Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Poprvé milovat

29.07.2013 (15:00) • TromperDee • FanFiction jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 1929×

„Jazzi, jdeš se mnou na lov?“ zeptala jsem se Jaspera. Stál u okna a díval se do dálky, do hlubokého lesa. Zdálo se, že mě snad ani nevnímá. Přišla jsem k němu a chytla ho za paži. Podíval se na mě.

„Promiň, zamyslel jsem se. Ano, jdu,“ řekl s úsměvem.

„Tak pojď,“ usmála jsem se na něj také a pak se mu zahleděla do očí. „Máš tak černé oči… Mohli jsme jít už dřív!“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „To je v pořádku. Já to zvládám. Navíc, už několikrát jsem se mučil žízní a věř mi, to bylo daleko horší,“ uchechtl se, ale trochu posmutněl. Věděla jsem, co se mu honí hlavou. Doba ještě tak před čtyřmi měsíci, kdy se toulal světem sám. Snažil se nezabíjet lidi tolik, a tak se nechal dlouho vyžíznit. Nemělo to žádný účinek, naopak – žízeň mu nedala pokoj a zabíjel ještě víc. Byl z toho, chudák, velmi deprimovaný. Ale už jsem s ním a já nedovolím, aby se znovu trápil. Nedovolím.

„Ale to ty nesmíš. Zakazuji ti to. Takže od teď – jakmile pocítíš i jen malou žízeň, řekneš mi to a jde se na lov. Jasný? I kdyby to mělo být každý den!“

„Rozkaz, šéfová,“ usmál se.

„Tak pojď, vojáku,“ zasmála jsem se, chytla ho za ruku a táhla ho ven z té barabizny, ve které jsme momentálně přebývali. I když po tom, co jsme si to tu trochu upravili podle svého, se to docela dá přežít.

Utíkala jsem s větrem o závod lesem, Jasper za mnou. Tiskla jsem jeho ruku ve své – byl to velice uklidňující, ale zároveň provokativní tělesný kontakt. Uklidňující proto, že mám Jaspera u sebe. A mám jistotu, že mi neuteče. A navíc dotýkat se někoho, koho milujete, vůbec není zlé, naopak je to velmi dobrý pocit. Na druhou stranu je to provokativní, protože vím, že tohle je jediné, co zatím můžu udělat. Chytit ho za ruku. To je všechno. Miluju Jaspera – je se mnou v podstatě už přes dvacet osm let. Své city jen tak nechávám plout, a i když jsem si vědoma jeho zvláštního nadání cítit a ovlivňovat emoce druhých, je mi jedno, že to ví. Chci, aby to věděl. Teď už je jen na něm, kdy moje city začne opětovat. Vím, že v posledních třech měsících jsou samé zmatky a změny v jeho životě. Proto netlačím na pilu a neprosím ho na kolenou, aby mě miloval. Vím, že mě milovat bude. Trpělivost. Jo, té mi po dvaceti osmi letech hledání Jaspera už moc nezbývá. Mám sto chutí se na Jaspera vrhnout. Skočit mu do náruče a políbit ho. Strhnout z něj košili a všechno ostatní a chtěla bych mu ukázat svou lásku k němu i jinak. Ale to ještě nemůžu. To nejde.

Zaběhli jsme hluboko do lesa. Žádná šance narazit tu na člověka. Ten člověk by byl blázen a pravděpodobně by se ztratil a být v lese se dvěma upíry je taky výhra za všechny prachy. Nepotřebovala jsem se zastavovat a nadechnout se vzduchu, abych zaznamenala nějakou kořist. Vím, kde je. Na malé loučce jen jednu míli od nás. Běželi jsme tam a zastavili se až mezi stromy, když jsme byli jen pár metrů od nich.

„Tak utíkej,“ řekla jsem k Jasperovi a pokývla hlavou na stádo srn. Není to nic moc a měli bychom zaběhnout i někam dál. Ale zatím to stačit bude.

„Dámy první,“ ušklíbl se. Protočila jsem oči do nebe vysoko nad stromy. Byla už tma a svítil měsíc, hvězdy byly roztroušené po celé tmavě modré obloze.

„Tak víš co? Dáme si závod, kdo bude mít více úlovků. A nenechávej mě opět vyhrát jen pro to, že jsem holka!“ navrhla jsem. Jasper se tiše zasmál.

„Ale to prohraješ,“ škádlil mě.

„Já? Nikdy,“ zavrtěla jsem hlavou. „Klidně ti tvůj úlovek můžu ukrást přímo pod nosem.“

„Tak si ujasníme pravidla. Já tě nenechám vyhrát. Ty mi nebudeš krást úlovky. Jasný?“

„Jo, s tím souhlasím,“ pokrčila jsem s úsměvem rameny.

„A pokud se někdo z nás dopustí podvodu, vyhrává automaticky ten druhý. Jen tak mimochodem – jaká je výhra?“ zeptal se.

„No, to nevím. Cokoli si usmyslíš, cokoli, co budeš po mně chtít, to udělám,“ řekla jsem odhodlaně a nemůžu popřít, že chci, aby po mně chtěl, abych ho políbila.

„Fajn. A to samé i já. Cokoli si slečna bude přát.“

„Tak jo. Můžeme to tedy odstartovat?“ zeptala jsem se. Jasper přikývl a nahrbil se, připraven zaútočit na stádo. Udělala jsem totéž.

„Na tři. Raz. Dva.“

„Tři!“ řekl místo mě Jasper a rozeběhl se na louku. Nečekala jsem to, a tak jsem vteřinku stála jako opařená.

„Héj! To není fér!“ postěžovala jsem si a utíkala za ním. Jasper už byl v akci. Já se pružně odrazila od měkké trávy pod sebou a vyskočila do vzduchu. Stádo srn už se vzpamatovalo a oběť, která byla přímo pode mnou, se už chtěla dát na zběsilý útěk. Byla jsem rychlejší. Srazila jsem ji, trhla prudce hlavou a zlomila jí tak vaz, aby příliš netrpěla. Pak jsem své rty přiložila k jejímu krku, kde byl zdroj tepla a útěchy žízně, zabořila zuby a prokousla se až k tepně. Nasála jsem její krev – není ani zdaleka tak dobrá, jako krev masožravců – nebo lidí. Ale teď tady asi nějakou pumu, geparda nebo tak něco opravdu nenajdeme. Srnčí krev mi stékala do žaludku a to teplo bylo uklidňující a velmi příjemné, když se roztékalo v mém krku a hasilo tak tu šílenou žízeň. Ale z jedné srnky nemůžu plně uspokojit svou touhu, a tak, když jsem z ní dostala poslední kapku krve, jsem položila její tělo na trávu a rozhlédla se po další oběti. Přede mnou proběhl Jasper.

„Dvě,“ řekl s úšklebkem, vyskočil a srazil další srnu. Neváhala jsem ani vteřinu a vrhla se na největší úlovek v celém stádu – na jelena. Netrvalo to ani vteřinu a ležel na zemi, stejně jako ta srnka. Bez života, bez jediné kapičky krve.

„Vyrovnané skóre!“ upozornila jsem Jaspera a vyhlížela další oběti. Pokoušeli se nám utéct, ale nemají nejmenší šanci.

„Ne, ne! Teda pokud nemáš tři, prcku!“ pochechtával se mi. A k tomu si do mě rýpnul.

„Sakra,“ šeptla jsem si pro sebe, ale Jasper se zasmál, takže to pravděpodobně slyšel.

Po chvilce už jsem měla dost. Měla jsem pocit, jako kdybych celá plavala v krvi. Na louce zbyla už jen mrtvá těla srnek a jednoho jelena.

„A teď sním tebe!“ řekl Jasper, který se objevil za mnou, chytl mě zezadu kolem pasu a přiložil své rty k mému krku. Ucítila jsem jeho ostré zuby, ale samozřejmě mě nekousl. Já se však mohla rozplynout štěstím. Chytl mě kolem pasu – nikdy jsem mu nebyla blíž. Cítila jsem, jak si mě tiskne k sobě a navíc – jeho rty byly tak blízko!

„Ha, ha. Já bych ti nechutnala,“ zasmála jsem se, ale nevyškubla se z jeho objetí. Jenže Jasper mě stejně hned nato pustil.  Otočila jsem se k němu čelem.

„Myslíš?“ ušklíbl se. „Tak co? Kolik?“ zeptal se pak.

Chvíli jsem se zamyslela a rozhodla se, že mu lhát nebudu. „Pět,“ odpověděla jsem tedy. Jasper se rozesmál.

„Šest! Vyhrál jsem,“ mrkl na mě.

„Sakra. Ale tys podváděl!“ bránila jsem se. Jasper vykulil oči v předstíraném údivu.

„Já? Cože?“

„Vystartoval jsi dřív!“ připomněla jsem mu.

„Řekla jsi na tři,“ pokrčil rameny.

„To jo, ale já odpočítávala! Ne ty!“ hájila jsem se a sledovala jeho pobavený úšklebek. Ani já se neubránila úsměvu.

„To v pravidlech nebylo,“ uchechtl se. Našpulila jsem ústa.

„Stejně to je podvod.“

„Není. Řeklo se na tři. Neřeklo se, kdo to bude odpočítávat. Takže jsem jednoznačně vítěz,“ řekl a tím tak ukončil naše hádání se o tom, kdo vyhrál. Kopla jsem do kamínku, který jsem měla u špičky boty.

„Sakra! No počkej příště! A pravidla sepíšu a budou se dodržovat!“ řekla jsem rázně. Jasper jen přikývl a viděla jsem, jak zadržuje smích. „Jo, jen se mi směj. Tak co mám udělat?“

Jasperův úšklebek zmizel a on se zamyslel.

„Mm, teď mě nic nenapadá. Ale vraťme se zpátky a já něco vymyslím. Až to vymyslím, tak ti řeknu,“ navrhl a já souhlasila. Vraceli jsme se tedy zpátky.

Teď jsem nedržela Jasperovu ruku a připadalo mi to takové… divné. Zvláštně prázdné. Když se mě Jasper jakkoli dotkne, cítím takový pocit naplnění.  Možná bych ho za tu ruku měla prostě popadnout. Musí vědět, že ho miluju, tak proč bych to neudělala?

Užuž jsem se chtěla natáhnout po jeho ruce, když se jeho prsty propletly s mými. Chvíli jsem se dívala na naše propletené ruce, pak na Jaspera. Usmíval se na mě. Úsměv jsem mu oplatila a dál jsme běželi do našeho skromného domku na kraji lesa.

 Když jsme přišli před domek, Jasper mou ruku pustil. Otevřel mi dveře a se slovy: „Račte vstoupit, krásná slečno,“ mě nechal projít dovnitř.

„Děkuji, mladý pane,“ ušklíbla jsem se a pocuchala ho ve vlasech – při čemž jsem si musela stoupnout na špičky a Jasper se smál. „Půjdu si dát menší spršku. Nebo vanu spíš,“ oznámila jsem mu. Jen přikývl, šel do obývacího pokoje, kde si sedl na starou pohovku, vzal knížku na stolku a začetl se. Stála jsem u dveří do koupelny a chvíli se na něj dívala. Je tak kouzelný. Jako anděl. Naprosto božský. Ne, to není anděl, to je bůh! Bůh Dokonalosti.

Vešla jsem do koupelny a zavřela za sebou dveře. Pustila jsem vodu a čekala, dokud nebude vana plná. Horká vana – to potřebuju. Je to příjemné teplo, které cítím po celém těle, a můžu pak v klidu přemýšlet. Posadila jsem se na okraj vany a čekala.

Zaposlouchala jsem se, jestli neuslyším, zda někam Jasper nejde. Ne. Ani se nepohnul. Sotva bylo slyšet jeho odměřené dýchání a po jednotlivých intervalech otáčel stránky knížky. Přemýšlela jsem, co by asi dělal – jak by zareagoval, kdybych přišla za ním a zeptala se ho, jestli si tu vanu nedá se mnou. Myslím, že by se smál. Samozřejmě, nemám v plánu se ho na to ptát, jen jsem tak přemýšlela, co by mi na to řekl. Ne, já bych se s ním radši proválela v posteli celý den. Tulila se k němu, on by mě hýčkal a šeptal slovíčka, ve kterých by mi vyznával lásku. Já bych neměla slov, jen bych řekla větu, která má dvě slova, ale znamená hodně. Miluju tě. Jo, to bych si přála. Ale o tomhle budu ještě nějaký čas jenom snít a rozplývat se u toho.

Zarazila jsem vodu, když byla vana skoro až po okraj naplněná. Vysvlékla jsem se a ponořila se do horké vody, až mě to pálilo, ale lehla jsem si do vany a nechala horkou vodu, aby mně aspoň na chvíli dovolila jasně myslet.

Zavřela jsem oči a chvíli se soustředila na Cullenovi. Edward, Rosalie, Emmett, Carlisle, Esmé. Naše budoucí rodina, kterou se nám nedaří vypátrat. Dělají jen nepatrná rozhodnutí, jako třeba, že půjdou na lov a podobně. Ale jak mám poznat město podle nějakého lesa? Nemožné. Každopádně budu ta nejšťastnější, až mě Jasper bude milovat a budeme žít s Cullenovými. Do konce naší věčnosti.

Cullenovi nejsou jako ostatní našeho druhu. Netoulají se po světě, nezabíjejí lidi – a díky nim je nezabíjím ani já. Nejsou jako nomádi. Mají trvalé zázemí a chodí do školy – ani školy bohužel nepoznávám, abych je vypátrala. Nemám žádné vodítko k tomu, abych věděla, kde přesně se nacházejí. A navíc, není to jen klan. Je to rodina, kde jeden druhého miluje a bere ho jako vlastního otce, matku, bratra, sestru. Rosalie a Emmett, Esmé a Carlisle. Jen Edward k sobě nemá žádnou spřízněnou dušičku. Rosalie, Emmett a Edward – „děti“ Esmé a Carlislea. Esmé je velmi milující maminka a zajímalo by mě, proč tomu tak je. Carlisle – upíří doktor, no, kdo to kdy viděl? Zachraňuje lidské životy stejně jako lidští doktoři, ne-li lépe díky staletím zkušeností. Je to vážně úžasná rodina a nemůžu se dočkat, až každého z nich uvidím na vlastní oči.

Hlavou se mi ale začaly najednou honit jiné myšlenky. Samozřejmě o Jasperovi. Začala jsem přemýšlet o tom, jestli mě má aspoň rád, když mě zřejmě asi ještě nemiluje. Vzpomněla jsem si na jeden večer, kdy jsme si každý dělali své věci. Jasper si četl – tohle dělává často. Já jsem se soustředila na vize o Cullenových a zakreslovala na kus papíru vše, co jsem viděla. No, namalovala jsem jenom les a v něm pět postav. Pak už jsem si jen hrála s detaily a vidět pořád jenom stromy už mě vážně vytáčí. Zřejmě jsou v nějakém velmi zalesněném městě, ale to teď není důležité. Důležité je to, co mi Jasper řekl.

Jasper na malou chvíli sklonil knížku a podíval se na mě. Viděla jsem periferním viděním, že to udělal, tak jsem se na něj podívala a užuž se chtěla zeptat, jestli něco nepotřebuje, nebo co se děje. On se na mě usmíval a já v tu chvíli vážně nevěděla, jak se mluví. A jak se mám nadechnout. Jeho úsměv se mnou dělá hodně věcí, ale vždycky mě uvede do transu. Jasper se tenkrát jen uchechtl a pak začal mluvit.         

„Alice, přemýšlel jsem o tom, cos pro mě udělala. Přidal jsem se k tobě teprve před dvěma měsíci, ale už teď vím, že moje nesmrtelnost nebude jen samé cítění strachu a nenávisti mé oběti. Bude lepší a hezčí s tebou.“ Pak se na malou chvíli zastavil a zatvářil se, jako kdyby toho omylem prozradil víc, než chtěl. Už tehdy jsem myslela, že mi řekne, že mě miluje. Místo toho mi řekl: „Jen jsem ti chtěl říct, že jsem ti za to moc vděčný a mám tě moc rád.“ Já se v tu chvíli mohla zbláznit radostí a on to samozřejmě vycítil. Zasmál se a smál se i po tom, co jsem lítala po domě sem a tam a pištěla, že mě má rád – i před ním. Bylo mi to úplně jedno. Musel mě pomocí svého daru uklidnit, nebo já bych se nejspíš zbláznila štěstím.              

Takže mě musí mít rád. Už je to jen otázka času, kdy mě bude milovat. Přála bych si, aby to bylo co nejdříve. A aby mi tu lásku dal najevo – jak nejlépe to jde a všemi způsoby, jakými to jde.

„Alice, neusnula jsi v té vaně?“ zeptal se s tichým smíchem za dveřmi.

 „Ne, měla bych?  Může se to upírům stát?“ zeptala jsem se zase já jeho a také se uchechtla. Musela jsem tady ležet déle, než jsem si myslela.

„No, to nevím. Ale nerad bych ti vnikl do soukromí, abych tě vzbudil,“ odpověděl pobaveně.

Mně by to nevadilo, chtěla jsem mu říct, ale neudělala jsem to. Vyznělo by to divně. Vstala jsem tedy z vany a natáhla se pro ručník. Voda už skutečně nebyla vůbec tak teplá, jako spíš studená. Obalila jsem se do osušky, pootevřela dveře koupelny a rychle proběhla do pokoje se převléknout do čistých, poctivě kradených věcí. Vzala jsem si volnější triko a úzké legíny. Věci, které jsem měla na sobě předtím, jsem pohodila jen tak do kouta. Zbavím se jich později.

Vrátila jsem se za Jasperem, který se na mě s úšklebkem díval. Ani jsem nějak nezaregistrovala, že si zapnul rádio. Už nečetl, jen seděl v křesle a poslouchal pomalou písničku, která tam právě hrála.

„Jestli někdy ve vaně usnu, musíš mě zachránit dřív, než se utopím,“ ušklíbla jsem se. „Nebo bys mě radši viděl utopenou?“

 „To v žádném případě,“ zavrtěl okamžitě Jasper hlavou. „Na to tě… mám moc rád.“ Zdá se mi to, nebo jako kdyby chtěl říct něco jiného? Ne, to si asi jenom vsugerovávám, protože to chci. Už z něj vážně blázním. Ale když já ho tak miluju! A křičela jsem to na něj každým kousíčkem svého těla. „Můžu tě požádat o tanec?“ zeptal se pak Jasper, zvedl se z křesla, postavil se přede mě a uklonil se. Zasmála jsem se a chytla ho za ruku, kterou měl nataženou ke mně.

„Samozřejmě,“ souhlasila jsem.

Šli jsme dál od pohovky, abychom měli více prostoru. Nikdy předtím jsem netančila, ale spoléhala jsem na vize, že nenechají mé nohy, aby pošlapaly ty Jasperovy. A taky že to tak vycházelo. Jasperova jedna ruka spočívala na mém boku, v druhé lehce držel mou ruku. Já měla ruku položenou na jeho rameni. Tancoval skvěle a já si snažila zapamatovat ty kroky a pak se neřídit tolik podle vizí. Po chvilce se mi to i dařilo. Jen jednou jsem se podívala na své nohy, jestli jdou správně.

„Nekoukej na své nohy. To se při tanci nesmí,“ pokáral mě s úsměvem Jasper.

„Já se jen ujišťuji, že jdou tak, jak mají,“ vyplázla jsem na něj jazyk.

„Výmluvy,“ zavrtěl Jasper s úsměvem hlavou. On mě rád škádlí!

Písnička skončila a my přestali tančit. Hned ale začala hrát další a Jasper se mě slušně zeptal, jestli bych mu nevěnovala ještě jeden tanec. Souhlasila jsem, protože takhle mu můžu být tak blízko! A ještě chvíli se na mě bude takhle nádherně usmívat a ten jeho úsměv zmizí v mém polibku, který by mi – doufejme – opětoval. Tak moc ho chci! Asi už to nevydržím!

Další písnička byla také pomalejší. Chvíli jsme tančili jako před tím, pak jsme začali dělat i vylomeniny. Dělala jsem různé otočky, Jasper také, i přesto, že je pomalu o dvě hlavy větší než já a musel se hodně krčit, když se otáčel pod mou rukou. Chvilkami jsme se ani nedrželi za ruce ani nijak jinak se druhého nedotýkali, jen jsme tancovali každý podle svého, i když se to k té písničce vůbec nehodilo. Smáli jsme se – a mně bylo krásně. Pak mě Jasper chytl okolo pasu a přitiskl si mě k sobě. Omotala jsem své paže kolem jeho krku a podívala se do jeho očí. I on ty své upíral do mých. Pohupovali jsme se jen ze strany na stranu. Nic neříkali.

„Alice, chtěl bych ti něco říct,“ řekl po chviličce tak tichým hlasem, že i to nejmenší zašustění čehokoli jiného by bylo hlasitější a Jasperův hlas bych přeslechla i já, upírka.

„Ano?“

Měl mě zcela ve své moci. Kdyby mě teď chtěl zabít – ne, že by měl v plánu to udělat, aspoň doufám – bylo by mi to jedno a nepokoušela bych se o útěk.

„Moc ti děkuju za všechno, cos pro mě udělala. Jsem ti nadosmrti za to vděčný a udělám cokoli pro to, abych ti aspoň částečně oplatil tvou ochotu mně pomoci. A abych ti oplatil tvou lásku, kterou ke mně chováš.“

 Zase moje přeludy? Nebo to vážně řekl?

Jasper se přestal pohupovat se mnou ze strany na stranu. Hřbetem ruky mě pohladil po tváři a nádherně se při tom usmál.

„Jsi tak úžasná. Ani nevíš jak. A to, jak mě miluješ… jsem hlupák, že jsem ti tohle neřekl už dřív, ale nějak mi to nedocházelo. Byl jsem až příliš okouzlený tebou. Víš… asi vím, co chci, abys pro mě udělala – už vím svou výhru. Z části už ji vlastně mám a to jsi ty, moje neuvěřitelné štěstí. Ale taky bych si moc přál být s tebou na věky věků a už nikdy tě nepustit. A chci tě milovat tak, jak si zasloužíš. Alice… strašně moc tě miluju.“

Moje srdce udělalo nejspíš tisíc úderů za vteřinu. Nebo se snad jen třepetalo štěstím? Nebo to byla ta láska k Jasperovi, která mi teď proudila žilami místo jedu ještě víc, ačkoli jsem myslela, že už to není možné? Konečně to řekl. A není to jen moje představa nebo vize. Je to skutečnost. A skutečnost je taková, že mi právě Jasper řekl, že mě miluje, že se mnou chce být do konce věčnosti. Myslela jsem… ne, jsem si jistá, že to se mnou co nevidět praští, jak šťastná teď jsem. Moje srdce to přímo křičelo a slyšel by to určitě každý v okolí – kdyby tu někdo byl.

„Na tohle jsem čekala tak dlouho,“ šeptla jsem a Jasper se uchechtl. „Přeci jen se to vyplatilo. Taky tě miluju. Ani nevíš jak,“ usmála jsem se na něj. Jasper mi úsměv oplatil.

 „Myslím, že to vím,“ šeptl také a vzal můj obličej do dlaní.

Svými rty se přibližoval k těm mým. Na nic jsem nečekala a zkrátila tu vzdálenost mezi našimi rty. Mé rty se lehce a dlouze otřely o ty jeho. Ale mně to nestačilo a Jasperovi také ne. Líbal mě dál a můj obličej si stále držel u svého, jen abych se mu neodtáhla. Což v tuhle chvíli opravdu nehrozilo. Dovolila jsem si své ruce přemístit na jeho zadeček a přitáhla si ho blíž k sobě. Jasper své paže omotal okolo mého pasu a dlaně dal také na mé… pozadí. Já své paže pak přemístila a omotala je znovu kolem Jasperova krku. Tisknul si mě k sobě tak blízko – myslela jsem, že už to víc nejde, ale opravdu šlo. Jsem tak šťastná. Konečně mě Jasper miluje. Konečně mi to řekl. A konečně mě políbil. Teď jen naplnit ještě jednou mou touhu, mou potřebu – jen taková maličkost.

Sotva jsem na to pomyslela, Jasper si mě vyhoupl do náruče. Své nohy jsem obmotala okolo jeho pasu a pevně se ho držela. Až tak pevný stisk nebyl nutný, ale já nechci, aby se mezi námi utvořila byť i jen malá mezera. Někam mě nesl – do naší ložnice. Vzplála ve mně touha a vášeň při pomyšlení o nadcházející činnosti – která se k mé velké radosti uskuteční.

Jasper mě položil na postel. Ani na vteřinku jsem neodlepila své rty od těch jeho. Jakmile přitiskl své tělo na mé, začala jsem mu rozepínat knoflíky u košile. Ale neměla jsem chuť rozepínat se půl hodiny s jedním knoflíkem, tak jsem Jaspera čapla za košili a jednoduše je všechny do jednoho roztrhla. Jasper si košili obratně svlékl a odhodil ji někam pryč, aby více nepřekážela. Pak odlepil rty od mých a začal mě líbat na krku. Zalapala jsem po dechu. Přitom ze mě také serval tričko – podobným způsobem, jako já jeho – a zahodil ho. Cítit jeho nahou hruď na mé mě šíleně vzrušovalo. Tiskla jsem si ho k sobě víc a víc a on mě dychtivě líbal na klíční kosti. A mně najednou docházel dech a nemohla jsem ho ani za boha popadnout.

„Miluju tě!“ vzdychla jsem.

„Já miluju tebe,“ šeptl Jasper a přesunul své rty kousek níž.

Dlouho jsme se mazlili i po tom, co jsme se – konečně! – zbavili všeho ostatního oblečení. Jasper na mě nijak netlačil, stejně jako předtím na něj já. Cítila jsem ho všude. Zlíbal snad každý kousek mého těla, když se mi podíval do očí, usmál se a věnoval mi přesladký polibek. Přitom do mě opatrně proniknul. Z úst mi unikl trochu slyšitelnější sten. Jasper se znovu usmál a znovu mě začal líbat. Bylo to nádherné. Nezapomenutelné. Naprosto kouzelné a já nechtěla nikdy přestat.

O půl hodinky později, která byla úplně nejkrásnější a nejúžasnější na celém světě, se Jasper lehce tiskl na mé tělo a líbal mě na rty. Jeho polibky jsou tak nepopsatelně nádherné! Motýlci mi poletovali v břiše a byl to příjemný pocit. Prý tenhle pocit mají jen ti skutečně zamilovaní – a to přesně jsem já. Jen by mě zajímalo, jestli to takhle mají kluci.

„Jazzi?“

„Ano, krásko?“

Bylo mi to částečně trapné se ho na to ptát, ale když už jsem to načala…

„Jen by mě zajímalo, jestli… máš taky takový zvláštní pocit, jako kdyby ti motýlci poletovali v břiše?“ zeptala jsem se poněkud nesměle a uchechtla se. I Jasper se uchechtl, ale přikývl.

„Takový pocit – ty ‚motýlky‘, jak říkáš, mám pokaždé, když se na tebe i jen podívám,“ řekl s úsměvem. Dál už jsem nic nepotřebovala slyšet. Zajela jsem mu prsty do vlasů a přitáhla si jeho rty na ty své.

Autor: TromperDee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Poprvé milovat: