Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Patřit někomu jinému... - první část

02.07.2011 (15:00) • THe • FanFiction jednodílné • komentováno 13× • zobrazeno 1937×

„Zpomal!" křičí, „prosím, zpomal." Další slova už jsou zbytečná. Osmnáctiletá brunetka letí vzduchem. Umřu? prolétne jí hlavou, než se ponoří do tmy. Hodiny čekání, které v nemocnici tráví její rodina, se mění na dny, poté na týdny.

„Bello?" ptá se dívky každý den její matka. Slzy opět přetekly. „Bello, prosím, probuď se."

Každý den to končí stejně - Bellinu matku vyvádí z nemocnice ochranka, když odtrhává hadičky a osvobozuje svou dceru.

Po třech nekonečných týdnech se Bella konečně probouzí. Bez otřesu mozku, o kterém lékaři tvrdí, že se mu nejde vyhnout. Možná je tohle ještě horší - Bella si pamatuje každý detail.

***

„Bello," vzdychl Charlie. „Proč tu jen tak sedíš? Celé dny tu jen sedíš a zíráš do zdi. Běž ven, zavolej Jessice, Angele nebo komukoliv! Co by ti spravilo náladu?"

„Za prvé - sedím, protože stát nemůžu. Za druhé - co mám jiného dělat, než se dívat do zdi? Je to uklidňující! Všechny ty hýřivě barvy, jak se prolínají... Nezdá se ti to krásné? A nechci chodit ven. Navíc nemohu. Zakázal jsi mi to, poté, co jsem byla v La Push, pamatuješ?"

„Kdyby jsi nesjela z toho útesu, mohla bys být kdekoliv. Ještě jsi mi vlastně neodpověděla - proč ses chtěla zabít, proboha?"

„Život pro mě nemá cenu! Chci chodit, běhat, skákat. Chci dělat cokoliv, jen ne celé dny sedět na tom pitomém vozíku!" Nedokázala jsem zadržet slzy. „Jdi pryč. Chci být sama. A zírat na zeď," dodala jsem potichu.

Vím, že si o mě Charlie dělá starosti, ale jsem v pořádku. Byl to přeci on, kdo říkal, že vše bude v pořádku, že nikam nemusím chodit, pokud nechci a stydím se. Byl tak chápavý. Proč se slovo byl nemůže změnit na je? Život je tak nefér...

Můj milý deníčku,

uvědomuji si, že Ti vždy píšu jen, když jsou nějaké potíže. Prohlížela jsem si totiž staré zápisy. I dnes se na Tebe obracím s potížemi. Vše se vždy vyřešilo, ale tohle... tohle už nejde spravit.

Nenávidím ho. Ne... Vždyť přeci nic neudělal. Já ho přemlouvala, ať mě tam odveze. Nenávidím sebe, to je ta pravá věta. Nenávidím svoje vlasy, oči, pusu a všechno ostatní, co na mě tolik miloval...

Ach Jaku. Tolik mi chybíš. Až teď to teprve dokážu říct. Miluji Tě... Jaku, odpusť mi to. Odpusť mi to všechno. I to, že mě nepustili na Tvůj pohřeb. Jaku... Snad se nebudeš zlobit, když Ti povím, že jsem tu motorku rozmlátila. Stálo mě to sice hodně úsilí a osm nehtů, ale stálo mi to za to.

„Bello!" přerušil Charlie mé vylévání srdce hloupému papíru. „Mám pro tebe skvělou zprávu! Sehnal jsem ti psychologa. Vím, že budeš naštvaná, ale prosím tě - nezlob se! Já se už nemůžu dál dívat, jak se ničíš. Trpíš vážnými depresemi. Pokud tě psycholog bude nějak štvát nebo budeš chtít skončit, řekni. Ale prosím tě - zkus to!"

Chtěla jsem mu vynadat. Chtěla jsem mu říct, že ho nenávidím. Chtěla jsem mu říct, že vůbec neví, co je pro mě dobré, a že je úplně nemožný. Ale potom jsem v jeho očích uviděla naději. Tu, kterou v očích už několik měsíců neměl. Naději, že konečně budu zase žít. Právě proto jsem kývla.

***

„Ehm... Ahoj," pozdravila jsem nově příchozího. „Omlouvám se, myslela jsem, že přijdete později, ještě nejsem nachystaná." Nanesla jsem si řasenku a zeptala se, zda někam půjdeme.

„Ne, pro začátek ne. Rád bych, abyste hovořila ve svém přirozeném prostředí. Je dobré, když vás obklopují věci, které máte ráda," odpověděl psycholog. Nasadila jsem falešný úsměv a otočila se. Faleš zmizela a nahradila ji radost. Viděla jsem člověka, kterému nevadilo, že jsem na vozíku. To mi ani tak nevadilo, že se mi lidé smáli. Ale vyhýbali se mi a to bolelo. Už dlouho jsem nikoho neviděla...

„Jsem Isabella Swan," natáhla jsem ruku. Tedy, chtěla jsem natáhnout ruku, ale chtěla jsem to po špatné ruce. Pravou jsem měla také zčásti ochrnutou. Doktor říkal, že to rozhýbu, ale bude to ještě několik měsíců trvat. Zato chodit nebudu do smrti.

„Edward Cullen," těší mě. Lehce se poklonil a já se musela zahihňat. A znovu. Ten zvuk se mi líbil. Nebyl to nutný smích, abych někomu udělala radost, tenhle dělal radost mně.

„Rád vidím, že se smějete, Isabello. To je velmi dobrý začátek," Edward se lehce zamračil a zadíval se mi do očí. Měla jsem co dělat, abych neomdlela.

Povídali jsme si ovšem možném. Nepřipadala jsem si jako u psychologa, byly to běžné otázky. Až na konci trochu zvážněl a znovu nasadil výraz psychologa.

„Isabello -"

„Bello, prosím," připomenula jsem mu už asi posté.

„Bello," usmál se, „potřebuji vědět ještě jednu věc. Co vás na celé této věci trápí nejvíc?"

Nikdy jsem o tom nechtěla mluvit. Nikdo to nevěděl, kromě mého deníčku, samozřejmě. Ale teď jsem ucítila bláznivou touhu mu vše vyklopit. A tak jsem otevřela pusu a vše ze sebe vysypala.

„Že jsem mu nedokázala říct, že ho miluji. Vím, že si to strašně přál slyšet, ale já byla zklamaná z minulé lásky a byl to pro mě prostě jen kamarád. Až po jeho smrti jsem si uvědomila, že ho miluji."

„Jak se jmenoval?"

„Jacob Black." Zase ty pitomé slzy. Nenávidím je. Všechno mi zkazí...

„A také to..."

Mám mu to povědět? Kousla jsem se do jazyka, ale už bylo pozdě, už jsem mluvila... „Byla to moje chyba. Že jsem na vozíku a že on je mrtvý. Přemluvila jsem ho, ať mě zaveze do Port Angels. Na motorce, víte. Bylo to blbost, pršelo, ale já tam potřebovala a autem se mi nechtělo..."

Nebyl zděšený. Nezařval na mě, že jsem vrah. Místo toho mě chytil za ruku a lehce ji stiskl. Byla ledově studená. Ucukla jsem.

„Promiňte," zamumlal. „Máte tu trochu zimu. A já vždycky přitahoval zimu, nikoliv teplo. Znovu se vám omlouvám."

„V pořádku," usmála jsem se. Nevadí mi to. Klidně se mě dotýkejte dál... Ucukla jsem jen z důvodu překvapení, nic víc.

***

„Bello?" Charlie na mě zíral, pusu lehce otevřenou. Vlastně se nedivím. Už dlouho jsem se nenamalovala. „Děje se něco?"

„Ne," zasmála jsem se. „Jen jsem domluvená s Edwardem - totiž s tím psychologem -, že pojedeme do města. Myslí si, že by bylo dobré, kdybych po tak dlouhé době navštívila město. Nevadí ti to?" Nevadilo. Samozřejmě; byl rád, že konečně začínám žít. I mě to těšilo.

„Ahoj. Jedeme?" Trochu jsem se bála. Co lidé řeknou, jak se na mě budou dívat... „Sluší vám - totiž tobě - to."

„Děkuji. Ano, jedeme."

Netušila jsem, kam mě poveze. Každopádně to ale bude dobrý začátek. Byla jsem mu opravdu vděčná, že mě - ať je to kamkoliv - odveze. Bude hezké si s někým popovídat - když to není psycholog. S Edwardem jsem už několikrát schůzku měla. Byla to schůzka osobní, nikoliv psychologická a bylo to opravdu vzrušující.

„Kam jdeme?" Už jsem byla nervózní. Bylo to sice příjemné jen tak sedět, ale už mi chyběl svěží vzduch.

„Vím, že se budeš zlobit, protože tohle je to poslední místo, které bys chtěla navštívit. Takže se ti strašně omlouvám. Ale musíš začít nový život. A tohle bude báječný život," řekl a mě zamrazilo, protože jsem uviděla vysokou černou bránu. „Nestihlas se s ním rozloučit. Teď máš šanci. Znovu se ti omlouvám. Vzal jsem ti s sebou tužku a papír, můžeš mu napsat dopis. Potěšilo by ho to."

„Strašně jsi mě naštval, Edwarde. Ale máš pravdu; udělám to. Děkuji."

Strašně se Ti omlouvám. Neměla jsem Tě přemlouvat; vše je moje chyba. Nestihla jsem Ti říct tolik věcí... A je mi to strašně líto, vážně. Kdybych mohla vrátit čas, rozhodně bych to udělala.

To, že jsem nyní na vozíku, a nemůžu pohnout pravou rukou, je ten nejmenší problém z téhle kapitoly. Nikdy si nepřestanu vyčítat to, co se stalo Tobě.

Chci, abys věděl, že jsi mi byl oporou a tím nejlepším přítelem. Bohužel nedošlo na to, co jsi tak moc chtěl - a já vlastně taky. Nelžu, víš, že to neumím. Chtěla jsem, abys byl šťastný a byla bych i já, ale bohužel - Osud nám nepřál a zkrátil Ti čas.

Co dál Ti mám říct, krom toho, že Tě miluji? Takže... Miluji Tě, Jacobe Blacku, miluji.

Napsala jsem poslední větu a vložila do ní veškerý cit, který ze mě ten pád z motorky nevymlátil. Položila jsem ho na hrob a se slzami v očích se dostrkala zpět. Nikdy ho nepřestanu milovat, vždy mu bude patřit velká část mého srdce. Ale kdo ví - třeba ta druhá - menší - část bude patřit někomu jinému...

Autor: THe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Patřit někomu jinému... - první část: