Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pár osudných škrábanců - část 2 - Konec

09.04.2011 (15:15) • Baruu • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1300×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Ztěžka se posadila na židli a v hlavě si snažila udělat pořádek. Alice se ozvala. Její milovaná kamarádka jí zavolala, bála se o ni, všichni se o ni báli. Nemohla tomu uvěřit. Zrychleně dýchala, otírala si spocené ruce o peřinu, nervózně poklepávala nohou. Byl to jen sen? Jen přelud její fantazie, který se v momentě rozplyne a jí zbyde jen prázdný pokoj a pár škrábanců? Jacob, blesklo ji hlavou. Jedna myšlenka překrývala druhou a v Bellině hlavě se odehrával zmatek. Alice na telefonu, útěk jejího milovaného vlka a znecitlivělé tříslo. Netušila, na co se soustředit dřív.

„Jasně, že jsem to já. Kdo jinej? Sakra, Bello. Co to tam vyvádíš? Málem si mi přivodila infrakt a... a zbláznila bych se z toho, už po druhý. Tak mluv přece,“ crvlikalo ze sluchátka trochu vážnějším hlasem, než obvykle.

Bella vstala ze židle a vykročila k posteli, která byla ještě před chvílí krásně rozehřátá. Tiše si do ni vlezla a nechávala si čas. Musela se uklidnit.

„Jak... jak?“ koktala do telefonu.

„Celou dobu sleduji tvá rozhodnutí. To, že ses rozhodla milovat se s Jacobem, to jsem překousla a hlavně, nechala jsem si to pro sebe. Ale to, že mu řekneš „Edwarde“, to by mě opravdu nenapadlo,“ rozpovídala se, až Bella opět přestala vnímat vše okolo.

Zaslechla to jméno, opět. Dnes ho sama vypustila z úst. Lituje toho? Semknula víčka, na moment od sebe odtrhla telefon a nechala slzám volnost. Vždyť zkazila štěstí, které měla. A mohl za to jedině on...

„Vnímej mě,“ ozývalo se stále dokola. Několikrát zaslechla své jméno. Alice byla více, než netrpělivá.

„Nikdo o tom neví,“ uslyšela, otřela si uslzené oči a přiložla si sluchátko k uchu.

„Nikomu jsi to neřekla?“ zavzlykala.

„Nevím, zda bych tím něco změnila,“ přiznala Alice a nechala Belle prostor k tomu, aby na to něco řekla. I když se bála každé otázky, kterou vysloví. A nejvíce se bála reakcí na odpovědi, které by jí sdělila.

„Není s vámi,“ s povzdechem odpověděla a zachumlala se více do peřin.

„Přesně tak. Nedává o sobě vědět, ale je v pořádku,“ ujistila ji Alice.

Přemlouvala své pocity, aby jí daly pokoj, ale byly silnější, než ona. Měla chuť křičet, vřískat, mlátit do věcí okolo, ale proč by to dělala? Mohla si za to sama.

„Tak to jsem ráda,“ vydala ze sebe a snažila se skrýt adrenalin ve svém hlase.

„Vím, jak ti je, ale řekni mi prosím, máme se za tebou vrátit? Potřebuješ ochranu?“ Bella se málem zakuckala. Jak se na tohle může ptát? Ale...

„Ne, Alice. Tím, co se mezi mnou a Jacobem stalo, jsem si dokázala pouze jedinou a neodvratnou věc, která mě bude pronásledovat nejspíš celý život. Ale chápu to, on mě přece opustil,“ zasmála se ironicky.

„Děkuji, že jsi zavolala a že vím, že jste v pořádku, ale Jake by mi nikdy neublížil i přesto, že já ublížila jemu. Pozdravuj všechny,“ dokončila svůj proslov a jemným stisknutím červeného tlačítka ukončila hovor.

Položila telefon na noční stolek a vstala z postele. Na Alice pomalu zapomínala díky ráně, která se jí rýsovala na pravém třísle. Teprve teď pocítila bolest svého počínání.

To jméno znělo tak skvěle, říkala si, ale ta rána pálí jako sto čertů.

V kuchyni vyhrabala obvaz a peroxid. Ať si to chce, či nechce přiznat, Jacob Black byl zvíře a jeho zaryté drápy do její kůže ji opravdu nijak neprospívaly. Nastavila nohu na světlo a začala ji jemně otírat vatičkou.

Ochutnala nepopsatelnou bolest vlastní chybou.

Párkrát sykla, dokonce jí zaslzeli oči, ale nedalo se nic dělat. Ta špína musela ven.

Po čtvrt hodině byla hotová a odebrala se zpátky do postele a kupodivu usnula rychle.

Ráno se pár věcí obrátilo proti Belle. Jen co vstala a chystala se jít osprchovat zjistila, že neteče teplá voda. Musela si vystačit z vlažnou, až studenou vodou, která nebyla zrovna tou nejvhodnější. Jak zjistila, Charlie už byl dávno v práci a svou návštěvu doma prokázal malým kusem papíru na lednici.

„Bello, prosím nezapomeň zajít do obchodu. Díky, táta. P.S.: Jsem rád, že dům stojí na svém obvyklém místě. :)“

Bella si odfrkla nad jeho vtípkem, který nebyl vůbec vydařený. Nejspíš se tomu smál jen její otec. Jakmile si vzpomněla na včerejší noc, zatěmnilo se jí před očima a přestala vnímat okolí.

Nic horšího se nemohlo stát, opakovala si pořád dokola až do té doby, než nasedla do auta a rozjela se ke škole.

Ani jedo ohlédnutí, ani jeden pozdrav, ani jedno mávnutí, prostě nic. S taškou na zádech se rozeběhla do třídy a ignorovala všechny spolužáky.

„Ahoj,“ usmívala se Angela v lavici směrem k Belle. Vždy, když se objevila ve škole, její nálada se výrazně změnila k lepšímu.

„Hm,“ zamručela Bella a nevěnovala ji pozornost.

„Stalo se něco?“ zajímala se její nejlepší kamarádka. Bella se neměla k tomu, aby cokoliv vysvětlovala, ale komu jinému by to řekla? Ani Alici se nemohla vyzpovídat. Nikdy.

Otočila se k Angele a zuby nehty se snažila se nerozplakat.

„Včera jsem byla u nás s Jacobem a něco se mezi námi stalo,“ mluvila a sledovala Angelu, jak napíná uši a hltá každé slovíčko. Její výraz se změnil hned po tom, co se pochlubila s tím, jak Jacoba oslovila v momentě, který měl být pro oba specifický.

„Cože?“ nevěřila tomu Angela a nechápavě se dívala do Belliných očí.

„Slyšela jsi dobře. Už mezi mnou a Jakem nic není, zkazila jsem to,“ odpověděla a otočila se k tabuli. Za pár minut má začít hodina, nejvyšší čas se na ni připravit.

„Aha,“ zafuněla Angela a napodobila Bellu.

„A Ed.... teda, jeho miluješ?“ ptala se zvědavě.

Bella se na ni otočila. Ale v tu chvíli zapomněla mluvit. Všechny písmenka ji zaskočila v krku a nechtěla se vydrat na povrh. Nešlo to. Unaveně si povzdechla. Angela ji dál netrápila a raději se zaměřila na jinou věc.

„Takže... asi to ještě nevíš,“ zašeptala.

Naneštěstí ji Bella dobře slyšela.

„Co nevím?“

„Ale nic, toho si nevšímej.“ Celou hodinu už spolu nepromluvily. Bella prožívala peklo. Nedokázala se soustředit na jedinou vykládanou látku. Nebyla schopná napsat test. Nemohla si na nic vzpomenout a to se učila skoro dvě hodiny.

V hodinách se tvářila nejistě a snažila se vypadat neviditelně. Věděla, že jestli se jí učitel na něco zeptá, bude celé třídě pro smích. Školu doslova vypouštěla a v myšlenkách vyhledávala jen jedno jediné.

Hodina s hodinou se neskutečně vlekla. Pětačtyřicet minut se jí zdálo jako hodina a půl. Po konci páté hodiny vylezla se třídy, proplula mezi lidmi na chodbě a chtěla odejít ke schodům na další vyučování, ale něco ji zastavilo.

Jemná, aromatická a tak specifická vůně ji bodla do nosu. To přece... Ne, to není možné.

Opřela se o zeď a sledovala spolužáky. Jedna skupina šla ze schodů, druhá do schodů, několik jednotlivců zmizelo ven a jiný zase přišli. Byla tak zmatená, až se i v těch obličejích začala ztrácet, ale nemohla nepostřehnout pár bronzových pramínků v davu.

„Ne, ne, ne, ne,“ opakovala si a sesunula se podél zdi.

„Už šílím.“

Schovala obličej do dlaní a zůstala tak. Z jejího stavu ji nevytrhlo ani pronikavé zvonění na hodinu.

Z ničeho nic uslyšela pár kroků. Odhodlala se a zvedla hlavu.

„To nejsi ty,“ promluvila a nespustila oči z osoby, která za ní došla.

„Musíme si promluvit,“ mluvil tiše, ale přesto zřetelně. Postavila se a nespustila z něho pohled.

„Nechci mluvit.“

„Bello, já se vrátil odprosit.“ Zoufalství v jeho očích ji probodávalo. Jako kdyby viděla skrz něj. Jako kdyby cítila to, co on. Opět sen, tak živý, tak voňavý a tak nepředstavitelný.

„Nechci bez tebe žít. Nejde to. Nechápu, jak jsem to mohl vydržet,“ mluvil dál a sledoval ji. Všímal si každého detailu, kterým dávala najevo své emoce.

Neusmívala se, ale ani se nemračila. Vypadala bledě, nevyspale, unaveně. Vypadala, jako by si nemohla připustit, zda je to skutečnost. Přesně tak si připadala.

„Alice,“ zamumlala na jeho adresu. Chtěla mu tím dát najevo důvod, proč se vrátil. Nevěřila tomu, že se vrátil jen tak, protože si něco uvědomil. To by se přece vrátil dřív a nestalo by se to, co se stalo...

Sklopil oči k zemi, jednou rukou se opřel o zeď a přemlouval se. Musel ji získat zpět. Svou lásku, svou Bellu, které ublížil.

„Lhala ti,“ přiznal.

„Lhala? V čem?“

„Byl jsem tam. Ještě včera. Nemusela mi nic říkat, viděl jsem to v jejích myšlenkách. A mrzí mě, co se stalo. Chci, abys věděla, že jsem se několik měsíců přemlouval, abych se vrátil. Ale po tom, co se stalo, jsem neváhal. Chci tu být jen pro tebe. A chci, abys věděla, že už ti neublížím, už nikdy,“ pohladil ji po tváři.

„Protože tě miluji,“ dodal a odtáhl svou chladnou ruku.

Lehce se usmála. Hřálo ji u srdce, že se její zbloudilá láska znovu naplňuje. Že bude po jejím boku stát ten, který tam měl stát už před rokem. Milovala jej, ale neměla sílu to říct nahlas. Chtěla, moc chtěla, ale jejich odloučení bylo dlouhé. Za tu dobu zažila tolika věcí. A Jacob...

„Trpěla jsem,“ řekla rozklepaným hlasem.

„Já vím,“ přitáhl si ji k tělu a objal ji.

„Už nikdy, nikdy nebudeš trpět. Přísahám,“ šeptal ji do vlasů. Obmotala mu ruce kolem krku a nechala se unášet jeho přítomností.

„A to psisko si ještě podám!“