Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Plačící nebe

20.06.2010 (14:30) • Texy • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2186×

°Jediná bílá tečka ve tmě znamená naději.°

Tma. Byla všude kolem mě. Vkrádala se mi pomalu, ale jistě do hlavy. Nevěděla jsem, co se to děje a začínala být vystrašená. Zaposlouchala jsem se, ale nic neslyšela. Nadechla jsem se, ale nic neviděla. Šmátrala jsem rukama kolem sebe, ale nic nenahmatala. A ať jsem sebevíc mrkala, všude byla černočerná tma.

Nevěděla jsem, jestli stojím nebo ležím. Přišlo mi, že se vznáším. Že tu neplatí zákony gravitace. Chtěla jsem se vykřičet, protože na mě padala čím dál tím větší tíže tmy. Otevřela jsem ústa, ale nevyšel žádný zvuk. Pomalu mě začala přepadat panika.

Proč nic neslyším, necítím, nevidím, nenahmatám a ani nemluvím? Ptala jsem se sama sebe a jen těžko hledala odpovědi.

Co tu vůbec dělám? Jak jsem se sem dostala? A kde… Okamžitě jsem zastavila svůj vnitřní monolog. Bylo tu tak prázdno i proto, že jsem tu byla sama. Úplně sama.

Kde je má rodina? Edward, Renesmé, Esme, Carlisle, Alice a ostatní? Proč tu jsem sama? Křičela jsem v duchu a zběsile se rozhlížela kolem sebe, ale nic se nezměnilo. Stále jen tma. Bála jsem se o ně a zároveň se snažila přemýšlet nad tím, co tu vůbec dělám.

Nechtěla jsem do své hlavy pouštět tu temnotu, která by mi mohla začernit mysl a já bych se pak dočista zbláznila. Sama ve tmě, bez jakéhokoliv zvuku či pachu. To by se musel každý zbláznit. Určitě muselo být něco, co by mi pomohlo. Nějaká malá, ale podstatná věc. Chodila jsem po tom ničem, co mělo být zemí, a neustále přemýšlela, když se přímo přede mnou v dálce objevil nějaký bílý flek, který se pomalu přibližoval. Snažila jsem se ho zaostřit, abych věděla, co to je, ale nešlo to. Moje oči tak daleko nedohlédly, a to mě překvapilo. Vždyť jsem byla upírka, tak co se to se mnou stalo? Dříve bych na takovou vzdálenost viděla naprosto normálně a ještě mohla v klidu říct, co to je. Ale ne teď.

Bílá neurčitá věc se ke mně přibližovala plynulou rychlostí a stále se zvětšovala. Začínala jsem mít strach, jestli mě třeba také nepohltí, a já se místo ve tmě, neocitnu v bílu. Nevím, co by bylo horší. Ale byla jsem opravdu zvědavá, co to bude. Bylo to stále blíž a blíž. Hlava říkala uteč, ale nohy se ani nepohnuly. Jestli jsem do té doby panikařila, teď už jsem měla dávno po panikaření a přišla do dalšího stádia, při kterém bych křičela, ale naštěstí to nešlo, protože by to byl křik, za který by se nemuseli stydět herci v hororech. Zastavilo se to na pět kroků ode mě a já úžasem ztuhla.

Nikdy bych nevěřila, že to může být skutečné, ale bylo. Přede mnou se vznášel čisté bílý obláček, který byl neskutečně nadýchaný, jeho zakulacené okraje byly různých velikostí, a když jsem se ho lehce dotkla, v místě mého doteku se trochu zatáhl do sebe. Poprvé od chvíle, co jsem byla ve tmě, jsem se usmála. Nikdy jsem nic takového neviděla. Přišlo mi to jako… cukrová vata. Opatrně jsem do obláčku položila celou dlaň. Zatáhl se ještě víc do sebe. Položila jsem vedle první ruky i druhou a obláček se ještě trochu zatáhl.

Lidi vyhnala ze stromů zvědavost. A i já byla zvědavá, co se stane, když si na obláček vylezu. O kolik se zatáhne? A půjde to vůbec? Jistě, nebyla jsem si jistá, ale co můžu ztratit v naprosté tmě, odkud není východu?

Velmi pomalu jsem dala jednu nohu na obláček a pak i druhou. Byl měkký jak péřové peřiny. Pěkně jsem se na něm uvelebila, když se něco stalo. Obrovský záblesk a nespočet zvuků, vůní a hlavně světla. Přikryla jsem si rukou oči, aby mě tolik nebolely a pomalu se rozkoukávala. Nejdřív mi nedošlo, kde to jsem, ale když jsem kolem sebe uviděla další obláčky, došlo mi to. Byla jsem na obloze a plula na svém obláčku mezi velkými mraky. Překvapeně jsem sledovala okolí. Všude bylo bílo, jak se to mraky a obláčky hemžilo, ale nikdo na nich. Jen já. Zase jsem byla sama. Chtěla jsem se podívat dolů, tak jsem se předklonila a obláček se mnou. Vystrašeně jsem se narovnala a po chvíli to zkusila ještě jednou. Obláček reagoval na moje pohyby, jakoby jsme byli jedno tělo.

A učila jsem se svůj obláček ovládat. Když jsem se chtěla podívat blíž k zemi, stačilo se předklonit a pomalu jsme pluli níž a níž, ale vždy s námi byly i jiné mráčky. Stala jsem se součástí systému a nejspíše stála, tedy seděla, v jeho čele. A brouzdala po celém světě. Ale bohužel jsem zjistila, že nemám oči jako dřív. Jen sluch a čich, to zůstalo stejné. Když jsem se na svém mráčku pohybovala příliš rychle, vytvářela jsem vítr, který jsem i slyšela. A když jsme se dostali příliš k zemi, cítila jsem vůně i pachy z domů od lidí. I kvetoucí květiny. Byl to úžasný pocit, že jsem málem zapomněla na svou rodinu.

Málem, protože nešlo vymazat vzpomínky na mou úžasnou dcerku, která s každým dnem byla větší a chytřejší, na mého milovaného manžela, který by pro mě udělal cokoliv, ani na Alice a její nakupovací deprese a ani na zbytek rodiny. Ale když jsem byla pořád takhle vysoko a jediným mým společníkem byl můj obláček nebo vítr, často jsem zapomínala. Často jsem se sice přibližovala lidem, abych zjistila, kde vůbec jsem, a jak lidé žijí, protože mi chyběla lidská společnost, ale už jsem s nimi nežila a nevěděla, jak se dostat zpátky mezi lidi.

Nevím, jak dlouho jsem plula po nebi, kolik dní, měsíců, když jsem uslyšela povědomý zvuk. Byl to pláč dítěte a znala jsem ho příliš dobře na to, abych ho nepoznala. Popohnala jsem svůj obláček níž, čímž jsem způsobila větší vítr, ale to mi bylo jedno. Chtěla jsem ji vidět a byla si jistá, že tam někde pode mnou je. Pátrala jsem pod sebou, ale nic nenacházela. Pláč zesílil. Cítila jsem zoufalost. Uháněla jsem po obloze neskutečnou rychlostí jen za zvukem pláče.

A pak jsem ji uviděla. Seděla na mýtince u nějakého kamene a usedavě plakala. Dlouhé prstýnkové vlasy měla pod půlku zad a byla větší, než jsem si ji pamatovala. Zastavila jsem se a nad mýtinkou vytvořila neforemný obrazec ze všech obláčků okolo. Kolem Renesmé byla celá rodina. Všichni vzlykali, ale neplakali. Nemohli. Edward klečel na kolenou u Renesmé s rukama v dlaních a něco si pro sebe povídal. Přemýšlela jsem, co tam všichni dělají. Proč stojí kolem Renesmé a Edwarda, proč se Esme s Carlislem objímají stejně jako Alice s Jasperem i Rosalie s Emmettem. Něco mi na tom přišlo zvláštní. Najednou se mi rozsvítilo. Ten kámen byl můj…  Nedokázala jsem na to ani pomyslet. Tak proto jsem byla na obláčku.

Dívala jsem se na celou rodinu a pomyslela na Edwarda a na vše, co jsme spolu zažili. Seznámení, jeho přiznání, představení rodině, svatba a následné líbánky, naše Renesmé, Volturiovi a šťastný život, který skončil. Moment! Jak vlastně skončil?

Edwarde, řekla jsem si v duchu smutně. V tu chvíli jsem uviděla, jak ztuhl a podíval se okolo.

„Bello?“ zeptal se překvapeně a stále se otáčel, aby mě našel.

„Edwarde, co se děje? Bella tu není!“ uklidňoval ho Carlisle, ale on zavrtěl hlavou. Byla jsem překvapená. On mě slyšel?

Edwarde? Ty mě slyšíš? Pustila jsem další myšlenku jeho směrem a on jen nevěřícně pokýval hlavou.

„Bello? Lásko? Kde jsi?“

Tady nahoře. V těch mracích. Odpověděla jsem mu a on vzhlédl.

„Bello…“ řekl smutně.

„Edwarde? Co se děje?“ zeptala se ho Alice a přišla k němu.

„Bella je tu. Slyším ji a neblázním. Prý je v mracích nad námi,“ řekl a ukázal směrem ke mně.

„Mami? Jsi tam opravdu?“ Renesmé se zvedla a podívala se do mraků.

Ano, Renesmé. Strašně moc mi chybíš! Chtěla bych být s tebou. Užasle jí spadla brada. Slyšela mě.

„Slyším tě! Mami! Co tam děláš? Pojď domů, je nám smutno,“ žadonila, ale Edward ji přerušil.

„Renesmé, ona se nevrátí. Nemůže. Vždyť víš, co se stalo. A to, jestli je nad námi, neznamená, že se vrátí,“ řekl jí smutně a ona mu padla do náruče a opět se rozplakala.

Edwarde? Co se stalo? Já vůbec nic nevím.

„Zemřela jsi. Objevili se tu nějací upíři a roztrhali tě. Nestihli jsme tě zachránit, ani Alice to neviděla, protože nebyli rozhodnutí to udělat. Omylem ses jim připletla do cesty, a když jsme tě našli, bylo pozdě. Je mi to moc líto.“ Při posledním slově se mu zlomil hlas. Ostatní se na Renesmé a Edwarda dívali opravdu jak na blázny.

„Edwarde? Co to povídáš?“ zeptala se Rosalie.

„Slyším Bellu, už jsem to říkal,“ odpověděl ostře.

„To není možné, Edwarde,“ odporoval mu Carlisle.

Carlisle! Je to pravda! Zavolala jsem na něho v mých myšlenkách a on udiveně zvedl hlavu.

„Bello?“

Ano, Carlisle. Jsem to opravdu já. Zvláštní, že?

„To tedy. Jak je možné, že tě slyším?“

To nevím. Jsou to jenom myšlenky, protože nemůžu mluvit.

„Co se stalo?“ zeptal se Carlisle, a tak jsem mu to všechno řekla. Bylo zajímavé, že když jsem své myšlenky posílala Carlieslovi, Edward ani Renesmé je neslyšeli. Edward věděl o čem se bavíme jen proto, že Carlisleovi četl myšlenky, a pak to říkal ostatním. Chtěli, abych zkusila poslat myšlenku ostatním, ale nikdo jiný to neslyšel. Nikdo nevěděl proč.

Edwarde, mám strach. Nevím, co bude dál. Jestli budu zase křižovat oblohu, protože i to jednou musí skončit.

„To máš pravdu, ale nestrachuj se, všechno bude v pořádku,“ řekl mi konejšivě.

Mám strach…

„Neboj ,maminko! My tu s tebou zůstaneme už napořád!“

„Renesmé? Ty jsi to slyšela?“ zeptal se Edward.

„Ano, ty snad taky?“ Jen pokýval hlavou a zadumaně se podíval do mraků.

Zvláštní, všechno je tak zvláštní. Povídala jsem si pro sebe a nevědomky z mráčků vytvořila obrovské srdce.

„Bello, to je krásné. Miluji tě!“ zašeptal Edward a obejmul Renesmé, která se mu schoulila do náruče.

„Maminko, moc mi chybíš. Chtěla bych tě zpátky!“ řekla a po tvářích se jí kutálely další slzy. A když jsem je viděla, jak tam tak stojí, uvědomila jsem si, o co všechno jsem přišla.

Ztratila jsem úžasnou rodinu, která mi pomohla, když bylo nejhůř, a která pro mě byla ochotná zemřít. Přišla jsem o Charlieho a Renée. Přišla jsem o Angelu a Bena. Přišla jsem o věčný život. A dívala jsem se, jak tam všichni Cullenovi stojí a dívají se do mraků. A uprostřed stál kamenný náhrobek. Můj kamenný náhrobek a u něho Edward s Renesmé. Bylo mi do pláče. Z oka mi vytekla první slza a smáčela mi tvář. Opatrně jsem ji setřela. Jako upírka jsem brečet nemohla, ale teď už to šlo. Nechala jsem své city promluvit.

Ze srdce na obloze začaly padat kapky deště. Plakala jsem já, plakal můj obláček, plakalo celé srdce. Můj pláč mokřil suchou zem, Cullenovi a vše živé, co tam bylo. Renesmé vzhlédla a lehce se usmála. Její úsměv mě zahřál u srdce a vysvitlo slunce, které společně s mým pláčem vytvořilo nádhernou duhu. Všichni, až na Renesmé, se začali třpytit. Byla jsem šťastná a chtěla, aby se tento okamžik stal věčným.

Ale něco se stalo. Bez jakéhokoliv varování mě opět pohltila nicota. Ale tentokrát jsem nebyla dezorientovaná úplně. Věděla jsem, že moje rodina je v pořádku, a že já jsem zemřela. Takhle to asi mělo být správně. Alespoň budu mít čas přemýšlet nad tím, proč mé myšlenky slyšel jen Edward, Carlisle a Renesmé. Obláček se náhle vypařil a všude byla tma. Nic jiného. Jen tma.

Shrnutí - II. část