Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Poslední možnost

03.05.2010 (21:30) • AndaPanda • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1018×

Poslední možnost

Nikdy jsem nepřemýšlela nad svým původem, myslela jsem si, že moji rodiče už jsou dávno mrtví. Otec – Alex Smith – zemřel při autonehodě pět let po tom, co má matka zemřela při porodu. Pravda je ale jiná, mou matku neznám, nevím kdo jsem. V roce 2032 jsem protrpěla komat a ztrátu paměti. Dodnes nevím kdo jsem byla, jak jsem žila a vůbec všechny podrobnosti.

Komat to vlastně nebyl, zmrazili mě. Hledali správnou technologii pro záchranu mého života. Jsem pro ně vlastně takový malý experiment, v roce 2032 se odehrála válka. Rusové proti Američanům. Nikdo nevyhrál. Obě armády prožily velké ztráty.

Teď už vím, že jsem bojovala na straně Ruska. Ani nevím proč, ale z Ameriky jsem utekla. Nejdřív do Evropy a pak do Asie, oba kontinenty byly zajímavé, ale já si potřebovala vše promyslet. A taky jsem odjela na Sibiř, do malého, zchátralého domku uprostřed ledové pustiny. Rusové brali do armády všechny co uměli zacházet se zbraněmi a i ty co to neuměli, tak ty to naučili.

Vzpomínám si, že jsem byla jednou ve výcvikovém táboře. Už v lese, patnáct kilometrů od tábora, se vzduch začal mísit s pachem krve, strachu a zoufalství. To co jsem viděla v tom táboře, na to nezapomenu.

Když jsem projížděli přes hranice a bezpečnostní kontrolu, uslyšela jsem výstřel. Po něm následoval výkřik, tlumený nějakým předmětem. Zpozorněla jsem a i za protestů ostatních jsem na motorce vjela do centra dění. Když jsem projížděla kolem, všimla jsem si těch žalostných podmínek na život. Někteří nemocní, postřelení nebo zmlácení seděli kolem ohňů a zuby jim drkotaly zimou. Vedle sebe měli talíř a lžíci z pro mě neznámé hmoty, asi z nějakého pastu či čeho. Někteří na něm měli zbytky, jiní vůbec nic. Vedle toho měli někteří položené nádoby s vodou, jiní tam měli zbraně, fotky nebo jiné památky na domov - na místo odkud přišli.

Uprostřed tábora se utvořil hlouček zvědavců a vojáků v uniformách. Protlačila jsem se davem. Uprostřed na zemi ležel chlapec, mohlo mu být tak čtrnáct maximálně  patnáct. Vzlykal a držel se za břicho. Kolem něj se utvářela loužička karmínové krve, měl prostřelené břicho. Za chvíli vykrvácí, blesklo mi hlavou. Chtěla jsem vyběhnout za tím chlapcem a zeptat se ho odkud je, že ho odvezu domů.

Náhle mě něčí silné, chladné ruce chytily za paže a odvlekly pryč. Tehdy jsem se jich ptala:

„Proč? Proč to děláte? Proč kazíte lidem životy?“

A oni mi odpověděli:

„Protože je to naše práce, náš úděl. A navíc by ten kluk byl k ničemu, je příliš slabý.“

Tehdy jsem je za to nenáviděla, nechápala jsem jejich bezohlednost a chladnost. Ale čas lidi mění, nastal čas opravdových bojů, kdy vycvičení vojáci šli do války, která za sebou nechávala jen zpustošenou zem. A já se jim čím dál tím víc podobala, byla jsem chladná a emoce jsem moc neprojevovala. S chladnou hlavou jsem se probojovávala do předních linií vřavy a s chutí zabíjela všechny nepřátelské vojáky, kteří mi přišli do cesty.

Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, zda mají rodiny a jestli tu jsou dobrovolně, nebo nad tím, co všechno ztratili.

Velitelé menších vojsk viděli můj talent a posílali mě na mise do Ameriky. A jednou se to zvrtlo, měla jsem to předpokládat, ale myslela jsem si, že jsem neporazitelná. Byla jsem už dávno mrtvá - uvnitř, to co ostatní viděli, to byla jen prázdná schránka, stroj určený k zabíjení.

Při jedné misi nás překvapili, měli jsme velké ztráty. A já pomalu umírala, ztrácela jsem hodně krve. Jeden voják z mé jednotky co pro mě měl slabost mě odnesl do nejbližšího ruského tábora. Tak čirou náhodou probíhal jeden pokus, pokus jak vytvořit umělou inteligenci podobající se člověku. Ale na to potřebovali lidské tělo, jejich šestý experiment ten den zemřel. A jelikož jsem umírala příliš rychle, zamrazili mě. A čekali na tu správnou chvíli, kdy mě opět probudí k životu a udělají ze mě jen loutku v jejich rukách.

Když nad tím člověk přemýšlí, mohla jsem už žít dávno, kdyby nebyl Aro ješitný. Aro je upír, patří k upíří smetánce. Spolu s jeho bratry – Caiem a Marcusem – vládnou upírům. V roce 2042 k jejich majetku přibylo pár menších vesniček a zajatci, vzbouřenci a grázlové, lidé, kteří se obrátili proti vlastní rase.

Aby jste to dobře chápali, v roce 2035 – tři roky po mé údajné smrti – Arova touha po moci vzrostla a jelikož se válka mezi Amerikou a Ruskem uklidnila, ukázal se světu. Vlkodlaci jeho názor nesdíleli, stejně tak měniči, ale nic jiného jim nezbylo. Většina z nich se stáhla do exilu nebo se začali aktivně zapojovat do kampaně: Jak zabít Ara, Marka a Caia.

Lidé se zotavovali z předchozí války a chvíli se žilo v míru, pak se to ale změnilo. Tentokrát to byl boj lidé proti upírům. K lidem se z nenadání přidali i vlkodlaci, kteří byli v tu dobu aktivní a vyhledávali rvačky, tohle byla jejich příležitost. Ale díky vlkodlakům měli lidé poskytnutý úkryt, schovávali se za vlkodlaky a vymýšleli, jak se zbavit vlkodlaků, měničů i upírů.

V roce 2045 se přestali schovávat a začalo se válčit ve velkém, lidi proti upírům, vlkodlakům a obráceně. Byly tu i marné pokusy o sjednocení všech tří druhů. Ale to nevyšlo. Postupně se také začaly zakládat tábory míšenců, tábory vojsk složených jak z lidí v vlkodlaků, tak i z upírů.

Pár jich na světě skutečně ještě je, ale opravdu jen pár.

Válka nevadila vědcům, kteří se snažili vynalézat nové zbraně, za které získávali nemalé obnosy peněz. A nezabránilo to ani Ruským vědcům, aby ze mě udělali to, co jsem. Moje tělo bylo hodně poničené, přidali mi pár umělých součástek a mohli mě probudit. Ve spánku mi vylepšili paměť – zapomněla jsem -, do které mi nacpali plno nových informací.

Pamatuji si na den, kdy se všechny útržky mích vzpomínek poskládaly do celku a já odhalila pravdu.

Byla jsem zrovna v nemocnici, odvezla jsem sem jednoho raněného muže. Psal se rok 2052 a já se opět stala nelítostný stroj na zabíjení, ale někde v hloubi duše jsem toho litovala. Ale byla to má práce, a kdyby mě vyhodili, neměla bych kam jít. Jiný život jsem neznala.

Procházela jsem chodbou kolem postaršího šedesátníka. Ten ztuhl překvapením, já také, připadal mi odněkud známý, ale nevěděla jsem odkud.

„Bianko? Jsi to ty?“ Zmateně jsem se na něj podívala, tak se přeci nejmenuji. Nebo ano? To jméno mi připadalo známé, jako vlastní, ale nebylo moje, nebo jsem si to nepamatovala.

„Promiňte, ale já nejsem Bianka, já jsem Lisa,“ vyvedla jsem ho z omylu. Ale on se na mě jen zmateně podíval a svěsil ramena.

„Mé jméno je Chris, omluvám se za to nedorozumění.“ Náhle jsem chtěla slyšet o Biance víc, než řekl. Byla to spíš nutnost, posedlost, musela jsem se o ní dozvědět více, jelikož mám pocit, že jí znám.

„Povězte mi o ní víc,“ požádala jsem ho.

„Bianka se mnou sloužila v armádě, byla to krásná, chytrá a šikovná dívka. Zvládala ty nejobtížnější mise, které jí velitelé přidělili. Vypadala jako ty,“ odmlčel se. „Ale tvrdý režim a způsob života ji změnil, to co bylo její předností byla pak už jen pouhá slova, která nic neznamenala. Emoce dočista vymizely a já ji slepě následoval kupředu, krůček po krůčku blíže k její zkáze. Stal se z ní chladnokrevný zabiják, s nikým neměla slitování. A to, čím dříve pohrdala, sama provozovala.

Nikdy moji lásku neopětovala.

Ale přesuňme se dál. Jednou jsme byli na misi, všechno šlo od začátku z kopce. Měli jsme zpoždění, dali nám menší počet vojáků a když jsem tam dorazili, nepřátelská jednotka nás smetla z cesty během půl dne. Byla to ta nejubožejší bitva v mém životě. Bianka se tam smrtelně zranila, odnesl jsem ji do Ruské základny,“ nadechl se. Zvědavě se na mě podíval a pokračoval…

„Cestou ztratila mnoho krve, když jsme dorazili, skoro už nedýchala. Odvezli ji na ošetřovnu a od té doby jsem ji už víckrát neviděl. Týden na to zemřela a ze mě se stala troska. Byla jsem od té doby jen na pár misích, jelikož bez ní to všechno ztrácelo smysl, ona za něco bojovala, já ji jen následoval.“

Tehdy mi to moc smysl nedávalo, ale jedno jsem věděla. Pokud kdy byla na ošetřovně, budou mít záznamy. Tak jsem odhalila svou minulost. Chtěla jsem se ještě s Chrisem setkat, ale už jsem ho víckrát neviděla. Dva týdny na to jsem se dozvěděla že umřel ještě tu noc, ve spánku. Na jednu stranu jsem byla smutná, chtěla jsem se mu omluvit za ty roky neopětované lásky a poděkovat za ty informace. Na druhou stranu jsem byla šťastná že umřel ve spánku, on nebyl velký válečník, pro něj poklidná smrt znamenala štěstí. Za to jsem byla šťastná, já bych si to sice nevybrala, ale já jsem já.

Odhalila jsem pravdu, pak jsem odjela a na hranicích s bývalým Německem jsem se jaksi ztratila. Po Lise Smithové se slehla zem. Ale kdyby jste hledali Bianku, možná byste byli úspěšnější. Je pravda, že Bianku hledali, ale chvíli jsem se schovávala.

Hra na schovávanou mi šla jako malé velmi dobře, trik spočíval v tom, že jsem v jednom úkrytu dokázala vydržet i několik dní.

Už je to rok, co zemřel Chris. Už čtyři měsíce je Lisa prohlášena za mrtvou, ale mrtvá byla vždycky, nikdy nebyla živá. Živá je Bianka, Lisa je jen vraždící stroj bez slitování a bez emocí. Když nad tím tak přemýšlím, žila vždycky, jen jsem ji nikdy neuměla pojmenovat. Vždycky byla mojí součástí, ale s jejím pohřbem, kdy byla rakev prázdná, umřela i ona. Teď je tu jen Bianka.

Čtyři měsíce putuji po Evropě a pomáhám chudým lidem si najít klidné místo k životu, některé zásobuji. Také pomáhám dětem uprchnout z výcvikových táborů, je jich tam požehnaně.

Právě teď pobývám v jedné malé vesničce uprostřed lesa. Leží někde na Sibiři, no není to náhoda? Asi je, jelikož tábor, kde jsem ztratila všechny naděje, v táboře kde jsem viděla umřít toho chlapce, právě teď žiji. Dobyla ho menší skupinka vlkodlaků a lidí, postupně mezi sebe přijímají uprchlíky, vyhnance a raněné bojovníky, kteří ztratili chuť bojovat.

Od založení se docela rozrostl, pořád se nad ním snáší oblaka pochybností a strachu ze smrti, ale přesto někdy mezi mraky prosvitne sluníčko a od vedlejšího stanu se ozve dětský smích.

Je tu i pár těhotných žen, některé děti se dokonce zde narodili… a někteří i umřeli.

Máme tu z osobních důvodů každého z nás i menší hřbitov, je v jižní části vesničky. Na místo, kde umřel ten chlapec, kterého jsem zde kdysi viděla, jsem postavila menší hřiště. Skládá se sice jen z bidla, na němž je zavěšená houpačka a bedny s pískem a lopatičkou, ale i tak jsem na něj hrdá. Dělala jsem ho pro toho kluka, možná se jeho duše jednou na toto místo vrátí a uvidí, že i když je svět krutý zlý a nelítostný, někde přeci jen zbylo trošku dobra.

Někdy se sama nechápu, tento důvod je absurdní. Stejně tak je absurdní to, že se ve sem hlídky vrátí. Před týdnem se na toto téma diskutovalo, nemůžou nás objevit. Defakto je tato část země prohlášena za neobyvatelnou. A i přes to tu žijeme, je to sice složité, ale dá se to.

Tehdy, když to prohlásil, na chvíli mě zachvátila vlna  obav a starostí, co budou ti lidé, ty ženy bez výcviku dělat? pomyslela jsem si. Na výcvik je pozdě, můžou jen utéct, ale není kam. Jsme v pasti, všechno jde do kopru. Situace by vypadal lépe, kdyby nás před měsícem a půl málem Nicolas neprozradil. Byli jsme zrovna na jedné výpravě, mi byli v domě, domě vlkodlaků.

Právě jsme zašli do stínu domu a oddychli si, nikdo si nás nevšiml. Vlkodlaci jsou agresivní a klidně sami zakročí, když cítí nebezpečí. Nicolas hlídkuje venku, jelikož je také vlkodlak, nebude to tolik zvláštní, jako kdyby venku stál člověk se zbraní v ruce.

Každý šel do jiné místnosti v domě a bral všechny potřebné věci, já byla nejblíže východu a taky první na ráně. Byla jsem v ložnici. Vzala jsem od tamtu pár přikrývek, polštářů a některé kousky oblečení, co vypadali čistě.

Brzy jsem neměla co dělat, Nicolas nehlásil stav pohotovosti a všichni ostatní byli z doslechu. Přešla jsem do vedlejší místnosti. Byla to knihovna a pracovna v jednom. Dominantou byl krásný, starožitný vyřezávaný stůl uprostřed místnosti. Po celé jedné stěně se táhly police s knihami v různých jazycích. To mě tak nepřekvapilo, ale když jsem se koukla na druhou stěnu, ztuhla jsem překvapením.

Všude visely výstřižky z novin, napsané poznámky a někde byly dokonce špendlíkem připíchnuté složky. Zajisté to byla nějaká významná osobnost ve vlkodlačí hierarchii, ale musel pracovat v utajení, nikdy jsem ho ve zprávách ani v novinách neviděla. Ale to nebylo to hlavní, na zdi byla připíchnutá podrobná mapa Evropy, poloha tábora, kde jsme sídlili byla přesně podél hranic obtažena černou fixou, u toho měl ten dotyčný napsané: Neobyvatelná? Lži!

Zamrazilo mě, rychle jsem očima přelétla zbývající dokumenty. Nic zajímavého jsem už neobjevila, udělalo se mi špatně, měla jsem divný pocit že mě někdo sleduje.

Rychle jsem všechny zburcovala, už jsem se chystali vyjít a rychle odjet do jiného domu, jelikož jsme všechno vrátili na své místo, byli jsme moc blízko tábora. Tímto činem bychom jen jeho myšlenku dosvědčili a to jsem nemohla připustit.

„Zdravím.“ Zaslechla jsem Nicolas a ztuhla, ostatní se také zastavili.

„Co tady děláte?“ ptal se hrubý hlas.

„My, my-“ začal koktat, rozbušilo se mi srdce, co když půdou sem a najdou nás.

„Vyšetřujete ho, je to vzbouřenec?“

„Bohužel pracujeme v utajení, takže vám nemůžeme nic říci.“ odpověděl pohotově Nicolas.

„Takže je to tak, řeknu vám, je divnej. Celý dny se zavírá u sebe doma a pak vyleze a jde šířit fámy. Že prý na Sibiři, nedaleko, jak byl výcvikový tábor, tak prý tam žijí nějací vzbouřenci.“

„Zajímavé.“

„No, podle mě jen chce upoutat pozornost na něco jiného, než na sebe, asi nějaký trestanec…“

„Děkuji za sdílení názorů, pánové, teď vás budu muset poprosit abyste odešli a nikomu nic neříkali.“

„Jistě, nashledanou.“ promluvili naposledy dva hlasy, odcházely. Jejich živý hovor se pomalu vzdaloval.

„Jak na to mohl přijít?!“ Uslyšela jsem Nicolase, jeden z vlkodlaků sebou trochu trhl, ale neřešil to a šel dál. Vykulila jsem na Nicolase oči, málem nás prozradil…

Takže je možné, že jel podat informace. A co by se teprve stalo, kdyby o tom ti vlkodlaci nemlčeli a on by se to dozvěděl. To by bylo zlé, Nicolas je hledaný zločinec. Spadla by na nás klec.

Náhle jsem pocítila strach, musela jsem pryč. Začala jsem automaticky balit věci do batohu. Ještě naposledy jsem se ohlédla po menší chatce, kde jsem přespávala a vykročila do ranní mlhy. Myslela jsem si, že všichni spí a hlídka mě přes mlhu neuvidí. Rychle jsem se prosmekávala kolem příbytků a strach nechávala za sebou. Musela jsem si pročistit hlavu.

„Musíš víc trénovat.“ Nadskočila jsem, Nicolas seděl na zídce a díval se na mě. Měl pravdu, vyšla jsem ze cviku.

„Odcházím, sbohem.“ Měla jsem v plánu těmito slovy uzavřít tuto kapitolu života a jít pryč, ale zadržel mě.

„Je to kvůli mně, té loupežné výpravě, že?“ Nečekal na odpověď, jen se mi podíval do očí a odešel. Ani mi neřekl sbohem, nic, jen mě za sebou nechal stát jako dávno zapomenutou minulost. Stane se to, zapomenou na mě, oni dlouho nevzpomínají, žijí ze dne na den a jsou rádi za každou minutu, strávenou v míru na tomto světě. Dnes se po mně budou ještě shánět, ale jak večer usnou, černá clona spánku mě nadobro pohltí.

Ve stínu se něco pohnulo, ztuhla jsem a připravila se na útok. Ze stínu vystoupila postava, neviděla jsem jí do obličeje, ale podle chůze jsem v něm poznala Katharin.

„Jsi srab, proč nezůstaneš a nebráníš se s námi. Dávno vím, že přijdou, byla to jen otázka času.“

„Promiň, Kat.“

„Omluvu nepřijímám, ty snad nejsi člověk, vždyť to ty jsi tento tábor založila. Jsi strašně sobecká. Jsou tu samé ženy a děti bez výcviku, jen pár se jich dokáže bránit, a i kdyby měly utíkat, jim neutečou, jsou tu pořád pozůstatky min.“ Nedívala jsem se jí do obličeje, jelikož bych tam viděla jen pohrdání nade mnou. Hleděla jsem do dáli a hledala někde zaparkovanou motorku.

„Já se nebojím, myslím že ještě nepřichází. Vrátím se, jen si musím pročistit hlavu.“ zalhala jsem, neskočila mi na to.

„Já tě chápu, všechno na tebe dolehlo, ale vím něco, co ty ne. Přichází, mám informátora, ty to víš moc dobře. Taky v podvědomí víš, že se už nevrátíš. Buď se usídlíš jinde, nebo tábor najdeš v troskách. Musíš se rozhodnout, nenechávej nás tady samotné! Ty nesmíš, ti lidé k tobě vzhlížejí, potřebujeme tě. Zůstaň.“  Mlčela jsem.

„Nejsi člověk, vím o tvé minulosti. Kdyby si byla člověk, uvědomila by sis to a zůstala bys. Jsi-“ Naštvala jsem se a skočila po ní, chytila jsem jí pod krkem. Nikdo mi nebude říkat jaká jsem mrcha a zbabělec, když se cítím takhle, ne teď.

„Mýlíš se, já jsem člověk.“ A těmito slovy jsem odkráčela k motorce a vyrazila na cestu, cítila jsem její pohled v zádech. Měla pravdu, už se sem nikdy nevrátím.

Její slova o mém lidství se mě dotkla, vzbudila ve mně dávno zapomenuté pochybnosti. Kdysi jsem je odsunula stranou, jelikož jsem se jenom snažila přežít. Ale teď mě pohltili, co vlastně jsem. Měla pravdu když říkala, že tohle lidi nedělají?

Projížděla jsem své staré vzpomínky a hledala něco, něco z mé minulosti co dokazuje to, že jsem člověk. Nic jsem nenacházela, náhle jsem si vzpomněla na Ara Volturiho, upíra, který dokáže u lidí pouhým dotekem přečíst myšlenky. To bude můj cíl, pokud budu člověk, vrátím se k nim a pomůžu, pokud ne, to jsem ještě nevymyslela.

(…)

Projížděla jsem Kazachstánem, kousek ještě Ruskem a na Ukrajině se mi motorka definitivně přehřála. V menším městečku jsem si sehnala auto a jela, mohla jsem ukrást Porsche, ale to bych byla moc nápadná.

Míjela jsem hranice s Ukrajinou, bývalého Slovenska a Maďarska. Bez přestávky jsem projela Slovinsko a byla jsem skoro u cíle. Už jsem se blížila ke konci své cesty, zakručelo mi v břiše. Zastavila jsem u nejbližší benzínky, potřebovala jsem mimo jiné také dotankovat.

Doufala jsem, že mě něco zdrží, ale spletla jsem se. Volterra byla pořád blíž a blíž, jako by se sama přibližovala. Ale s menšící se vzdáleností jsem upadal hloubjeji do depresí, ve skutečnosti jsem se bála smrti, po případného rozsudku.

Pak jsem si uvědomila, že je tu menší zádrhel. Jak se mám dostat do města obývajícího upíry, když se nechci stát svačinku. Zbraně mám, pár. Upírů je mnoho, ale když nějakého zabiju, a budou vládci poblíž, můžu se dostat před Ara a ten se mě stoprocentně dotkne. Vyšlu mu v hlavě otázku a vzpomínky na důvod, proč jsem tady.

Zabrzdila jsem, nemůže se mně dotknout, prozradila bych náš- můj bývalí tábor. Seděla jsem na sedadle ukradeného BMW a diskutovala sama se sebou. Mohla bych to také využít jako důvod návštěvy, mohla bych udat špatné místo. Byl to docela dobrý plán, sundala jsem nohu z brzdy a váhavým tempem se rozjela.

(…)

Auto jsem nechala zaparkované u silnice a vystoupila, nic jsem si nebrala. Batoh mohl zůstat v autě, když ho prohledají, nic nenajdou. Jen pár zastaralých zbraní, mapu a peněženku s hotovostí.

Od brány si mě chlípně prohlížel nějaký svalnatý upír v šedém plášti, nebyl k zahození, ale taková děvka co se vyspí s každým zase nejsem.

„Co tady chceš?“ promluvil a zvedl obočí.

„To dámu ani nepozdravíš,“ pohrávala jsem si s ním, „já jsem Bianka, mám pár informací pro Ara.“

„Proč je nepředáš lidem?!“ zarazil se.

„Já jim to říkala, ale oni mě vůbec neposlouchají, víš.“ Můj pohled nevinná holčička zabral, jen pokývl hlavou a pokynul mi, aby šla za ním.

Šli jsme kolem lesa, vedl mě k zadnímu vchodu. Náhle mi zmizel, rozhlédla jsem se kolem. Nikde nebyla žádná postraní vrátka, nikde žádný tajný vchod. Musel využít svou upíří rychlost, nebo má pozoruhodný dar.

Chtěla jsem odejít, když mi někdo poklepal na rameno. Byl to ten upír, který mě sem dovedl.

„Kde si byl?“

„Byl jsem za Arem, očekává tě. Ale byl překvapen, schůzku s tebou domluvenou nemá.“ Na to jsem jen pokrčila rameny a následovala ho.

Znovu mě vedl změtí chodeb a procházeli jsme mnoha dveřmi, nakonec před jedněmi zastavil. Zaklepal.

„Pojďte dál.“

Vešli jsme, Aro byl v pracovně. Seděl za honosným vyřezávaným stolem, byl pokryt mapami, knihami a papíry. Tvářil se neurčitě.

„Ty musíš bát Bianka, že.“ Kývla jsem na souhlas.

„Chci si promluvit v soukromí.“ Aro pokrčil rameny a vykázal toho upíra ven.

„Moc se toho tady neutají, i stěny mají uši, a to už vůbec nemluvím o upířím sluchu.“

„Asi předpokládáš, že jsem tu kvůli nějakým informacím, co ti hodlám předat,“ odmlčela jsem se, „ale mýlíš se, byla to jen záminka jak proniknout dovnitř. Jde o osobní záležitost. Musím vědět, jestli na mě působí tvůj dar.“

Aro se usmál, ze zvyku se nadechl a pravil:

„Zajímavé, ten upír co tě sem dovedl rozpozná lež, takže nějaké informace v hlavě mít musíš. Velice rád se ti do ní podívám.“ Začala jsem mu podávat ruku, on ji vroucně přijímal. Náhle jsem nevěděla co bude horší, jestli skutečnost, že na mě jeho dar nepůsobí a já jsem vážně zrůda, robot. Nebo skutečnost že zradím uprchlíky, poskytnu informace o poloze tábora.

Aro zavřel oči, byl na dotyk ledový. Jako každý upír. Chvíli se soustředil, snažila jsem se z hlavy vyhnat všechny vzpomínky.

Otevřel oči a zadíval se na mě, zvědavě mě propaloval pohledem.

„Přečtu tvé myšlenky, skoro. Přečtu jen ty myšlenky, které se ti honily hlavou, když jsem se tě dotýkal. Nic víc, pro tebe je to asi dobrá zpráva. Ale mohla by si mi prozradit, kde ten tábor leží. Jsem velmi zvědavý, přeci to musíš vědět.“

„Díky, já budu muset jít.“ Ve strachu jsem se rozloučila, nesměl se to dozvědět. Za každou cenu museli zůstat v utajení, aspoň před Arem a jeho bratry. Lidé by jim posloužili jako hračky a potrava, a z vlkodlaků by chtěli vymámit informace. Někteří z nich toho věděli opravdu hodně, aby taky ne, byli to většinou hledaní zločinci, co se vloupávali do státních budov a počítačů a získané informace pak prodávali.

„Proč tak náhle odcházíš, teprve jsem se začal bavit,“ zašeptal, dveře se trhnutím otevřely. Dovnitř vešli Caius a Marcus, nepočítaje jejich osobní stráží.

„Co se to tady děje, Aro?“ promluvila Mark hlasem chcípající velryby. Oba bratři si mě pečlivě prohlíželi, jako bych byla mimozemšťan nebo nějaký jiný úkaz. Arovi chvíli trvalo, než znovu promluvil. Každé slovo promýšlel dopředu.

„Seznamte se, Bianko tohle je Caius a Marcus. Ale to ty asi moc dobře víš.“

„Co ta tady chce?“ vyštěkl Caius.

„Nějaký čas tu s námi pobude, má v hlavě cenné informace.“ Usmál se na mě.

„A jaké informace to jsou?“ zeptal se pro změnu zase Marcus.

„Zná polohu jednoho tábora plného vzbouřenců, vlkodlaci v něm znají mnoho tajemství, která nevyšla napovrch.“ Caius se usmál, pokývl hlavou a odešel. Marcus zůstal, chvíli bylo ticho, pak nečekaně promluvil:

„Aro, vytáhni ty informace z její hlavy a zabijeme ji. Nemá cenu ji udržovat na životě, stejně ji nepotřebujeme,“ naléhal.

„Ne, já ty informace z ní nemůžu dostat, chápeš to!“ rozkřičel se, „dokážu vidět jen to, na co v danou chvíli myslí, když se jí dotknu. Nic víc, nic míň.“ V Marcusově očích se mihlo pochopení, údiv a nakonec zájem. Čistý, nefalšovaný zájem o mou maličkost. Upřímně jsem se lekla, z vyprávění vím, že Marcuse veškerá aktivita nudí. Ale právě začal projevovat zájem, to ještě nebylo nejhorší, ale že začal projevovat zájem o mě, to bylo teda něco.

„Ze mě ty informace nikdy nevytáhneš,“ prohlásila jsem se vztyčenou hlavou, „já ti nikdy nic neprozradím.“ Aro se jen ďábelsky zasmál a zavolal:

„Jane!“ Tělo mě neposlouchalo, prostě jsem ztuhla. Nějaký malý hlásek v mé hlavě mi říkal, že to, že ji zavolal není dobrý. Katharin mi o ní sama vyprávěla, jednou ji potkala. Umí pouhým pohledem způsobit bolest, ale jen psychickou. I přesto nesnesitelnou. Doufala jsem, že na mě její dar nebude působit.

Dveře se rozletěli dokořán, vstoupil Felix a Jane. S Felixem jsem se už jednou potkala, byla jsem na jedné misi.

Tehdy jsme bojovali s vlkodlaky, on tam byl na výzvědy. Jen jsem se střetla s jeho pohledem, ale stálo mě to jeden škrábanec, zrovna jsem totiž bojovala s vlkem. Jen se na mě škodolibě usmál a byl pryč. Znovu jsem se zaměřila na toho vlkodlaka a do tří minut ho zabila…

Zadívala jsem se na něj, kývla jsem mu na pozdrav. Ani se nehnul, Aro si toho nevšímal. Roztáhl náruč, chytil Jane a vtiskl jí polibek na čelo.

„Jane, drahoušku, půvabná jako vždy.“

„Děkuji, Aro. Co po mně žádáš?“ Zahleděla jsem na mě, myslím, že přesně věděla, co bude dělat. Jen jí dělalo dobře nahánět strach jejím obětem. Aro se jen usmál a kývl hlavou ke mně. Jane se šťastně usmála, už byla nedočkavá. Její dar byl pro ni jako droga, byla to prostě nutnost.

Usmála se na mě a já to pocítila. Padla jsem na kolena, mou mysl zachvátila obrovská bolest, spalovala mě zevnitř a trhala na kusy zároveň. Lekla jsem se, uslyšela jsem výkřik, po něm následoval další. Draly se z mých úst. Chtěla jsem přestat, ale nešlo to. Zadržovala jsem dech. Jane se usmívala jako měsíček na hnoji.

Aro zvedl ruku, bolest povolila, ale nepřestávala. Mohla jsem mluvit, Aro mě předběhl.

„Tak co, prozradíš mi ty informace?“

„Polib mi šos.“ Moje odpověď ho naštvala, bolest zesílila. Byla mnohde větší než před tím. Už jsem se nesnažila zadržet výkřiky, pátrala jsem v myšlenkách.

„A jak vlastně působí její dar?“ otázala jsem se Kat.

„Způsobuje psychickou bolest pouhým pohledem, ale je pouze v naší hlavě. Je to něco jako iluze.“

„A myslíš že to bolí hodně?“

„Nevím, sama jsem to nikdy nepocítila. Ale podle mě je to jako moje první přeměna ve vlkodlaka. Tehdy jsem chtěla zemřít.“ Zmateně jsem se na ni podívala, uvědomila si to.

„Promiň, ty vlastně nevíš, jaké to je. Prostě je to ta nejhorší bolest, co jsi kdy zažila,“ Nadechla se. „Možná i větší.“ dodala…

Mám to, je to jen v mé hlavě. Je to jen pouhá iluze, tyto myšlenky jsem si pořád dokola opakovala v hlavě. Snažila jsem se vytvořit blok jako jsem to dělala u Ara, ale nevěděla jsem jak. Vyprázdnila jsem mysl, čas pro mě přestal existovat. Už jenom to slovo, nic neznamenalo. Bylo to jen prázdné slovo, u kterého jsem nedokázala určit, jakou pro mě má hodnotu. V mé hlavě existovala jenom ta bolest, avšak i ta pomalu ustupovala.

Přestala jsem křičet, už jsem se nesvíjela na zemi. Otevřela jsem oči, chvíli mi to trvalo, měla jsem pevně semknutá víčka.

Aro, Marcus, Felix a Jane na mě zmateně a chvílemi i zděšeně koukali.

„Aro,“ promluvila jsem sladkým hláskem, „zůstanu ve Vollteře, pokud necháš ten tábor se vzbouřenci na pokoji. Zůstanu a pokusím se rozvinou ten talent, klidně se i nechám přeměnit na upíra. Pokud budeš chtít.“ Bal jsem si vědoma mých slov, znala jsem jejich význam a nehodlala jsem je brát zpět. Musím je ochránit, když už jsem je opustila, musím pro ně něco udělat.

Aro si mě prohlížel, nebylo mu do řeči.

„Tvoji nabídku přijímáme,“ pravil rychle Marcus, „zůstaneš tu z toho důvodu, že nebudeš chtít prozradit jejich polohu. Ale všem ostatním řekneme, že jsi něco jako naše budoucí stoupenkyně, budeš se tu učit rozvíjet talent, přeměníme tě a budeš se také učit bojovat, jako upírka.“ Aro ho zpražil pohledem, ale pak přikývl. Věděla jsem co to znamená, budu zde. I když jsem se za nimi chtěla vrátit, věděla jsem že nemůžu. Aro by mě dal sledovat. Tohle bylo to jediné, co pro ně v danou situaci mohu udělat.

„Felixi, ukaž Biance její pokoj,“ nařídil Aro. Poslechl, vyšel ze dveří. Váhavým krokem jsem ho následovala vstříc své nové budoucnosti…