Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pitevna

01.07.2013 (17:00) • DyDy • FanFiction jednodílné • komentováno 16× • zobrazeno 3660×

„Slečno Swanová, jdete pozdě!“ okřikla mě lektorka. Byla to stará ženská s nosem, který byste nemohli vidět ani na Pinocchiovi. Nedokázala si odpustit jedinou křivou poznámku. Nemusela mi to oznamovat, já to věděla moc dobře. Strávila jsem nějaký ten čas s pytlíkem v ruce a sledovala, jak se pod proudem vzduchu zvětšuje a následně splaskne. Byla jsem v mdlobách. Nádech – výdech, Bello.

„Omlouvám se,“ nasypala jsem si popel na hlavu. Neměla jsem odvahu hádat se. Podala mi skalpel a já ho rozklepanou rukou přijala. Prostě to je jen kuře, Bello. Roztomilé kuřátko, které si normálně dělám k obědu. Co si to namlouvám? Není to roztomilé kuřátko, je to člověk. Tohle byl dokonce kluk v mém věku. Bronzové vlasy, vyrýsované svaly. Musel být nádherný. Zajímalo by mě, jakou barvu mívaly jeho oči... Zavřela jsem ty svoje a rozhodla se říznout.

„Otevřete ty oči, slečno Swanová! Na operačním sále budete mít také zavřené oči?“ zavrčela na mě. Operační sál a pitevna je dost rozdíl, paní Brownová. Její otázku jsem nechala viset ve vzduchu, ale myslela jsem si svoje. Potřebuju ten zápočet. Zhluboka jsem se nadechla a špičkou skalpelu jsem se dotkla těla. Chvíli jsem jen tak přemýšlela. Ta chvíle se dost protáhla. Já prostě nedokázala říznout.

„A dost, na to nemám nervy, končím,“ oznámila mi rozmrzele a přitom si sundala bílé rukavice. „Omlouvám se, já -" Nenechala mě to doříct. „Zkoušku podstoupíte někdy jindy. I když vlastně pochybuju, že ji někdy uděláte.“ Otočila se a odešla. „Skvělý, Bello,“ pochválila jsem se sarkasticky. Nemám zápočet a je mi blbě – prostě skvělý. Možná jsem měla začít budovat kariéru v fastfoodovém řetězci? Třeba mi být doktorkou prostě není souzeno.

Skalpel jsem hodila na nerezový stolek z kterého pochopitelně spadl. „Do háje!“ zaklela jsem. Vzpomněla jsem si na příjemnou paní Brownovou. Ne, budu rebel!  Může si sama ohnout tu svou obří... zadek. Rozhodla jsem se tedy skalpel ignorovat, odešla jsem do šatny. Bílý plášť jsem pověsila na věšák a rozpustila si vlasy. Jenže ten skalpel mi prostě nedal pokoj. Jsem prostě posera. Vydechla jsem a otevřela dveře do pitevny. Zamrazilo mě, tělo tu už nebylo. Asi ho už někdo uklidil, pomyslela jsem si. Pohledem jsem našla skalpel. Mizera jeden! Sklonila jsem se pro něj a sebrala ho.

Procházela jsem fakultou  a přemýšlela o teorii zítřejší zkoušky z biologie. „Tak co, Bello?“ zavolala na mě Angela. Jemně jsem kývla hlavou zprava doleva. „Příště to už určitě uděláš,“ usmála se na mě. Úsměv jsem opětovala, ale jistá jsem si tím teda rozhodně nebyla. „Určitě,“ kývla jsem jí. „Musím letět, máme s Ericem plány,“ zavolala ještě a už ji nebylo. Došla jsem k náklaďáčku a chtěla si otevřít, jenže jsem si nechala klíče uvnitř budovy. To se stávalo většinou mně. Většího smolaře neznám.

Ve dveřích do mě strčil nějaký student. Měl kapuci, která mu zakrývala vlasy a část čela. Do očí jsem mu neviděla přes tmavé brýle, které jsem už viděla na Mikeovi. Dokonce bych i řekla, že zbytek jeho oblečení taky. Bylo to divné. Chvíli na mě jen zíral a jeho tvář se napjala. „Promiň,“ vypustil ze sebe nakonec a rychlými kroky opouštěl areál. Jeho sametový hlas mě omámil. Ohlédla jsem se za ním. Sledovala jsem jeho... záda. Jak se rytmicky pohupují. Nikdy jsem ho tady neviděla, přesto mi byl povědomý. Zakroutila jsem hlavou a běžela pro klíče. Rychle jsem je popadla a když jsem míjela kancelář, zastavila jsem se na místě.  

„Chci jen, aby mi vrátili moje oblečení, slečno Harrisonová. Pobavili se, ale já nemám v čem jít domu!“ stěžoval si Mike na místní družstvo basketbalistů, kteří mu údajně měli ze srandy schovat všechno oblečení, když se sprchoval. Já ale věděla, že to oni nebyli. Byl to ten kluk. Prudce se otevřely dveře a já byla nachytaná, ale to to nejhorší nebylo. Mike přede mnou stál nahý. „Bello?“ usmál se na mě. Loktem se opřel o dveře a do dlaně si dal svou hlavu.

„Ehm, musím jít, měj se,“ rozloučila jsem se. Kdybych byla Mike, do dlaně bych si nedala hlavu. Ale snažila bych se schovat to málo, co bych vlastně ani neměla. Mikea jsem hodila za hlavu a přemýšlela jen o tom klukovi. Kdo to byl? Myslím, že se to nikdy nedozvím.

Nevím, jak mě něco takového vůbec napadlo. Napsala jsem něco po strašně dlouhé době. Takže jen do mě... :)
Btw. Dělám na pokračování. Přesvědčily jste mě ;)

Autor: DyDy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Pitevna: