Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Poslední déšť

11.09.2010 (20:30) • MissTwiilight • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1708×

BELLA



„A jak to bylo dál?" zeptala jsem se Eliz.

„No co. Řekla jsem mu, že je fakt hezkej, ale že na kluky prostě nemám čas."

„Aha. A co celej den děláš, že nemáš čas?"

„No přece jsem s tebou! Jsem a vždycky budu," mrkla na mě a vešla na přechod. Najednou bylo vše strašně rychlé. Kolem se prohnalo černé auto. Jak rychle přijelo, bylo i pryč. Deštník mé sestry poletoval ve větru.

„Elizabeth!" zaječela jsem a rozběhla se k sestřinému bezvládnému tělu. Kolem nás se seběhlo plno lidí. Jeden muž volal záchranku.

„Eliz, ne!" pošeptala jsem sestře do ucha a přitulila se k ní. Ležely jsme obě na silnici. Dav nás pozoroval, některé ženy popotahovaly. Déšť tiše dopadal na mé oblečení. Jindy by mi to vadilo, ale v tu chvíli mi to bylo jedno.

„Elizabeth, vrať se. Prosím," zašeptala jsem naposledy. Poté mě odtrhli zdravotníci a sestru odvezli do nemocnice.



V nemocnici



„Je mi to líto. Vaše dcera zemřela," oznámil tichý hlas doktora matce.

Matka se zhroutila na podlahu a začala plakat. Já si přisedla a plakala s ní. Před rokem nám zemřel otec a teď i moje dvojče. Moje jediná kamarádka. Moje já. Odešla a už se nikdy nevrátí! Bolest v mém srdci se ještě více prohloubila. Drásala se na povrch a já jí umožnila vyjít. Obličej zkroucený bolestí smáčely obrovské slzy.



V hospodě



„Další," poručila jsem barmanovi. Než mi nalil, přisedl si ke mně nějaký mladík.

„Jaký důvod má krásná mladá dáma k tomu, aby takhle pila?" zeptal se medovým hlasem.

„Vypadni!" odstrčila jsem ho.

„Taky mě těší. Jsem Edward. Edward Cullen," nenechal se odbýt.

„Bella Swanová," podala jsem mu po zaváhání ruku.

„Takže... proč piješ? A pláčeš?" zeptal se znovu.

„Dnes mi zemřela sestra. Dvojče. Mojí vinou," pohlédla jsem mu konečně do očí. Jeho zlaté oči mě odmítly pustit. Začala jsem se v nich utápět.

„Jak zemřela?" nepřestal se ptát.

„Srazilo ji auto."

„V tom případě to není tvoje vina," pohladil mě konejšivě po zádech.

„Je. Mohla jsem zemřít já a ne ona," odpověděla jsem. Dál už jen mlčel a pozoroval, jak se opíjím.



V hotelu



Probudila jsem se v cizí posteli. Koukla jsem na hodiny. Sakra! Deset hodin! S námahou jsem se otočila a uviděla vedle sebe Edwarda. Ležel a pozoroval strop. Na jeho kůži dopadalo slunce. Ta kůže se třpytila. Pak jsem si všimla, že jsme oba nazí.

„Edwarde? Co to máš s kůží?" zeptala jsem se zděšeně.

„Dobré ráno. Já... já jsem upír," řekl váhavě. Zděsila jsem se, ale ochotně poslouchala jeho vyprávění.

Když mi vše vysvětlil a odpověděl na všechny mé otázky, zůstali jsme beze slov ležet. Každý z nás přemýšlel.

„Zajímalo by mě, jestli by jsi dokázal číst myšlenky Eliz. Asi také ne, že?" prolomila jsem ticho.

„Nevím. Třeba je to jen v tobě. Třeba jsi výjimečná," odpověděl a políbil mě na čelo.

Najednou mě něco bodlo u srdce. Vzpomínka na Elizabeth. Touhle dobou by jsme obě dvě seděly ve škole a dělaly si srandu z učitelů. Ale ne. Zemřela. Už je pryč. Navždycky. Už se nikdy nevrátí.



O tři týdny později





Se zvoněním jsem vstala a vydala se se sklopenou hlavou k východu. Od té události mě vždycky někdo pozoroval a šeptal ostatním, jak mu je mě líto. Já ale o jejich lítost nestojím! Ať si ji strčí někam. A pěkně hluboko. Někdy se dokonce někteří neinformovaní žáci ptali, kde Eliz je. Vždycky jsem je poslala hodně daleko. Nevím čím to bylo, ale od její smrti jsem se hodně změnila.

Vyšla jsem ven a rozběhla se k Edwardovi. Vzal mě kolem ramen a šli jsme k hřbitovu. Ode dne, kdy jsme se seznámili, na mě čaká denně. Každý den spolu jdeme hned po škole na hřbitov za Eliz a pak k němu domů. U mámy nebydlím, protože již za tak krátkou dobu stihla začít strašně pít, až ji odvezli do léčebny.

„Eliz by byla ráda, že za ní každý den chodíš," prolomil ticho Edward.

„Jo. To jo," přitakala jsem tiše.

Když jsme došli na hřbitov, posadila jsem se k náhrobnímu kameni a začala tiše plakat. Vždy se mi po pláči uleví. Edward vždy vedle mě stojí a tiše mě pozoruje. Je mojí ohromnou oporou. Vím, že nesnáší, když pláču. Cítíme k sobě ohromné citové pouto. Takové, které nikdo nemůže zažít. Já jsem člověk a on upír. Je to velký rozdíl, ale stejně se milujeme. Strašně moc.



„Dáš si palačinky?" zeptal se mě Edward po příchodu domů. Po tom pláči mi celkem dost vyhladovělo, a tak jsem usedla ke stolu a tiše přikývla. Edward přede mě položil talíř s jídlem. Vše jsem zhltla strašně rychle.

„Dnes v noci půjdu na lov."

„Ok," zamumlala jsem s plnými ústy.

Po jídle jsem šla ihned zalehnout do postele. Edward mě políbil a odešel. Po jeho odchodu jsem se znovu rozbrečela. Ach Eliz. Proč jsi musela zrovna ty odejít? Poprvé jsem si našla kluka, kterého z celého srdce miluji a ty ho neuvidíš! A máma! Kdybych tě nezabila svými otázkami, nemusela by být v léčebně. Ach Eliz!

Po několika slzách jsem konečně zabrala. Můj spánek však klidný nebyl. Noční můry mě stejně jako každý den vzbudily uprostřed noci. Opět jsem plakala.

„Edwarde? Edwarde! Kde jsi! Prosím!" šeptala jsem mezi vzlyky. Nutně jsem se k němu potřebovala přitisknout. Opět jsem nutně potřebovala slyšet jeho medový hlas, který mi vysvětluje, že je vše dobré. Jenže on tu není. Není tu a Eliz z mého snu opět tiše padala pod auto. Opět na její bezvládné tělo dopadaly kapky deště. To ne! Už to nechci! Už to nevydržím!

Vběhla jsem do koupelny a začala prohledávat lékárničku. Prášky na bolest? Ne. Prášky na spaní? Možná. Žiletka? Určitě!

Popadla jsem žiletku a přejela s ní přes své zápěstí. Trochu to zabolelo, ale moji duševní bolest to stejně nepřemohlo. Řízla jsem podruhé, potřetí. Potůčky krve si vesele tekly dolů a dolů. Dopadaly na zem.

Před očima jsem uviděla celý svůj život. Můj a Elizabetin první narozeninový dort. Náš první den ve školce a škole. Naše výlety. Náš nový dům. Úmrtí otce. Přestup na novou školu. Úmrtí Elizabeth. Potkání Edwarda. Moje první noc s Edwardem. Matčin odvoz do léčebny. Každodenní návštěvy hřbitova. Každodenní radost s Edwardem. Každodenní noční můry. Dnešek. Edward. Žiletka. Edward. Žiletka. Edward.

Z očí se mi spustily slzy. Sesunula jsem se na zem a plakala. Asi dělám hloupost. Ublížím takhle Edwardovi. Moji smrt nepřekousne. Jsem hloupá. Co jsem si myslela? Edwarde! Odpusť mi! Prosím!





VYPRAVĚČ



Mladý upír vtrhl do koupelny. Již před domem cítil krev. Již před dveřmi věděl, že se něco stalo, ale stále se modlil v to, že se mýlí.

Nemýlí.

Jeho láska ležela v kaluži krve, svírajíc ostrou žiletku. Sehnul se k ní aby zjistil její stav.

„Miluji tě, Edwarde," zašeptala z posledních sil a její srdce již navždy utichlo. Je mrtvá.

Jeho kamenné srdce se rozpadlo na milion kousků, které se už nikdy nedají dohromady. Už nikdy nepohladí její kaštanové vlasy. Už ji nikdy nepolíbí. Už nikdy neuvidí její krásné červené tváře. Už nikdy neuslyší její krásný hlas.

Do oken začal bubnovat déšť. Poslední déšť.

Autor: MissTwiilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední déšť: