Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Poslední polibek

11.11.2009 (21:30) • vikiii111 • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 2104×

Vím jaké je , když člověk ztratí milujícího bytost. Ztratila jsem tě Edwarde, nebo spíše ty mě?

Ještě teď si vzpomínám na den našeho setkání, utekl jsi skoro z hodiny a z kanceláře školy. Ale takhle můj příběh nezačíná a ani jak jsem přijela do Forks, je to dál, mnohem dál.

Začíná to v den naší svatby. Všechno bylo naplánované jak Alice chtěla. Já jsem jenom byla s ním a doufala, že mě Victoria nedostane. Sice jsem měla Edwarda neustále za sebou a k tomu ještě smečku vlkodlaků, ale i přes to jsem se neustále držela v pozoru.

Už jednou mě napadla a měla jsem opět na kahánku. V ten den jsem opravdu myslela na smrt a ne na to jestli mě Edward zachrání. Rozuměla jsem jejímu vzteku a také jsem dostala od ní dáreček. Další jizvu ve tvaru půlměsíce. Ale tentokrát jsem už bolest vnímala ostřeji. Bodala mě do celého těla a já toužila zemřít, ale tohle jsem Edwardovi říci nemohla .

„Pořád ti vrtá hlavou Victoria?“

„No ano.“ Přiznala jsem Edwardovi, který seděl vedle mé postele na zemi. Od té doby co se stalo s Victorii si to moc bral. Pořád říkal, že za to může on. A Jackob ho v tom ještě ujišťoval.

„Proč se s tím pořád trápíš Bello? Dnes máš mít šťastný den.“ Řekl klidným hlasem.

„Já nevím, proč se tím trápím.“

„Víš, že tě miluji a už nikdy jí nedovolím, aby se tě dotkla. Nemá cenu se o něco strachovat“ Vždycky, když řekl tuhle větu jsem měla pocit, že chci létat.

„Bello? Bello?“ Ozval se hlas, který jsem nechtěla slyšet, ale slyšela jsem.

„Ne, ne teď ne.“ Když jsem se podívala na Edwarda, neseděl vedle postele na zemi. Byl teď těsně před mým obličejem. Byla jsem zaskočená a nevěděla co mám dělat, ale on zřejmě ano.  Velmi jemně přitiskl svoje rty na moje. Tento polibek byl nezapomenutelný, vášnivý a nekonečný. Ani se mi nechtělo přestat, jenže on zřejmě musel, jako vždy. Pohlédla jsem na něj a chtěla více. Více polibků. Nahnula jsem se k němu, ale najednou se ozval, opět ten zlověstný hlas, který mi to překazil.

„Bello?  Bello?“ Ozvalo se znovu.

„Alice, ještě chvíli.“ Zaprosila jsem, abych ještě mohla být s ním.

„Jestli Edward okamžitě nevypadne z pokoje, tak ho vyhodím ručně.“ Koukla jsem na něj, ale byl pryč. Jak to?

„No konečně, opravdu jsem ho chtěla vyhodit.“

„Ale Alice za pár hodin bude můj manžel, on má právo zde být.“

„Právo, neprávo musel jít ,pryč.Víš, že přináší smůlu, když vidí ženich svoji nevěstu před svatbou?“

„Ano, to vím, jenže…“

„Žádné jenže. Tak a jdeme tě udělat krásnější.“

„Jdeme?“ Byla jsem udivená, proč o sobě mluví v množném čísle?

„Rosalií.“

„Rosalií? Ty si ji přivolala? Vždyť odmítala na moje svatbu přijít! Co hůř nechtěla o ní vůbec slyšet!“

„Bello dýchej. Uvědomila si, že jsi pro Edwarda něco jako krev. Tím chci říci hodně důležitá.“

„Aha.“

„Ahoj Bello.“ Řekla Rose, ještě za dveřmi a než jsem stačila odpovědět byla vevnitř. „Alice má pravdu Bello, ale dlužím ti omluvu.“

Nikdy jsem neviděla Rose tak moc provinilou, ani se mi nepodívala do očí.

„Nechte toho holky a dejme se do práce.“  Řekla Alice a my ji poslechli. Nejdříve mě oblékli do šatů a potom ladili jak nejvíce mohli. Vlasy, make-up a ještě mnohem dalšího,ale na to už moje vnímání nestačilo. Myslela jsem pořád na Victorii. Znervózňovalo mne pořád více a více, že je někde venku a čeká na mě. Čeká a doufá, že někdo z mých ochránců udělá chybu jako minule.

„Au. Alice dávej trošičku pozor.“ Poprvé za dobu co znám Alici mě zatahala při česání.

„Promiň.“ Věděla jsem, že to udělala naschvál. Uvědomila si na co myslím, ale zbavit mě myšlenky na Victorii taháním za vlasy, mi připadalo trochu brutální.

Když už konečně skončili, přišla ke mě Alice a chytla za moji ruku.

„Bello? Nezapomínej, s námi se ti nic nemůže stát.“

„Nic?“

„Opravdu nic.“ Ozval se Jasper, který právě vcházel do místnosti. Pořád se mě trochu stranil od té doby,  co mi udělal o narozeninách, ale já na tuhle nehodu už dávno zapomněla.

„Bello, kdo by ti mohl ublížit, když je dům plný upírů?“ Pokračoval Jasper.

„Bello, Jasper má pravdu. Dům je plný upírů, jak by se mohla dostat k tobě.“

Věděla jsem, že mají pravdu. Moje vědomí jim věřilo, ale můj mozek si pořád tvrdil svoji.

„Já nevím, ona si vždycky najde nějakou tu cestu.“

„Dneska ji nenajde. Kolem domu je smečka a mi všichni jsme připraveni na boj. Jo a Bello sluší ti to.“ Řekl Jasper  a usmál se. Najednou  se ve mne vše uvolnilo a rozlil se takový klid. Nejdříve mi to bylo příjemné, ale pak mi došlo co se to stalo.

„Jaspre!“

Ale ten se, ale tvářil jako kdyby o ničem neviděl.

„Jaspre!“ Řekla jsem znovu. Věděla jsem, že se nemýlím, musí to být on. Bylo to jako, když jsme byli ve Pheonixu a lovil mě James. Teď to byla skoro stejná situace, až na to, že mě lovila jeho pomstychtivá žena.

„Alice.“ Řekla jsem prosebně. Chtěla jsem svoje vědomí zpět a své emoce také.

Jenomže Alice byla s Jasprem.

Zvedla jsem se tedy a odešla z místnosti. Chtěla jsem být co nejdál od nich a jejich schopností. Nikdy jsem nevěřila, že budu muset odejít ze své vlastní svatby, kvůli své nejlepší přítelkyni a jejímu manželovi. Vyšla jsem ven a zamířila si to rovnou k lesu. Cestou jsem se podívala do obýváku. Všechno bylo ještě na svém místě a hosté, které jsme pozvali ještě nedorazili. Měla jsem tedy několik hodin čas.

Když jsem byla konečně v lese, cítila jsem něčí přítomnost. Věděla jsem kdo to je.

„Jackobe. Já už o tobě vím.“ Slyšela jsem jeho tiše našlapující kroky. Nedbaje na něj jsem pokračovala dál do lesa a doufala, že mě nechá být. Přemýšlela jsem kde je asi Edward. V jeho pokoji jsem byla já tak kde je on? Byla jsem zamyšlená víc než kdy jindy a tak jsem nedávala pozor na cestu. Šla jsem pořád dál. Nemohla jsem zpanikařit, protože za mnou byl Jackob, který dělal pořád stejně dlouhé kroky, které mne docela uklidňovali.

Klid byl strašný! Pořád jsem přemýšlela nad Victorií. A začala jsem si povídat s Jackobem.

Zpovídat se mu. Povídala jsem mu o svých problémech a snech.

Byl to sen, jak jsem měla dítě a velkou rodinu. Jenže to bylo s Edwardem a ten děti mít nemůže, když byl Jackob vlkem povídalo se s ním mnohem lépe, než když byl v člověčí podobě.

Nejednou jsem se zastavila.

„Asi se vrátíme zpět Jackobe. Nevím totiž kolik je hodin.“ Řekla jsem to v klidu, ale na moji otázku se ozvala jiná odpověď než jsem čekala.

„Je za deset minut sedm hodin, Bello.“ Nebyl to mužský hlas, co promluvil. Byl to ženský.

Pomalu jsem se otočila, i když jsem věděla kdo stojí za mnou. Otočila jsem se a pohlédla smrtí rovnou do tváře. Stála tam a já to věděla ona. Victoria.

„Kde je Jackob?“ Zeptala jsem se vyděšeně.

„Jackob? Aha ty myslíš toho psa? No někde leží a skuhrá. Neboj nezabila jsem ho.“

Odechla jsem si Jackob není mrtví, ale co s ním udělala?

„Kde je?“

„No řeknu ti to takhle, leží tak pár metrů odtud, řeknu ti ten sen musel být opravdu úžasný, ale teď se ti už sny budou snít napořád.“  Její hlas byl děsivý a zároveň nádherný.

Věděla jsem, že mne čeká jistá smrt, ale chtěla jsem ještě vidět Edwarda. Jeho úsměv a slyšet jeho hlas. Victoria se začala přibližovat. Její krok byl jako lvice, která se přibližuje ke své kořisti.

Ale já se nehodlala vzdát bez boje tak by to chtěl on a začala jsem couvat. Otočila jsem se a vyběhla. Moje šaty mi překáželi. Křičela jsem jako šílená, ale nikdo mne neslyšel. Běžela jsem rychleji a rychleji. Moje šaty museli být už pěkně špinavé, ale já se nevzdávala. Chtěla jsem se dnes vdát a být jako Edward. Jenže moje plány jsem si zkazila sama. Šla jsem do lesa a nevěděla s kým.

Najednou jsem uviděla předsedou stát Victorii. Chytla mne za pas a hodila na strom opodál. Narazila jsem na kmen. Ani jsem nestačila dopadnout na zemi a už jsem letěla na další.

„Tak co je to stejné jako s Jamesem?“ Zakřičela rozzlobeně. Chytla mne pod krkem a zopakovala svou otázku „Je to stejné jako s Jamesem?“

„Ne není.“ Řekla jsem po pravdě. Viděla jsem v jejích očích vztek a zlobu. A kdyby mohli upíři vzlykat tak by vzlykala.

Jak mne držela pod krkem tak silně stiskla. Ucítila jsem rupnutí a pak téct krev. Byla to moje krev. Omdlela jsem, ale pořád jsem cítila bolest. Cítila jsem jak mě hází z jednoho stromu na druhý.

A najednou jsem uslyšela, něco neuvěřitelného.

„Bello! Bello! Bello!“ Byl to Edward. Ano můj Edward. Můj archanděl, který mne přišel opět zachránit. Jenže dnes to bude pozdě. Nikdo mne už nezachrání. Ucítila jsem náhlou a velmi prudkou bolest do zad a poté už jsem nic nevnímala.

Svět kolem mne skončil. Viděla jsem jenom tmu a začínala doufat, že se někde rozsvítí světlo, ale nic.

Tam kde jsem byla, se nic nerozsvítí pokud semnou nebude Edward. Moje jediná láska.

Autor: vikiii111, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední polibek: