Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pokoj 203

13.11.2009 (12:00) • Regi • FanFiction jednodílné • komentováno 12× • zobrazeno 9625×

Doporočuji, si k tomu pustit písničku:

http://www.youtube.com/watch?v=pudOFG5X6uA

Pokoj 203

Starší šedovlasí pán se blížil k nádhernému luxusnímu domu za městem, uprostřed lesa. Vystoupil z auta a zaklepal na velké dřevěné dveře. Otevřít mu přišel světlovlasý muž s velice světlou pokožkou, kdyby ho neznal, řekl by že je nemocný.

„Leonardo, příteli. Co tě přivádí?“ Uvítal ten muž svého kolegu z nemocnice.

„Carlisle,“ opětoval mu pozdrav a přijal pozvání do domu. „Vlastně jsem tu kvůli tobě a tvé rodině,“ vysvětlil mu.

Na Carlislově tváři se usídlilo překvapení. „Stalo se něco?“

„Nic důležitého, možná jsem jen starý blázen. Ale potřeboval bych mluvit s tebou a s tvou rodinou. Jestli je to možné.“

„Jistě.“ A celá osmičlenná rodina se sešla v obývacím pokoji.

„Leonardo, dovol, abych ti představil svou rodinu,“ začal Carlisle a objal ženu vedle sebe. „Moje manželka Esmé,“ potom dodal  „a mé děti Emmett, Rosalie, Jasper, Alice, Edward a Tanya.“

„Těší mě,“ pokynul jim Leonardo. Možná se měl pozastavit nad jejich křídlově bělostnou pokožkou a zlatými oči. Ale to ho jen utvrzovala, že je na správném místě.

„Tak co tě sem přivádí, Leo,“ zeptal se Carlisle a snažil se, aby jeho hlas zůstal klidný.

„Chtěl bych vám povědět jeden příběh, co se mi stal,“ dodal na vysvětlenou a přijal nabízené místo k sezení.

„Ale nechápu...“

„Já taky ne, Carlisle. Přesto vám ho musím povědět,“ přerušil ho a nadechl se. Věděl, že teď je ta správná chvíle, na správném místě a začal...

Stalo se to za mého mládí. Byl to můj první týden na stáži v nemocnici. Tam jsem ji potkal. Chodil jsem s jedním doktorem po pacientech a po pokojích, abych si všechno obhlídl. A tam se to stalo, v pokoji č.203, to číslo si budu pamatovat snad do smrti.

Ležela tam dívka, oči zavřené, líčka mokrá od slz. Její bledá tvář se ztrácela v kontrastu s bělostí polštáře... Každý kdo ji uviděl, si musel myslel, že je mrtvá. Ona však nebyla, její tělo umíralo pomalu, stejně jako její naděje v ní na život.

Uchvátila mě hned jak jsem vstoupil do místnosti. Byla tak krásná a smutná...

„Její stav stále beze změn,“ konstatoval lékař. „Odmítá jíst, vnímat, jakkoliv komunikovat. Stále na umělé výživě.“

„Jsou ty pouta nutná?“ zeptal jsem, a ukázal na řemeny jimiž měla dívka spoutaná zápěstí i kotníky.

„Ano,“ odpověděl mi chladně. „Přivezli ji z psychiatrického oddělení. Několikanásobný pokus o sebevraždu. Skok z útesu, otrava, atd. Naposledy si podřezala zápěstí, proto tu je.“

Ani se na dívku nepodíval. Mě však učarovala hned první pohled. Její kaštanové vlasy rozprostřené na polštáři, její obličej, rty. Tolik jsem toužil spatřit její oči, co ukrývala pod semknutými víčky.

Pokaždé, když mi skončila služba, šel jsem za ní dělal jí společnost. Co jsem věděl, tak za ní nikdo nechodil. Přátelé si mysleli že se zbláznila. Její rodiče chodili ze začátku, ale nevydrželi pohled na ni, tak přestali. Zůstala sama. Snažil jsem se jí číst, povídat si s ní, nosil jsem jí květiny, ale nic...

Tolik mě zajímalo, co se té dívce stalo, že takto skončila. Nic jsem však nezjistil. Jen to, že ji někdo opustil a ona to nezvládla. V nemocnici byla už rok a půl.

Umírala. Její tělo bylo čím dál tím ode dne slabší, její orgány to už nezvládali. V noci, když spala, volala jen jedno jméno pořád dokola.  To jméno ji strašilo jako noční můra. Ona se ani nesnažila vzchopit se z té věčné letargie, přála si zemřít, jako by to pro ni bylo vysvobození. Možná že i bylo.

Jednou večer, když jsem četl kmihu Na věrné hůrce, konečně otevřela oči. Byli tak hluboké, čokoládové a bez jediného náznaku života. Myslel jsem, že se konečně probouzí a že začne žít. Ale ona mě jen požádala svým ochraptělým a vyprahlým hlasem o papír a tužku. Nedokázal jsem ji odmítnout a na chvíli ji osvobodil i od těch jejích pout.

Celou dobu jsem byl s ní. Napsala dopis a ten vložila do rychle udělané obálky z dalšího kusu papíru. A na tu obálku napsala jméno, co jí nedalo klidně spát.

Poté mi ji dala a poprosila mě o nemožné. Myslel jsem si, že se nadobro zbláznila, ale bylo to její poslední přání...

Tu noc zemřela. Tam v pokoji 203, bylo jí sotva dvacet let.

Dokončil svůj příběh ten starší muž a po tvářích se mu kutáleli slzy. Zvedl se k odchodu, ale zastavil ho chladný dotek na jeho paži.

„Ano, Edwarde?“ zeptal se a zvedl hlavu k mladíkovi.

„Jak...  jak se jmenovala ta dívka?“ vyhrkl Edward a tvář mu protínala bolest.

„Isabella... Isabella Swan,“ řekl Leo a vydal se znovu k odchodu. Náhle se však zastavil a otočil se zpět k němu. „A myslím, že toto je pro tebe. Měl jsem to dát synovi, neobyčejně krásného doktora se zlatými duhovkami a křídově bílou pletí.“ A vložil Edvardovi do ruky stářím zežloutlou obálku s jeho jménem.

Poté se za Leonardem tiše zavřeli dveře a v místnosti zavládlo ticho.

Edward otevřel obálku a začal číst, po chvíli mu list vypadl z ruky a i on sám padl k zemi.

Spousta lidí hledá smysl života, jen málo kdo ho najde.

Já ho našla v tobě - v mém andělovi, který mne opustil. Jak sis jen mohl myslet, že člověk dokáže žít s takovou ztrátou?

Přála bych si tě za to nenávidět, ale nedokážu to. Tak moc tě miluji.

Přeji si každý den, abych mohla usínat ve tvém náručí,

slyšet tvůj hlas a nebo tě jen naposledy políbit.

Ale moc dobře vím, že se to nestane. To je mou bolestí.

Umírám s nadějí, že nějaký kousek tebe,

někde tam hluboko ve vnitř, ke mně ještě něco cítí.

Miluji tě...

Na věky s láskou tvá Bella.

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Pokoj 203: