Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Padlý anděl, krásná Jane

30.12.2010 (20:00) • Lucka002 • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 2056×

Za celý svůj dlouhý věk jsem zažil spoustu událostí a poznal spoustu osob. Některé jejich příběhy mi utkvěly v mysli, jiné odpluly spolu s dlouhými roky. Mé jméno je Elias a jsem důvěrníkem. Mé poslání je jednoduché – poslouchám lidské příběhy. Něčí příběh je zajímavý, jiný až tak moc ne, ale všechny jsou propojené jednou jedinou věcí. Emocemi.

Žiji v krásném městě jménem Volterra, avšak mé pobývání je zúžené na jediné místo. Tím místem je Volterrský hrad. Můj úděl zde je ještě poněkud složitější, neboť právě na tomto místě je největší společenství upírů na světě. Odtud se vydávají rozkazy a trestá se neposlušnost. Já nejsem vojákem, ale mé pobývání zde patří mezi ta nejdůležitější. Většina upírů zde vlastní nějaký dar, ten můj také není obyčejný. Mám dar poslouchání a zbavování bolesti. Každý nový člen armády Volturiových se po své přeměně dostaví ke mně. Zde se mi svěří se svým lidským životem a já ho zbavím všech emocí, které by ho mohli ovlivňovat.

Není to těžké, ale spousta z jejich emocí zůstává na mně. Poznal jsem velké množství lidí, ale většinu z nich trápil strach. Báli se toho, co se bude dít po jejich přeměně a jak budou dál pokračovat svým životem. Pro ně byla ztráta emocí vysvobozením, ale potkal jsem i pár těch, kteří si něco takového nezasloužili.

V mysli se mi vybavila vzpomínka na krásnou mladou dívku s vlasy barvy zlata. Vcházela do mé komnaty a na tváři jí hrál vlídný úsměv. Ucítil jsem její emoce, ale nepocítil jsem ani špetku strachu, naopak! Cítil jsem radost, veselí a spokojenost. Byly to věci, které mě velmi překvapily, ale ona mi je záhy vysvětlila.

Zaujatě jsem poslouchal její příběh a mé mrtvé srdce zakrvácelo, když jsem ji musel všech emocí zbavit. U ní jsem skutečně nechtěl, ale byla to má povinnost. Přišla ke mně vlídná, milá dívka a odcházela ledová socha s tváří anděla. Litoval jsem svého činu dlouhá léta, ale ona se zdála být spokojená. Měla bratra, avšak pro něj tento čin byl skutečným vykoupením. On trpěl za ztrátu, kterou se sestrou prodělali.

Poslechl jsem si dvě verze jejich životů a zjistil jsem, jak moc oba trpěli. U toho chlapce jsem nelitoval, ale z činu, který jsem provedl jeho sestře, jsem se nemohl vzpamatovat. Na nějaký čas jsem se uzavřel do sebe a modlil se za odpuštění, ale dobře jsem věděl, že ho nezískám. Mé ledové srdce na okamžik roztálo při příběhu té dívky, ale časem se opět zacelilo.

Pohlédl jsem z okna a spatřil jsem ji. Seděla na venkovní lavičce, oči zavřené a povídala si s bratrem. Takto jsem ji již dlouho neviděl, připomněla mi tu obyčejnou a šťastnou dívku. Pak však otevřela oči a já uviděl ten chlad v nich. Znovu jsem proklínal onen okamžik.

Před 150 lety…

Ozvalo se krátké zaklepání na dveře a já jsem instinktivně pozval příchozího dál. Posadil jsem se do křesla a pozoroval jsem drobnou dívku, která vešla dovnitř. Její oči byly jasně karmínové, což byla neklamná známka novorozených. Spatřil jsem v nich však ještě něco jiného – byla to radost?

„Dobrý den,“ kuňkla a na tváři se jí objevil vlídný úsměv. Nabídl jsem jí místo naproti sobě a ona přijala. Seděla vznešeně a zároveň se tvářila tak rozjasněně. Nedokázal jsem zjistit, co způsobilo takový výraz. Její emoce doslova křičely slovo štěstí!

„Jak se jmenuješ, drahá?“ dotázal jsem se, přestože jsem její jméno znal. Náš pán mi sdělil vše o jejím nalezení. Dokonce i jisté podrobnosti jejího života. Nezbytně nutné však bylo, aby mi vše pověděla ona sama.

„Mé jméno je Jane, pane,“ odpověděla a všiml jsem si, že se jí klepe hlas. Nedokázal jsem však určit, jaký to má původ. Přikývl jsem a vyzval jsem ji, aby mi vyprávěla o svém lidském životě. Náhle zesmutněla, nicméně se dala do vyprávění.

„Já a můj bratr Alec jsme osiřeli, když nám byly dva roky. Sestra mé matky a její manžel se rozhodli, že nás nemohou vzít pod svou ochranu, a tak jsme se s bratrem dostali do domova pro děti.“ Odmlčela se, aby se jí nezlomil hlas. Začal jsem pozorně poslouchat její vyprávění, protože mě něčím zaujala. Byla tak upřímná, její tvář se stáhla v bolestech, přesto však pokračovala ve vyprávění.

„Našla se spousta pěstounů, kteří by o nás měli zájem, ale nezůstávali jsme u nich dlouho. Vždy nás po velmi krátké době vrátili. Časem si lidé začali myslet, že jsme prokletí. Přinášeli jsme do jejich domů bolest, strach, halucinace… Nikdo si nepřál mít v domě zlá dvojčata – tak nám začali říkat.“ Strnul jsem při jejích slovech. Takže už v raném věku se jejich moc takto projevovala. A to ještě nebyli ani upíři! Budou nesmírně mocní, tím jsem si jist už v tento okamžik.

„Spoustu nocí jsem tajně plakala do polštáře a prosila Boha, aby z nás sňal toto prokletí, ale nedostalo se mi žádné odezvy. Od té doby, co nám s bratrem bylo devět let, jsme přestali toužit po novém domově.

Zůstávat někde jen po dobu dvou týdnů a poté se znovu s ostudou a smutkem vracet do domova bylo horší než opovrhování ostatních. Nikdo se s námi nepřátelil, nikdo nás nechtěl. Lidé i naši vrstevníci se nás začali bát. Do dnešního dne nechápu, proč se to stalo právě nám,“ posteskla si a já jsem pocítil potřebu ji obejmout. Povstal jsem a položil jí ruku na rameno. Podívala se na mě a v jejích očích jsem spatřil smutek, ovšem v povzdálí stále byla ta dětská radost. Hluboce se nadechla, přestože vzduch už v tuto chvíli nepotřebovala a pokračovala.

„Alec mě často uklidňoval a byl mým obráncem. Posmívali se nám, trápili nás, ale možná právě toto nás tolik stmelilo. Začali jsme věřit jen sami sobě a našim schopnostem. Zjistila jsem, že když se na někoho skutečně zlobím, tak se mu náhle udělá špatně. Rozbolí ho hlava, tělo… Nešlo s tím přestat, když jsem byla rozhněvaná. Vyčítala jsem si to, ale nakonec jsem se přeci jen smířila s tím, co dokážu.

Můj bratr měl odlišnou schopnost, vyvolával u lidí zatmění mysli. Na okamžik se zastavili a jako by neslyšeli či neviděli. Když se náhodně našel někdo, kdo si nás chtěl vzít do péče, použili jsme svou sílu a nikdy si nás už nevzali.“

Byl jsem překvapený čím dál, tím víc. Tohle dokázali v době, kdy byli obyčejní? Myslím dobu, kdy to byli jen lidé! Nemožné, že se jejich dary už takto projevovali. Zůstal jsem na ni fascinovaně zírat, až se zarazila nad mým pohledem.

„Omlouvám se, ale jsem zcela vyveden z rovnováhy nad tvými slovy. Je téměř neskutečné, jak se vaše dary projevovaly v lidském životě,“ vydechl jsem a ona se jemně pousmála. Vrátila se ke svému příběhu a znovu se soustředila jen na vyprávění. Hltal jsem každé její slovo.

„Pak se jednoho dne u dveří našeho ústavu objevily dvě postavy. Oblečeni v černém oblečení a dlouhých pláštích. Byla to žena a muž, v té době jsem si myslela, že jsou manželé. Jejich volba byla jasná, vybrali si nás dva. Měla jsem strach, stejně tak ten strach pociťoval i Alec, ale oni se k nám chovali velmi uctivě.

Zalíbila se mi jejich krása, oddanost svému druhu a rodu. Neustále nám vyprávěli o kráse zdejšího místa, o laskavosti mocných pánů. Připravovali nás na náš nový život a já jsem poprvé v životě pocítila, že někam patřím. Že mám domov a mohu začít žít.

Nevadilo mi, že jsme přebývali jen v domě a ven jsme nesměli. Byla to ohromná hacienda, kde nebylo služebnictvo, ale přesto tam bylo čisto jako na nějakém zámku. Strávili jsme tam pět let, ne, bylo to pět neuvěřitelných let!

Zamilovala jsem si jejich chladnou a bílou pokožku. Přála jsem si být jako oni a nemohla jsem se dočkat dne svých osmnáctých narozenin, kdy se z nás měli také stát upíři,“ usmívala se při vzpomínce na svou touhu a přání. To se jí vyplnilo, avšak už chápu tu radost v jejích očích. I teď ty plamínky hoří a ona se usmívá zvesela, až odhaluje řadu rovných bílých zubů. Krvavě rudé rty jsou v kontrastu se světlou pokožkou, kterou si tak vytouženě přála.

„Dočkala jsi se tedy svého snu,“ konstatoval jsem prostě a ona horlivě přikyvovala. Musel jsem se usmát nad její radostí. Vzápětí mi však došlo, že tohle jsou poslední okamžiky, kdy ji cítí a litoval jsem toho, že jí nemohu nechat její emoce. Právě ty emoce z ní tvoří to, čím je dnes. Krásná mladá dáma, budoucí princezna Volterry.

„Cítím, že teprve nyní se můj život začne odvíjet,“ přiznala a já jsem se na ni musel usmát. Teď přišlo to, co přijít mělo. Ucítil jsem bolestivé bodnutí někdeo v blízkosti mého mrtvého srdce a raději jsem zavřel oči. Svou ruku jsem nechal na jejím rameni a pronesl jsem ta drtivá slova, která z ní udělají chladnou dívku, ve které nebude už ani stopa po té roztomilosti.

„Odpusť mi, prosím… Zapomeň,“ zašeptal jsem a ona náhle ztuhla. Zatajila dech a v mysli se jí nyní musely měnit všechny obrazy, které znala ze svého dětství. Zmizela radost z jejích krásných očí, zmizela veselost z jejího vyzařování. Na tváři se jí místo vlídného úsměvu objevil chladný a kamenný výraz. Podtrhl ho ironický úsměv a já jsem věděl, že je má práce u konce.

Ach, co jsem to jen provedl? Jak jsem mohl tak čisté bytosti vzít všechnu lásku a radost ze života? Pak jsem si uvědomil, že bych jí přeci jen mohl alespoň něco nechat a ona opět ztuhla. Její výraz se nijak nezměnil, ale přesto jsem věděl, že alespoň špetka citu v ní zůstala. Zanechal jsem jí tu lásku, kterou cítila ke svému bratrovi. Teď je jen na ní, zda si ji uchová.

„Nemám co odpouštět, sbohem, pane,“ pronesla chladným hlasem a elegantně se zvedla. Zmizela nejistota a lehký krok. Teď šla pevně a sebevědomě. Ještě nějakou dobu po jejím odchodu jsem němě pozoroval dveře, kterými odešla, a uvědomoval jsem si, že tohle byla jediná čistá osoba, kterou jsem za svůj život potkal.

Zmařil jsem její život a budu toho litovat, ale utěšoval jsem se faktem, že by ji Aro nenechal žít v případě, že by nebyla chladná. On ji takovou potřeboval, protože v ní vidí hrozbu všem nepříznivcům Volterry. Volturiovi si to tak přáli a já jsem slepě splnil rozkaz. V tichosti svého pokoje jsem pak zapálil svíčku za její duši a tiše jsem prosil, aby si zanechala alespoň lásku ke svému bratrovi. A tak se stalo…

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Padlý anděl, krásná Jane: