Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pomatení smyslů

26.03.2010 (07:30) • raduskaa • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2715×

„Brzy přijedu,“ slíbil mi Edward, který společně s Carlislem, Esmé, Emmettem a Rosalií jel na lov, zatímco já musela zůstat tady, a Alice, která nikam nejela, mě měla na starost. Takže samozřejmě zůstal i Jasper.

„Já vím, jenom dva dny, ale už teď se mi stýská,“ stěžovala jsem si Edwardovi.

„Mě taky, ale budeš tady s Alice. Vsadím se, že Tě nudit nenechá.“ Dal mi pusu na čelo a šel si sednout na zadní sedadlo svého Volva, které kupodivu neřídil on, ale Carlisle.

Zamávala jsem jim, a pak se Volvo, následováno Rosaliiným červeným sporťákem, rozjelo.

„A co budeme dělat my, Bello?“ zeptala se mě Alice svým zvonivým hláskem.

„No, já nevím. Asi bych si nejdřív měla dát věci k Edwardovi.“ Vždycky jsem tam spala, když se o mě Alice starala.

„Jestli chceš, můžu Ti je tam dát,“ navrhla mi, „stejně budu rychlejší.“

„Ne ne, to je dobrý,“ odmítla jsem Alicinu nabídku, „zvládnu to sama.“

„No jak chceš. Tak já zatím půjdu udělat něco k jídlu. Edward mi připomínal snad tisíckrát, abych Tě dobře krmila.“ U slova krmila se ušklíbla. Nedivila jsem se, taky se mi nelíbilo. Připadala jsem si jako malé dítě. To se přeci musí krmit.

„Já se dokážu najíst sama!“ ohradila jsem se. Alice se zase zasmála. A tentokrát s ní i Jasper, který vycítil můj pocit. No, teď by ho asi z tónu mého hlasu poznal každý.

„Ale on to ví, Bello, neměj strach. Jen nechtěl, aby Ti něco chybělo,“ vysvětlil mi Jasper mile.

„Stejně chybí,“ řekla jsem smutně. Alice mě objala.

„Nech toho, žádný slzy. My si to pořádně užijem. Ani si nevšimneš, že je pryč. Teď si běž dát nahoru věci a já jdu s Jasperem do kuchyně. Až budeš hotová, přijď.“

Kývla jsem a zamířila rovnou do jeho pokoje.

Když jsem otevřela dveře, cítila jsem ve vzduchu sladkou vůni – jeho vůni. Položila jsem si batoh vedle stolu a lehla si na postel, kterou kvůli mně koupil. Byla jsem trochu unavená, tak jsem zavřela oči a snila, že je tady se mnou.

Slyšela jsem, jak někdo potichu otevíral dveře. Nejspíš Alice. Otevřela jsem tedy oči a zvedla jsem se, abych jí mohla říct, že už jdu na jídlo.

Ale ten, kdo stál ve dveřích rozhodně Alice nebyla. Byl to muž. Ale Jasper ne, na něj to byla až moc mohutná postava. Jediný, kdo to mohl být byl… Ale to bylo nemožné, byl přeci s Edwardem. Vyvedlo mě to z míry. Mého návštěvníka patrně ne. Přistoupil blíž, a všiml si, že nechápu důvod jeho přítomnosti.

„Pohádal jsem se s Rosalii. Naštvala se. Hodně. Dokonce mě vyhodila z auta, a tak jsem se vrátil.“

„Proč ses pohádal s Rosalií, Emmette?“ Jasně, hádali se často, ale většinou to bylo jenom takové nevinné pošťuchování.

„Ale jenom jsem ji dostatečně neposlouchal. Něco mi vyprávěla a já jsem myslel na něco jinýho. Na někoho jinýho. Jako kdyby poznala na co jsem myslel. Možná, že pochytila Edwardovy schopnosti.“ Zasmál se sám pro sebe.

„Hmm, aha.“ Nevěděla jsem, co mu na to mám říct. Lepší odpověď mě nenapadla.

„Víš na co teď pořád myslím?“ zeptal se. Ale byla to spíš řečnická otázka, proto jsem neodpověděla. Tak pokračoval: „Teď myslím na Tebe. Nějak Tě nedokážu dostat z hlavy.“ Usmál se na mě a začal se pomalu přibližovat k místu, kde jsem seděla – k posteli. Udivila mě jak slova, která říkal, tak jeho pohyb. Byla jsem jako v tranzu. Nechápala jsem, proč mi to vlastně říká. Navíc to musela být lež. Kdyby na mě opravdu pořád myslel, tak by ho Edward už dávno zabil. No, to asi ne. Ale rozhodně by to nenechal být.

„Ne, neslyšel mé myšlenky,“ řekl najednou. Jako kdyby taky uměl poslouchat to, co se mi honí hlavou. I kdyby to byla nějaká „epidemie“ a z Edwarda by se to přeneslo na Rosalii a Emmetta, mě by přece slyšet nemohl. Nebo ano?

„Neslyšel je, protože jsem se od něj držel dál. Poslední týden jsem trávil pouze s Rosalii na jednom opuštěném ostrově. To jsi už zapomněla?“

Ale tohle přeci nebyla pravda. Ještě dneska jsme spolu byli ve škole. Vždyť jsem je tam viděla. Nebo jsem se dočista zbláznila?

„Nezapomněla jsem to,“ řekla jsem potichu a pak se na chvíli odmlčela. „Nezapomněla jsem to, protože jsem neměla co zapomenout! Emmette, Ty mi tady jenom lžeš! Nikde jste nebyli, to víme přeci oba.“

„No, nevím proč si tím jsi tak jistá. Opravdu jsme tam byli. Edward nás přeci odvezl na letiště před týdnem. Copak si nepamatuješ, jak jsi s ním nebyla?“

„Před týdnem jsem s ním nebyla, protože jsem byla u Jacoba. Ne kvůli vám.“

„Ano, byla jsi u Jacoba a Edward nás mezitím odvezl na letiště, aby se nějak zabavil.“

„Emmette!“ zařvala jsem na něj hystericky. Jenže jsem nevěděla jak pokračovat. Díky jeho argumentům jsem si opravdu nebyla jistá, jestli někde byli nebo ne. Nebylo mi příjemné, že mě svou lží donutil pochybovat o mých vzpomínkách. Tedy pokud to opravdu lež byla. Snažila jsem se vzpomenout si, jestli někde byli nebo ne, ale nešlo to. Nevybavila se mi ani skutečnost, že by se balili na cesty, ale ani to, že by tady zůstali. Emmett mě tak znejistil, že jsem nevěřila ničemu, co jsem si kdy myslela. Kdyby mi někdo řekl, že jsem muž, tak mu teď asi věřím.

„Nad čím tak přemýšlíš, krásko?“ Krásko? KRÁSKO? Emmett mi řekl krásko? Co se to děje? Nikdy jsem mu přitažlivá nepřišla, tak proč mi teď říká krásko. Přivedlo mě to do rozpaků. Na tváři se mi objevila růžová barva. Ale to se mi stávalo jenom, když jsem byla s Edwardem. Jenže tohle Edward nebyl, tak proč se mi jeho flirtování líbilo?

„To je jedno,“ řekla jsem po chvíli rozmýšlení nad absurditou této situace.

„Fajn, tak s tim přestaň!“ přikázal mi. „Radši budem dělat něco zábavnějšího než přemýšlení,“ mrkl na mě. A mě to nepřišlo nijak nevhodné, naopak – líbilo se mi to. I když jsem věděla, že by nemělo.

„Já teď musím jít dolů za Alice. Bylo by ji divné, že tak dlouho nejdu.“

„Ale nebylo.“

„Ale bylo!“ zvýšila jsem hlas. Emmett se tomu akorát zasmál. Zvedla jsem se z postele, abych svým slovům přidala na dramatičnosti, a chtěla jsem jít ke dveřím, ale Emmett mě chytl kolem pasu dřív, než jsem se stačila rozkoukat, co se děje. Otočil si mě čelem k sobě. Podívala jsem se mu do očí. Opravdu byl vždycky tak pěknej? Nikdy jsem si toho nevšimla, ale bezpochyby to byl hned po Edwardovi nejhezčí chlap, co jsem kdy viděla. Trochu mě znepokojila myšlenka, že se mi líbí, ale ne natolik, abych se přestala dívat. Pozorovala jsem ho. Byl vážně krásný. Jeho veliká ramena, větší než měl Edward, byla jasně ochranitelská a to se mi líbilo. Jeho vypracovaný hrudník pod upnutým tričkem doslova vynikal. A když jsem se mu podívala do očí, všimla jsem si, že se na mě mlsně koukal. Trochu jsem znejistila.

Pohladil mě po tváři a odhrnul pramen vlasů, které mi padaly přes obličej. Dlouze se mi díval do očí a já jemu. Bylo v nich něco, co jsem u něj ještě neviděla – touha při pohledu na mě. Lichotilo mi to. Bylo tam takové ticho, že byl slyšet tlukot mého srdce, které tlouklo jako o život. Připadala jsem si trochu trapně, že tu krásnou chvíli ticha jsem musela rušit zrovna já.

„Ale notak, nebuď tak ztuhlá. O nic přeci nejde.“

Chytl mě za krkem a přistrčil si můj obličej ještě blíž k tomu svému. Polibek byl takřka nevyhnutelný. Jemně přejel svými rty přes ty mé. Objala jsem ho kolem pasu a přitiskla svoje rty na jeho co nejpevněji. Začali jsme se líbat. Ale ne tak jako s Edwardem. Edward líbal něžněji. A v jeho polibcích nebyla pouze vášeň, ale i láska. Na rozdíl od Emmetta. V Emmettových polibcích byla pouze ta vášeň. Spalující nekonečná vášeň deroucí se z jeho nitra. Chtěl mě. A já jeho. Lehce mě položil na postel. Na mou postel, kterou pro mě koupil Edward, a kterou poprvé nepoužiji s ním. Věděla jsem, že bych to dělat neměla, ale nemohla jsem přestat. I když jsem věděla, že bych neměla šanci ho odtáhnout, vůbec mi to nevadilo. Naopak - stále jsem chtěla víc. Prahla jsem po Emmettově těle stejně tak, jako on prahnul po tom mém. Cítila jsem jeho ruku, jak mi zajíždí pod tričko a já jsem se nebránila. Lehce mi hladil břicho a pomalu postupoval výš. Omotala jsem mu nohy kolem těla, abych ho k sobě přitiskla blíž. Bylo zvláštní, že někdo tak tvrdý jako on mi vůbec neublížil. Přestože by mi dávno měly pod tlakem Emmettova těla prasknout všechny kosti, nic se nestalo. Nepřikládala jsem tomu důležitost a spíš jsem byla ráda, že mi nijak neubližuje.

Začal mi sundávat tričko a já se nebránila. Pak pokračoval v odhalování celého mého těla. Byla jsem tak vzrušená, že jsem mu s tím pomáhala, abychom to měli rychleji. Bohužel to mé nešikovné prsty akorát zdržovaly, ale Emmett na sobě nedal nic znát. Kupodivu se tomu ani nesmál.

On zvládl svlečení svých věcí jedním rychlým pohybem. Byla jsem jím naprosto unešená. Jeho dokonalé tělo bylo nahé ještě krásnější, než jsem si myslela. Celý byl okouzlující.

Znovu spojil své rty s mými, ale teď byly ty polibky váhavé. Když viděl, že mu je s chutí oplácím, přidal na intenzitě. Takhle jsem se ještě nikdy nelíbala. Na to byl Edward moc opatrný. Emmett ne. Na chvíli zase zpomalil, jenom proto, aby své polibky přesunul níž. Objel linii mé čelisti a pokračoval dolů ke krku.

Sen nebo skutečnost?

Shrnutí

Autor: raduskaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Pomatení smyslů :