Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Poslední přání Isabelly Swanové

14.07.2011 (16:00) • NessieCamiqkCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 1749×

Ležela jsem v posteli a zhluboka dýchala. Oči jsem měla zavřené, ale nespala jsem. Pozorně jsem poslouchala muže, kteří stáli nad mojí postelí.

„Tak co, doktore?“ šeptal naléhavě hlas mého milovaného manžela.

„Obávám se, že jí zbývá posledních pár dní života,“ odpověděl šeptem doktor. Nepřekvapilo mě to. Poslední dny už jsem se nedokázala ani zvednout z postele. Přesto mě to děsilo. Věděla jsem, že se blíží můj konec, ale ještě jsem nebyla připravená zemřít. Ne, ještě ne.

„Děkuji, doktore,“ rozloučil se Alex a vyprovodil doktora ven. Chvíli bylo ticho. Za minutku se Alex vrátil. Sedl si ke mně a vzal mě za ruku. Nic neříkal. Jen mě držel. A já přemýšlela.

Už byla tma, kdy mě Alex opustil, aby si dal něco k jídlu. Já začala v hlavě spřádat plány. Uvědomila jsem si, že je ještě spoustu věcí, co musím udělat, než zemřu. Natáhla jsem se na noční stolek pro pero a papír. Chvíli jsem jen tak jezdila tužkou po papíře. Nakonec jsem se vzchopila a začala.

Slečna Irina Destinan

Obrams 2

Aljaška

Milá Irino,

Neznáme se, ale před mnoha lety jsem bývala členem rodiny Cullenů. Jmenuji se Isabella Swanová. U dopisu pro Vás je i dopis pro Edwarda Cullena. Nevím, kde teď žijí, ale doufám, že Vy ano. Prosím o rychlé dodání mého dopisu Edwardovi.

Děkuji,

s úctou Isabella Swan.

Dopis pro Edwarda mi trvalo napsat déle. Nakonec se mi ale povedl i ten.

Drahý Edwarde,

Nejsem si naprosto jistá, zdali jsi na mě už nezapomněl, ale pevně věřím, že ne. Pamatuješ si, kolik je to let, co jsme se viděli naposledy? Já ano. Je to přesně 75 let, 3 měsíce a 4 dny. Ale proč ti vlastně píšu. Umírám. Můj život byl krásný a lidský, přesně jak sis přál. Ale na tebe a mou rodinu jsem nikdy nezapomněla. Stýská se mi po vás. Moc mi chybíte. A proto mám dvě přání. Zaprvé, milujete-li mě stále tak, jako já miluji vás, přijeďte. Prosím. Musím vás ještě naposledy vidět. Pokud ale už jste na mě zapomněli, na toto přání zapomeň. Zadruhé, objevte se prosím na mém pohřbu. Odkazuji ti pár svých osobních věcí. Na závěr ti chci říct, že jsem vás všechny vždy milovala a vždy milovat budu. Děkuji za těch nádherných společných 17 let.

Navždy s láskou

Bells.

Ještě dlouho potom, co jsem dopis zabalila, mi po tvářích stékaly horké slané slzy. Už zbýval pouze jeden dopis. Pro případ, že by nepřijeli. Zhluboka jsem se nadechla a začala.

Drazí Cullenovi,

nevím, co budete říkat věcem, které jsem vám odkázala. Stále doufám, že jste na mě ještě nezapomněli, a proto vám dávám své průvodce životem. Emmettovi, mému suprovému bráškovi a trapiči, odkazuji svůj vlastnoručně vytvořený komiks. Aby ses zase mohl bavit na můj účet. Rosalii, drahé sestře a bohyni, věnuji své nejmilejší boty. Ať tě dovedou na samá nádherná místa. Jasperovi, mému milovanému rádci a zpovědníkovi, svá fotoalba. Nezapomeň, že člověku je nejlépe, když není sám. Alici, mému malému blázínkovi, všechny své návrhy oblečení. Ať se máš doma jak zabavit, když nemůžeš na nákupy. Tanye, mé učitelce, všechny knihy, které jsem získala. Ať ti přinesou ponaučení, stejně jako mně. Edwardovi, mému nejbližšímu příteli, dávám svůj deník a fotoalbum z roku 2001. Abys na mě nikdy nezapomněl. Carlisleovi, milovanému otci, odevzdávám svůj počítač a vše, co obsahuje. Věřím, že se ti bude hodit. A Esmé, mé pravé matce, daruji prosbu. Postarej se prosím o má vnoučata s láskou a něhou, jakou jsi darovala mně.

Sbohem. Miluji Vás.

Bella.

Napsat tento dopis mi příliš velký problém nedělalo. Ale znovu psát všechna ta jména bylo, jako by mi někdo dýkou řezal rýhy do srdce. Sotva jsem dopis zalepila, objevil se ve dveřích Alex.

„Dobré ráno, lásko,“ usmál se Alex. Stále si myslel, že nic nevím. Jeho snahy byly milé. Nechtěla jsem mu ublížit, a tak jsem se rozhodla dělat, že nic nevím.

„Dobré,“ odpověděla jsem. Alex se nade mě naklonil a zlehka mě políbil na rty. I po těch letech jsem cítila chvění až v palcích u nohou. Naklonila jsem se dopředu, nechtěla jsem přestat. Co když je to poslední polibek, který mu věnuji?

Alex si to naštěstí vyložil špatně. Vesele se usmál a ve stříbrných očích mu vesele zasvítily mně dobře známé rošťácké jiskřičky.

„Nejsi na tohle už trošku stará?“ usmál se potutelně.

„Na líbání s tebou nebudu nikdy stará,“ informovala jsem ho. Evidentně ho to potěšilo.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem. Bylo na něm vidět, jak moc ho to potěšilo. Srdce mi plesalo, když jsem ho viděla šťastného.

„Miluju tě,“ pohladil mě po tváři. Byla to krásná chvíle. Klid přerušil můj žaludek, který se začal dožadovat jídla.

„Přinesu ti něco k snědku,“ začal se Alex zvedat.

„Počkej.“ Zachytila jsem ho za rukáv. Vzpomněla jsem si na dopisy, co ležely na stole.

„Mohl bys tohle odnést na poštu?“

Alex se nad jmény na dopisech pozastavil, ale na nic se naštěstí neptal. „Samozřejmě.“

„Děkuju,“ pohladila jsem ho po ruce a nechala ho jít. Znovu jsem osaměla. Ani nevím jak, ale začaly mi po obličeji stékat slzy. Plakala jsem velmi, velmi dlouho. Dnes jsem proplakala tolik slz.

Domem se rozlehlo bouchnutí domovních dveří. „Lásko, jsem doma.“ Za pár minut už stál můj dokonalý dědeček. Sotva popadal dech, ale na rtech mu hrál čtveračivý úsměv. V rukou držel podnos s velice chutně vyhlížejícím jídlem.

„Hmmm, to vypadá dobře,“ zamručela jsem a můj žaludek mě okamžitě podpořil. Oba jsme se tomu zasmáli, ale to už jsem popadla vidličku a pustila se do svých oblíbených boloňských špaget.

Další tři dny uběhly, aniž by je cokoliv narušilo. Alex se mi neustále věnoval, a když ho zaměstnalo něco jiného, pouštěl mi mé oblíbené filmy. Pořád se mě snažil nějak rozesmívat, nenechával mi ani vteřinku, abych mohla upadnout do melancholie.

Až čtvrtý den přinesl změnu. Přijela rodina. Úplně všichni. Alex jim musel zavolat. Tak to už je opravdu vážné. Ale musím přiznat, že mě to vážně potěšilo. Moje drahé děti a milovaná vnoučata. Byl to nádherný den. Večer jsem se s každým pořádně rozloučila. Co když je vidím naposledy?

Probudila mě strašná bolest na prsou. Zakřičela jsem. Alex se objevil ve dveřích ve vteřině. „Lásko, copak je?“

„Stra-strašně to bolí, Alexi,“ chrčela jsem, zatímco Alex volal sanitku.

„Neboj, lásko, budeš v pořádku.“ V nemocnici mě odvezli rovnou na sál. Když jsem ležela bezpečně v nemocničním pokoji, přišel nám doktor oznámit, že se mi ucpala jedna z cév vedoucích do srdce. A že se céva často ucpe znovu. Nato mi popřál hodně zdraví a odešel.

Alex se mnou byl celý následující den. Povídali jsme si, smáli se, ale všechno bylo tak nějak nucené. Když se setmělo, poslala jsem Alexe domů. Nechtěl, ale nakonec se mi ho podařilo přesvědčit.

„Vrátím se brzo ráno,“ zašeptal. Věděla jsem, že nelže. Ale zároveň jsem věděla, že kdyby náhodou přece jen lhal, já už to ráno nezjistím.

Alex se otočil k odchodu, ale já jsem ho chytla za ruku, abych mu vtiskla ještě poslední polibek. Byl to dlouhý, něžný a velice hluboký polibek, který mi rozechvěl i ten nejzazší kout těla.

„Dobrou noc,“ vdechla jsem mu do úst. Odešel.

Všechno kolem mě najednou utichlo. Věděla jsem, že dnes v noci umřu. Nevím jak, ale věděla. Byla jsem smířená. Vše, co jsem potřebovala, jsem udělala. Jen mě mrzelo, že mi nebylo dopřáno splnění mého posledního přání. Ale smířila jsem se i s tímto.

Už jsem upadala do hlubokého spánku, ze kterého jsem se neměla nikdy probudit, když se rozrazily dveře a vstoupil anděl. Měl rezavé vlasy a medové oči a byla to nejkrásnější bytost, jakou jsem ve svém životě viděla.

„Edwarde!“ zavýskla jsem radostí a jakákoliv únava mě opustila.

„Bello.“ Sesunul se mi k posteli. Vzal mé ruce a schoval do nich svou hlavu.

Pohladila jsem ho po vlasech. „Ahoj všichni,“ usmála jsem se na svoji rodinu.

„Já jsem tak ráda, že jste za mnou přišli.“ Jakoby je má slova vytrhla z transu, všichni se přesunuli k mému lůžku a udělali kolem něho takový ochranný kruh. To mě rozesmálo.

Edwarda se můj smích evidentně dotkl. Ústa se mu zkroutila do nepěkného šklebu. Okamžitě mě smích přešel.

„No a jak se máte?“ položila jsem nevinnou otázku, abych odvedla pozornost. Všichni se okamžitě uvolnili.

Povídali jsme si dlouho, až skoro do rána. Najednou jsem to pocítila – blíží se má poslední hodinka. Ale oni tu nesmí být. Hluboce jsem zívla. To okamžitě zaregistrovala Esmé: „Zlatíčko, měla bys spát. Asi radši půjdeme.“

„Zítra se vrátíme,“ ujistil mě Edward.

„Dobře,“ usmála jsem se a pohladila ho po tváři. V tom jsem zahlédla Alici. Ne, kývla jsem na ni.

Ale ty… artikulovala němě. Dlouze jsem na ni mrkla. Kývla, ale šťastně se netvářila. Postupně jsem se se všemi rozloučila. Odešli.

Teď už jsem věděla, že umřu. A tak jsem zavřela oči šťastná, že se mé poslední přání splnilo.

Autor: NessieCamiqkCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední přání Isabelly Swanové: