Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Paměť je mizivá

09.10.2009 (11:30) • Natali09 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1885×

Paměť je mizivá

Bella:

Stojím na rozkvetlé louce prosvícenou paprsky světla. Slzy mi stékají po mé tváři směrem k zemi a neúprosně se vytváří další. Nemohla jsem přestat prolévat slzy, nešlo mi do hlavy proč. Neznala jsem tuto úchvatně rozkvetlou louku, ale měla jsem u srdce zvláštní pocit, který mi naznačoval, že jsem zde prožila nádherné chvíle s někým mi velmi blízkým, ale nemohla jsem si na něj vzpomenout. V mých představách, byl nezřetelný, byl jen stín, jen mlha mé představy. Znenadání, mě popadlo něco mrazivého, otočila jsem se a…

Otevřela jsem oči. Velmi ostré bílé světlo mě uhodilo do mých očí. Měla jsem pocit, že oslepnu. Byla jsem v šoku. Ležela jsem v nemocnici připojená k přístrojům. Nevěděla jsem, kde to jsem, ani kdo jsem, snažila jsem si vzpomenout na své jméno, ale bolest v očích byla příšerná. Mnula jsem si je, aby přestaly tak bolet a mezitím, jsem slyšela za dveřmi dva krásné přímo andělské, ale taky povědomé hlasy jak se mezi sebou hádají: „Edwarde, vždyť ona ani neví, jak se jmenuje!“ řekl jeden hlas a druhý dva krát krásnější mu odpověděl: „To není možné!“ v tom hlase jsem zaslechla smutnost, lítost a také zklamanost. Přemýšlela jsem, odkud ty hlasy znám, byly mi tak povědomé. „Tak slečno Swanová,…“ Pohlédla jsem vzhůru a uviděla opravdu nádhernou tvář, jenomže to co řekl, mi nedalo se ozvat. „Promiňte kdo?“ jeho oči se rozesmutněly, byli tak nádherně zlatavě hnědé. Připadala jsem si, jako zhypnotizovaná jeho očima. „Takové je vaše jméno slečno.“ Probudil mě z hypnózy svým melodickým hlasem. „Aha.“ Navíc jsem se nezmohla. „Carlisle!“

Můj pohled se obrátil a zkoumal dalšího člověka v této místnosti. Byl ještě krásnější než ten před ním. Jeho oči byly podobné, také jsem si všimla něčeho, čemu jsem až doposud nevěnovala pozornost. Oba měli, velmi bílou pokožku už napohled jsem cítila dotek jejich až velmi chladné pokožky. Ten nádherný kluk pokračoval. „Je možné, že by se jí paměť vrátila?“ Jeho hlas byl melodický, příjemný přemýšlela jsem, kde jsem ten hlas už slyšela. „To nevím, Edwarde.“ Ten anděl měl i jméno? Připadala jsem si jako v ráji. Až do té chvíle, kdy jsem si uvědomila, že pořád a stále nic nevím. Bylo mi zvláštně. „Vaše jméno je Isabella Swanová, jste dcera náčelníka policie Charlieho Swana.“ Takže mé jméno bylo Isabella. „Bella vyzní lépe.“ Usoudila jsem. Jakmile jsem to dořekla, ten který se jmenoval Edward, ke mně přišel a řekl. „Bello vzpomínáš si na mě?“ Jenom jsem zakroutila hlavou a hleděla mu do očí. Najednou v očích, kde byly plamínky naděje, byl už jenom smutek a prázdnota. Pochopila jsem, že to byl pro mě někdo důležitý, jen jsem nevěděla, kdo.

„Edwarde, je v hluboké amnesii. Myslím, že když si nepamatuje své jméno, nebude si pamatovat ani tebe.“ Řekl smutně. Měla jsem potřebu se omluvit za bolest, kterou jsem způsobila. „Omlouvám se, ale vůbec vás neznám, jenom mi někoho připomínáte.“ Edward se na mě jenom mile usmál a řekl: „Nemusíš se omlouvat, není za co.“ Skončil větu a hned za ním promluvil doktor: „Promiňte, ještě jsem se nestihl představit. Jsem Carlisle Cullen. A tohle je můj syn Edward Cullen.“ Řekl. „Já se zřejmě nemusím představovat, když i vy mě znáte lépe.“ Řekla jsem a oba dva se příjemně usmály.

Věděla jsem, že můj otec je Charlie a matka Renée. To bylo, ale vše. Nic víc. Možná ještě to, že se mí rodiče rozvedli a žijí odděleně. Byla jsem šťastná, aspoň jeden záchytný bot. „Takže Bello, Edward vám vše vysvětlí. Aspoň se pokusí.“ Edward jen přikývl. A opatrně si sednul na kraj nemocničního lůžka. Doktor odešel a Edward začal mluvit. Povídal, povídal, každé slovo jsem se snažila zapamatovat. Ani nevím, jak dlouho mluvil, ale s ním jsem to ani nepotřebovala vědět, bylo mi dobře a byla jsem ráda, že si spolu rozumíme.

Carlisle:

Vyšel jsem z pokoje a šel do svojí kanceláře. Posadil se na židli a přemýšlel. Bylo mi líto Edwarda a také Belly. Věděl jsem, že bude trvat nějakou dobu, než se jí paměť vrátí. Nevím, jak dlouho jsem seděl a uvažoval. Uslyšel jsem Edwarda, jak otevírá dveře. „Bella usnula.“ Řekl. „Dobře.“ Chystal se odejít, ale já ho zastavil. „Edwarde. Řekneš jí i o nás?“ zeptal jsem se. Edward se mučednicky podíval a odpověděl: „Přemýšlel jsem o tom a usoudil, že by bylo dobré, kdybychom jí nic neřekli.“ Přikývl jsem a dodal: „Jestli budeš chtít, můžeme odjet. Jsem si jist, že ostatní to pochopí."

V Edwardových očích, jsem uviděl smutek, ale zároveň i naději. „Ano, bylo by to pro ni, to nejlepší.“ Takže nás čeká rodinná diskuze, kde se budeme stěhovat. Edward přikývl a odešel. Věděl jsem, že Rosalie bude naštvaná, ale bude to muset pochopit.

Sbalil jsem si své věci z kanceláře a podal výpověď. Jakmile jsem dojel domů, viděl jsem, že všichni jsou již sbaleni ve svých autech. Esmé nasedla ke mně do auta na místo spolujezdce a jen řekla: „Doufám, že se brzy vrátíme. Mám to tady velmi ráda.“ Políbila mě a já jí polibek opětoval. „To já taky.“ Hodil jsem na ní milostný pohled a ona mi ho oplatila. „Takže, kam to vlastně jedeme bydlet?“ Esmé se na mne usmála a řekla: „Na Aljašku, je to tam krásné.“ Myslel, jsem si to samé, a jelikož, jsem věděl, že ona ví, co si myslím, lépe řečeno byla můj druhý Edward, jsem se na ní jenom usmál.

Cesta na Aljašku nebyla dlouhá a dům byl nádherný. Ale uvnitř mi bylo líto, že Edward a Bella jsou rozděleni, protože vím, co k sobě cítí. Nesnažil jsem se na to moc myslet, protože by to Edwardovi bylo líto a myslel by na Bellu ještě víc. Viděl jsem jeho utrápené oči, ale snažil se je skrýt před Esmé. Musím uznat, že moc úspěšný nebyl, ale pro Esmé to zahrál celkem dobře. Alice byla také velmi smutná, ale nic nedala znát. Nechci ani vědět, jak se cítí Jasper, když ví, jak se všichni cítí. Přemýšlel jsem také, kdy Bella vlastně ztratila paměť. Řekl bych, že to bylo v té době, co jí James uhodil a ona se bouchla o sklo, na které dorazila velmi tvrdým pádem. Ale to jsou jenom domněnky. Nežádal jsem zde o místo doktora, věděl jsem, že velmi brzo přijde čas, kdy se přestěhujeme zpátky do Forks.

Bella

Probudila jsem se. Byla jsem ráda, že mi Edward o mě něco řekl, ale zdá se mi, že něco důležitého vynechal. Chtěla jsem, aby znovu přišel. Aby znovu něco řekl, svým melodickým a krásným hlasem. Ani nevím proč, jsem ho takhle obdivovala a připadalo mi, že ho znám už delší dobu, jenomže nevím odkud. Najednou jsem začala uvažovat nad něčím, na co jsem neměla čas. Jak jsem vlastně přišla o paměť? Doufám, že mi to Edward řekne. Otevřely se dveře a já s nadějí v duchu jsem doufala, že je to on. Vešel tam naprosto jiný doktor, kdybych srovnala Carlisle s tímto doktorem je Carlisle přímo anděl a v tom případě Edward bůh. Zabolelo mě u srdce, že ani jednoho nevidím a místo nich přišel někdo takový. „Dobrý den slečno Swanová. Jsem váš nový doktor.“ Jenom jsem na něj hleděla a řekla: „Co se stalo s doktorem Cullenem?“ zeptala jsem se. „Doktor Cullen dal včera výpověď. S rodinou se chtěli přestěhovat, ale mám také dobrou zprávu, zítra již můžete domů.“

„Děkuji.“ Řekla jsem a na víc jsem se nezmohla. Bylo mi smutno a cítila jsem se velmi sama. Tu noc v nemocnici, jsem přetrpěla a na další den ráno si pro mě přijel táta. „Ahoj tati.“ Řekla jsem. „Ahoj Bell. Jsem tak rád, že se ti nic vážného nestalo. A jak se máš?“ řekl a já jen na něj nechápavě zírala a řekla: „Nic vážného? Tati, přišla jsem o paměť.“ On se na mě jenom podíval a řekl: „No, ano, ale paměť se ti už brzy vrátí. V což doufám.“ Aha. Takže budu vědět, koho mi tak moc připomíná Edward, dokonce budu vědět, co pro mě v životě znamenal. Cítila jsem v srdci úlevu. Přijela jsem a šla do svého pokoje. Pořád jsem myslela nad tím snem z nemocnice. Ta louka mi připadala povědomá, velmi povědomá. Byly tří denní prázdniny a najednou se probudilo k životu mé podvědomí. Nasedla jsem do nákladáčku, nastartovala a jela, ani nevím kam. Šla jsem do lesa, ani nevím proč. Mé podvědomí mě vedlo dál a já jsem doufala, že někde na konci téhle cesty dostanu odpověď.

Šla jsem dál a dál hlubokým lesem. Doufala jsem, že se neztratím a že nebudu muset bloudit po lese jako bludička. Čím blíž jsem byla, tomu neznámému místu tím víc mé podvědomí křičelo. Blížila jsem se ke stromům, které jakoby něco ohraničovaly. Moc se mi tam nechtělo, ale moje podvědomí se nevzdalo a křičelo, že tam musím jít, tak jsem vešla do stromů a udělala pár kroků a posléze viděla nádhernou louku, která byla ozařována slunečními parsky. Bylo to jako v mém snu, na který jsem nezapomněla a myslela celou dobu, co jsem odjela z nemocnice. Začala jsem plakat, vzlykat a stejně jako v tom snu, jsem nevěděla proč. Stála jsem tam a jen koukala před sebe a plakala. Nevím, jak dlouho to bylo, ale ze zadu mě najednou objaly dvě studené ruce.

Nelekla jsem se jich. Jakmile mě objaly, vzpomněla jsem si na vše. Na chvíle strávené s Edwardem a na jeho rodinu s velkým tajemstvím. Cítila jsem se krásně, když mi všechny ty úchvatné chvíle proběhly, dá se říct přímo před očima. „Miluju tě, Bell.“ Řekl mi tiše a melodicky ze zadu. Věděl, že jsem si na všechno vzpomněla. A přišel sem za mnou. „Já tebe taky.“ Otočila jsem se a začala ho líbat. Stýskalo se mi po jeho rtech, tedy aspoň mému podvědomí. Cítila jsem se jako v ráji a byla ráda, že mám vedle svého anděla. Anděla, na kterého, jsem si pár dnů nepamatovala a byl mi jen povědomý. Slzy štěstí mi tekly po tváři a on mi je utíral svou chladnou rukou. Přitáhla jsem se k němu ještě blíž a líbala ho ještě vášnivěji. Chtěla jsem s ním prožít věčnost a doufala, že také prožiju. Stáli jsme uprostřed rozkvetlé louky a objímaly se. Hlavu jsem měla položenou na jeho hrudi a vdechovala jeho omamnou vůni, kterou jsem tolik milovala.

Autor: Natali09 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Paměť je mizivá: