Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Osvětim

13.03.2010 (14:30) • BCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 4460×

„Schnell! Schnell!“ bylo jediné, co slyšela mladá dívka, kterou dav tlačil ke dveřím vlaku - dobytčáku. Krásná dívka věděla co se děje a věděli to i ostatní, ale nikdo se jim nevzepřel. Dívka si křečovitě držela malý kufřík, ve kterém měla pár osobních věcí. Jednou z nich byla fotka, na které byla její rodina. Ona, její mladší bráška, maminka a tatínek.
„Bello!“ uslyšela dívka někde v dáli a snažila se otočit a najít vlastníka toho hlasu. Nevěděla, jestli to byl její strýc nebo otec, ale srdce jí poskočilo smutkem. Na smrt jede celá její rodina.

Ach, Bože, prosím, ať to přežijí aspoň oni. Prosila dívka v duchu. Jenže to jí nebylo nic platné. Její rodina to měla spočítané do posledního člena.

„Schnell!“ zařval němec chvilku předtím, než zavřel dveře od dobytčáku. Plný vlak pro dobytek, žádné sedačky, žádné WC, Nic, jen zem, se rozjel svým směrem. Směrem, kterým denně proudily desítky vlaků se stovkami tisíc židů. Vlak jel do koncentračního tábora Osvětim.

„Schnell! Schnell!“ vyhnali je jako dobytek na nástupiště, kde už čekal doktor Mengele a pár členů SS. Bella vyklopýtala z vlaku a měla co dělat, aby po těch nekonečných šesti hodinách ustála na nohou.
„Bello!“ uslyšela za sebou hlas své matky, v jejím hlase byly slyšet slzy, které se jí kutálely po strhané tváři. Dívka chytla svou matku za ruku a šly si stoupnout na stranu pro ženy a dívky. Naproti nim stál její otec, bratr a strýc. Věděla, že bratříček nepřežije, protože mu bylo teprve necelých sedm let. Pošlou ho do plynu. Ta představa ji zasáhla jako blesk z čistého nebe. Svou rodinu milovala.

Mengele rozděloval lidi na skupiny. Práceschopné a nepráceschopné. Druhá skupina se půjde osprchovat, ale ze sprch nebude kapat voda, ale plyn Cyklon B.

Dívka němcům nerozuměla, ať už doktorovi nebo SS, ale byla poslána k mladší skupině. Tudíž nezemře hned, ale bude pracovat. Její matka šla s ní a otec také. Jen bratr a strýc zůstali stát na místě pro staré a děti. Měli jít do plynu.

Belle sklouzla po tváři slza a pak druhá následovaná třetí. Nějaký esesák jí vytrhl kufřík z ruky. Neměla sílu se s ním o něj prát, ještě, že svírala rodinnou fotku v ruce. Nechali je tam stát, aby se mohli dívat jak jejich nejbližší odchází na smrt.

„Ne! Danny! Prosím!“ zakřičela Bella. Nikdo ji neslyšel. Zkusila to německy.
„Bitte nein. Mein Bruder!“ [Prosím, ne. Můj bratr!] zkusila, jeden esesák, mladý blonďák s modrýma chladnýma očima se na ni podíval a jí zmrzly slova na rtech. Jen slzy se kutálely dál.
„Bellinko, neboj se.“ Zašeptala jí matka, ale ona se nebála o sebe. Bála se o bratříčka. Bála se o ni a o otce. Její bratr se naposledy otočil a zamával. Věděl, co se stane, na svůj věk byl velmi chytrý. Ve tváři měl nevýslovný strach a v očích bolest. Belle se stáhlo hrdlo. Usmála se na něj a zamávala, jako by se nic nedělo, ale její bratr viděl ten smutek a bolest v jejích očích.

Měli se jít ubytovat, pokud něco málo pochopila z rychlého sledu německých slovíček. Naposledy se podívala za ostnatý plot, na svobodu a střetla se s těma nejkrásnějšíma zlatýma očima. Ty oči se na ni usmívaly, jako by nevěděly, co se tady děje. Oči patřily neobyčejnému mladíkovi s bronzovými vlasy.

Mladík byl zrovna lovit nedaleko, i když sem kvůli všem myšlenkám raději nechodil. Dneska mu jeho malá sestra řekla, že sem musí zajít a zachránit jednu dívku. Isabellu. Dívku, která se na něj teď dívala. Měla ty nejkrásnější hnědé oči jaké, kdy viděl. Viděl jak se dívala na toho malé klučinu s hnědými kudrnatými vlásky, který šel do plynu. Nechtěl, aby byla Isabella smutná a tak se rozhodl ho zachránit. Zachrání ho i Isabellu. Ale Isabella bude muset počkat aspoň do noci. Rozeběhl se dál od plotu, aby mohl nerušeně přeskočit a běžet zachránit toho kluka dokud ještě žije. Myšlenky lidí okolo ho drtili. Kdyby musel dýchat, nemohl by. Rozeběhl se a skočil. Běžel tak rychle, že si ho nikdo nevšiml. Chlapec stál na konci řady a tak ho mohl nepozorovaně odnést. Chytil ho okolo pasu a na pusu mu dal ruku a utíkal co nejdále. Co se to děje? To jsem už umřel? Běželo hlavou malému chlapci. Upír zastavil na jedné hodně odlehlé louce a postavil chlapce na zem.

„Neboj se.“ Řekl pomalu a klidně. Chlapec se na něj udiveně podíval. V očích měl strach, ale na venek se nezdálo, že by se bál.
„K-k-kdo jste?“ vykoktal ze sebe.
„Jmenuji se Edward Cullen. A zachránil jsem tě. Jak se jmenuješ ty?“
„Daniel Swan, ale všichni mi říkají Danny. Proč jste mě zachránil?“ zeptal se Danny a strach z něj pomalu opadal.
„Zachránil jsem tě kvůli tvé sestře Isabelle. Měla o tebe veliký strach. Moje sestra tak trochu vidí do budoucnosti a řekla mi, že tvoje sestra jednou bude mou manželkou, pokud se mi ji podaří zachránit.“
„Ale proč i já? A kdy zachráníte mojí sestru? A.. co jste vůbec zač?“
„Nechtěl jsem, aby se tvá sestra trápila. Viděl jsem, jak moc tě má ráda. Tvojí sestru zachráním dnes v noci. Řeknu ti, co jsem, ale neboj se. Nikdy ti neublížím ano?“
„Ano.“

„Jsem upír.“ Překvapení se strachem, obdivem a údivem to vše se mísilo v chlapcově tváři.
„Opravdu? Páni. To je skvělé.“ Nevěřícně na něj valil veliké hnědé oči
„Můžu si šáhnout? Co všechno umíte? Pijete lidskou krev?“ otázky z něj přímo sršely.
„Ano, jistě, šáhni si. No, co všechno umím? Inu, jsem rychlý, silný, umím číst myšlenky. A neboj, lidskou krev nepiju. Jsem něco jako vegetarián, živím se krví zvířat.“ Aby mu předvedl, jak moc je rychlý oběhl ho několikrát, aby vůbec poznal, že nestojí na místě a vytrhl strom i s kořeny. Danny jen nevěřícně stál.

Začalo se stmívat a Edward s Dannym si stále povídali na té louce. Danny zívl a hlasitě mu zakručelo v břiše.
„Promiň, úplně jsem zapomněl, že musíš spát a jíst. Vyskoč mi na záda, zaběháme si.“ Řekl Edward a už letěli směrem k němu domů. Když si povídali, řekl mu Edward vše o své rodině. O jasnozřivé sestře, o otci doktorovi, o přenádherné sestře, o silném bratrovi i o „ovlivňovači emocí“ i o své milé matce.

„Proboha, Edwarde, co to neseš?“ vykřikla Esmé a běžela mu pomoci s dítětem na zádech. Danny mezitím usnul.
„Dannyho, bratra Isabelly, zželelo se mu ho, když šel do plynu a tak ho zachránil.“ Doplnila malá černovlasá upírka jménem Alice.
„Uložte ho do postele, ví o nás, až se zbudí bude mít určitě hlad. Nic nejedl. Já se teď musím vrátit pro Bellu.“ Rozdal Edward úkoly a utekl směr koncentrační tábor.

Bella se mezitím „ubytovala“ a hned ji zaměstnali. A hned ji dali na tu nejhorší práci. Kopat kanály. Večer byla tak unavená, že jí ani nevadilo, že musí spát, jako úplný nováček, na zemi a nad ní asi deset dalších žen. Myslela si, že aspoň usne, ale pokaždé, když zavřela oči, viděla před sebou oči svého bratra a to, jak se na ni díval. Jako by se ani neloučil. Jakoby ještě neměl odejít. A pak, když se jí konečně podařilo usnout ji něco velmi tvrdého a studeného zvedlo z postele a rychle utíkalo, chtěla křičet, ale měla něčí ruku na puse. Po chvilce se zastavili na nějaké louce. Trošku se jí zamotala hlava a spadla na něco tvrdého, ale zem to nebyla. Byla úplně vysílená a tak jí bylo jedno, co s ní chce ten dotyčný dělat.

„Neboj, nechci ti ublížit.“ Promluvil muž tak sametovým, jemným hlasem, že se musela podívat, jestli se jí to nezdá. Nezdálo. Zase viděla ty zlatavé oči, ve kterých se začala topit. Najednou se cítila v bezpečí. Věděla, že jí od něj nic nehrozí.
„Isabello, jmenuji se Edward Cullen a rád bych tě vzal k nám domů. Daleko od nacistů a koncentračních táborů.“ Jak zná mé jméno? Problesklo hlavou Belle, ale byla tak unavená a psychicky vyšťavená, že jí to bylo jedno. Ať si s ní dělá, co chce.
„Proč… Proč zrovna já?“ zeptala se na první otázku, která jí napadla.
„Nevím. Můžeme běžet?“ zeptal se s dechberoucím úsměvem a už měl Bellu v náručí a běželi ke Cullenům.

Bella cestou neusnula, jen měla trošku problém s žaludkem. Když doběhli k nim před dům, už tam byla celá jeho rodina. Belle trošku zmrzl úsměv na rtech, když si všimla jejich podobnosti a přitom odlišnosti. Jejich bílá kůže se nepřirozeně leskla ve svitu měsíce a jejich zlaté oči zářily do dály.

Jako první k Belle přiskočila drobná černovlasá upírka, nápadně připomínající elfa.
„Ahoj, já jsem Alice. Edwardova sestra. A tohle je můj manžel Jasper, bratr Emmett, sestra Rosalie, matka Esmé a otec Carlisle.“ Začala drmolit hlasem jako tisíce zvonečků a přitom ukazovala na blonďáka s nakrčeným nosem, svalovce s kudrnatými hnědými vlasy, krásnou blonďatou bohyni, milou mateřsky vyhlížející dámu a na mladého blonďáka s otcovským a chytrým výrazem ve tváři.

„Dobrý den.“ Pozdravila Bella nesměle a zakručelo ji v břiše. Na to ji Esmé vzala okolo ramen, měla stejně ledový dotyk jako Edward, a zavedla ji do kuchyně, kde ji nachystala vajíčka.

„Esmé, mohl bych dostat trochu vody, prosím?“ zaškemral Belle tak známí hlas. Když se otočila, viděla ve dveřích svého bratra. Okamžitě k němu běžela a vzala ho do náručí a udělal s ním šťastné kolečko.
„Danny, ty žiješ. Oh, Bože, děkuju.“ Řekla a pusinkovala svého bratra.
„Bello, no ták, dej mě dolů.“ Řekl se smíchem, a v životě nebyl radši, že ji vidí.

„Edwarde, děkuju moc. Nikdy vám nebudu moct splatit ten dluh, který u vás s bratrem máme.“ Řekla mu Bella těsně před tím, než usnula.

O deset let později:

Bella a Edward se vzali, z Belly se stala upírka a z jejího malého brášky taky. Bellini rodiče zemřeli v Osvětimi chvilku před osvobozením. Edward s Bellou žijí šťastný život spolu s Dannym a celou Cullenovic rodinou.

Autor: BCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Osvětim: