Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pocit viny

08.09.2010 (21:00) • Adrianne555 • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2259×

„Hele prcku, jdi si skákat po někom jiným, jo?“ odháněl Emmett malou Nessie, která si zase hrála na tarantule.

„Dobže,“ zamumlala Ness a přeskočila z Emmettových zad na Rosalie, která právě přicházela po schodech.

„Ááááá,“ zaječela.

„Co to sakra děláš?“

„Hlaju si, teto Rosie,“ řekla jí s vážnou tváří Ness.

„Laskavě si hraj na někom jiným,“ zasyčela Rosalie.

„Stlejda Emmett říkal...“

„Nezajímá mě, co říkal strejda Emmett! Dolů!“

Nessie smutně seskočila a Rose si naštvaně upravovala pomačkané oblečení.

„Ploč se teta Rosie zlobí, stlejdo Emmette?“ zeptala se Nessie.

„Víš, teta Rosie tohle nemá ráda. Raději toho nech, nebo to schytám za tebe.“ Rosalie ho sjela naštvaným pohledem.

„Zase se hádáte?“ zeptal se Carlisle.

„Ne, nehádáme. Copak my jsme se někdy hádali?“ zeptal se překvapeně Emmett. Rosalie vyprskla smíchy.

„Konečně se zase směješ. Takhle tě mám rád,“ políbil ji Emmett na čelo.

„Nechte si ty něžnosti na potom a pojďte už. Ve škole na nás čekat nebudou,“ popoháněla je Alice.

„No jo. Nějaká svědomitá,“ utahoval si z ní Emmett.

„Popadni batoh a padej do školy, než se naštvu,“ nedala se Alice.

Na parkovišti před školou bylo rušno. Hloučky studentů postávaly u sebe a vzrušeně o něčem diskutovaly. Občas se podívaly na místo, kde se nejspíš něco odehrálo.

„Co se to tam děje?“ divila se Alice. Všichni se vydali na ono místo a strnuli. V kaluži krve tam ležela jedna studentka. Mary Brandonová. Srazilo ji auto. Podle svědků dostal řidič smyk a nabral ji pod kola vozu. Snažil se zabrzdit, ale nešlo to. Chvíli Mary vláčel po silnici, až se zastavil o zaparkované auto. Hrůza. Někdo zavolal sanitku. Alice se snažila ovládnout. Všude tolik krve. Podívala se na Jaspera. Třásl se po celém těle. Vzala ho za ruku. Podíval se na ni, usmál se a zavrtěl hlavou. Usmála se na něj taky a podívala se po ostatních. Rosalie na tom byla o něco hůř. Třásla se mnohem víc, než Jasper a tiskla si ruku na ústa. Emmett ji zezadu objal kolem pasu a byl připravený kdykoliv zasáhnout. Edward a Bella tady nebyli. Rosalie se začala třást ještě intenzivněji a kdyby ji Emmett nedržel, vrhla by se k Mary a vysála ji do poslední kapky. A to nikdo nechtěl.

„Rose! Jen klid, miláčku! Uklidni se!“ šeptal jí Emmett. „Půjdeme,“ řekl jí, chytil ji za ramena a odváděl ji pryč. Alice s Jasperem se vydali za nimi. Nikomu se nechtělo domů a tak zamířili ke škole. Chodby a třídy byly prázdné, všichni byli tam venku. Vypadalo to, že dnes vyučování nebude.

„Je to hrůza,“ řekl Jasper.

„Jo, to jo,“ souhlasil s ním Emmett. Rosalie se ještě pořád třásla a Alice mlčela.

„Emme, měl bys ji nějak uklidnit,“ řekla, když se podívala na Rosalie.

„Neměl by spíš Jasper?“ zeptal se Emmett.

„Jsi její manžel. Měl bys vědět, co ji uklidní i bez Jaspera. Uvidíme se doma,“ řekla Alice a s Jasperem odešli.

„Projdeme se?“ zeptal se Rosalie Emmett. Kývla. Byla už trošku klidnější.

Vzdálili se na několik set metrů od školy a až pak se uklidnila úplně.

„V pohodě?“ zeptal se jí Emmett.

„Jo. Děkuju.“

Podíval se jí do očí. Měla je černé jako uhel. „Nechceš si zalovit?“ zeptal se.

„To není špatný nápad,“ usmála se.

„Půjdeš raději sama, nebo chceš, abych byl s tebou?“

„Půjdu sama. Nezlob se. Uvidíme se doma.“ Pohladila ho po tváři a rozběhla se k lesu.

Emmett se vrátil domů.

„Kde je Rosalie?“ zeptala se ho Alice.

„Šla si zalovit,“ odpověděl jí.

„Proč nejsi s ní?“

„Chtěla být sama.“

„Sama? Ty tupče! Jak jsi to mohl dopustit? Co když se tam vrátí?!“ křičela Alice.

„Nevrátí se. Já jí věřím,“ bránil Rose Emmett.

„To zjistíme, až přijde domů!“ zavrčela Alice.

Emmett odešel nahoru. Neměl náladu poslouchat Alicino pištění. Jeho přání ale nebylo vyslyšeno.

O pár hodin později se Alicin křik rozléhal po celém domě.

„Emmetté, okamžiě pojď sem!“

Usoudil, že se Rose vrátila, ale nechápal, proč Alice tak křičí. Když sešel dolů, byli tam úplně všichni. Carlisle hladil Rosalie konejšivě po rameni a Esmé měla ve tváři úzkostný pohled. Alice stála vedle Rosalie a naštvaně podupávala nohou. Emmett pochopil, že se muselo něco stát.

„Tady ji máš!“ zasyčela Alice. Vzala Rosalie za paži a hrubě ji strčila před Emmetta. Rosalie se nechala. Nechala se sebou zacházet jako s loutkou a to ho překvapilo nejvíc. Pozorně se na ni podíval. Klopila oči a stála před ním, jako by čekala na trest. Vzal jí za bradu a zvedl její obličej tak, aby jí viděl do očí. Měla je rudé. Rudé jako krev.

„Vrátila ses?“ zašeptal užasle. Uhnula pohledem a znovu sklopila oči. Pak se obrátila a zmizela nahoře.

„No?“ zavrčela na Emmetta Alice.

„Je to moje vina,“ zašeptal.

„To bych řekla,“ odpověděla Alice.

„Nemáme zapotřebí se tu navzájem obviňovat. Není to ničí vina,“ řekl Carlisle.

„Jdi za ní, Emmette. Potřebuje tě.“

„Nenapáchal už dost škody? Ještě ho za ní posílejte,“ řekla jízlivě Alice.

„Tak dost!“ zvýšil Carlisle hlas. „To by stačilo, Alice,“ dodal a kývl na Emmetta. Emmet odešel nahoru.

Rosalie stála u okna a zírala do prázdna. Emmett zaklepal na dveře.

„Můžu?“ zeptal se.

„Proč se na tohle ptáš? Je to i tvůj pokoj,“ odpověděla Rosalie.

„Myslel jsem, že chceš být třeba chvíli sama,“ řekl Emmett.

„Já už nechci být nikdy sama,“ zašeptala Rosalie. Emmett k ní přistoupil a políbil ji do vlasů.

„Já vím, zlato. Už nikdy tě samotnou nenechám,“ řekl. Podívala se mu do očí.

„Zlobíš se?“ zeptala se. Zavrtěl hlavou.

„Měl bych?“

„Zabila jsem člověka,“ řekla.

„Máš právo se na mě zlobit.“

„Je to moje chyba,“ řekl Emmett.

„Věděl jsem, že nejsi úplně v pořádku a přesto jsem tě nechal samotnou. Zlobím se spíš na sebe.“ Položila mu prst na ústa a zavrtěla hlavou.

„Tohle neříkej. Neobviňuj se z toho.“ Na chvíli oba zmlkli.

„Nebudeme muset odejít,“ řekla nakonec.

„Zabila jsem jenom turisty hluboko v lese.“

Kývl. „Slib mi, že se pokusíš zapomenout,“ prosil Rosalie Emmett.

„Budu se snažit,“ usmála se na něj. Políbil ji na rty.

„Miluju tě,“ zašeptal. Rosalie mu nestihla odpovědět.

„Myslela jsem, že tady budete zpytovat svědomí a vy se zatím věnujete tomuhle,“ zavrtěla hlavou Alice.

„Co sem lezeš?“ zavrčel Emmett.

„Chci si s ní promluvit,“ řekla Alice ostře.

„Nemyslíš, že bys ji měla nechat se trochu vzpamatovat?“ obořil se na ni Emmett.

„A nemyslíš, že bys ji měl nechat spíš ty a ne jí hned strkat jazyk do pusy?“ hádala se Alice.

„To je v pohodě, Emme. Bude to jenom chvilka,“ vložila se do toho Rosalie.

Emmett se zlostně podíval na Alice.

„Chovej se k ní slušně!“ procedil skrz zuby a zmizel.

„Nechápu, jak sis mohla vzít takovýho idota,“ protočila Alice oči.

„Řekla bych, že ses nepřišla bavit o něm,“ odpověděla jí Rosalie.

„Máš pravdu. Nepřišla,“ usmála se Alice.

„Proč ses tam vrátila, Rose?“ zeptala se.

„Nevrátila jsem se. Zabila jsem nějaký turisty v lese.“

„Udělalas dobře,“ řekla Alice.

„Kdyby ses tam vrátila, skončilo by to zle pro nás pro všechny.“

„Já vím, Alice. Nemusíš mě poučovat,“ přerušila ji Rosalie.

„A nejhůř pro Emetta,“ dokončila Alice. Rosalie se na ni překvapeně podívala.

„Zabila bych ho za to, že nás přivedl do maléru,“ vysvětlila Alice.

„On za nic nemůže. To já jsem ho poslala pryč. Takže ho nech laskavě na pokoji!“ zasyčela Rosalie.

„Fajn!“ odsekla naštvaně Alice a otočila se na patě.

„Ale uznej sama, že kdyby tě nenechal samotnou, dopadlo by to jinak!“ zavrčela a odešla. Rosalie se posadila na postel a dala si hlavu do dlaní. Emmett se mezitím vrátil do pokoje. Když viděl Rosalie takhle zdrcenou, bylo mu nanic.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí.

„Kvůli mě tě budou všichni nenávidět,“ zašeptala Rosalie.

„Všichni ne. Jen Alice má problém,“ usmál se Emmett. Rosalie se mu podívala do očí.

„Opravdu se na mě nezlobíš?“ zeptala se ho znovu. Emmett se posadil vedle ní a přitáhl si ji k sobě.

„Zlato, co jsem ti už několikrát slíbil u oltáře?“ zeptal se jí.

„Že mě budeš navždy milovat, a že při mně budeš stát v dobrém i zlém, ať se děje cokoliv,“ odpověděla.

„Přesně tak. Nezlobím se na tebe, ok?“

„Dobře.“

„Taky si musíš uvědomit, že tohle k našemu životu prostě patří. Jsme upíři,“ dodal Emmett.

Rosalie na to nic neřekla. Položila mu hlavu na rameno a nechala se hladit po vlasech.

Ozvalo se zaklepání a vešel Carlisle.

„Neruším?“ zeptal se. Emmett zavrtěl hlavou.

„Nechci obtěžovat. Chtěl jsem jen vědět, jestli je Rosalie v pořádku a jestli bude chtít odjet. Od Alice jsem se dozvěděl, že to není nutné,“ řekl.

„Jsem v pořádku,“ odpověděla mu Rosalie.

„Já odjedu. Vy ostatní tady zůstaňte,“ dokončila.

„Jsi si tím jistá? Všichni stojíme při tobě a můžeme odjet kdykoliv.“

„Jsem si jistá,“ řekla Rosalie.

„Dobře.“ Carlisle odešel.

„Ty samozřejmě pojedeš se mnou,“ podívala se Rosalie na Emmetta a políbila ho.

„Jdu se sbalit,“ usmál se Emmett. Vtom se ozval zvonek. Emmett s Rosalie se šli zvědavě podívat, kdo je poctil svou návštěvou. Esmé otevřela dveře.

Stál za nimi malý chlapec s mapou v ruce a s batohem na zádech. Mohlo mu být tak pět.

„Ztratil jsem se rodičům,“ zažvatlal.

„Proboha!“ vyjekla Rosalie. Ustoupila pár kroků dozadu a zavrávorala. Emmett ji chytil pevně kolem pasu, aby neupadla.

„Odvedu ho na policejní ředitelství k Charliemu,“ rozhodl Carlisle a odvedl chlapce pryč.

„Zabila rodiče malýmu dítěti!“ křičela Alice na Rosalie. Rosalie se roztřásla. Otočila se k Emmettovi a položila mu hlavu na hrudník.

„Nech ji na pokoji!“ zavrčel na Alici Emmett.

„Ty na mě ani nemluv!“ zasyčela Alice.

„To by stačilo, Alice,“ ozval se Edward.

„Přestaň tady všechny obviňovat a raději přemýšlej, co budeme dělat.“

„Vy nebudete dělat nic. My s Emmettem odjíždíme,“ řekla Rosalie.

„Dojdu nahoru pro věci,“ nabídl se Emmett. Rosalie se podívala po ostatních.

„Počkám na Carlislea, abych se s ním mohla rozloučit,“ řekla a objala Esmé.

„Nemusíš odjíždět,“ řekla jí Esmé.

„Musím,“ namítla Rosalie. Podívala se na Edwarda. Přistoupil k ní a pevně ji objal.

„Budeš mi chybět,“ zašeptal.

„Ty mě taky,“ odpověděla. Další na řadě byla Bella.

Rosalie ji objala a usmála se na ni.

„Jsem ráda,že jsi jednou z nás. Dávej pozor na mýho bratra, jo?“ Bella se zasmála. Rosalie se ještě rozloučila s Jasperem, ale když chtěla obejmout Alice, ta se odtáhla. Rosalie to zabolelo, ale nevnucovala se. Carlisle se vrátil.

„Je ten chlapec v pořádku?“ zeptala se Rosalie. Kývl a obejmul ji.

„Sbohem Rosalie,“ šeptl.

„Doufám že víš, že se můžeš kdykoliv vrátit.“

„Sbohem,“ řekla.

Emmett se vrátil se sbalenými věcmi. Rozloučil se s ostatními jen pohledem a šel nakládat věci do Jeepu. Rosalie se na všechny ještě usmála a zmizela za ním.

„Vážně to chceš udělat?“ zeptal se jí Emmett. Kývla a nastoupila na místo spolujezdce. Emmett zaujal místo řidiče a vyjeli. Dům jim za chvíli zmizel z dohledu.

„Kam chceš vlastně jet?“ zeptal se po chvíli Emmett.

„Ubytujeme se zatím v hotelu v Seattlu a pak se rozhodneme,“ odpověděla.

Do Seattlu dojeli během chvilky. Zaplatili pokoj a ubytovali se. Rosalie teď stála u okna a sledovala rušnou ulici.

„Rose? Vnímej mě,“ pohladil ji Emmett po vlasech.

„Promiň. Musím pořád myslet na to dítě. Zabila jsem mu rodiče. Jak mu asi musí být, když ví, že už je nikdy neuvidí?“

„Ne moc dobře. To je jasný. Ale ty u se přestaň obviňovat. Za nic nemůžeš. Tohle je prostě náš život,“ pokrčil Emmett rameny.

„Jenže já si tenhle život nevybrala! Nikdy jsem nechtěla být to, co jsem!“ zakřičela Rosalie a vymanila se z Emmettovy náruče.

,,Víš, někdy přemýšlím, co by bylo, kdyby mě Carlisle tenkrát nenašel,“ řekla už o trochu klidněji.

„Zemřela bys,“ řekl jí na to Emmett.

Rosalie zavrtěla hlavou.

„Třeba ne. Třeba bych přežila.“

„Kdybys měla ještě nějakou šanci, Carlisle by tě neproměnil,“ řekl Emmett.

„Chtěl mě jako družku pro Edwarda. Ale na tom teď nezáleží.“ Rosalie se na chvilku odmlčela. Po chvíli zase pokračovala.

„Porovnávám můj lidský život s tímhle a snažím se přijít na to, který z nich je, nebo by byl lepší. Kdybych tenkrát přežila... možná bych žila ve strachu a bolesti, bez lásky, ale mohla bych mít to, co jsem si vždycky přála. Dítě.“ Rosalie smutně sklopila oči.

„Mrzí mě, že ti nemůžu dát, to co chceš,“ řekl Emmett.

„Ne, Emmette. Ty mi dáváš všechno, co chci. To já nemůžu mít dítě. Ty je mít můžeš. S lidskou dívkou...“ Tu poslední větu skoro zašeptala. Pak se zase odmlčela.

„Takže nejsi šťastná?“ zeptal se jí Emmett.

Rosalie se napřímila a podívala se Emmettovi do očí.

„Nebyla bych, kdybys tu nebyl ty,“ řekla a políbila ho. Přitáhl si ji k sobě a začal její polibky opětovat. Nejdřív jemně a opatrně, pak vroucněji a vášnivěji. Rosalie se ale po chvilce odtáhla.

„Nemůžeš milovat někoho, kdo pošpinil celou svoji rodinu,“ řekla. Emmett se na ni překvapeně podíval.

„Co? O čem to mluvíš?“

„Chci jet do Volterry,“ řekla místo odpovědi.

„Do... do Voltery?“ vykoktal Emmett užasle.

„Řeknu Arovi, co jsem udělala a budu požadovat spravedlivý trest.“

„Rosalie, ne! To nesmíš!“ zděsil se Emmett.

„Jedině tak si to všechno přestanu vyčítat.“

Emmett ji chytil za ramena a zatřásl s ní.

„Rose, co to s tebou sakra je?“ zakřičel na ni. Podívala se mu do očí. Ještě nikdy na ni takhle nekřičel. Niikdy na ni nezvýšil hlas. Teď z něj měla trochu strach.

„Přestaň se z toho pořád obviňovat. Tohle k našemu životu prostě patří, ať se ti to líbí, nebo ne!“

Rosalie sklopila oči. Emmett se uklidnil a mluvil už mírněji.

„Jsi Rosalie Haleová. Rosalie, kterou znám se nenechá zničit něčím takovým. Jedině takovou Rosalie já miluju!“ Vzal její obličej do dlaní a podíval se jí do očí.

„Dokonalou, sebejistou a nezničitelnou,“ dodal. Oba tam chvíli stáli a dívali se navzájem do očí. Pak se Emmett sklonil a políbil Rosalie na čelo. Pak na lícní kost. Líbal ji stále níž a níž, až se dostal k jejím rtům. Nejdřív se o ně jemně otřel těmi svými a pak ji políbil. Pomalu a něžně. Cítil, jak mu rozepíná košili. Nebránil se. Dnes v noci ji udělá šťastnou. A nejenom dnes. Postará se, aby byla šťastná už navždycky. Je to přece jeho Rosalie. Jeho Rosalie Haleová.

Autor: Adrianne555, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Pocit viny: