Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Poprvé - Edwardův první lov člověka

25.10.2009 (22:57) • Odehnalka • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2850×

Edwardův první lov člověka

Seděl jsem na louce a přemýšlel, jak jsem to mohl udělat! Carlisle a Esme se o mě tak dlouho starali jako o vlastního. Stále tolerovali moje nálady, pomáhali mi smířit se s tím, co jsem, pomáhali mi odolat lidské krvi. Ale já je zklamal. Kvůli jedné pitomé hádce o tak pitomou věc.

Carlisle mi jen oznámil, že se zase stěhujeme. Věděl jsem proč a tušil jsem, že to v nejbližší době přijde. Jenže mě se tady líbilo.

Zrovna jsme bydleli v Reykjavíku, což je hlavní město Islandu. Pršelo tu sice jen 210 dní v roce, ale ostatní dny byly zatažené, takže slunce svítilo opravdu vyjímečně. Tady jsem si našel kamarády. Poprvé za mých několik desítek upírských let.

Vždy jsem se snažil udržovat si odstup. Pro všechny jsem byl nebezpečný. Stěhovali jsme se každých pět let už přesně pětkrát. Jenže až tady jsem poznal, co je to přátelství. Byla tu skvělá parta lidí, kteří nemysleli na takové hrozné věci jako ostatní. Ze začátku jsem se se všemi bavil jen tak, aby se neřeklo… ale potom jsem jim čímdál víc propadal. Zdáli se mi jiní. A navíc ani tak nevoněli, i když nevím, čím to bylo.

Konečně za celou mou existenci jsem někam zapadal. A teď to mám opustit.

„Ne, Carlisle. Ještě pár let. Prosím!“ řekl jsem mu smutně po tom, co mi oznámil naše stěhování.

„Promiň, Edwarde, ale lidem by to mohlo připadat zvláštní. Vždyť to víš. A navíc už tu Esme nemá práci a neví, co by celé dny dělala.“ To mě naštvalo. V hloubi duše jsem věděl, že to myslí dobře, ale mrzelo mě, že je to jenom kvůli Esme.

„Jasně! Ale že já ještě neodmaturoval, to je ti úplně jedno, že? Vždycky jsme někde byli, dokud jsem neudělal maturitu, jenom teď, když jsem doopravdy šťastný, se musíme odstěhovat kvůli Esme!“ křičel jsem na celý dům, takže jsem se nemohl divit, když Esme vstoupila do místnosti s bolestivým výrazem ve tváři. To jsem nevydržel a vyběhl z domu. Nesnažili se mě zastavit, věděli, že jsem rychlejší.

Běžel jsem dlouho, až jsem zastavil na nějaké louce. Byla malá a zarostlá plevelem. Tam jsem si sedl a přemýšlel. Jenže to jsem neměl. Čím déle jsem tam byl, tím více vzteku ve mně bylo. Byl jsem naštvaný na Carlisla, protože mě proměnil a udělal ze mě tohle monstrum. Byl jsem naštvaný na Esme, protože Carlisle vždy udělal to, co ona chtěla. Le ze všeho nejvíc jsem byl naštvaný na sebe.

Nezasloužím si rodinu jakou mám.

Zničeho nic jsem vstal a rozběhl se do města. Nevím, proč jsem to udělal. Byla tma a ve Forks už nebylo tolik lidí. Zpomalil jsem do lidského kroku a procházel se. Na sobě jsem měl jen košili a rifle, ale zima mi nebyla.

Poslouchal jsem myšlenky lidí, které jsem potkal po cestě. Chtěl jsem zjistit, jestli se má někdo hůř než já. Jenže pak mi došlo, že to nejde! Já jsem přece upír! Jsem monstrum. Pro všechny nebezpečný. Raději jsem měl umřít na španělskou chřipku! Stejně jako moje máma.

Snad to pochopila a nebude kvůli mně brečet! Vždyť já ji ani nikdy nechtěl! Myšlenky jednoho kluka, který šel kolem mě.

Asi bych si měla sehnat novou práci. Ne! Já se rovnou odstěhuju! Ale kde na to vezmu peníze?

Také bych chtěl mít lidské problémy. Ale pak jsem si všiml páru, který šel kolem mě. Dívka byla opilá a opírala se o většího kluka kolem dvaceti. Ta dívka měla velmi zmatené myšlenky, ale ten kluk….

Zítra si mě nebude pamatovat! Sotva stojí na nohou, takže ani neucítí, že si trošičku užiju. Do prdele, kde byla ta ulička? Jo…támhle je.

„Tak pojď, Tino. Už budeme doma.“ Řekla a táhl dívku do nějaké tmavé uličky. A v tu chvíli mě to napadlo. K rodičům se ještě vrátit nemůžu, a i když vím, že je zklamu, udělám to. Zabiju člověka. Jen ochutnám jeho krev, kterou jsem nikdy neměl. A ještě udělám dobrý zkutek, protože zachráním tu dívku, před klukem, kteý podle jeho myšlenek už má zkušenosti se znásilňováním.

Ti dva už byli daleko od všech lidí, v tmavé uličce. Zastavili a kluk uvolnil sevření. Dívka spadla na zem a zůstala ležet. Ten kluk se k ní sehnul a začal jí rozepínat pásek u kalhot. V tu dobu jsem se tam rozběhl.

„Nech ji.“ Řekl jsem mírně. On se na mě podíval a postavil se.

„Proč bych měl?“ řekl pobaveně.

„Protože ti nechci ublížit.“ Vůně jeho krve byla sladká, krásná, daleko lepší než zvířecí.

„Ty? Kolik ti je? 15?“ ještě stále se usmíval.

„Ne to ne. 17, ale pro stvoření mého druhu mi je přes 50.“ Začal se tvářit mírně nechápavě.

„Víš…já jsem upír.“ To ho zaskočilo. I když mi nevěřil, bál se, protože si myslel, že jsem blázen.

„Tak fajn. Já teď půjdu domů a ty si půjdeš po svých.“ Oznámil mi.

„To nemůžu dovolit. Určitě bys něco řekl a navíc, naposledy na lovu jsem byl před týdnem, takže mám celkem velkou žízeň.“ Vyšel jsem k němu velmi pomalým krokem. On začal couvat, pak se otočil a rozběhl se. Já se jen zasmál a rozběhl se za ním. Chytl jsem ho pod krkem a vyzdvihl do vzduchu. Rukama se snažil vysvobodit a nehty mi zarýval do kůže. Ale já nic necítil.

Rozhodl jsem se to dál neprotahovat. Hodil jsem ho proti zdi. Dopadl na zem a zůstal ležet. Došel jsem k němu, chytl ho za ruku a pomalu se zakousl do jeho zápěstí.

Byla to nádhera. Jeho krev byla tak lahodná, tak delikátní. I hned, jak jsem ji ucítil na jazyku, dostal jsem se do jakéhosi tranzu a nevěděl jsem, jak se z něj zase dostat. Jeho krev byla o tolik lepší než zvířecí, že jsem nechápal, jak jsem bez ní mohl přežít. Ale hlavně jsem nevěděl, jak se dokážu vrátit k vegetariánství.

Za necelou půl minutu v něm nezbyla ani kapka. Jeho prázdné tělo jsem hodil do popelnice a přešel jsem k ležící dívce. Už jsem jí zvedal ruku, že jí kousnu, když jsem si uvědomil, že ona je nevinná. Vzal jsem ji do náruče a odnesl někam, kde si jí lidé všimnou.

A pak jsem šel dál. Stále jsem si předčítal mysl všech, koho jsem potkal, ale nikdo už  neměl tak odporné a zlé myšlenky, jako moje první lidská oběť.