Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Plno otázek

06.02.2011 (15:15) • MrsCullenova • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1294×

Nevím, jak dlouho jsem tu ležela. Po prvních třech dnech té ukrutné bolesti jsem to přestala počítat. Nevěděla jsem, co se děje. Byl to ten nejhorší pocit, co jsem kdy zažila. Nebyl tu nikdo, kdo by mi pomohl.

Ležela jsem připoutaná na lehátku, ruce jsem měla stažené tak pevně, že už jsem je ani necítila. Byla jsem přesvědčená, že si pro mě přišla smrt. Kdo jiný by dovolil, abych se tak ukrutně trápila a zmítala sebou v bolestech? Musela to být ona.

Posledních pár dní už mi bylo lépe. Bolest už mi neprojížděla celým tělem, zastavila se v krku. Byla palčivá, spalující a nesnesitelná, ale snažila jsem se to nevnímat. Teď jsem hlavně potřebovala zjistit, co se mnou je.

Snažila jsem se zapojit paměť, ale nešlo to. Nemohla jsem si vybavit jedinou věc, která se kdy stala. Jako bych tu ležela věčnost a má paměť už nesloužila.

Dnes to bylo poprvé, co jsem měla sílu, abych otevřela oči. První, co jsem spatřila, byl nechutně žlutobílý zašlý strop s podlouhlou oslepující zářivkou. Stále jsem byla spoutaná. Stačil však malý pohyb rukou a řemeny praskly. Trochu jsem se vylekala. Kde jsem najednou vzala tolik síly?

Pomalu jsem se procházela po pokoji a prohlížela si to skromné vybavení. Jedny bílé dveře, které dokonale splývaly se zdí, se tyčily hned naproti lehátku. Vedle nich bylo malé umyvadlo a nad ním viselo zrcadlo. Velmi skromné. V místnosti bylo také okno. Okno, zadělané mříží z toho nejtěžšího kovu jako ve vězení.

Rozhodla jsem se jít k zrcadlu. První pohled na mou tvář mě opravdu zděsil. Dalo mi dost práce udržet křik. Dívaly se na mě dvě krvavě temné, rudé oči. Byla jsem vyděšená. Byla jsem strašidelně krásná. Oči zářily na mé bledé pleti jako dva rubíny. Ty nejdražší rubíny z nejluxusnějšího šperkařství.

Najednou můj odraz v zrcadle potemněl. Věděla jsem, co se děje. Tenhle pocit jsem si pamatovala. Přicházela vize.

Muž. Mladý muž se stejně bledou pokožkou, jako mám já. Blonďaté zvlněné vlasy, zakrývající zčásti jeho nádherný obličej. Červeně svítící oči a vedle něj malá černovlasá dívka. Já. Ruku v ruce kráčejíc lesem.

To bylo poprvé, co jsem viděla sama sebe ve své vizi. A ten muž, kdo to jen byl? Znala jsem ho? Nemohla jsem si vzpomenout. Nepamatovala jsem si nic. Byl mi snad předurčen? Kdyby ano, vůbec bych se nezlobila. Byl krásný. Nechala jsem se unášet svými myšlenkami a pak mi došla ještě jedna věc. Byli jsme stejní. Ano. On i já jsme měli ledově bílou kůži a ty strašidelné oči. Byl stejný jako já. Jen jsem nedokázala pojmenovat, kdo nebo co byl. Nedokázala jsem pojmenovat ani kdo nebo co jsem já. Musela jsem ho najít co nejdřív. Musela jsem se s ním setkat a požádat ho o vysvětlení. Navíc, jestli spolu máme strávit zbytek života, chtěla jsem s tím začít co nejdřív.

Se silou, kterou jsem oplývala, nebylo těžké se nepozorovaně dostat ven přes mřížovité okno.

Rozběhla jsem se k lesu. Chvíli jsem běžela, než mnou proběhlo zachvění. Musela jsem se zastavit. To, co se mi právě stalo, bylo neuvěřitelné. Zdálo se mi, jako kdybych letěla. Bylo zvláštní, o kolik set metrů jsem se za těch pár vteřin vzdálila od budovy, ve které jsem byla vězněná.

Musela jsem to zkusit znovu a vážně to fungovalo. Neběhala jsem. Tohle nebyl běh. Bylo to něco fascinujícího. Neuvěřitelnou rychlostí jsem se proháněla lesem tam a zpět, dokud mi nedošlo, co bylo původním cílem mé cesty.

Chvíli jsem seděla na pařezu a snažila se zachytit směr, kterým ten mladý muž cestuje, abych věděla, kam ho mám jít hledat.

Opět jsem se dala do běhu a cítila jsem se jako znovuzrozená. Nevěděla jsem, co bylo před tím. Ale to, co se mnou bylo teď, bylo skvělé. Síla, krása, rychlost. Vše bylo tak báječné a tak nové, že jsem úplně zapomněla na jedinou nepříjemnost. Ta spalující bolest, která mi drásala hrdlo.

Najednou začala sílit. Začala jsem být jako v  transu. Cítila jsem vůni, neodolatelnou vůni, a tak jsem bez rozmyslu utíkala za ní. Když jsem dorazila ke zdroji té vůně, zděsila jsem se.

Na zemi ležela v kaluži krve srnka. Byla zraněná těsně nad přední pravou končetinou. Umírala.

Cítila jsem strašnou touhu ochutnat její krev. Nedokázala jsem se ovládnout. Klekla jsem si a pomalu přisála své rty na její ránu. Bylo to nepopsatelné, a má, do teď hořící rána v krku, začala pomalu ochabovat. Krev hasila mou žízeň.

Odtrhla jsem se. Srna byla úplně… mrtvá. Zděsila jsem se. Byla jsem v euforii a nic nevnímala, ale teď, když už nebylo co sát, jsem se zděsila. Byla jsem zahanbená. Styděla jsem se sama před sebou. Nevěděla jsem, co mě to popadlo, co jsem to udělala.

Chvíli jsem jen ležela na zemi a propadala se hanbou. Prosila jsem Boha o odpuštění. Myslela jsem si, že jsem se zbláznila, že jsem snad ďáblem posedlá.

Po pár hodinách jsem znovu vyrazila na cestu, abych co nejdříve dostala odpovědi na ty nesmyslné otázky, co mi poletovaly hlavou. Bylo jich čím dál tím víc. Mé pálení v krku se začalo opět projevovat. Znovu jsem ho ale hasit nechtěla. Alespoň ne tou formou, kterou jsem to udělala naposledy.

Mé vize byly teď častější, protože mladík stále měnil svá rozhodnutí, kam se vydá. Ale v jedné věci si byl jistý, na své cestě do neznáma se chtěl zastavit v blízkém městě, v Pasa de Mario. Viděla jsem ho sedět na barové židličce v nějaké místní restauraci. Rozhodla jsem se počkat tam na něj.

Jakmile jsem se přiblížila k městu, měla jsem pocit, že uhořím. Má touha pít, touha po krvi, byla silnější než doposud. Nevěděla jsem, proč tak najednou. Bolestí jsem se svalila na zem a chtělo se mi plakat. Nemohla jsem. Začala jsem křičet. Stále jsem byla od města pár kilometrů, takže mě nikdo neslyšel.

Po chvíli, když jsem se trochu sebrala, jsem znovu vyrazila. Musela jsem se hodně ovládat.

„Vítá Vás město Pasa de Mario,“ hlásala cedule u silnice. Byla jsem tady. Čekalo mě už jen najít tu restauraci, kde jsme se měli setkat.

Davy lidí proudily po ulicích. Chtěla jsem na ně skočit a zamordovat je. Vypít všechnu tu krev a znovu uhasit tu silnou spalující žízeň. Ta představa, jak zabíjím lidi, ve mně vyvolávala pocit zvracení. Bylo mi špatně ze sebe samé. Tu verzi s posednutím ďábla jsem začala brát docela vážně.

Nemohla jsem jít směrem do města. Věděla jsem, že bych to nevydržela. Rozhodla jsem se počkat v lese a do restaurace jít, až má žízeň bude menší. Až se budu lépe ovládat.

Měla jsem chuť zabíjet lidi, a jediné, co mohlo ukojit moji žízeň, byla krev. To byla jediná věc, kterou jsem si byla jistá. Nechtěla jsem zabíjet.  Nechtěla jsem být nestvůra.

Vrátila jsem se do lesa. Položila jsem se mezi dva smrky tyčící se do nebe a chtěla si odpočinout.

Stáli tam nehybně, jakoby byli vytesáni z kamene. Celé stádo jelenů. Představa skolit jelena, nebo klidně celé to stádo, byla pořád přípustnější, než zmařit lidský život.

Z pohledu na ty mrtvé jeleny mi později bylo zase špatně, ale rozhodně to zčásti zahnalo mou žízeň.

Teď jsem byla připravená vydat se do města a setkat se s ním.

Když jsem dorazila k restauraci, otevřela dveře, už tam byl. V tu samou chvíli, co jsem ho spatřila sedět na barové židli, se na mě ohlédl. Byl nádherný. Milionkrát krásnější než mladík z vizí. Trochu stydlivě jsem se na něj usmála. Úsměv mi oplatil. Myslím, že byl v rozpacích.

„Alice,“ řekla jsem.

„Jasper,“ opáčil a podal mi ruku. Chytla jsem ho pevně a ten den už nepustila.

Ze začátku vůbec nechápal mé chování, ale nebránil se mi. Evidentně byl mou přítomností okouzlen.

Vrátili jsme se do lesa a on mi odpověděl na mé otázky. Když jsem se vzpamatovala a konečně pochopila, kdo jsem, chtěla jsem slyšet jeho příběh.

Byl strašný. Žil strašný život a chtěl s ním skoncovat. Vypadalo to, že jsem ho našla právě v čas.

Řekla jsem mu o svém incidentu se srnkou a později s celým stádem jelenů. Mě doposud stačilo pít jen krev zvířat.

Byl překvapený, že dokážu žít jen ze zvířecí krve. Chtěl to taky. Pro něj ta cesta však bude složitější, když ví, jak chutnají lidé.

Rozhodli jsme se společně, že navzdory tomu, co jsme, budeme žít spořádaně.

„Bude to složité, ale věřím, že spolu zvládneme všechno,“ zašeptal. Usmála jsem se a poprvé v životě jsem se cítila šťastná.

Autor: MrsCullenova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Plno otázek: