Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pasažér

06.09.2013 (18:00) • SannyBWhite • FanFiction jednodílné • komentováno 24× • zobrazeno 2995×

Chtěla jsem zkusit povídku v trochu uzavřenějších kulisách. Tudíž nečekejte roky trvající příběh táhnoucí se přes několik kontinentů. Jednota místa a času, že? Myslím, že prostor jednoho auta je „jednotný“ až až. Nicméně než začnete číst, chtěla bych vás upozornit na to, že je to fakt celkem dlouhé. Budu vděčná za každého, kdo to dočte až do konce. ;) A zde je pár písní, které mě k napsání téhle věci vůbec inspirovaly: ústředním songem mé povídky je Passanger od Iggyho Popa, těžko říct, odkud se vzal název, že? A pak písnička, kterou jsem si při psaní přehrávala pořád dokola. Placebo a jejich Where is my mind. Přeji hezké počtení. Konstruktivní kritiku, názory a připomínky uvítám. :)

„Sklapni a vlez dovnitř.“

Nevybíravě ji postrčil a ona chtě nechtě vlezla, spíš spadla na zadní sedačky džípu.

„Pěkný úlovek,“ otočila se blondýna z předního sedadla. Dokonce si i nadzvedla sluneční brýle, aby si nově příchozí prohlédla. Zarazila se. „Člověk.“

„Jo, Rosie. Tak to nekomentuj. A ty na to šlápni, kámo. Ať už jsme pryč,“ poručil ten, co ji donutil vlézt do auta. Sledoval oblaka písku, která se zvířila, když namakaný kluk za volantem protočil kola.

„Nechceš to ještě otočit, Emmette, vrátit se a nechat tam zbytek pneumatik?“ ucedil ironicky, pak se usadil a na kolenou si rozložil arzenál zbraní, co zabavil té holce.

„Děláš si srandu?“ ozvalo se zepředu. Řidič je pobaveně sledoval ve zpětném zrcátku. „Kdybys byla chlap, tak bych řek, že si tou bouchačkou něco hodně kompenzuješ.“

Rosie se zasmála a sundala nohy v pevných kožených botách z palubní desky. Otočila se dozadu a sebrala jeden z nožů. „Pěkný nádobíčko. To máš na lovení ještěrek?“ prohlížela si velký lovecký nůž a sledovala, jak se od jeho nabroušené, i když už lehce zrezlé čepele odráží ostré polední slunce.

Dívka, které zbraně patřily, zarytě mlčela. Seděla na zadním sedadle uprostřed, mezi tím ve vojenské bundě a vysokých šněrovacích botách, co měl na kolenou rozložený výsledek jejího odzbrojení, a tím druhým, který se schovával ve svém koženém kabátu i přes horko, co venku i uvnitř auta s vymlácenými okny panovalo, a dosud jedinkrát nepromluvil.

„Tak jak se jmenuješ?“ zeptala se Rosie.

„Co je ti do toho,“ štěkla dívka v odpověď.

Rosie se zasmála. Její hlas zněl jak zvonkohra. Jako na první pohled dost nebezpečná zvonkohra. „S námi si nezahrávej, holčičko.“

„To ani nemám v plánu,“ zašeptala dívka v odpověď a dřív než se kdokoliv z nich vzpamatoval, vytáhla zpod tílka malou pistoli a namířila ji řidičovi na temeno. „Pomalu začni brzdit, nebo ti tuhle kulku proženu tou tvou palicí. Vysadíte mě hezky tady na cestě, s veškerou vodou, co máte, a nějakým jídlem. Jinak to tady váš kámoš schytá.“

Pak si teprve všimla, že nikdo z osazenstva auta nehnul ani brvou. Rosie se dál zářivě usmívala, jak kdyby dívka, na kterou se dívala, právě v žádném případě nevyhrožovala s nabitou zbraní v ruce. Stejně tak oba muži vedle ní se tvářili, jak kdyby se posledních deset vteřin vůbec neodehrálo.

„Asi jsi úplně nepochopila svoji situaci,“ ozval se blonďák ve vojenském. „Věř mi, nejsi v pozici, kdy bys mohla vyhrožovat.“

„Nenechte se mýlit,“ dívka se ušklíbla. „Ta kulka je samozřejmě dřevěná.“

Na Rosie bylo vidět, že ztuhla. Taktéž Emmettovi, na jehož hlavu hlaveň mířila, se napnuly svaly na krku. Bylo slyšet, jak volant tiše zasténal, když ho Emmettovi ohromné ruce sevřely.

„Myslím, že to ale vůbec není nutné.“ Blonďák si přestal prohlížet její druhou, výrazně větší zbraň, kterou jí zabavil. „Seš přesvědčená, jak jsi nás převezla a jak seš teď pánem situace, že? Myslíš, že jsem tuhle pistolku přehlédl? Že se ti vůbec nerýsovala pod tričkem?“ Na chvilku se odmlčel a s pozvednutým obočím na dívku hleděl. Nervózně si odhrnula pramen tmavě hnědých vlasů, který jí spadl do obličeje. „Nebuď hloupá a tu pistolku dej dolů. Jediný, čeho bys tím dosáhla, by bylo, že bys nás dost naštvala. A Emmetta nejvíc.“

„Věř mi, toho nechceš zažít naštvanýho. Jasně, tady Jazz pouští hrůzu, ale koukni na něj, co ti může udělat? Vždyť je málem menší jak já,“ ušklíbla se Rose, které se zas vrátil smysl pro humor.

„Držte všichni huby!“ vykřikla brunetka. „A ty zastav, sakra. Hned!“

„Polož tu zbraň. Nebo tě zabijeme.“

Dívka sebou trhla. To poprvé promluvil druhý z mužů. Ten, co jak kdyby celou dobu předstíral, že v autě vůbec není.

„Trochu silná slova, ne? Edwarde, vždyť ona na nás tady jenom míří pistolí,“ pronesl ironicky blonďák.

„Chci vysadit,“ trvala na svém dívka. Ačkoliv očima kmitala z jednoho spolucestujícího na druhého, ruka, ve které svírala zbraň, se jí ani trochu netřásla. „A chci pití, jídlo a svoje zbraně.“

„Nedělej hlouposti. Víš, kdo jsme.“

„Ano, a přesto jsem stále naživu. To znamená, že mě nechcete zabít. A já nejsem chodící žrádlo, nebudu vám dělat ledničku na „hej pocem“. Takže když dovolíte, pokračovala bych ve své cestě dál a sama.“

„Nikdo si tady z nikoho žrádlo dělat nechce,“ protočila Rose oči. „Seš trochu nechutná.“

„Vysadit tě nemůžem.“

„Budete muset, nebo tady vašemu kámošovi ustřelím hlavu. Nic osobního.“

Byla to jen otázka mrknutí oka. Zlomek vteřiny. A pistole z dívčiných rukou se dostala do rukou blonďáka a mířila na její hlavu, zatímco její ruce byly pevně v jeho sevření.

„Co to kur-“

„Nemáš ani ponětí, s čím si zahráváš. Takže se uklidni a nedělej scény. Jak vidíš, divadlo nás občas začne nudit.“ Pak její ruce pustil a z pistole vyndal zásobník.

„Fakt byla dřevěná,“ řekla Rose a otočila se zpět po směru jízdy.

„Nevím, jestli si to dobře pochopila,“ ozval se znovu ten tajemný zahalený v kabátu. „Tu pistoli ti Jasper nechal schválně. Něco takového nám jen tak neunikne. A celé tohle divadlo jsme tě nechali hrát jen po tu dobu, co nás to bavilo. Když budeme chtít, zlomíme ti vaz a ty si ani neuvědomíš, že se něco stalo. Takže klidně seď a buď ráda, že dýcháš.“

Dívka uraženě seděla a třela si zápěstí, které jí blonďák – Jasper – silně stiskl.

„Jsem rád, že jsi zmínil to dýchání, Edie,“ ozval se Emmett od volantu. „Protože právě vjíždíme do dalšího oblaku.“

Všichni v autě si přetáhli šátky, které měli uvázané kolek krku, přes ústa a nos. Dívka nic takového neměla, Jasper jí podal kus hadru. Emmett si nasadil pilotské brýle. Nikdo nic neřekl, ale ten mrak, šedožlutobílé barvy, se zřetelně rýsoval už jen několik desítek metrů před nimi.

Džíp uháněl po silnici, napůl zasypané jemným pískem, uprostřed ničeho. Na obzoru se černaly krátery po výbuších a kolem cesty se jednou za čas dala objevit seschlá větev, co kdysi bývala stromem. Teď už nebyla ničím než černým pahýlem proti šedi pustiny.

Pak je pohltila ta tma.

Oblaka zvířeného písku, takové menší lokální písečné bouře, se poslední dobou objevovala až nepříjemně často. Zvlášť tady v pustinách.

„Tak fajn,“ řekla Rose, když vyjeli zpátky na alespoň trochu čerstvý vzduch. Vyklepávala si z dlouhých světlých vlasů zrníčka písku. Vrstvičkou jemného písku byl stejně pokrytý celý vnitřek auta. „Myslím, že to teď můžeme vzít hezky od začátku. Já jsem Rose.“ Natáhla se dozadu a nabídla nové člence osazenstva auta ruku. Dívka chvilku váhala a pak ji přijala.

Roseina velmi světlá kůže – bylo záhadou, jak se jí podařilo neopálit se v žáru každodenního ničím cloněného slunce – výrazně kontrastovala s tou druhou rukou. Opálená kůže pokrytá strupy od nedávných zranění, špinavá, zápěstí obalené gázou, kdo ví, zda na zpevnění či kvůli nějaké ráně, a dlaň v kožené bezprsté rukavici.

„Bella.“

„Ráda tě poznávám,“ zašvitořila Rose a posadila se zpátky, nohy zase vyhodila na palubku a loket vystrčila z okýnka. Teprve teď si Bella vlastně všimla, že okna jsou očividně dodatečně zamřížovaná.

„Já jsem Emmett,“ usmál se na ni do zpětného zrcátka řidič.

„Výborně, jsem rád, že jste se tak hezky seznámili. Ačkoliv ještě před chvíli, pokud se dobře pamatuji, chtěla – jak že jsi to řekla? Prohnat kulku tou jeho palicí? Hezký,“ ušklíbl se blonďák.

„A to je Jasper,“ uchechtla se zepředu Rose. „ A Edward, náš pan mlčenlivý-hrozně-tajemný.“

„Ráda vás poznávám,“ procedila Bella naštvaně mezi zuby. „A co se mnou teda máte v plánu udělat?“

„My?“ Jasper posbíral všechny zbraně, co jí předtím zabavil, oklepal z nich písek a prach a zabalil je do kusu starého hadru. Pak se natáhl a položil je dozadu do kufru. „Nic.“

„Tak mě pusťte!“

„Seš jak zvířátko, proboha,“ protočila Rose oči. „Furt kolem sebe koušeš a kopeš.“

„Ale pěkné zvířátko,“ odtušil Emmett se šibalským úsměvem v očích. Rose ho zpražila pohledem.

„Nemůžem tě pustit. Pokusila ses nás okrást. A pak ještě zabít a okrást. Takže vlastně dvakrát okrást. Nepříznivá bilance.“

„A? Chcete teď zabít vy mě?“

„Ale no tak, to už jsme si snad vyjasnili, ne? Nikdo nikoho zabíjet nebude.“

„Teď…“ odtušil Jasper.

„Jazzi,“ pokárala ho Rose. „Pojedeš s námi. Třeba se nám ještě budeš hodit.“

„A kam jedete?“ zeptala se Bella. V hlase jí zaznívala špatně skrývaná zvědavost. V těchto dobách nikdo nikam nejezdil. Všichni se buď snažili hodně dobře ukrýt, anebo prchali. Většinou za lepším úkrytem. Nikdo se nesnažil moc ukazovat. Cestovat bylo nebezpečné. Jako skupina jste byli nepřehlédnutelní, jako jednotlivec nápadný. Ale tady v pustině nebylo pro koho být či nebýt nápadným. Bylo tu mrtvo. A kdo neměl zásoby a auto, aby se odsud dostal, neměl šanci tady přežít.

Ve městech to bylo jiné. Nebo spíš v ruinách, co bývaly městy. Válka tam byla cítit. Ale v pustině byla cítit jen všemocná, suchá a všepožírající smrt.

„Kam jedete?“ zopakovala Bella pevným hlasem svou otázku.

„Na jih,“ odpověděl Jasper.

„Na jih,“ zopakoval Bella ironicky. „Fajn.“

„Hledáme město,“ promluvil Edward.

„Co to sakra-?“ ohlédnul se Emmett. „Proč jí to říkáš?!“

„Má právo to vědět. Jede s námi.“

„No to teda nejedu!“ vyprskla Bella.

Všichni se po ní podívali, většinou s mírným úšklebkem či úsměvem.

„Nejedu!“ trvala na svém Bella. „Nepojedu do žádného pos*aného města! To je sebevražda!“

„Dneska je sebevraždou prostě existovat,“ odtušila Rose.

„Zvlášť pro takový ptáče – drzý – jako seš ty,“ řekl Emmett, aniž by spustil oči z cesty před sebou. „Docela by mě zajímalo, jak se ti podařilo přežít?“

„Jak to myslíš?“

„Jak to, že tě nikdo nesejmul dřív než my? Jak to, že jsi neumřela hlady? Jakto že,“ Jasper se odmlčel.

„Jak to, že jsem nechcípla jak pes v pracovních táborech?“ vyprskla Bella. „Protože jsem v žádném nikdy nebyla. Nikdy mě nechytili.“ Znělo to skoro pyšně.

„Samotnou holku potulující se pustinou? Tos měla tak neuvěřitelné štěstí, že jsi v životě nepotkala hlídku? Nebo jsi žila zakopaná v písku?“

„Nebyla jsem sama. Bylo nás víc. Měla jsem komunitu,“ řekla tiše Bella.

„Předpokládám, že…“ Jasper se na ni podíval. Bella zavrtěla hlavou.

„Je to asi měsíc, co nás dostali. Přišli na náš bunkr náhodou, byla to smůla. Bombardovali zbytky vesnice několik kilometrů od nás. Nám vybouchl plynový vařič a to je přilákalo. Dostali je do jednoho. Už tenkrát nás nebylo moc, ale byli jsme schopní se bránit, přežívat. A oni, co s nimi provedli, bylo to… ku*revsky nechutný.“

„Válka je nechutná,“ odtušil Jasper. „Upíři?“

„Jo. Bylo jich asi pět, možná víc. Vysáli je a roztrhali jak zvířata. I malý děti, prostě… všechny.“ Bella musela zavřít oči, aby neviděli, že se jí do nich nahrnuly slzy.

Chvíli všichni mlčeli. Pak se Emmett zeptal: „A jak jsi to přežila?“

„Nebyla jsem tam. Já… Často jsem chodila ven, jen tak, na vlastní pěst. Lovila jsem ještěrky,“ zdůraznila, neboť si dobře pamatovala na Rosin vtip o ještěrkách a její zbrani. „To poslední, co se v pustině hýbe a žije. Všichni mi vždycky nadávali, ať to nedělám, že je nebezpečné takhle lovit o samotě. Říkali, že mě to jednou bude stát život. A ono mi ho to zachránilo.“

„A pak?“

„A pak jsem se potulovala pustinou, snažila si sehnat něco k jídlu a přežít.“

„Nikoho jsi nepotkala?“

Bella si odfrkla. „Potkala jsem jich desítky. Lidí i upírů. Když jsou na pokraji své existence, neliší se od sebe. Všichni se chovají jak zvířata. Musíš je zabít, nebo zabijí oni tebe.“

„Chtěla jsi nás zabít, když jsi nás přepadla?“ zeptal se Jasper.

„Já nevím,“ Bella se ošila. „Nepřemýšlela jsem o tom. Vypadali jste bohatě, věděla jsem, že budete mít vodu. Možná i nějaký jídlo. A hlavně jste vypadali jako lidé.“

Všichni chvíli mlčeli. Pak se Jasper natáhl dozadu a něco vytáhl z věcí naházených v kufru. Plechovku sušeného masa.

„Na,“ strčil ji Belle do rukou. „Najez se.“

„Cože?“ nechápala. „Dáváte mi jídlo?“

„Až sem dopředu je slyšet, jak ti kručí v břiše,“ zasmál se Emmett.

Bella dlouho neotálela, ačkoliv plechovka nebyla nejnovější, jídlo v ní bylo stále poživatelné. Zázrak.

Po několika málo minutách jízdy je Emmett upozornil na několik kamenů navršených na sobě. Vypadalo to, že kdysi dávno tu stála zeď a ještě dlouho předtím možná celé stavení.

„Začíná se stmívat, utáboříme se,“ rozhodl Jasper.

Bylo vidět, že jsou sehraní. Jasper s Edwardem zabezpečovali okolí a po chvíli tichého dohadování dokonce svolili k rozdělání ohně. Nedaleko dokonce našli kupičku větví, některé byly napůl ohořelé, možná, že se někdo taktéž snažil ohřát u ohně.

Jak slunce zacházelo za obzor, jediným teplem se stávala země nahřátá přes den. V poledním žáru žhnul písek nesnesitelnou teplotou, nyní ale jeho teplo velmi rychle unikalo. Vzduch už byl několik sekund poté, co rudý kotouč zmizel za obzorem, chladný natolik, že se všem začala tvořit u úst pára.

Na druhou stranu, utěšujícím faktem bylo, že o moc víc se již neochladí. Noci tu byly téměř mrazivé, ve dne se žár slunce málem nedal vydržet. Planeta již několik desetiletí ztrácela svou ochrannou atmosféru, díky které byla schopna udržovat svou teplotu. Ihned po západu Slunce se polovina planety, ta, která byla zrovna ve stínu, prudce ochladila na noční teplotu.

Sedli si kolem ohně, vytáhli nějaké staré a prožrané deky v různých stádiích rozpadu. Bella byla jen v tílku, umolousaném a špinavém, vypadalo to, že nejvíc ji zahřívají její polovysoké boty a silný pásek, na kterém měla – předtím než ji Jasper odzbrojil poté, co se potkali – kromě dvou nožů, menšího revolveru a nábojnic i čutoru s vodou.

„Na,“ hodil po ní Emmett jednu z dek.

Jasper si na zemi před sebou rozložil polovinu jejich zbraní, včetně té Belliny, a začal je čistit.

„Ty mi čistíš zbraň?“

„Ne. Čistím naše zbraně.“

Bylo vidět, jak se Bella přemáhala, aby mu neřekla něco od plic, Jasper ji přitom soustředěně pozoroval, ale nakonec to přešla mlčením.

Seděli mlčky. Především proto, že velice slabě a z hodně velké dálky k nim doléhaly dozvuky výbuchů. Čekali, jestli se zvuk nebude přibližovat. Nepřibližoval a po několika dlouhých minutách utichl docela. A pak už bylo jen ticho. Mrtvé ticho rušené pouze hvizdem větru po pustině.

„Víš, jak ses ptala, kam jedeme?“ nakousla Rose téma z auta. Bella k ní zvedla hlavu. „A tvrdila jsi, že jet do města je čistá sebevražda?“

„Na tom si trvám,“ přikývla Bella.

Rose se odmlčela. „Slyšela jsi někdy o Starém kontinentu?“

„Samé báchorky.“

„Nejsou to báchorky,“ ozval se Emmett. „Kdysi dávno, ale jako fakt dávno, bylo na Zemi víc kontinentů. Jako předposlední byla zničena Evropa. Stejně jako všechny ostatní před ní skončila neobyvatelná, naprosto zdevastovaná. Proti tomu je to, v čem žijeme my, pohádkou. A my se na ni chceme dostat.“

„Proč proboha? Říkal jsi-“

„Že je neobyvatelná, že na ní žádný živý tvor nemůže přežít? To není tak docela pravda. Jsou tam. Poslední našeho druhu. Možná i toho tvého, kdo ví. Žijí pod zemí, v bývalých katakombách, ve starých městech, nad kterými se stavěla města novější – která pak byla otrávena a srovnána se zemí. Ale hluboko pod nimi se drží život. A právě proto, že si obě bojující strany myslí, že Starý kontinent je už úplně zničený a jediným bojištěm je náš kontinent, tak právě proto je to paradoxně nejbezpečnější místo na Zemi.“

„Nejsou tam hlídky,“ odtušila Bella.

„Nikoho už Starý kontinent nezajímá. Vždyť tam podle nich je nemožné přežít. Neplývají svoje síly na hlídání ničeho.“

„A jak se tam chcete dostat?“

„Po moři.“

„Jste blázni.“

„Mysli,“ Emmett si poposedl blíž. „Cesty nad i pod oceánem jsou hlídané. Ale lodí, po moři, by se tam žádný pošetilec neodvážil. Proto je tahle cesta jako jediná volná.“

„Řekl jsi to překvapivě správně – žádný pošetilec by se k tomu neodvážil! To je fakt praštěný. Vy jste praštěný!“

„Máme své zdroje,“ promluvil Jasper. Přestal brousit nůž velký jak mužské předloktí. „Známe lidi, co ty plavby podnikají. A co jsou schopni nás tam dostat. Ale my se nejdřív musíme dostat k nim. A k tomu potřebujeme tebe.“

„Co prosím?“ zírala na něj Bella.

„Nemyslíš si snad, že jsme tě nechali žít z nějaké laskavosti, že ne zlatíčko?“ pousmála se Rose.

„Takže-“

„Ta tvoje hloupost s přepadením se nám velice hodila. Jen člověk se totiž dostane do kontaktu s podzemní komunitou ve městě, kam jedeme. Jen člověk nás dokáže dovést k přístavu.“

„Chcete mě využít!“

„Chceme tvoji pomoc,“ opravil ji Jasper.

„To je kravina,“ zasyčela Bella.

„Ne, je to otázka názvosloví.“

„Co bych z toho měla mít?“

„Svůj život.“

„Mně naopak přijde, že ho dávám v sázku.“

„To dáváš každým svým nádechem tady. Tohle není žádná změna.“

Bella zakroutila hlavou. Pak se zvedla na nohy a s rukama překříženýma na hrudi odešla od ohně.

Seděla opřená o auto z druhé strany, než rozdělali oheň, když se ze tmy vyloupla vysoká postava. Se zakloněnou hlavou sledovala hvězdy, a když si siluety všimla, svaly se jí napnuly připravené k boji.

„To jsem já,“ promluvil Edward a posadil se vedle ní.

Bella jen přikývla a znovu zaklonila hlavu. Edward ji napodobil.

„Je to neskutečné, že?“ řekl tiše.

„Hvězdy?“

„To taky. Kupa světů a přitom jen záplava malých teček.“

„Myslíš, že je tam někde svět, kde by nám bylo líp?“

„Těžko říct. Většina z nich je naprosto nevhodných pro život.“

„Já tomu věřím. Že tam někde, někde daleko, bychom mohli žít v klidu, v demokracii, v míru.“

„To jsou všechno relativní pojmy,“ podotkl Edward.

„Všechno je relativní, že?“ Bella se na něj prudce otočila a zahleděla se do tmavých míst, kde se skrývaly jeho oči.

„Pamatuješ si mě?“

„Pamatuješ si ty mě?“

„Ano.“

„Tak vidíš.“

Mlčeli.

„Lhala jsi.“

„A kdy jsem nelhala?“

„Lhala jsi, když jsi říkala, že jsi nikdy nebyla v pracovním táboře.“

Neodpověděla.

I Edward se odmlčel.

„A proč bych to sakra měla někomu říkat?“ rozkřikla se na něj. „A zrovna partě upírů, co-“

„Co se tě rozhodli nezabít v první vteřině, co tě uviděli? Co ses je pokusila přepadnout? Proboha, Bello, co tě to napadlo?!“

„Vypadali jste jako lidé! Jak jsem měla poznat, že…“

„Že nejsme? Já nevím, co třeba intuice?! Opatrnost! Pud sebezáchovy!“

Bella trhla rameny. „Tak bych byla mrtvá, no a co. Stejně mě to čeká. Den sem, den tam…“

Edward ji popadl za ramena a natočil k sobě. Ruce se mu třásly. „Tenkrát… tenkrát jsi mi slíbila! Slíbila jsi, že to přežiješ! Že budeš zatraceně opatrná, že budeš spoléhat na svoji zatracenou intuici. Pamatuješ?! Slíbilas mi to!“

„Pusť mě,“ zašeptala. Pustil ji. Třela si ramena, do kterých ji zaryl prsty.

„Panebože,“ pokračoval Edward potichu. „Nikdy by mě nenapadlo, že tě znovu potkám.“

„Náhoda je blbec, co?“ ušklíbla se Bella.

„Mlč. Vůbec nevíš, co čem mluvíš. Já jen... “

„Jen co?“

„Nenapadlo mě, že budeme oba živí.“

Neměla na to co říct.

„A jak ses… Jak ses odtamtud dostal?“

Uchechtl se. „Těžko. Asi jako ty.“

„Utekl jsi?“

„Jo.“

Přikývla. Po chvíli se pousmála. „Je těžší utíkat jako vězeň nebo jako dozorce?“

Zakroutil hlavou. „Pokaždé je to těžké.“

„Já měla tebe… Pomohl někdo tobě?“

„Myslíš jako třeba na oplátku některý z vězňů? Já jako dozorce pomohl tobě, tak že by teď zas někdo pomohl utéct upírovi?“ zasmál se. Nebyl to pěkný smích.

„Co-“ Hlas se jí zadrhnul. „Co-“ Chtěla se na to zeptat. Tak moc to chtěla vědět! Ale hlas ji zrazoval.

Edward se na ni podíval. Pochopil, na co se ptá.

„Nikdo to nepřežil. Po tvém útěku se zvedla vlna odporu. Rebelie. Všechny je pozabíjeli. Celý tábor vyhladili. Je mi to líto.“

Nejdřív se jí na tvář vykutálela jedna slza. Pak druhá. A pak už to nešlo zastavit. Rozvzlykala se a zabořila obličej do dlaní. Edward se posunul blíž a trochu váhavě ji objal, zatímco se její tělo otřásalo vzlyky.

Potom zvedla hlavu a podívala se na něj. „Ani Jake?“ zeptala se téměř neslyšně.

Zavrtěl hlavou. „Je mi to líto,“ opakoval.

„Můj bratříček,“ zašeptala a pod novým přívalem slz se Edwardovi vrhla do náruče. Měla od slz mokrý celý obličej, ale to mu nevadilo. Ztuhl, když pod svými pažemi ucítil její štíhlé tělo. Její kůže hřála, a když ji objímal, cítil, jak se jí pod ní rýsují žebra. Bylo to tak dávno, tak zoufale dávno…

Dotkl se svými rty těch jejích, mokrých od slz. Políbil ji. Nejdřív lehce, čekal na svolení.

Otevřela oči.

„Chybělas mi. Neumíš si představit jak. Každý večer jsem doufal, že žiješ,“ zašeptal. „Že tam někde venku, v pustině, jsi a dýcháš.“

Místo odpovědi mu obtočila ruce kolem krku a hltavě ho začala líbat. Přitáhl si ji pevně k sobě, jednu ruku zapletl do hebkých a zacuchaných vlasů. Cítil zrníčka písku, které nebyla schopna z vlasů vymýt. Cítil její teplo a vůni. Cítil hrubost jejích rtů vysušených slunečním žárem a nedostatkem vody. Cítil pružnost jejího těla. Cítil tlukot jejího srdce. Tlouklo rychle, silně a pevně. 

Stáli tam, několik centimetrů od sebe, zadýchaní. Dívali se na sebe.

„Co teď?“ zašeptala.

Pokrčil rameny.

„Jedete na Starý Kontinent.“

„Ano, to jedeme.“

„Potřebujete člověka.“

„Potřebujeme člověka.“

„Pojedu s vámi.“

Odmlčel se. „Proč?“

„Protože chci. Pustina mi stejně nemůže nabídnout nic jiného než smrt. A pokusit se utéct partě upírů? Naivní.“

„Stejně naivní, jak se je pokusit přepadnout?“ podotkl Edward.

Zasmála se. „Jo, stejně naivní.“

Mlčeli a dívali se na sebe.

„Budu rád, když s námi pojedeš.“

„Já budu ráda s tebou,“ zašeptala a naklonila se, aby ho lehce políbila. Pak se zamyslela. „Ale pod jednou podmínkou.“

„Poslouchám?“

„Jasper mi vrátí moje zbraně!“

Zasmál se. „Zařídím to.“ Pak si ji přivinul blíž. „Pojď ke mně.“ A znovu ji začal líbat.

Na druhé straně auta, o několik metrů dál v pustině, seděli kolem ohně tři upíří uprchlíci, tři vyhnanci. Stovky kilometrů kolem nich byla jen nevlídná země zasypaná pískem a prachem. A nad nimi se černal nekonečný vesmír, stejně vzdálený a lákavý jako představa míru.

Jestli jste to dočetli až sem, máte můj nekonečný obdiv. Díky :)

Autor: SannyBWhite, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Pasažér: