Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pomsta bude sladká

17.10.2010 (17:15) • Teerkaa98 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2419×

Bella:

Edward mě opustil! Edward mě opustil! Na tohle jediné jsem se dokázala soustředit. Ostatním myšlenkám nedovolila tenhle přístup. A kvůli téhle myšlence stojím na vrcholu útesu. Dole ve vodě jsou obrovské a ostré kameny. Klidnou hladinu čeřily jenom moje slzy, které v tichosti dopadaly na hladinu. Byla jsem rozhodnutá skočit a skoncovat s tímhle životem bez Edwarda. Alice pro mé štěstí nevidí moji budoucnost. Předklonila jsem se a …

O 2 týdny později

Edward:

Než Esmé dodělá náš nový dům, tak bydlíme u našich přátel z Denali. Já hezkých pár dnů nevnímám svět, a když tak jedině napůl ucha. Všechny moje pocity patří Belle. Té jediné, kterou jsem kdy miloval. Vidím ji všude kolem sebe. Jak se směje, jak spí, a tak dále. Jediné, čím se uklidňuji, je to, že prožije šťastný lidský život. Hlavně bez nadpřirozena a beze mě. Za každé rozhodnutí něco stojí a já platím nejvyšší daň. Alice nevidí její budoucnost, takže ani nevím, jak se má. Jediné moje přání je, aby se Bella měla co nejlíp. Ležel jsem na posteli a nevnímal okolní myšlenky. Spíš se o to pokoušel, protože některé myšlenky na mě přímo křičely. Najednou se rozrazily dveře a v nich byla Alice.

„Vstávej, lenochu, jedeme na nákupy!“ řekla přísně a propálila mě pohledem, kterému by neodporoval ani Aro. Otráveně jsem vstal a pomalu se sunul ke dveřím. Alice mě chytila za ruku a zase vraždící pohled.

„Co si myslíš, že tě ven pustím takhle,“ zasyčela a doslova mě dostrkala ke skříni. Vyndala mi to, co si mám vzít, a pak už klidně dodala:

„Za pět minut dole a učesej se.“ Otočila se a vyšla z pokoje.

Převlíkl jsem se a upíří rychlostí jsem došel k zrcadlu. Skoro jsem uskočil, když jsem se viděl v zrcadle. Vlasy jsem měl jak nějaký ňouma. Rychle jsem srovnal vlasy a použil skoro půl tuby gelu. Sešel jsem dolů a dole byli všichni. Eleazar a Carlisle o něčem mluvili nad obrovskou knihou. Carmen a Esmé domlouvaly, jak by mohl vypadat náš nový dům kousek odsud. Alice netrpělivě klepala botou od Prady přede dveřmi. Emmett a zbytek rodiny seděli na pohovce a koukali na fotbalový zápas. Jediný Emmett vypadal, že to vnímá. Najednou Emm zvedl hlavu.

„Ta ti dala, viď, Edo,“ řekl a propukl v obrovský smích. Tím si vysloužil pohlavek o Rosalie.

„Nechte toho a odchod,“ zavelela Alice a dodala, „a bez knihy Carlisle.“

Carlisle poraženě odložil knihu, kterou se snažil před Alice schovat za zády. Nasedli jsme do aut. Já jel s Alice a Jasprem. Jeli jsme druhý hned za Kate, Irinou a Tanyou. Kate byla stejný blázen jako Alice. Je to jednoduchý, Alice má pod vedením naši rodinu a Kate má její rodinu. Dojeli jsme na parkoviště a vedle vyjíždělo auto. Čekal jsem, že uslyším srdce. Ale nic. Otočil jsem se a viděla jsem, že i Jasper a Alice to postřehli. Byl to upír. Zaparkoval jsem a všichni se sešli u Emmettova džípu. Diskutovali o tom upírovi. Byl mi jedno. Myslel jsem pouze na Bellu. Viděl jsem každou část její tváře. Myslel jsem náš první polibek a měl jsem chuť se rozeběhnout zpátky do Forks. Ne! Na tohle nesmím myslet. Prožije šťastný, dlouhý lidský život. Třeba s Jacobem. I když tahle představa se mi nelíbí.

„Jdeme,“ zavelely Alice s Kate.

„Pomoc,“ zabědoval Emmett.

Vyrazili jsme a prochodili tak dvacet obchodů za patnáct hodin. Domů jsme dorazili asi v jedenáct hodin večer. Ta Alice je blázen. Najednou jsem uslyšel dole srdce a ucítil krev. Upíří rychlostí jsem seběhl dolů a na schodech jsem se srazil s Jasperem.

„Ááááá,“ ozýval se ze zdola křik. Myslím, že křičely najednou Kate, Irina a Tanya.

Sešel jsem dolů a viděl jsem, co se stalo. Všichni z Denali byli lidi. Co se to tu, sakra, děje. Už, když jsem narazil do Jaspera, jsem si všiml, že on je stále upír. Upíři byla i celá moje rodina. Eleazar vypadal dost překvapeně a Carmen vypadala úplně stejně. Tanya, Kate a Irina vypadaly, že tu brzy omdlí. Teď už vlastně můžou.

„Co- co- co to je?“ koktala Carmen.

Ani se jí nedivím, taky bych se teď nechtěl stát člověkem. Křičely na mě všechny myšlenky. Snažil jsem se je roztřídit k určitým osobám. Nakonec se mi to podařilo. Carlisle myslel na to, že se to musí prozkoumat. Esmé nemohla ani myslet. Ostatní mysleli vcelku na stejné věci typu: Co se to děje? Proč? Stane se to i nám? Jenom Rosalie by se to líbilo. Chce mít děti. Nikdo se neodvážil mluvit, všichni jen přemýšleli. K mé smůle. Jasper vypadal nejhůř, protože cítil pocity všech okolo. Tvářil se, že se brzo zblázní. Nakonec jsem to ticho prolomil já.

„No, tak přestaňte myslet proč a pojďte to raději řešit.“

„Edward má pravdu,“ podpořil mě Carlisle, „měli bychom to prodiskutovat,“

Všichni začali kývat v souhlasném gestu. Proto jsme se sesedali různě po židlích. My jsme to nepotřebovali, ale Kate, Carmen, Tanya, Irina a Eleazar ano. Začala diskuze, kterou jsem tak po dvou týdnech opravdu vnímal. Nakonec mě něco napadlo.

„Tohle musela být zvláštní schopnost, která vás proměnila. Neměli bychom informovat Ara, aby vypátral a zničil toho, kdo toto udělal?“

„Edwarde, já nevím,“ protestoval Eleazar, „je to nebezpečné, může to svést na vás,“

„A proč by to sváděl na nás? On je upír, tak ať si nestěžuje,“ bránila mě Rosalie.

Co se děje? Odkdy mě brání, ale vlastně vím. Bella. Od té doby, kdy jsem opustil Bellu, tak se ke mně chová hezky. Eleazar chvíli přemýšlel a nakonec dospěl k názoru, že je to pravda. V hlavě mi začal růst červ.

„Když se to stalo vám, tak co když i Volturovým?“

„A proč se to nestalo nám?“ odporoval mi Jasper.

„Nevím,“ uznal jsem.

„Já pro něj zaletím a ohlásím, co se stalo,“ nabídl se Eleazar.

„Ale já jedu s tebou,“ dodal Carlisle.

„Tak dobře, jdu zarezervovat letenky na nejbližší dobu.“ Ukončil debatu Eleazar.

Všichni jsme se rozešli za svou zábavou. Já jako obvykle jsem šel do svého pokoje a utápěl se ve své bolesti. Zase jsem viděl Bellu, jak se směje a leží vedle mě. Nemluvili jsme, jen se dívali tomu druhému do očí. Ach, ty oči. Čokoládové oči. Nevnímal jsem okolí, nevnímal jsem ani postel pod sebou. Připadal jsem jako v nebi, protože Bella vedle mě vypadala jako živá. Z transu mě vytrhlo až volání.

„Odjíždíme,“

Sešel jsem dolů a rozloučil jsem se Carlislem a Eleazarem. Esmé vařila a bylo vidět, že to dělá s chutí. Carmen jí pomáhala a vypadala přitom velmi nešikovně. Asi dlouho nevařila. Celá staletí. Věděl jsem, že pár dní se nebude nic moc dít. A tak jsem se vrátil zpátky k původní činnosti.  Takhle jsem tam ležel asi dalších deset hodin. Pak mě ze snění vyvedlo až pálení v mém krku. Vždycky jsem na lov chodil déle, ale díky lidem v domě se to přihlásilo dřív. Alice mi poslala myšlenku.

„Nechceš jít na lov?“

„Asi jo,“ odpověděl jsem už nahlas.

Nakonec jsme šli všichni až Rose a Esmé. Lov probíhal naprosto normálně. Běželi jsme domů a už pořádný kus od domu bylo cítit lidské jídlo. Fuj! Další den mi volal Carlisle.

„Edwarde, Volturiovi jsou lidmi. Bylo tady mnoho lidí, bývalý upíři. Podle posledních zpráv jsme jediný upíři na zemi. Aro zuří. V prvním návalu vzteku sváděl jeho lidsví na nás. Když ale Eleazar řekl, že je to nemožné, tak se trochu uklidnil. Všichni byli lidé. Zafrina, Senna, Amun, Benjamin, Kebi, Tia. Prostě všichni. S Eleazarem jsme se domluvili, že k nám pojedou všichni upíři, které známe. Připravte tam nějaké jídlo. Čeká nás spoustu hostů a jsme tam tak za pět hodin,“ vychrlil na mě.

„Cože? Teda dobře zařídím,“ vykoktal jsem ze sebe.

Doslova jsem sletěl ze schodů. Všichni koukali dost vyjeveně. Esmé zůstala v ruce pánev, kterou chtěla dát do myčky. Jako první se rozhýbala právě ona. Nakonec prolomila ticho.

„Jestli je to pravda, tak honem do práce. Jdeme vařit, moc času není. Tak, Edwarde, připrav přílohu k hlavnímu jídlu. Alice připrav nějakou menší výzdobu. Emmette, ty rozporcuj maso. Jaspere, nakrájej zeleninu. Rosalie, budeš se mnou dělat zákusky. Carmen tak za dvě hodiny nakrájí nějaké ovoce. Tanya připraví pití. Irina a Kate pomůžou Alice,“ začala dávat rozkazy Esmé.

Ostatní raději nic neřikali a rozešli se ke své práci. Z lednice jsem začal vyndávat brambory. Oloupal jsem je a rozdělil je na čtyři kupičky. První kupička bude na normální uvařené brambory. Z druhé budou hranolky, z třetí americké brambory a ze čtvrté hromady budou krokety. Esmé občas odešla od své práce kontrolovala ostatní. Samozřejmě měla nejvíc výtek k Emmettovi. Dělal víc hloupostí než správné práce. Po pár hodinách se domem rozlehl pach jídla. Pořád jsem si nedovedl představit, jak Aro jí lidské jídlo. Pak jsme jen nanosili jídlo, talíře a příbory na připravené stoly. Pak jsme si jen sedli a čekali.

Hodina míjela hodinu a nakonec jsme se dočkali. Zvedli jsme se a vyšli ven. Z dáli jsme viděli, jak přijíždí asi devět aut. Všechny auta zaparkovala a celý ten dav se vydal k nám. Bylo zvláštní pozorovat všechny ty, co známe jako upíry, vidět jako lidi. Z jejich krásy zbyla polovina. Schopnosti byly ty tam. Pak začalo obrovské vítání, objímání a povídání. Jediný, kdo nepřijel, byli Volturiovi. Ne, že by mi to vadilo, ale Carlisle stejně řikal, že přijedou. Nakonec jsme si poposedali a lidé si žačali brát jídlo, které mi připadalo tak nechutné. Ale co. Jsou to lidé a Bella je také člověk a taky to jí. Potom se rozpoutala vášnivá diskuze, kterou jsem stejně vnímám jen jedním uchem. A ještě ke všemu to druhým šlo ven. Bylo tam i pár zvýšených hlasů. Pak přijelo poslední auto. Volturiovi. Bezva! Moje rodina šla ven, aby je přivítala. V čele šel lidský Aro. Je to trochu komické. Carlisle stál v čele. Emmett si lidství Volturiů užíval. Pořád myslel na to, jak by bylo snadné na ně teď zaútočit. Chvíli to i mně připadala jako velmi dobrá myšlenka. Všichni vypadali dost naštvaně. Jane a Alec měli dost podobný oči jako Bella. Možná o trochu světlejší. Tohle mě přimělo zase přemýšlet o Belle. Ty oči, vlasy, úsměv. Celá byla úžasná. Nikdy nezapomenu na ty slova, která jsem vypustil z úst jenom proto, abych donutil Bellu nechat mě. Ta slova se mi začala přehrávat v hlavě.

„Bello odcházíme.“

„Vystačím si bez tebe.“

„Ty zapomeneš a já se nějak rozptýlím.“

„Teď už tě nebudu okrádat o tvůj čas.“

„Nemiluju tě a nikdy jsem tě nemiloval!“

Stále před sebou vidím Bellu, jak se skácela k zemi. Jak brečí a já ji tam dokázal nechat. Zraněnou a opuštěnou. Někdo si vedle mě odkašlal. Byl to Aro.

„Promiň,, Aro, trochu jsem se zamyslel,“

„Nevadí,“

„Máš nějakou teorii,“ optal se Aro Carlislea.

„Ano, jen jednu, ale tu jsem ti řekl už ve Volteře,“ posmutněl Carlisle.

„Ano, tahle, bude asi správná,“ konstatoval Aro.

„Aro, nezapoměn,“ připomněla mu něco Jane.

„Ó, ano! Nejste jediný upíři. Jedna nová členka mé gardy je také upír. Za chvíli zde bude, skočila si na lov,“ vzpomenul si Aro.

„Co?“ ptali se vyjeveně každý člen naší rodiny.

„Ano, správně, úplně bezbranný nejsme. Jediná upírka má dar, kterým by nás všechny ochránila,“ odsekla Jane.

„A jaký?“ Tuhle otázku jsem si nedokázal odpustit.

„To se dozvíš, až přijde,“ doplnil sestru Alec.

Už se nikdo na nic neptal. Všichni jsme se dokázali namáčknout do toho domu, který teď vypadal jako hrozně malej. Debata pokračovala a já jsem ji nevnímal vůbec. Venku jsem uslyšel kroky. Šly pomalu, nespěchaly. Byly dívčí a byly na vysokém podpatku. Šla ladně. Aro vstal a šel přivítat naši novou návštěvu. Řekli si pár vítacích slov. Byl jsem nervózní. Nevím proč. Aro vstoupil první. Za ním šla velmi elagantní dívka. Měla na sobě nádherné světle modré šaty. Byly na ramínka a tvarovaly přesně figuru nositele. Boty byly pásečkové a na vysokém podpatku. Na hlavě měla klobouk, přes který jí nebylo vidět do tváře. Alice myšlenky na mě přímo křičely.

„Ta je úplně úžasně oblečená. Má neuvěřitelně dobrý vkus. Doufám, že s ní skamarádím.“

Hlavu nezvedala. Možná nechtěla, abychom ji viděli. Sedla si vedle mě. Nemluvila, pouze poslouchala. Pak najednou se do diskuze připojila.

„Stále jste nevyřešili tu záhadu?“

Její hlas byl jak symfonie nejlepších muzikantů a nejlepší hudby. Její hlas mě donutil otevřít pusu. Nikdo neodpovídal, všichni byli okouzleni jejím hlasem, i Aro.

„Asi ne. Pokud se nemýlím, myslíte si, že je to zvláštní dar,“ odmlčela se a po chvíli pokračovala, „a máte pravdu. Vím, kdo to způsobuje.“

Všechny tahle zpráva zaskočila. Všichni nasadili překvapené tváře. Všech myšlenky byly zmatené a překvapené a zvědavé. Jako první se probral Carlisle.

„Kdo?“

„Než odpovím, tak vám ukážu svoji tvář.“

Pomalu zvedala hlavu. Nespěchala. Po chvíli jsem jí uviděl do tváře. Její krása byla až ohromující. Její rysy mi byly povědomé. Zalapal jsem po dechu!

„Bello!“ vykřikl jsem.

Ano, je to ona. Proč je upír? Bože, jsem nejšťastnější člověk na světě. Okamžitě jsem chtěl Bellu políbit a vysvětlit jí, proč jsem opustil. Bohužel z její tváře jsem vyčet, že nemá chuť mi odpustit. Všem členům naší rodiny se rozsvítily tváře. Všichni ji rádi viděli. Hlavně Esmé a Alice. Ovšem nemohli jí vidět raději než já. Chtěl jsem ji začít líbat. Chtěl jsem jí vše vysvětlit. Také jsem měl spoustu otázek. Tisíce otázek. Opět jsem ji chtěl mít ve své náruči. Cítit její vůní a vidět její smích. Chtěl jsem, aby vše bylo jako dřív. Všem z rodiny se ve tváři mísily dva pocity. Překvapení a radost.

„Je roztomilé vidět vaše překvapené tváře. Miluju překvapení,“ prolomila ticho chladným hlasem.

Její mluvení mělo francouzský přízvuk. Asi žila ve Francii.

„Říkala jsi, že víš, kdo nás proměnil v lidi,“ změnil téma Aro.

„Ale jistě. Byla jsem to já!“

Ne! To ne! Bella to nemohla být. Znamená to pro ni jasnou smrt, až Volturiovy promění zpět v upíry. Bello, proč? Ale jakto? Má dvě schopnosti? Nevidím jí do hlavy a ještě mění upíry v lidi?

„Jak říkám, jste překvapeni,“ smála se Bella.

Tohle není Bella, kterou jsem znal. Je chladná, nepříjemná, ale zase velmi, velmi krásná. Všichni „lidi“ vypadali naštvaně. Aro vypadal, že by ji okamžitě zabil, kdyby mohl. Ale proč nás nechala upíry?

„Možná by to chtělo trochu vysvětlení,“ zasyčel Jasper.

„Ale proč mě to nenapadlo dřív? Jistě! Je to jenom takové plnění přání. Musela jsem využít svých schopností a trošku si to také užít. Vidět vaše překvapené tváře, když jsem vám ukázala svou tvář, byl nejlepší pocit, hlavně tvůj, Edwarde,“ vysvětlovala Bella.

Moje jméno řekla s odporem a nechutí. Nedivím se jí. Můžu za to jenom já. Pak ovšem ještě ve vysvětlování pokračovala.

„Edward mě opustil v lese zraněnou, lidskou a s naprostou nechutí žít. Život bez něj byl o ničem. Dál můj život znát nemusíte. Tehdy mi řekl, že mě nemiluje a tím jsem z toho vyvodila, že mu na mém životě nezáleží. Potom mi jeden nejmenovaný upír prokázal službu a proměnil mě. Vymyslela jsem plán a ten započal. Ke všem upírům jsem se musela přiblížit, abych je mohla proměnit. Následně jsem všechny proměnila. Moc jsem si to užívala. Hlavně tu diskuzi ve Volteře. Potom už to znáte. Vlastně konec neznáte, ten se dozvíte za chvíli,“ ukončila svůj monolog Bella.

Já jsem nebyl schopen slova. Byl jsem jak socha. Tak všechno tohle moje měnění je moje chyba. Respektive kvůli mně. Jaký konec? Co tím myslela. Promění i nás v lidi, a pak nás všechny zabije? Mě by to už nevadilo. Obzvlášť při vědomí, že za vše můžu já. Kdybych Bellu tehdy neopustil, nic z tohohle by se nestalo. Co vše si asi Bella vytrpěla a to nemluvím jen o proměně.  Pak pronesla tichá slova.

„Edwarde Cullene, vždy jsem tě milovala a stále tě miluju, ale vědomí, že ti na mně nezáleží, je hrozná a trýznivá. Vím, že ti na mně nezáleží, a proto ti prokážu poslední službu!“

V ten moment se stalo několik věcí najednou. Bella upírskou rychlostí doběhla do kuchyně. Vyšla s nožem v ruce. Všichni se ni otočili. Najednou se všichni „lidé“ proměnili v upíry a Bella v člověka. Až teď mi došlo, co chce udělat. Už jsem ji nedokázal zastavit. Napřáhla ruku a zabodla si nůž do těla. Viděl jsem její čistou krev, jak vytéká z rány. Skácela se k zemi a nejevila známky života. Carlisle k ní přiskočil a snažil se jí nějak zachránit, ale za chvíli jí přestalo být srdce. Tím pro mě skončil důvod mé existence. Už nechci žít.

Tak takhle skončil život Belly a následně Edwarda. Tímhle příběhem jsem chtěla přiblížit věci, kterých jsou lidé schopni udělat pro svoji lásku.