Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Poprvé - Jak si Bella poprvé zlomila ruku

21.10.2009 (17:59) • Odehnalka • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3094×

Jak si Bella poprvé zlomila ruku

„…nešlapej na ten obrubník Bello. Spadneš a něco si uděláš.“ přehrávala se mi moje vzpomínka, zatím co jsem čekala až mi uschne sádra na mojí levé ruce.
Tohle mi vždycky říkala Renné když jsem byla malá. Tehdy jsem s ní bydlela ve Phoenixu v Arizoně. Bylo to před osmi lety – bylo mi sedm a já Renée, jak jinak, neposlechla. Tehdy jsem si poprvé zlomila ruku.

Bylo to asi takto:

„Mamí, že se mnou půjdeš ven. Že jo?“ ptala jsem se jí netrpělivě a zatahala ji za tričko.

„Ale samozřejmě Bello. Kam bys chtěla jít“ ptala se aniž by se otočila a dávala oblečení do pračky. Já se chvíli rozmýšlela, pak jsem na to přišla.

„Mohly bychom jít na to nové hřiště v parku?“ zeptala jsem se a zářivě se usmála. Renée mi kývla, pračku zapnula a my mohly vyrazit.

Já jsem se ještě ze skříně vyhrabala nějaký starý míč a už jsem vyrazila ze dveří.

Venku bylo krásně. Slunce svítilo, nikde nebyl ani mráček. S Renée jsme šly po chodníky, prošly ulicí a zabočily do parku. Zanedlouho jsme dorazily na místo.

Hřiště bylo nádherné, byly tam dřevěné prolézačky, houpačky a obrovská klouzačka.

Teda, aspoň tehdy mi tak připadala, ale možná to bylo tím, že jsem měla jen něco přes jeden metr.

Byly tam taky houpačky udělané z pneumatik, vždycky jsem se na nich chtěla pohoupat.

Skoro každé dítě ji sice mělo na zahradě za domem, ale my ne.

Rozběhla jsem se jak nejrychleji jsem mohla a běžela k nim.

„Bello, hlavně si prosím tě neubliž!“ volala Renée za mnou. Já se otočila, abych na ni mohla zavolat mnou odpověď.

„Neboj mami. Mě se nemůže nic stát!“ zavolala jsem a Renée se usmála a šla si sednout na lavičku.

Kdybych tak tehdy věděla jak jsem se mýlila…

Otočila jsem se a chtěla běžet dál, ale přede mnou se objevil dřevěný sloup.

Naštěstí jsem do něj nenarazila. Tak, tak jsem to zabrzdila, obešla a běžela jsem vesele dál.

Už jsem byla u pneumatikové houpačky a šikovně jsem se na ni vyhoupla a začala jsem se rozhoupávat tak, jak mě to posledně Renée učila.

Soustředila jsem se -  nohy dopředu, nohy dozadu a dopředu a dozadu…

Houpačka se pomalu rozhoupávala a já byla štěstím bez sebe.

Když už jsem se rozhoupala dost, tak jsem se jako každé správné dítě chtěla pochlubit, co že se mi to zas povedlo.

„Mamí! Podívej se na mě!“ volala jsem na mámu. Renée se podívala a uznale zatleskala.

Nepřestávala jsem se houpat, moc se mi to líbilo. Houpala jsem se tak dlouho, dokud se mi neunavily nohy. Nechala jsem houpačku dohoupat, až zastavila slehla, bohužel tak nešikovně, že jsem skončila na zemi.

Myslím, že se tehdy poprvé projevila moje nešikovnost. Bolestně jsem se usmála.

Rychle jsem se zvedla, doufajíc, že Renée nic neviděla. Podívala jsem se směrem k lavičkám.

Před chvilkou tam byla a teď.. je pryč. Kde je? Rozhlížela jsem se všude kolem, ale přes to jsem ji nemohla najít. Pomalu jsem začínala být zoufalá. Ještě jsem se párkrát rozhlédla a pak jsem ji konečně uviděla. Po mé tváři se vytvořil úsměv a běžela jsem za ní.

Když jsem přiběhla blíž, všimla jsem si co držela.

„Zmrzliná!!“ přímo jsem vyjekla nadšením a už jsem pádila za ní.

„Zlatíčko, přijel zmrzlinář a ty ses houpala. Nechtěla jsem tě vyrušovat od zábavy.

Ale já jsem nevěděla kterou chceš, tak si vyber. Mám čokoládovou a vanilkovou.“ řekla a nastavila před sebe ruce ve kterých držela dva kornoutky zmrzliny. Já sáhla pro čokoládovou.

„Tuhle, prosím.“ řekla jsem s úsměvem. Renée mi ji podala a obě jsme se vydaly na lavičku.

pomalu jsem dojídala kornoutek a pak jsem ho dojedla.

„Máš od toho celou pusu.“ řekla mi a zasmála se a já se snažila si tu pusu olízat, ale asi mám nějaký malý jazyk. Renée se rozesmála ještě víc a pak začala šmátrat v kabelce. Asi po minutě vyndala papírový kapesník a začala mi utírat pusu.

„Vyhodíš to prosím do koše?“ zeptala se mě a já kývla a nastavila ruku pro kapesník.

Šla jsem směrem ke koši a podívala se na zem. Vedle chodníku byl vyšší obrubník a…

….Když on byl tak lákavý….

Stoupla jsem si na něj a snažila se „dobalancovat“ až ke koši bez pádu.

„Nešlapej na ten obrubník Bello. Spadneš a něco si uděláš!“ zavolala za mnou Renée.

„Mě se nic nestane, neboj se mami.“ řekla jsem s klidem a mezitím došla ke koši a zbavila se kapesníku.

„Vidíš mami! Nic mi není, jsem živá a zdravá!“ zvolala jsem zvesela a na tváři jsem měla vítězný úsměv. Poté jsem se stejnou cestou vydala zpátky a Renée mě starostlivě pozorovala.

Já se na ni jen usmála a šla dál.

Když v tom…podjela mi noha a já ztratila rovnováhu. Nebezpečně jsem padala k zemi a instinktivně jsem sebe nastavila ruce, abych zbrzdila pád.

Prudce jsem dopadla na zem a snažila jsem se zvednou. Renée už byla u mě a pomáhala mi.

„Já..  já jsem ti to říkala“ řekla a bolestně se mi dívala do očí.

„Bolí tě něco?“  ptala se a pomáhala mi vstát.Podívala jsem se na svou ruku, opravdu nesnesitelně bolela.

„Moje ruka.“ zvedla jsem levou ruku, která byla podivně zakřivená.

„Měly bychom jít do nemocnice na rentgen, možná bude zlomená.“ řekla.

V nemocnici mě poslali na rentgen a pak na sádrovnu.

Na ruku mi napatlali sádru, která ztuhla.

Stejně jako moje, vstala jsem ze židle a pomalu šla před nemocnici, kde už na mě čekala Renée v autě.