal se.

„Tak dobře,” povzdechla si Jane.

„Mary... pojď za námi,” řekl Alec a vypravil se s Jane k lesu. Cesta nebyla nijak příjemná, šli jsme dolů ze strmého kopce a pořád jsme museli uhýbat stromům. Po asi pěti minutách se mezi stromy objevila mýtina. Uprostřed mýtiny se leskla malá tůňka.

„Tak, a jsme tady. Tohle je naše tajné místo,” ozvala se zepředu Jane.

„Takže o tomhle místě nikdo neví?” zeptala jsem se.

„Nikdo,” přikývla Jane.

„Je to dost blízko vesnice, měli by o tomhle místě vědět,” namítla jsem.

„Vesničané své děti nepouštějí do lesa,” řekla Jane, ale vypadala, že chce něco dodat.

„Proč je nepouštějí do lesa?” zeptala jsem se.

„To kvůli nám,” vzdychla Jane. Teď mi Jane nahrála, konečně se můžu zeptat, proč je nikdo nemá rád. 

„Jane? Proč vás nikdo nemá rád?” zeptala jsem se opatrně.

„No...” Jane zaváhala, „to proto, že jsme jiní. Umíme to, co ostatní považují za nemožné,” řekla smutně.

„To přece není žádný důvod!” namítla jsem rozhořčeně.

„Podle vesničanů je,” ozval se od tůňky Alec. Stejně jsem z toho nebyla moudrá.

Radši jsem to už nekomentovala. Aniž jsem si to uvědomila, byl už večer. Dnes je všechno tak rychlé...

„Už bychom měli jít domů,” řekla po chvíli Jane a zvedla se od tůňky. Alec a já jsme ji následovali. Cesta do kopce byla ještě horší a když jsem uviděla první chalupu, vydechla jsem úlevou. Jane a Alec se mojí reakci zasmáli.

Oba zamířili k nejbližší chalupě. Když se za nimi zavřely dveře, došlo mi, že nevím, kde bydlíme. Přešla jsem do přední části vesnice, když mě do hlavy zasáhl úder. Okamžitě jsem se skácela k zemi. Otočila jsem se, ale hned mi došlo, že jsem to neměla dělat, protože další úder mě zasáhl přímo do obličeje.

Z nosu se mi okamžitě spustila krev. Dala jsem si ruce před obličej, abych odrazila další ránu.

„Nech ji na pokoji!” ozvalo se dvojhlasně kdesi přede mnou. Čekala jsem další úder, ale nic se nedělo. Po chvíli se ozval sten a po něm něco spadlo na zem.

Podívala jsem se přes ruce a naskytl se mi nevídaný pohled. Jane stála s Alecem asi dva metry přede mnou a mezi námi ležel na zemi ten kluk, co praštil ráno Jane.

Další kluk se rozběhl proti Jane, ale do cesty mu vstoupil Alec. Ten kluk ho smetl k zemi a Jane, která stála kousek od Aleca, spadla s nimi.

„Co to děláte?!” ozvalo se rozhořčeně zprava. Otočila jsem se a uviděla tetu. Teta k nám běžela a naštvaně se dívala na všechny, co byli v dosahu. Potom se na mě otočila a v tu chvíli se všichni kromě Jane a Aleca rozběhli pryč.

„Co se stalo?” zeptala se starostlivě teta.

„Já nevím,” zalhala jsem. Kdybych řekla, že mě nemají rádi, protože se kamarádím s Jane a Alecem, tak by mi mohla zakázat se s nimi bavit.

„Jste v pořádku?” zeptala jsem se Jane a Aleca.

„Ano, jsme,” odpověděl Alec a s Jane se zvedli a šli domů. Teta se na ně letmo podívala a otočila se na mě.

„Tak pojď, musím ti to doma vyčistit,” řekla a ukázala na můj nos. Pomohla mi vstát a šla k jedné z chalup. Zvenku nevypadala nijak příjemně. Uvnitř jsem však byla příjemně překvapena. Chalupa vypadala trochu jako náš dům ve městě. Teta se mnou šla do kuchyně a začala mi omývat krev, která mi tekla z nosu. K mému štěstí však krev za chvíli přestala téct.

„Tady máš večeři,” vzdychla unaveně a postrčila přede mě talíř s kaší. Potom odešla do nějakého pokoje, nejspíš ložnice. Rychle jsem do sebe hodila kaši a začala hledat svůj pokoj. Konečně jsem ho našla a mohla jsem si lehnout. Usnula jsem okamžitě.

Autor: trefi133, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední přání pro mou nejlepší kamarádku Jane 2. část: