Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pátrejte s námi!

19.02.2010 (14:00) • Dablice4 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2961×

Pátrejte s námi

Vše probíhalo naprosto stejně jako každý den. Já i moje kolegyně jsme si hověly ve vyhřátých křeslech naší pracovny a libovaly si, jaký máme klid. Jenže okamžitě na to nás vyvedli z omylu.

Zaslechly jsme křik, a proto jsme si vzaly své zbraně a odznaky. Vyrazily jsme za hlukem. Tentokrát se něco stalo v bance. Vešly jsme tam a já okamžitě reagovala.

„Co se tady stalo?“ zeptala jsem se důrazně.

„Vyloupili nás, vyloupili...“ lomil rukama ředitel banky a hýkal bolestí.

„Pomalu pane řediteli, pomalu, řekněte nám všechno pěkně od začátku,“ řekla má spolupracovnice.

Hned na to nám pověděli všechno pěkně od začátku.

„Začalo to tím, že do banky vstoupila malá holčička se zlatými vlásky, které se vlnily až do pasu. Byla neskutečně bílá na to, že zde svítí pořád slunce a vypadala jako andílek. Její oči byly nádherně hnědé a když zamrkala těmi dokonalými řasami, každý se na ni musel usmát.

Proto jsem se jí zeptal: ,,Potřebuješ něco?" přece jenom je velmi divné, když malé dítě přijde samo do banky.

Ta malá se na mě usmála takovým pokřiveným úsměvem, při kterém se mi podlamovala kolena a pravila krásným dokonalým zvonivým hláskem: ,,Ano prosím, potřebuji pohlídat táááámhle toho pejska," řekla a ukázala před banku.

Tam u dveří seděl hnědo - červený vlk ve velikosti přerostlého koně, který měl na sobě postroj pro koně a díval se dovnitř.

Když jsem nevěřícně postoupil vpřed začali se dít strašné věci. Celá banka se otřásla a touhle zdí se proboural obrovský chlap, který vypadal jako bandita. Měl na sobě dokonale padnoucí oděv s rukavicemi, šátkem přes ústa a obrovským kovbojským kloboukem. U pasu se mu houpalo několik kvérů.

Ve chvíli kdy uviděl tu malou přišel k ní, pohladil ji po hlavě a řekl: ,,Perfektní, naše maličká," a tomu vlkovi zamával. Ten jednou štěkl a dál seděl a koukal dovnitř.

Najednou se tou dírou dovnitř vehnal hurikán v podobě ženy, která jen svým tělem připomínala bohyni. A okamžitě přiběhla k tomu obrovi dala mu pohlavek a řekla: ,,Měl jsi říct, že je tohle přepadení, ty moulo."

,,Jejda..." zasmál se a zahulákal: ,,Tohle je přepadení. Všichni ruce nahoru." A vytasil dva kvéry.

Všichni jsme to tedy udělali, ale bylo to zase špatně. Do banky tou dírou vběhla další žena, ta byla drobné postavy, ale taky velmi zvláštní a láskyplně zašvitořila:

,,Lidi, nekazte to, teď jste všichni měli křičet strachy a vrhnout se k podlaze! Ne jen zvednout ty vaše hnáty a zůstat stát. To jste tak líní? Ach jo, to není žádná sranda." Zavzdychala a okamžitě u ní byl další muž a začal ji konejšit.

,,Oni to napraví lásko," zašeptal láskyplně a pak tvrdě dodal: ,,Všichni s rukama nad hlavou si lehnete na zem, nebo vás všechny postřílíme a HLAVNĚ, křičte!"

A tak jsme to všichni udělali. Lidé křičeli a vrhali se k zemi. Na to do MÉ banky vstoupili další lidé. Viditelně patřili k těm zlodějům, měli také šátky přes obličeje a nudně spolu rozmlouvali:

,,To je hnus. Nic neumí, i naše maličká by to dokázala líp," postěžovala si ta mladá žena s dlouhými hnědými, mírně vlnitými vlasy. A ruku v ruce přistoupila k té malé, pohladila ji po hlavičce a ten velmi hubený muž ji vzal do náručí a letmo prohodil: ,,To máš pravdu, dokázala by je předvést úplně všechny," ta dáma přikývla a pak jsem je už nevnímal, protože dírou ve zdi prošel další muž, ale promluvil k té dvojici s dítětem.

,,Náhodou mají strach a hooooodně velkej." A to hooooodně dost protáhl a ještě jim to ukázal náznekem rukou.

,,No snad slyšíte jejich srdce," uchechtl se a s úsměvem se vydal k přepážce. Tu ladně přeskočil a přišel k trezoru.

,,Kdo to udělá?" ptala se najednou ta bohyně.

,,No tvůj manžílek, kdo jiný," řekl překrásný hlásek nějaké ženy. Podíval jsem se jejím směrem a vydechl jsem zděšením. Stála tam dívka velmi malého vzrůstu a neuvěřitelně drobné postavy.

,,Pravda, můj silák," ozvala se znovu ta bohyně a pošoupla toho obra směrem k trezoru.

,,No když to tak moc chcete, jdu na to," zářivě se usmál a pak také dokonale ladně přeskočil přepážku a rozběhl proti dveřím trezoru.

Mezitím jedna z těch žen zavolala na toho hromotluka: ,,Miláčku a nic si neudělej. Mohlo by tě to bolet!"

,,Neboj maminečko, nic mi nebude," zakřičel za ní a prorazil dveře trezoru, poté zevnitř zavolal: ,,Jooooooo, jsem nejsilnější!"

Hned na to se k němu přidal ten muž, co byl už tehdy u trezoru, ta jeho bohyně a nakonec ten drobek. Ve dvou minutách stihli vybrat úplně celý trezor a s plnými brašnami vyběhli před banku a obskládali toho vlka. Ten si ještě lehl, aby to neměli moc vysoko.

A aby toho nebylo málo, všichni se sebrali a ten hubeňourek posadil tu malou princeznu na toho vlka a ten se rozběhl pryč! Se všemi mými penězi!

Ostatní se na nás podívali a řekli: ,,Tak se mějte blaze a díky za spoření! Možná se zase někdy stavíme... Ale to vy už tady asi nebudete...“ rozchechtal se ten hromotluk a ostatní muži se k němu přidali. Jejich ženy, nebo dámy... to je fuk, jen zavrtěly hlavami a pomalu se odšouraly ke svým koním, které přivedl ten zvláštní muž. Ale opravdu nechápu jak to dokázal, šli za ním úplně sami jako koza za petrželí... myslím ty koně, ne ty ženy.“

„To jsme pochopily!“ zavrčela jsem nasupeně, jako bychom byly nějaké hloupé ženské a nééé jejich šerifky.

„Omlouvám se, tak jsem to nemyslel," bránil se zděšeně ředitel, asi měl strach že ho vsadíme na chvíli do cely, aby tam měl klid na přemýšlení. Ale zrovna v tuhle chvíli jsme na to neměly čas! Musíme přece chytit ty zloděje.

„Tak pane řediteli, je to všechno co nám k tomu můžete říct, nebo máte ještě něco na srdci?“ ptala se otráveně má kolegyně.

„No víte...“ chtěl znovu začít mluvit, ale my ho přerušily mávnutím ruky a má spolupracovnice pravila: „Teď se budeme ptát my a vy nám budete odpovídat.“

„Jistě, jistě, služebníček...“ vtíravě řekl bankéř.

„No tak, chovejte se k nám uctivě a VY nikam neodcházejte, na vás budeme mít také otázky!“ vykřikla jsem na pokladní, která chtěla zmizet pryč z banky.

„A je to jasné“, zašeptala má pracovnice a do ucha mi řekla: „Je to jejich komplic!“

„Okamžitě pojďte sem, musím s vámi mluvit!“ přikázala jsem jí.

„Ano? Potřebujete něco?“ ptala se vyděšeně.

„Jistěže potřebujeme, jinak bychom vás nevolaly!“ zařvala mi spolupracovnice do ucha.

„Ale no tak, křič aspoň na NI a nééééé na MĚ!“ vrátila jsem jí to.

„No víte, já... já... já potřebuji na... hmm... na toaletu“, zašeptala když přišla až k nám.

„Tak to budete muset chvíli vydržet, nemáte po pracovní době!“ vykřikl na ni ředitel banky.

„Ale... já...“ začala znovu a v tu chvíli se moje spolupracovnice neudržela a pouty ji připevnila k přepážce a dodala: „Abyste nám neutekla, nechce se mi za vámi trmácet nějakou velkou štreku!“

„Ale už k věci, potřebujeme vědět veškeré typické znaky pro ty zloděje. VŠECHNY!“ varovala jsem je svým hlasem, musí přece začít trochu myslet.

„No typické znaky, tak to by mohlo být třeba...“ přemýšlel bankéř a v tu chvíli nám do výslechu vstoupila jedna postarší dáma.

„Měli na sobě dokonale padnoucí oděv, vypadali jako kovbojové a nic na nich nebylo vidět. Žádný paprsek světla by se nedokázal dotknout jejich kůže, tak byli dokonale oblečení...“

„A ani ten obrovský chlap co proboural tu zeď, nebyl špinavý od omítky,“ vstoupila do vyšetřování další žena. Oni si snad z našeho vyšetřování dělají srandu.

„Tak dost, budete mít možnost mluvit všichni! Nemusíte se bát! Tak si všechno pamatujte a pak nám to povíte PO ŘADĚ!“ zařvala jsem na ně.

„Správně...“ přitakávala má kolegyně.

„Tak pokračujte pane řediteli“, popohnala jsem ho.

„Aaa... jistě, takže co bych vám k tomu ještě řekl. Hmm, já už vlastně ani nevím,“ přemýšlel.

„Perfektní, tak přejdeme k dalšímu svědkovi“, usmála se moje parťačka.

„Pravda, tak teď si vyslechneme vás! A neříkejte, že se vám chce na záchod!“ varovala jsem ji.

„Tak v jakém příbuzenském vztahu jste s těmi zloději?“ zeptala se narovinu má spolupracovncice.

„Co prosím? Já s nimi v příbuzenském stavu? To je hloupost! Nikdy jsem je neviděla a sama jsem si všimla, že jejich tváře byly neskutečně bledé a koukněte na mě," konstatovala suše a ukázala na svoji snědou tvář.

„Nechci vám do toho vstupovat, ale ta bílá andělská tvářička té maličké se nedá srovnat s touhle...“ vyhrkl jeden z vážených mužů.

„Hm, ano. Máte pravdu...“ přikyvovali všichni okolo.

„Dobrá, dobrá... tak nám tedy povězte co vám za to slíbili, když jim pomůžete?“ znovu na ni zaútočila moje parťačka.

„Co prosííím? Já jsem ty lidi nikdy neviděla! Proč mě s nimi pořád spojujete?“ rozplakala se ta pokladní.

„Na to jí nesmíme skočit!“ zašeptala mi do ucha.

„Neměla jste za předky nějaké albíny?“ ptala jsem se.

Hned na to si jeden z těch méně majetných mužů poklepal na čelo a suše konstatoval: „To je totální kravina! A ještě ke všemu, ty jejich očí byly jako tekoucí zlato, když nepočítám oči té maličké ta je měla hnědé jako karamel a tahle ženská je má jako kalňačku! Vážně si ji s němi nespojujte!“

„No dobrá, přestaňte nás poučovat a znovu se vraťme k tématu“, ozvala se parťačka.

„Ale asi mají pravdu, tohle by nedokázala jen tak zahrát, tak dobrá určitě není!“ zašeptala jsem.

„No dobrá, jenže co uděláme, abychom je dostaly?“ zašeptala mi znovu do ucha.

„Tu nejjednodušší věc, kterou můžeme udělat. Vydáme na ně mezinárodní zatykač! Na všechny! Samozřejmě ti co je udají, dostanou odměnu, vysokou odměnu! Celých deset dolarů, to by jim mohlo stačit!“ řekla jsem chytře.

„Za to by vám ani kuře nehrabalo,“ ozval se bankéř, a proto má spolupracovnice dodala: „Dobrá tedy patnáct, ale ani o dolar víc!“

ODMĚNA ZA DOPADENÍ

Za nalezení a přijatelnou informaci o jejich jakékoliv existenci, opravdu vysoce oceníme. Važte si této nabídky, lepší vážně nebude.

S láskou Vaše šerifky dablice4 a sabotaszka!

P.S. Určete si sami jakou pro vás má cenu nalezení těchto zločinců.

Autor: Dablice4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Pátrejte s námi!: