Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pojď už konečně na rande!

04.03.2010 (13:15) • Petulle • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 8531×

Emmett:

Zrovna jsem procházel s Edwardem kolem školních skříněk, když zazvonil zvonek ohlašující hodinu. Ne, že by mi to nějak vadilo. Přesto jsme však rychle došli ke svým skříňkám, odemkli je a hodili si do ní bundy, abychom nepřišli zas příliš pozdě.

„Tak hodně štěstí v testu,“ popřál jsem Edwardovi a pak jsme se rozešli každý opačným směrem.

Edward byl v druháku a já ve třeťáku, naše třídy byly každá na jiném konci školy. Momentálně mě čekala hodina biologie. Chodby se pomalu vyprázdnily, všude se rozléhaly mé kroky. Došel jsem ke dveřím naší třídy, krátce jsem zaklepal a vešel dovnitř. Profesorka stočila svůj pohled ke mně.

„Děkuji vám, pane Cullene, že jste se uráčil dorazit na mou hodinu,“ řekla svým typickým arogantním hlasem.

„Omlouvám se,“ řekl jsem přes sebezapření a zamířil jsem do své druhé lavice u okna.

Místo vedle mě bylo volné. Nedivím se. Nikdo se mnou sedět nechtěl, nebo spíš každý se bál. Snad každý na mě hleděl s respektem. Jen jsem se tomu smál.

„Takže, kde jsem to skončila? Ano, u pampelišky,“ pokračovala profesorka.

Převrátil jsem oči v sloup. To zas bude zábavná hodina.

„Jak samozřejmě víte, pampeliška má i svůj lékařský význam,“ řekla, pak ji však opět něco přerušilo. Nebo spíš někdo.

Dveře se otevřely a v nich se objevila vysoká blondýna.

„Proboha, kdo ještě přijde pozdě!? Okamžitě se posaďte, slečno Haleová!“ pokárala ji rozčíleně.

Rosalie jen otráveně protočila oči a zamířila do zadní lavice v prostřední řadě. Prohlédnul jsem ji významným pohledem. Jasně, vždycky vypadala dobře, to však bylo nic oproti tomu, jak vypadala v poslední době. Dlouhé blonďaté vlasy se jí nezkrotně vlnily a rámovali její naprosto bílou tvář. Byla to upírka, stejně jako já. To se dalo lehce poznat. A ona to o mě a mé rodině věděla taky. Pozoroval jsem ji už pár dní, ona mě však naprosto ignorovala. O to víc se mi líbila.

V jejich hnědozlatých očích šel vidět úplný nezájem vůči této hodině. Ano, málokdo měl rád hodinu biologie. A ještě míň lidí mělo rádo profesorku biologie. Vycítila můj pohled a okamžitě na mě hodila ten svůj. Nahodil jsem samolibý úsměv. Zatvářila se naprosto otráveně a raději odvrátila oči k tabuli. Já je však odvrátit nedokázal. Právě jsem se rozhodnul, že ji po téhle hodině konečně pozvu na rande. Uvažoval jsem nad tím už dlouho a už je na to pravý čas.

Rosalie:

Ten Cullen je tak otravný! Už od mého příchodu na mě civí, jako by mě viděl poprvé. A ještě se na mě culí tím svým arogantním úsměvem. Hrůza. Nechápu, jak jeho sestra Alice, která mimochodem chodí s mým bratrem Jasperem, může být tak fajn a on tak nesnesitelný. Hodina se hrozně vlekla, a když k tomu přidám Emmettovu přítomnost, bylo to ještě horší. Jistě, nevypadal špatně, naopak, vypadal skvěle, byl skvěle stavěný a vypracovaný, čímž vzbuzoval respekt a u místních holek touhu… A to on právě ví a proto se tak chová! Namyšlenec. Ale holky ho nikdy nebraly. Zatímco ony se jej snažily zaujmout, on je vždy dokonale ignoroval. A teď v poslední době mě pořád pozoruje. Nechápu, o co mu jde.

Děkovala jsem všem bohům, že hodina skončila. Ihned jsem byla na nohách a mizela jsem ze třídy, abych se nepotkala s Emmettem. Procházela jsem chodbou, až jsem došla ke své skříňce. Pohotově jsem ji otevřela a vytáhla si svou černou koženou bundu. Pomalu jsem si ji oblékla a zavřela dvířka. Leknutím jsem sebou trhla, když vedle mě stál Emmett ležérně opřený o skříňky. Probodla jsem jej zlostným pohledem a zkřížila ruce na prsou.

„Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se neochotně.

Stočil pohled směrem k oknu a pak zpět ke mně.

„Dneska je venku je docela hezky, co říkáš, Rose?“

„Pro tebe jsem jedině Rosalie,“ odsekla jsem nasupeně.

„A ani nesvítí slunce, den úplně stvořený na romantickou procházku, viď, Rose,“ řekl a nezapomněl zdůraznit Rose, za což si vysloužil můj pohoršený pohled.

„Hezky se projít městem, nebo klidně i lesem a to vše po boku krásné dívky. Co ty na to?“ zeptal se se zcela nevinným výrazem.

Nahodila jsem až přehnaně milý usměv.

„Ano, to máš pravdu, dnes je na to ideální počasí,“ přitakala jsem radostně.

Zatvářil se trochu překvapeně a poté se šibalsky usmál.

„Vážně?“

„Naprosto,“ kývla jsem. „Přeji ti tedy hodně štěstí při hledání té krásné dívky,“ řekla jsem škodolibě a vychutnávala si jeho vyjevený pohled.

Poté jsem se otočila na podpatku a důstojně odkráčela.

Emmett:

Zíral jsem za ní naprosto zaskočeně. Opravdu mě právě odpálkovala? Musel jsem si přiznat, že tohle jsem nečekal. Myslel jsem, že řekne jo. A ona mě přitom poslala do háje. O to víc mě ale přitahovala. Slečna nedosažitelná… S šibalským úsměvem jsem se opřel o skříňky. Příště stejně řekne ano.

Na druhý den však nebyla ve škole. Na další však už naštěstí přítomna byla. Nemohl jsem z ní spustit oči. Vypadala ještě líp, než posledně, pokud to vůbec šlo. Snad jako by mi to dělala naschvál, se oblékla tak, aby vypadala co nejlíp. Měla na sobě úzké přiléhavé džíny, které zvýrazňovaly její dlouhé štíhlé nohy a tmavý top, který kontrastoval s bledou kůží. Na nohou měla jak jinak, než boty na vysokých jehlách. Hrozně mě rozčilovalo, že mě ignorovala. Jako by mě chtěla vyprovokovat tím, že mi nejdřív ukáže, jak dobře vypadá a pak mi svou ignorací dokázat, že na ni prostě nemám. Já jsem ale věděl, že mám. A to jsem si nenechal vymluvit. Seděl jsem zrovna v jídelně s Edwardem, Alice a Jasperem, když vešla. Samozřejmě jsem z ní nedokázal odtrhnout oči.

A ona se samozřejmě nedokázala překonat a věnovat mi jediný pohled. Alice mě naopak pozorovala až příliš. Určitě jí muselo být jasné, že jsem do ní zahleděný. Rose mezitím přistoupila k pultu a začala si nakládat kousky zeleniny a ovoce, aby je pak při odchodu stejně všechny vrátila na místo. Byla tam sama, takže jsem vycítil svou šanci a zamířil jsem k ní.

„Ahoj,“ zašeptal jsem z těsné blízkosti.

Lekla se, trhnutím se otočila a přitom upustila pomeranč. Oba jsme najednou zareagovali a upíří rychlostí se padajícího pomeranče lapili, takže jsme jej nyní drželi oba dva. První jej chytila ona a já ji tím pádem chytil za dlaň držící pomeranč. Při tom doteku mnou projelo vzrušení. Překvapeně na mě zírala. Byla asi o půl hlavy menší a to jen díky vysokým podpatkům. Jinak by určitě byla ještě menší. Jak roztomilé.

„Pust mě,“ sykla tiše.

To jsem však nehodlal udělat.

„A proč? Já tě držím rád,“ opáčil jsem se samolibým úsměvem.

Chtěla se mi vysmeknout, já si však nemohl nechat ujít tu příležitost, když už ji tady takhle mám. Přítomní se nás snažili nenápadně pozorovat, někteří s úsměvem, jiní se zlostným výrazem. Holky, protože chtěly být na Rosiném místě a kluci zase naopak. My je však nevnímali.

„Dobře, pustím tě. Ale pod podmínkou, že se mnou půjdeš na to rande,“ usmál jsem se škodolibě.

„Dej si odchod!“ vyjela po mně.

„No jasně, radši si tu ruku usekneš, než abys se mnou někam šla, co?“ ušklíbnul jsem se.

„Přesně jsi to uhodnul,“ přitakala ledovým hlasem.

Zamračil jsem se a nakonec jsem ji pustil. Hodila po mně zlostný pohled a odešla se posadit ke stolu. Pečlivě si vybírala, aby byl co nejdál od toho našeho. Nikdy si nepřisedla k nám třeba proto, že tam byl její bratr nebo Alice, se kterou si rozuměla. Naopak si nepřisedla proto, že jsem tam byl já. Stoprocentně. Ale proč ta nenávist? Nebo že by to nebyla nenávist? Spokojeně jsem se pousmál.

Rosalie:

Celou dobu, co jsem seděla u stolu, na mě s provokativním úsměvem zíral. Idiot! Jak já ho nesnáším! A ta scéna s pomerančem… O co mu sakra jde? Nikdy mi nevadil, brala jsem ho jako opravdu pohledného bratra Alice, který je sice nepředstavitelně sebevědomý, ale naštěstí na mě nikdy nic nezkoušel, takže mi to bylo jedno, jen ať si je arogantní. Ale jakmile mě začal neustále sledovat a usmívat se na mě tím svým samolibým úsměvem, a teď se mě dokonce snaží uhnat, leze mi nepředstavitelně na nervy. Navíc mě před celou jídelnou nepokrytě držel za ruku. Ještě teď mám z jeho doteku zrychlený dech… Nejhorší na tom bylo, že to vůbec nebylo nepříjemné! Zuřila jsem. Nesmím dopustit, aby se mi takovýhle namyšlený pitomec dostal pod kůži. Mám přece svou hrdost! Nenechám se sbalit na silácké řeči a velké svaly.

Jeho pronikavý pohled mě neuvěřitelně znervózňoval. Zvedla jsem se od stolu, ani jsem se neobtěžovala odnést jídlo zpět k pultu a odkráčela jsem z jídelny. Aspoň že už jedu domů. Jasper jede s Alice a jejím bratrem Edwardem. A pro mě má přijet táta. Jakmile jsem přišla na parkoviště, už tam naštěstí byl. Nasedla jsem do auta a hned jsme vyjeli směrem domů.

Emmett:

Zrovna jsem seděl u televize, když se ke mně přihnala Alice.

„Emmette, měla jsem vizi!“ ozvala se. „Týká se tebe,“ řekla významně.

Překvapeně jsem se na ni podíval.

„Mě?“ otázal jsem se.

„Jo. Ale podle mě je to nějaký nesmysl,“ zavrtěla hlavou.

„A co jsi viděla?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Byl jsi tam ty… Na nějakém plese, nebo co. A vidím holku v červených šatech. Usmíváš se na ni. A žádáš ji o tanec. A pak jen mlha,“ zavzpomínala.

Pozvedl jsem obočí. Ples? Holka v červených šatech? Samozřejmě mě v první chvíli napadlo, že budu mít rande s Rosalii. Ale na plese? Co bychom tam asi dělali? Kdybych už ji někam pozval, ples by to určitě nebyl. Hrozně mi to hlodalo v hlavě.

„Ale říkám, je to nesmysl. Ty a nějaká holka,“ ušklíbla se. „Tebe přece holky nikdy nezajímaly,“ trhla rameny.

„Nech už toho,“ odbyl jsem ji.

„Tak promiň, jen ty a holky, to je asi jako já a holky,“ zahihňala se.

Popadnul jsem ozdobnou vázu na konferenčním stolku a mrštil ji rychle po Alice, ta ji však pohotově chytila.

„Smůla, bráško,“ uculila se, položila vázu na stůl a zmizela ve svém pokoji.

Obrátil jsem oči v sloup.

Uběhlo několik dní. Z Rosalie jsem byl čím dál víc mimo. Nepřestával mě dostávat její úžasný vzhled. Nedokázal jsem z ní spustit oči. A všimnul jsem si, že i ona občas sleduje mě, když si myslí, že se nedívám. A když jsem se na ni podíval taky, nahodila chladný výraz a odvrátila pohled. Nenápadná, usmál jsem se pro sebe.

Rosalie:

Byla zrovna hodina biologie, jako vždy – hrozná nuda. Profesorka mlela něco o květinách a dokumentu, já ji však vůbec nevnímala. Hleděla jsem zamyšleně z okna.

„…a to vše se dozvíte v tomto videu. Slečno Haleová, posloucháte mě?“ zeptala se protivným hlasem.

Trhla jsem pohledem směrem k ní.

„Prosím?“ zeptala jsem se poněkud otráveně.

Zatvářila se nasupeně a stáhla rty k sobě.

„Skvělé, takže se pojďte posadit tady do druhé lavice k panu Cullenovi,“ řekla.

Polekaně jsem vyvalila oči.

„Cože? Proč?“

Emmett se na mě zatím samolibě usmíval s rukama zkříženýma na prsou. Idiot!

„Proto, abych vás měla na očích a taky proto, abyste dobře viděla na dokument, který budu promítat,“ vysvětlila mi mrzutým hlasem.

Naštvaně jsem vstala, zamířila jsem vedle Emmetta a hodila jsem své věci na lavici. Posadila jsem se a odsunula se co nejdál od něj. On se však stejně přisunul ke mně co nejblíže. Profesorka zhasla světlo, takže v místnosti byla téměř tma a zapnula promítání, které bylo jediným zdrojem světla. Zatímco já jsem zatvrzele hleděla do obrazu, Emmett mě nepokrytě sledoval. Ač jsem se snažila nedat to na sobě znát, neuvěřitelně mě to znervózňovalo.

Naklonil se až těsně ke mně.

„Nedělej, že tě ty kecy zajímaj,“ zašeptal mi z pouhých několika centimetrů přímo do ucha.

Rozpačitě jsem se otřásla. Kdybych stála, asi by se mi podlomily kolena. Snažila jsem se vypadat naprosto nevzrušeně, vsadila bych však i boty na to, že věděl, co se ve mně odehrává. A to jsem nechtěla, protože čím víc viděl, že mě dostává, tím víc si věřil.

„Zajímají,“ řekla jsem tiše, aniž bych se na něj podívala.

„Rose, proč si hraješ na nedosažitelnou? Stejně vím, že mě chceš,“ řekl sebejistě tichým hlasem a šibalsky se pousmál.

„Asi ses zbláznil,“ ušklíbla jsem se.

„Pojď už konečně na rande,“ zašeptal.

„Ne,“ řekla jsem rozhodně normální hlasitostí.

„Slečno Haleová, přestaňte rušit!“ napomenula mě profesorka přísně.

Emmett se pobaveně ušklíbnul.

„Stejně vím, že jednou řekneš ano,“ řekl sebevědomě.

Jeho přítomnost mě naprosto vyváděla z míry. Takhle nervózní jsem se snad ještě necítila. Cítila jsem jeho pohled na své tváři.

Nejšťastnější jsem byla, když hodina skončila a další jsem společně s Emmettem neměla. A ještě šťastnější jsem byla, když jsem mohla jet domů. Pokud tedy táta přijede ještě dnes, pomyslela jsem si otráveně, když jsem už asi dvacet minut stála pod střechou školy. Navíc začínalo mrholit, ve Forks žádná novinka. Tohle přece není možné! Studenti pomalu vycházeli naobědvaní z jídelen a nasedali do aut. A já tady stojím a nic. Vytáhla jsem z kapsy mobil a vytočila číslo otce. Nedostupný! No super, líp mi být ani nemůže. Takže se domů hezky proběhnu. Na vysokých jehlách? No, to bude zajímavé. Pomalu jsem vyšla zpod střechy. Zatím se poměrně hezky rozpršelo. No, co se dá dělat. Do té doby, než budu z dohledu školy, jsem musela jít pomalu. Bohužel. Najednou se vedle mě objevilo stříbrné audi. Okénko se spustilo dolů. Bože, Emmett. Obrátila jsem oči v sloup.

„Rose, nechceš svést?“ zeptal se.

„Ne,“ odpověděla jsem prostě.

Rychlost přizpůsobil mé chůzi.

„Proč ne? To radši půjdeš pěšky?“ ušklíbnul se.

„Jo,“ odsekla jsem jen.

Na nějaké debaty jsem vážně neměla náladu. Ale on ne a ne zrychlit a dát mi pokoj. Hodila jsem po něm zlostným pohledem.

„Tak už konečně odpal!“ zavrčela jsem. „Nesednu k tobě do auta, nemíním ti být dlužná pitomé rande!“ objasnila jsem mu hlavní důvod.

Zatvářil se otráveně.

„Proboha, Rosalie, nebudeš mi dlužit rande,“ protočil oči.

„Jistě, to říkáš teď. Každopádně, ne, díky!“ mávla jsem mu rukou a dál jej ignorovala.

Trhnul rameny, zavřel okýnko a zrychlil. Za chvíli zmizel mezi lesy. A já už taky. Konečně jsem mohla pořádně přidat do kroku. Prudce jsem se rozběhla a už jsem se hnala neuvěřitelnou rychlostí vpřed. Uběhla jsem však jen několik set metrů, když se mi najednou na vysokých podpatcích prudce podsekla noha a já hlasitě vyjekla a zastavila se. Bolestně jsem se chytila za bolavý kotník.

„Sakra! Sakra, sakra, sakra!“ proklínala jsem hlasitě.

Zkusila jsem se rozběhnout, bolestí jsem se však nemohla na nohu ani postavit. Hlavně že upíři jsou nedotknutelní! A já si pak rozhmoždím nohu na těchhle pitomých krámech! Zkusila jsem udělat pár kroků. Marně. Naprosto jsem zuřila. To tu jako zůstanu stát!? Navíc pršelo čím dál víc. Super. Rozčíleně a zoufale jsem se posadila na kraj cesty. Bylo mi jedno, že budu špinavá. Byla jsem tak navztekaná, že mi bylo jedno úplně všechno.

Trucovitě jsem zkřížila ruce na prsou. Uběhlo asi čtvrt hodiny, když se zase objevilo stříbrné audi a zastavilo přede mnou. Zase Emmett. Proboha. Teď se mi může vesele vysmívat. Měla jsem něco s nohou, byla jsem zmoklá a naštvaná. Paráda. Pomalu otevřel dveře u spolujezdce a podíval se na mě.

„Vážně nechceš svést?“ zeptal se pobaveně.

Nejraději bych jej zabila, zjistila jsem však, že je má jediná naděje, jak se dostat domů.

„Docela bych ráda, ale myslím, že bych tam ani nedošla,“ řekla jsem ironicky.

Všimnul si mého poněkud oteklého a namodralého kotníku. Pomalu vylezl z auta a došel až ke mně. Zvedl mě ze země, jako bych vážila gram. Cítila jsem se trochu nervózně, když mi došlo, že bych mu měla být vděčná. Pomalu mě postavil na zdravou nohu, bolavou jsem raději nechala mírně nadzvednutou.

„Klidně bych tě vzal do náruče, ale to bys asi nerozdýchala,“ ušklíbnul se.

Probodla jsem jej pohledem. Přehodil mi ruku přes své rameno. A protože byl asi o půl hlavy vyšší a ramena měl také podstatně vysoko, musel se trochu přikrčit, aby mě dovedl do auta. Opatrně jsem se posadila. Sotva za mnou zavřel dveře, už nasedal na své místo a pomalu se rozjel. Celou dobu jsem se snažila se na něj nedívat a mlčela jsem.  Moc dobře věděl, jak jsem z něj v rozpacích. Neustále mě po očku sledoval. Byla jsem neuvěřitelně ráda, když zastavil před mým domem. Když mělo přijít mé poděkování, nějak mi došly slova. Na chvíli jsem se zasekla, pak jsem se na něj podívala.

„Tak teda… dík,“ trhla jsem rameny. „Ale-“

„Jasně, žádné rande,“ přerušil mě trochu otráveně.

Podívala jsem se do podlahy.

„Tak já půjdu,“ řekla jsem a otevřela dveře.

Nejprve jsem vylezla zdravou, pravou nohou, když však došlo i na tu bolavou, zhroutila jsem se s bolestným zasténáním zpět do sedačky. Emmett mě celou dobu podmračeně sledoval.

„Nedívej se na mě tak,“ osopila jsem se na něj.

„Která noha?“ zeptal se.

„Co která noha?“ podívala jsem se na něj nechápavě.

„Která noha tě bolí!“ obrátil oči v sloup.

„Jo aha… No, levá,“ trhla jsem rameny.

Položil ruku na mé levé koleno. Pobouřeně jsem ucukla.

„Co to děláš!?“ sykla jsem zlostně.

Zatvářil se podrážděně.

„Můžeš alespoň jednou v životě zapomenout na to, že mě od srdce nesnášíš!?“ vyjel na mě otráveně.

Zamračila jsem se. O co se to snaží? Pak jsem jen pokrčila rameny. Pomalu sjel po mém koleně až do poloviny holeně a položil si mou nohu na tu svou.

„Kde to přesně bolí?“ zeptal se.

„Kotník…“ hlesla jsem.

Jemně rukou hladil mou nohu v okolí kotníku. Jeho doteky na bolavá místa byly více než příjemné. Snažil se příliš netlačit, aby mě to nebolelo. Pomalu jsem zavřela oči. Přesně v tu chvíli neuvěřitelně silně škubnul za můj bolavý kotník, až jsem prudce otevřela oči a zaječela bolestí. A pak to najednou přestalo bolet.

„Co si to…? Jak si to…?“ koktala jsem a překvapeně hleděla na svou nohu a jeho silnou ruku masírující můj teď už nebolavý kotník.

„Měla jsi ho vyhozený. Jen jsem ti ho nahodil,“ pokrčil rameny.

Vyjeveně jsem na něj zírala.

„Aha,“ hlesla jsem. „Sama nevěřím tomu, co teď řeknu, ale děkuju,“ řekla jsem tiše. „I za odvoz,“ dodala jsem.

„Není zač,“ mrknul na mě s šibalským úsměvem.

„Měj se,“ kývla jsem na něj a pokusila se vystoupit z auta.

Opatrně jsem se postavila na levou nohu. Samozřejmě, stále ještě dost bolela, ale už to byla taková ta úlevná bolest, kdy cítíte, že se vám to bolavé místo léčí. Stříbrné auto pomalu odjíždělo od mého domu. Zastavila jsem se a hleděla na něj, dokud nezmizelo z dohledu. Jak tohle proboha dělá? Zavrtěla jsem hlavou, aby ze sebe dostala přebytečné myšlenky a vešla do domu.

Byl večer. Seděla jsem na své posteli s notebookem na klíně, když mi zazvonil mobil. Podívala jsem se, kdo volá. Nicole? Zvedla jsem to.

„Halo?“

„Ahoj, Rose. V sobotu slavím narozeniny, jsi zvaná. Doufám, že přijdeš,“ zeptala se.

„Ahoj, cože? Slavíš narozeniny? Odkdy upíři slaví narozeniny?“ podivila jsem se.

„Ale Rose, vždyť víš, že mám mezi lidmi plno známých, přišlo by jim dosti divné, že neslavím narozeniny,“ řekla prostě. „Navíc aspoň mám příležitost udělat skvělou oslavu,“ dodala nadšeně.

Ach jo, zase ty její oslavy.

„Chci to udělat formou takového plesu, vždyť mě znáš, na tohle si potrpím,“ řekla radostným hlasem. „Tak doufám, že přijdeš! I s Jasperem!“

„No jistě, že přijdu,“ přitakala jsem trochu neochotně.

Nicole je mimochodem také upírka a má bohaté rodiče, kteří vlastní obrovskou vilu ve stylu devatenáctého století vybavenou několika služebnými. To zas bude snobárna, pomyslela jsem si. Plno upírů a lidí, před kterými budeme dělat, jak jsme hrozně normální, pít šampaňské a skvěle se bavit. Všichni samozřejmě v nejdražších oblecích, smokinzích a večerních róbách… Ale Nicole je moje dobrá kamarádka, takže přijdu.

„Očekávám od tebe večerní šaty,“ zaslechla jsem z druhého konce.

No, tak to doufám, že nějaké najdu u sebe ve skříni, sobota je totiž už pozítří a běhat na poslední chvíli po obchodech se mi vážně nechtělo.

„Jasně, jak jinak,“ přitakala jsem.

„Fajn. Tak to řekni i Jasperovi. V sedm to začíná, budu vás čekat. Ahoj!“ a položila.

Hned jsem zamířila ke skříni, abych se podívala, jak jsem na tom s šaty. Chvíli jsem se prohrabovala skříní, když jsem na jedny narazila. No samozřejmě, měla jsem je na sobě zhruba před dvěma lety na svatbě tátova přítele. Byly to dlouhé rudé šaty. Rozhodla jsem si je vyzkoušet. Samozřejmě, že je budu nejspíš mít dobré, jen jsem chtěla vidět, jak v nich vlastně vypadám, protože je to opravdu dlouho, co jsem je měla na sobě.

Oblékla jsem je a prohlédla se v zrcadle. Nechci být namyšlená, ale opravdu mi moc slušely. Vypadala jsem dokonale. Fajn, aspoň nemusím do obchodu. No vlastně, musím. Měla bych koupit Nicole nějaký dárek. Povzdechla jsem si a ohnula se k podlaze skříně. Hledala jsem nějaké boty, které by se k šatům hodily. Nejlepší by byly červené, ale ty tu zrovna nemám… Nakonec jsem se rozhodla pro stříbrné na vysoké jehle a k tomu stříbrné psaníčko, aby k botám ladilo. Přece jen, dobrá volba. Alespoň ten outfit není tak nudný a celý v jedné barvě. Na krk náhrdelník a náušnice z bílého zlata po mámě a můžu v sobotu vyrazit.

Pomalu jsem kráčela oblečená v rudých šatech k velkému honosnému sídlu. Levá noha mě pořád trochu pobolívala, už to však bylo téměř v pořádku. Dlouhé blonďaté vlasy jsem měla stáhnuté to drdolu a uvolněné pramínky lemující mou tvář, nebo dopadající na šíji jsem měla zvlněné jako tenké spirálky. V ruce jsem držela krabici ovázanou černou lesklou stuhou. Vybrat dárek pro Nicole pro mě nebylo nic obtížného. Potrpí si na šaty, tudíž jsem ji jedny koupila. Byly sice jednoduchého a hladkého stylu, avšak opravdu hezké a nepochybovala jsem o tom, že se jí budou líbit. Vyšla jsem schody a zaklepala na dveře. Otevřela mi jedna ze služebných.

„Dobrý den,“ pozdravila mě uctivě.

Kývla jsem na ni a prošla jsem do ‚předsíně‘ velikosti sálu. Dominantou bylo velké zdobené schodiště, vedoucí do prvního patra a obrovský křišťálový lustr uprostřed místnosti, který stál snad víc, než celý náš dům. Kolem se rozléhala tichá zvuková kulisa v podobě klasické hudby. Bylo tam plno lidí, plno slušně vychovaných snobů se skleničkami v rukou. Cítila jsem smrtelníky. Tipovala jsem, že tvoří minimálně čtvrtinu zúčastěných, takže i upíři musí dělat, že jsou normální, aby nevzbudili podezření.

„Rose! Ahoj!“ přitančila ke mně Nicole s veselým úsměvem.

Na sobě měla krásnou stříbřitou róbu ve stylu svatebních šatů, která krásně zvýraznila její černé vlasy smotané do drdolu. Celá v ní zářila. Určitě stála majland, pomyslela jsem si.

Šaty, které jsem pro ni měla v krabici, nebyli nejspíš ani z poloviny tak drahé.

„Všechno nejlepší,“ popřála jsem jí s úsměvem a decentně jsme se dotkly tvářemi z obou stran.

Podala jsem jí krabici.

„Jé, to jsi nemusela,“ řekla nadšeně a už mě vedla ke stolu s hromadou krabic.

No, s dárky ji ostatní rozhodně nešetřili. Položila krabici na stůl a otevřela ji.

„Proboha, Rose, ty jsou naprosto perfektní!“ prohlížela si šaty s nadšeným leskem v očích.

Ano, věděla jsem, že se trefím do jejího stylu. Radostně mě objala.

„Děkuji moc!“

Potom s úctou složila šaty zpět do krabice.

„No nic, jdu najít mámu a něco s ní probrat. Určitě se ještě uvidíme. Tak se hlavně dobře bav,“ uculila se a zmizela na schodech.

A co teď? Rozhlédla jsem se kolem. Nachomýtla se ke mně služebná se stříbrným podnosem plným skleniček s šampaňským, které nejspíš nabízela každému, kdo přišel. S úsměvem jsem přijala, i když jsem věděla, že pít z něj nebudu. Musím se chovat tak, abych v lidech nezbudila podezření. Cítila jsem, že i služebné v tomto domě jsou lidé. Pomalu jsem přešla k oknu. Z velké části byly schované za těžkými rudými sametovými závěsy, takže i když venku zatím ještě bylo vidno, v místnosti by byla bez rozsvíceného lustru tma.

Pomalu jsem přiložila sklenici k ústům a trochu z ní usrkla tak, abych měla pár kapek na jazyku. Jako člověk jsem šampaňské milovala, tudíž jsem i teď chtěla alespoň trochu ochutnat jeho chuť. Bylo prvotřídní, to se samozřejmě dalo čekat. Hleděla jsem z okna. Bylo mi jasné, že tenhle večer moc zábavný nebude. Jasper měl přijít o něco později, takže tu teď budu sama.

„Co tady taková dáma dělá sama?“ ozval se za mnou známý hlas.

Trhnutím jsem se otočila. Za mnou stál samozřejmě Emmett. Na sobě měl černé sako, kravatu měl ledabyle povolenou a vrchní knoflíky od košile rozepnuté. Ruce měl ležérně vražené v kapsách černých kalhot a na tváři mu pohrával samolibý úsměv. Musela jsem uznat, že vypadal opravdu dobře. O to to bylo horší. Zamračila jsem se. Je snad naprosto všude!

„Co tady děláš?“

Pobaveně se ušklíbnul.

„Nejsi jediná, kdo se zná s McCarterovými. Nicole je naše známá, navíc její rodiče jsou s těmi našimi dost dobrými přáteli,“ pokrčil rameny.

Neřekla jsem na to nic. Neměla jsem moc náladu na to, se s ním vybavovat. Prohlédnul mě hodnotícím pohledem.

„Sluší ti to,“ řekl uznale.

Kdybych byla člověk, určitě bych se začervenala. Cítila jsem mírné rozpaky. Vedle Emmetta se objevila Alice v černých šatech dlouhých po kolena, které však naprosto seděly k jejímu vzhledu a opravdu ji slušely. Byla zapřená do Jaspera a vesele se culila.

„Emmette, co ty tu… Jé, ahoj Rose!“ pozdravila mě překvapeně a s úsměvem těkala pohledem z Emmetta na mě.

„Ahoj,“ hlesla jsem trochu neochotně.

„Sluší ti to,“ pochválila mě.

„Díky, tobě taky,“ pousmála jsem se.

Ozvalo se cinkání lžičky o skleničku a všichni se ohlédli po zdroji zvuku. Nicole stála na schodišti a vesele se usmívala.

„Nyní bych chtěla poprosit přítomné pány, aby požádaly slečny a dámy o tanec! Přece je nenecháte jen tak stát, pojďte si zatančit na náš taneční parket!“ zvolala nadšeně a ukázala do středu místnosti na místo přímo pod honosným lustrem.

Hudba zesílila a na parket se začaly pomalu scházet taneční páry. Emmett se na mě podíval. Ve tváři mu hrál laškovný úsměv. Hned jsem věděla, co má v úmyslu.

„Smím prosit?“ zeptal se schválně až přehnaně zdvořile a natáhnul ke mně ruku.

Samozřejmě, že jsem chtěla, moc jsem chtěla! Ale copak tohle můžu? Probodla jsem jej pohledem.

„Na to zapomeň,“ odsekla jsem.

„Ale Rose, myslím, že bys neměla Emmetta odmítat. Přece tady nebudeš celý večer jen tak stát,“ ozvala se Alice s andělským úsměvem.

Nešťastně jsem se podívala na Jaspera a očekávala od něj podporu.

„Myslím, že bys měla jít,“ přikývnul Jasper vážně.

„Podržím ti kabelku,“ přidala se Alice a vytrhla mi psaníčko z ruky.

Hodila jsem na ně rozčílený pohled. Oba se tvářili naprosto nevinně.

„Vy jste mi teda opora!“ kňukla jsem zoufale a podívala se na Emmettovu nastavenou ruku.

Sklopila jsem pohled do země a pomalu se jej za ruku chytila. Při tom doteku mnou projelo neuvěřitelné mrazení.

„Ale jen jeden tanec,“ hlesla jsem tiše.

Vítězoslavně se usmál a už mě vedl přímo pod křišťálový lustr. Pomalu se zastavil. Jednu ruku jsem mu položila na rameno a druhou se chytila jeho natažené dlaně a snažila jsem se od něj držet formální odstup. Bylo mi to celkem k ničemu, protože mě chytil silnou rukou kolem pasu a pevně mě k sobě přivinul. Tiše jsem si povzdechla. Pomalu jsme začali tančit v rytmu pomalé hudby.

Byla jsem od něj asi o půl hlavy menší, tudíž pomalu sklopil hlavu, aby mohl přiložit svou tvář k té mojí.

„Krásně ti voní vlasy,“ zašeptal mi přímo do ucha.

Otřásla jsem se. Co se to se mnou děje? Nechápala jsem, co se mnou dokáže takový arogantní pitomec udělat.

„Je ti snad chladno?“ zeptal se.

„Ne,“ hlesla jsem.

„Tak proč se třeseš?“ zeptal se nevinným hlasem.

Přesně jsem věděla, že se právě samolibě usmívá. Musí být opravdu pyšný na to, že jsem z něho mimo! Byla jsem rozčílená. Naštvaná na sebe, že jsem jej neposlala do háje, když mě požádal o tanec. Odevzdaně jsem položila hlavu na jeho rameno a zavřela jsem oči. Vzdorovat mu bylo tak těžké… Musí být se sebou opravdu spokojený!

Emmett:

Opravdu jsem byl spokojený. To, co jsem si pořád přál, se splnilo. Konečně jsem toho dosáhnul. Pořád mě jenom odmítala, já jsem ale věděl, že jednou to přijde. Teď jsem ji tady hezky měl a rozhodnul jsem se, že ji nenechám jen tak utéct. Pomalu pustila mou ruku a chytila se mě kolem krku. Spokojeně jsem se usmál a i druhou rukou ji chytil pevně kolem pasu. Byla pro mě naprosto neodolatelná. Každý, kdo nás viděl, si musel myslet, že jsme pár. To jiskření mezi námi bylo téměř viditelné.

Píseň skončila. Pomalu mě pustila a chtěla odejít, já jí to však nechtěl dovolit. Vzdorovitě se na mě podívala.

„Říkal si, že jen jeden tanec!“ namítla zamračeně.

„To si řekla ty,“ připomněl jsem ji. „Přece tě teď nenechám odejít, když konečně máme to rande…“ ušklíbnul jsem se.

Na tváři se jí objevil chladný výraz.

„Hned mě pusť,“ zavrčela tiše.

Chvíli jsem se na ni díval, nakonec jsem ji odevzdaně pustil. Hodila po mě zlostný pohled, otočila se a zmizela venku. Zůstal jsem stát uprostřed parketu a moje nálada teď byla zase na bodu mrazu. Ve skutečnosti se mnou opravdu být nechtěla. A to jsem si myslel, že jo. Pomalu jsem se s rukama v kapsách odloudal ke kraji místnosti. Cestou jsem si úplně odvázal kravatu a nechal ji volně viset kolem krku. Košili jsem si ještě o něco více rozepnul. Tyhle obleky mi lezly na nervy. Ležérně jsem se opřel o stěnu a zamyšleně se podíval do podlahy. Hned se přede mnou objevila Alice s Jasperem.

„Co se stalo?“ zeptala se zmateně.

V ruce stále držela Rosaliinu kabelku.

„Prostě mě nechce,“ trhnul jsem rameny s hořkým úšklebkem.

Nejdřív se na mě vyjeveně dívala, jakoby nevěděla, o čem to mluvím. Pak se jí ve tváři objevil výraz pochopení.

„Proboha! Ty jsi zamilovaný!“ vypískla a rozesmála se.

Hodil jsem po ní zlostný pohled.

„Co z toho,“ řekl jsem otráveně.

„Můj bože, to snad ne! Nemůžu tomu uvěřit! Ty jsi vážně zamilovaný! Bratříčku, co se to s tebou stalo?“ dloubla do mě loktem s rozzářeným úsměvem.

„Alice, přestaň to tady vyřvávat!“ osopil jsem se na ni podrážděně. „Navíc, jak si mě slyšela, nemá zájem, takže oslavu rozhodně nechystej,“ ušklíbnul jsem se.

„Ale má,“ ozval se najednou Jasper.

Podíval jsem se na něj s pozvednutým obočím.

„Cože?“

„Má,“ zopakoval.

„Jak to můžeš vědět?“ zeptal jsem se dosti pochybovačně.

„Je to má sestra,“ obrátil oči v sloup. „Prostě to na ní poznám. V poslední době se chová dost divně, pořád nad něčím přemýšlí a někdy mě ani neposlouchá, když s ní mluvím. Nikdy se takhle nechovala, až teď v poslední době,“ pokrčil rameny.

Alice se chvíli tvářila nepřítomně, pak jakoby se vzpamatovala a podívala se na mě. Nejspíš měla vizi.

„Viděla jsem vás spolu. Byli jste nejspíš u ní v pokoji. Dostal ses tam oknem. Netvářila se příliš nadšeně,“ ušklíbla se.

Nechápavě jsem na oba zíral.

„Fakt nevím, co se mi tu snažíte říct,“ trhnul jsem rameny.

Alice obrátila oči v sloup a trkla do Jaspera.

„Běž za ní,“ řekl prostě. „Bude teď sama doma. Táta někam odjel. Má se vrátit až zítra. Máš nejlepší příležitost,“ informoval mě.

Tvářil jsem se pochybovačně.

„Běž,“ pobídnul mě znova. „Nejsi ji lhostejný, vím to,“ řekl pevně.

„A vezmi ji tohle,“ přidala se Alice a vrazila mi do ruky stříbrné psaníčko.

Chvíli jsem se na ně díval a nevěděl, co mám dělat. Mám za ní jít? Jasně. Půjdu. Za zkoušku nic nedám. Rychle jsem vyběhnul ze sálu a nasednul do auta.

Rosalie:

Nešťastně jsem seděla za stolem a hlavu měla v dlaních. Co to se mnou je? Absolutně jsem nechápala, jaký má na mě Emmett vliv. Byla jsem už převlečená do džínů a černého trika. Vlasy jsem měla pořád v drdolu. Věděla jsem, že kdybych tam zůstala, bylo by to ještě horší. Nedokázala bych se mu dál bránit. A to jsem nemohla dopustit.

Z venku se ozval hlasitý zvuk motoru. Táta? Vždyť říkal, že přijede až zítra ráno. Vstala jsem a přešla jsem k oknu. Zůstala jsem stát jako přimražená. Před domem stálo stříbrné audi se spuštěným okýnkem. Seděl v něm Emmett a nasucho sešlapoval pedál, aby motor co nejvíce řval. Cítila jsem, jak mě polilo horko. On mi snad nedá pokoj! Rychle jsem odskočila od okna a chytila se za čelo. Musela jsem se posadit.

„Mě se nezbavíš,“ ozvalo se za mnou, až jsem leknutím vyletěla ze židle a otočila se na nezvaného návštěvníka.

Hleděla jsem mu přímo do očí. Neměla jsem na nohou žádné podpatky, byla jsem úplně boso, tím pádem jsem byla menší skoro o hlavu. Proč jsem si ty boty nenechala!? Připadala jsem si hrozně malá a bezbranná. Nasucho jsem polkla. V duchu jsem si nadávala, že jsem nezavřela okno. Emmett byl tak milý, že jej zavřel za mě. Úžasné. Má jediná naděje na únik byly tedy dveře, které byly po mé pravici. Nasucho jsem polkla.

Emmett:

Jediná šance, jak se odtud mohla vypařit, byly dveře. Nejspíš ji to napadlo taky, protože na ně teď spásně hleděla. Pak se podívala na mě a mě bylo jasné, co chce udělat. Najednou jsme oba stáli u dveří, já byl však rychlejší, za to můžu děkovat svým schopnostem. Držel jsem dveře pevně za kliku a už jsem zamykal a klíč si se samolibým úsměvem schovával do kapsy od saka.

Stála jako zkamenělá a nejspíš nevěděla, co má dělat. Přistoupil jsem k ní a už jsem ji držel oběma rukama kolem pasu.

„Hned mě pusť!“ začala se zuřivě vzpouzet.

Samozřejmě, jako upírka měla velkou sílu, mě, jako upírovi však byla jako schopnost udělena síla mnohonásobně vyšší, než jakou mají ostatní. Tím pádem neměla šanci se mi vykroutit.

„Proč bych to dělal?“ zeptal jsem se s pobaveným úšklebkem.

„Budu křičet! Zavolám na tebe tátu! Tati!“ začala volat.

Pobaveně jsem se zasmál.

„Ty si ale herečka, vždyť tu ani není,“ ušklíbnul jsem se. „Vrátí se až zítra,“ dodal jsem provokativně.

„Jak to víš!?“ zeptala se zlostně.

„Řekl mi to Jasper,“ trhnul jsem rameny.

„Jasper…“ zašeptala a v očích se jí objevil pocit zrady.

Všechny snahy očividně vzdala. Podívala se na mě rozčíleným pohledem.

„O co ti pořád jde!? O co se to pořád snažíš!? Jsi obyčejný arogantní a namyšlený idiot! Nenávidím tě!“ zaječela mi přímo do tváře.

Kdyby to myslela vážně, nejspíš bych ji pustil, odešel a nechal ji navždy na pokoji. Přece bych se nesnažil o holku, která mě nemůže snést. Já to však neudělal, protože její oči říkaly úplný opak. Spokojeně jsem se usmál.

„Lhát fakt neumíš,“ oznámil jsem jí.

Sklopila pohled do země. Zatímco do teď připomínala rozzuřenou saň, teď zas vypadala jako malé nešťastné jehně.

„O co ti pořád jde? Nechápu tě… Proč tohle pořád děláš? Proč za mnou pořád chodíš? Jsem snad nějaká trofej? S někým ses vsadil, že ti podlehnu? Nebo jen prostě máš skvělý pocit výhry z toho, že dostaneš tu, na kterou si ukážeš?“ ptala se tiše hlasem plným smutku, do očí se mi však nepodívala.

Pobavený úsměv z mé tváře zmizel. Překvapeně jsem ji sledoval. Ona si vážně myslí, že mi jde o nějakou výhru? Nebo o to, abych si pohladil své ego proto, že ji dokážu dostat? Tak proto se mi celou tu dobu vyhýbala? Celou tu dobu si myslela, že si s ní jen hraju?

„Co to povídáš Rose?“ zeptal jsem se dotčeně.

Ani se na mě nepodívala. Jemně jsem ji chytil za bradu a zvedl tvář tak, aby se mi podívala do očí.

„Nedělám to z dobrého pocitu nebo pro nějakou stupidní sázku,“ ujistil jsem ji. „Dělám to proto, že…“ na chvíli jsem se zarazil. „Já tě miluju, Rosalie,“ řekl jsem potichu.

Tohle jsem ještě nikdy žádné neřekl. Podívala se na mě a v očích se jí zračilo překvapení. Pomalu jsem se k ní naklonil a jemně ji políbil. Sotva jsem se dotknul jejich rtů, rychle se ode mě odtáhla a vyjeveně na mě zírala. Ve tváři měla vytočený výraz.

„Co si o sobě myslíš!“ vyjekla a napřáhla se, aby mi jednu vrazila.

Dřív, než to udělala, jsem ji pevně chytil za zápěstí.

„Tohle už nikdy nedělej,“ řekl jsem varovně.

Zůstala stát a němě na mě hledět. Pustil jsem jí ruku, chytil ji silně kolem pasu, pevně ji k sobě přitáhnul a políbil ji znova. Tentokrát toužebně a vášnivě. Udělal jsem přesně to, co jsem chtěl udělat celou dobu. Už se nijak nebránila. Vždyť ona se ani bránit nechtěla už od samého začátku… Chytila se mě pevně kolem krku a polibek mi začala oplácet. Moc dobře jsem věděl, že i ona tohle chtěla celou dobu. V duchu jsem se spokojeně a vítězoslavně usmál. Celou tu dobu se mi bála podlehnout. Nakonec to však konečně udělala…

Alice a Jasper:

Šli zrovna parkem, když Alice radostně vypískla.

„Jaspere! Oni se líbají! Bože, oni jsou tak zamilovaní! To je krása,“ rozplývala se nadšeně.

Jasper se usmál.

„Věděl jsem, že to tak dopadne,“ kývnul hlavou.

„Můj bože, to je taková krása, když se dva milují… Jaspere, já tě miluju!“ vrhla se na něj a políbila jej.

Převrátila jej a povalila na zem. Začali se smát.

„Taky tě miluju, Alice. Ty moje malá jasnovidko…“

Vášnivě ji políbil. Bylo jim jedno, že leží na trávě v parku. Bylo jim jedno, že mohl kdokoliv jít a zaťukat si na čelo. Momentálně existovali jen oni dva.

The End

***

Děkuji vám všem, kteří jste tuto povídku dočetli až do konce (i těm, kteří na ten konec nedočkavě skočili a přeskočili tak některé části, které byly v této povídce možná nudné). Je mi jasné, že se nejspíš najdou chvíle, kdy se třeba neděje nic zajímavého, proto bych chtěla poděkovat všem, kteří to tolerovali, a třeba se jim to líbilo. Tahle povídka mě hrozně bavila psát, protože zbožňuju Emmetta a vše, co se jej týče.

Jen bych ještě chtěla dodat, že toto se odehrálo asi rok před Zcela novým životem, kdy Edward potkal Bellu, tím chci tedy říct, že jsem to udělala tak, aby to na sebe se Zcela novým životem s přibližně roční pauzou navazovalo a že to nejsou dva rozdílné a se sebou nesouvisející příběhy. Taky jsem si vědoma, že Emmett s Rosalii spolu ve skutečném Stmívání byli už opravdu dlouho, já si to však napsala podle sebe, že ve Zcela novém životě jsou spolu vlastně teprve přibližně rok. No, trochu jsem se rozepsala, takže bych to měla ukončit. Ještě jednou vám všem děkuju a doufám, že se najde alespoň hrstka těch, kterým se tento příběh líbil.

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Pojď už konečně na rande!: