Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Osudová přednáška

15.03.2012 (21:00) • eMCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 56× • zobrazeno 5620×

„Odcházím.“ Posluchárnou se rozezněl skřípavý hlas profesora. Drobný stařík s šedými vlasy se krčil před katedrou a svým přísným, přesto dobráckým pohledem přejížděl z jedné tváře studenta na druhou. Tím jediným slovem, co pronesl, si získal absolutní pozornost všech přítomných.

„Ale, pane profesore…“ Student sedící nedaleko ode mě prolomil to tíživé ticho, které se sneslo do celé místnosti.

„Zadrž, mladíku,“ zarazil ho profesor, „už jsem pevně rozhodnutý. Věřte, že mi tohle všechno bude chybět, škola, vy, dokonce i vaše vtipné a často nemístné poznámky, ale přiznejme si to, už nejsem nejmladší a je na čase, abych uvolnil místo mladší generaci.“ Obdařil nás smutným úsměvem. Profesor Harrison patřil rozhodně k nejoblíbenějším učitelům na škole. Kam se hrabou mladé generace - jak to sám nazval - profesorů, ať se snaží jakkoli, vždy mi úsměv na tváři zvládl vykouzlit jen on. „Na naší zítřejší přednášce vám představím svého nástupce,“ pokračoval. Už zítra? To je teda rychlost. Doufala jsem, že nás Harrison opustí až tak za měsíc, ne příští hodinu.

„Jsem si jistý, že si budete rozumět. Ale teď se pojďme vrátit k látce. Kdo mi zopakuje, co jsme probírali minulou hodinu?“ Rozhlédl se po třídě a v pralesu rukou si vybral již zmiňovaného hocha, u kterého jsem si nebyla jistá, jestli se jmenuje Mark, Mike nebo Miles.

„Kate!“ zakřičela jsem přes polovinu kampusu na svou kamarádku a zároveň spolubydlící. Není to tak dlouho, co jsme na sebe narazily na jedné přednášce. Pomalu jsem přestávala doufat, že bych někoho mohla poznat, nebyla jsem zrovna společenský typ, ale když jsem se potkala s Kate, hned jsem věděla, že z nás budou kamarádky, a to spolubydlení už přišlo tak nějak samo.

„Jé, ahoj, Bello,“ pozdravila mě s úsměvem na rtech, jen co jsem k ní došla.

„Už jsi slyšela, že profesor Harrison odchází?“ Věděla jsem, že drby po škole se šíří rychlostí blesku, ale stejně jsem měla potřebu jí to říct.

Kývla. „Něco málo se ke mně dostalo. Nevíš, kdo bude mít přednášky místo něj?“

„Jméno neznám, ale zítra nám ho chce představit,“ přetlumočila jsem jí to, co jsem měla od ověřeného zdroje, přímo od profesora Harrisona.

„Cože? Už zítra?“ Jak jsem to tak pozorovala, tak na škole nebyl jediný student, který by Harrisona neměl rád. Soudě podle toho, jak si studenti ve skupinkách potichu šuškali, jsem věděla, že už to opravdu vědí všichni, a nikdo z toho není kdoví jak nadšený.

Profesor byl zkrátka takový stařík, který si získal každého, a o to bolestivější byl jeho odchod jak pro nás, tak pro něj.

„Ano, už zítra. Vzal to hopem, myslím, že když tu zůstane dlouho, tak do konce týdne, víc ne.“

„Je to škoda, bude mi chybět. Měla jsem ho ráda, ty jeho přednášky,“ potichu se zasmála, „to byla prostě bomba,“ zavzpomínala Kate. Musela jsem jí dát za pravdu, nikdo neměl přednášky jako on. I z historie, nudy už podle názvu, dokázal udělat zábavu. Kate na ně chodila jen občas, ale i tak si je oblíbila.

„Nemáš cestu náhodou do pokoje?“ změnila jsem téma. „Musím si jít pro notebook a pak ještě do knihovny, jdeš se mnou?“

„Jasně, pro knížky musím taky, tak proč ne?“ usmála se a spokojeně se zavěsila do mé nabídnuté paže.

Zbytek dne jsme strávily pospolu. Nejdříve jsme si udělaly všechny projekty na přednášky. Ani jedna jsme neměla ráda, když jsme úkoly musely dělat samy. Kdy jen to šlo, podnikly jsme něco společně, protože není nic horšího, než strávit celé odpoledne v knihovně, listovat zatuchlými stranami starých spisů a poslouchat, jak ticho místnosti ruší hlasité tikání hodin. Br, už jen při té představě mi naskočila husí kůže.

Jako každý jiný den, tak i dnes po cestě z knihovny následovala zastávka v malé kavárničce. Takové výborné latté, jaké uměli jen tam, jsem ještě nikde nepila. Když jsem před dvěma lety nastupovala do školy, zapřísáhla jsem se, že se ze mě nestane kofeinový maniak, ale když mě Kate zatáhla na naše první setkání právě do oné kavárničky, předsevzetí šla ta tam a já si každodenně vychutnávala našlehané mléko se skořicí.

Večer, když Kate zrovna neplánovala rande s Jasonem, jejím přítelem, jsme zkoukly nějaký film, u kterého jsme se přecpaly vanilkovou zmrzlinou, a když se poštěstilo, nebylo nám ani špatně ani jsme neusnuly v polovině filmu, bohužel se to stávalo jen zřídkakdy, minimálně jedna z nás vždy odpadla.

Další den ráno mě z postele vytáhla vůně ranní kávy. Pořádný životabudič byl pro mě nedílnou součástí každého dne. Milovala jsem Kate, že ji každý den připravovala, a já se o to tak nemusela starat, to by bylo na mě po ránu moc.

„Dobré,“ houkla jsem na svou kamarádku, když jsem se konečně doplazila do kuchyně, stále s ospalky v očích a pusou dokořán.

„Dobré ráno,“ usmála se, „kávu?“ Každý den pořád stejná otázka a pořád stejná odpověď, na kterou už přestala čekat. Automaticky popadla hrnek a už tam lila tu černou tekutinu, dodávající energii a optimističtější pohled na celý svět.

Až po polovině šálku horké a hlavně hořké kávy bez mléka a cukru, jsem byla schopna normálně fungovat. Nechápu, jak Kate může existovat už od samého rána. Ta už byla oblečená, nalíčená, zkrátka byla připravená vyběhnout ze dveří rovnou do učebny.

„Říkala jsem ti, že jdu dnes s tebou na přednášku profesora Harrisona?“ zeptala se mě na fakt, který už měla předem rozhodnutý.

„Cože?“ vyprskla jsem, až mi několik kapek kávy vytrysklo z úst. Kate jsem poslední dobou v žádném případě nedokázala na historii dostat a teď tam půjde dobrovolně? To se mi vůbec nelíbilo. „Proč?“ zeptala jsem se nedůvěřivě a měřila si ji pohledem.

„Zaprvé, chci se podívat na tvého nového profesora, zadruhé, chci se rozloučit s Harrisonem a zatřetí… hm, žádné zatřetí už asi není, ale jdu s tebou.“ Věnovala mi jeden ze svých ‚zubatých‘ úsměvů a dál se věnovala přípravě tašky s věcmi.

Jen jsem zafuněla a také se došla připravit jak do koupelny, tak do svého pokoje se skříní a učením.

Do posluchárny jsme s Kate dorazily ještě zavčasu. Ulovily jsme si jedny z posledních míst a ti, co přicházeli po nás, už si museli stoupat po okraji místnosti. Jen pár gentlemanů se nabídlo a pustilo sednout dívky. Bylo hezké zjistit, že se stále pár gentlemanů ještě najde, a všichni nejsou jen takové gumy, že ani nezabučí, když je pozdravíš.

Netrvalo dlouho a celá učebna byla narvaná k prasknutí. Věděla jsem, že přijde hodně lidí, ale tolik? Zajímalo by mě, kolik studentů je na přednáškách ostatních učitelů, tam musí být pusto, prázdno.

„Zdravím vás!“ Skřípavý hlas profesora se rozlehl místností a v ten samý moment se ruch změnil v hrobové ticho, kde by bylo slyšet spadnout špendlík. Já jsem prožila dejá vu včerejšího dne, přesně takhle to vypadalo minulou hodinu. „Vidím, že se vás tu sešlo opravdu hodně, abyste se podívali na mého následníka. To musí být ostatní profesoři opravdu rádi, že jim utíkají studenti,“ prohlásil k odlehčení situace. Učebnou se rozlehla hlasitá salva smíchu. „Dovolte mi tedy, abych vám představil Edwarda Cullena, vašeho nového profesora dějin.“

Dveře zaskřípaly a vešel… mladík, velice pohledný mladík. Nemohlo mu být víc než nám nebo jestli ano, maximálně o rok dva. Vysoká, vypracovaná postava Edwarda Cullena došla k profesorovi a společně si potřásli pravicí. Něco si zašuškali, a to už se pan Cullen otáčel k nám. Obdařil nás úsměvem a jednoho po druhém si změřil pronikavým pohledem karamelových očí. Počkat… karamelových? Kdo má takové oči, vždyť to není možné, ještě u nikoho jsem takovou barvu neviděla.

Už pročesával levice nedaleko ode mě, když svůj pohled stočil na mě. Zatvářil se… udiveně? Nechápavě? Dost dobře jsem nedokázala poznat jeho výraz. Nervózně jsem se na něj usmála a sklopila zrak. Raději jsem si začala tahat nitky na tašce, než abych se na něj ještě podívala. Jeho pohled mi byl trochu… nepříjemný, ale takovým jiným způsobem. Nemrazilo mě z něj, nebála jsem se, ale tak podivně mě rozechvíval. Ačkoli jsem se na něj už nedívala, stále jsem na sobě cítila jeho pohled.

„Tak, profesore Cullene, povíte nám o sobě něco?“ vybídl ho profesor.

„Jak už jste jistě stihli zaznamenat, jmenuji se Edward Cullen.“ Pisklavý pronikavý hlas vystřídal medový, jemný zvonivý tón už jen příjemný na poslech. „Teprve nedávno jsem se vrátil ze studií v Evropě a do Seattlu jsem se přistěhoval v posledních pár dnech. Nebudu vám tady vykládat životopis, kdo bude mít nějaké otázky, ať za mnou klidně přijde a zeptá se,“ usmál se a pohledem bůhví proč spočinul opět na mně.

Nepodívala jsem se na něj. Klouzala jsem očima všude možně, jen na něj jsem si zakázala se podívat. Až dnes jsem si všimla, že nad okny začíná praskat omítka a v rozích stropu se začínají tvořit tenká vlákna pavučin…

„Tak co na něj říkáš?“ Kate do mě drcla, až jsem se díky své šikovnosti málem rozplácla na chodníku.

„Kate!“ okřikla jsem ji a srdce mi bušilo až někde v krku.

„Tak co říkáš?“ zopakovala netrpělivě otázku.

„Jak to mám vědět? Viděla jsem ho hodinu, tak jak si mám o něm udělat obrázek? Ale myslím, že bude fajn,“ vykoktala jsem rychle svou odpověď.

„Hm,“ broukla. „Začala jsem uvažovat, že se možná na historii zapíšu taky, možná to není až taková nuda, ne?“

„Ty?!“ vyjekla jsem nevěřícně. „Hádám, že Cullen s tím nemá nic společnýho.“ Věděla jsem, že to nebude jen tak. Kate nikdy nedělá nic jen tak. Měla jsem ji přečtenou, ať se jí to líbí nebo ne.

„No…“ Už jen toto mi jako odpověď stačilo. Nebyla žádná děva, co mění kluky jako ponožky, ale když se kolem nachomýtne nějaký fešák, a to Cullen bezpochyby byl, holt se začne snažit a je jedno, jestli má přítele nebo nemá.

„Kate!“ zaúpěla jsem. „Je to profesor! A navíc máš Jasona, myslím, že by z toho zrovna dvakrát nadšený nebyl,“ vtloukala jsem jí do hlavy.

„Ale…“ zaprotestovala.

„Žádný ale, máš přítele, tak na nikoho jinýho ani nemysli, jasný? A už vůbec ne na profesora!“ Dál už neprotestovala, ale soudě podle jejího zachmuřeného výrazu jsme debatu na téma Cullen ještě nezakončily.

Právě dnes byl večer, kdy Kate nebyla doma a lítala někde s Jasonem. Byla jsem ráda, že ji vytáhl někam pryč, mezi lidi, nebo prostě někam, kde budou sami a ať si dělají, co chtějí. Ona tak snad zapomene na našeho profesora, stáhne se a spokojeně bude trávit volné chvilky se svým přítelem.

Napustila jsem si tedy vanu horké vody s pěnou vůně granátového jablka. Tělo jsem si schovala do bublinek a každou kapku vody jsem si užívala naplno. Nechala jsem, ať se vůně zakousne do každého póru kůže. A příjemná hudba, linoucí se z nedalekého rádia, byla to pravé ořechové.

„Bells, vstávej, ať to stihnem,“ budila mě má spolubydlící. Byla jsem ráda, že ji mám, ale teď – právě ve chvíli, kdy se skláněla nad mou postelí – bych ji nejraději uškrtila prostěradlem nebo jí budík, který už pěkně dlouho nebyl používaný, omlátila o hlavu.

„Hm,“ zafuněla jsem a vražedné sklony vůči kamarádce raději schovala na později.

Další rituál s ranní kávou, koupelnou, kartáčkem na zuby a šatní skříní jsem provedla jen ve spěchu. S popoháněním Kate jsem všechny mety oběhla za pět minut, což bych mohla považovat za svůj nový osobní rekord.

„Tak jak jste si to užili včera s Jasonem?“ zeptala jsem se ve spěchu, když jsme utíkaly přes kampus.

„Bylo to… fajn.“ Vždycky jsem ji obdivovala, že se dokáže vyjádřit jen pár slovy, ale někdy bych ji za to roztrhala na kousíčky. Když by se měla rozpovídat, jak je Jason úžasný, pozorný, milý, tak řekne, že je fajn?

„A dál?“ vyptávala jsem se. Leze to z ní jak z chlupaté deky.

„Dál nic,“ prskla a ani se na mě nepodívala.

„Fajn,“ zopakovala jsem po ní, „ale stejně tě výslech nemine. Už se těším na večer.“ Naposledy jsem se na ni usmála, rozloučila se a utíkala na svou přednášku – dnes poprvé s profesorem Cullenem.

„Dobrý den,“ pozdravil profesor Cullen, když za sebou zavřel dveře. Z pár sedadel se ozvalo jen zamručení a pokývání hlavou. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Posluchárna v žádném případě nebyla tak plná jako včera, skoro bych řekla, že pár studentů odešlo i s profesorem Harrisonem.

Usmál se a pohledem přejížděl po tvářích studentů, když… se zase podíval na mě. Jen co zalétl očima k mé osobě, trhla jsem očima k rozevřené klávesnici notebooku a zapisovala jsem si ohromně důležité poznámky z jeho pozdravu.

„Ještě bych vám chtěl pro začátek říct, že pokud budete mít zájem, dnes večer budu pořádat prezentaci o památkách Itálie. Za chvíli se nám to bude hodit k tématu, tak kdo máte čas a chuť, přijďte, rád vás uvidím.“ Zvedla jsem k němu oči a… zíral přímo na mě.

Tak to teda ne, jestli se on může dívat na mě, tak já na něj taky, tentokrát neuhnu ani o píď. Ty jeho karamelky mě vtáhly a už nepustily. Musela jsem se na něj dívat, ale ta tíha jediného pohledu byla až k nesnesení. Tak neuvěřitelná síla mě k němu táhla, až jsem si myslela, že hned teď vstanu a půjdu za ním, ne, budu přímo utíkat. Nevím, jak dlouho jsme na sebe zírali, ale když konečně ode mě odtrhl pohled, bylo to, jako bych se probudila ze snu.

Rozhlédla jsem po třídě, jako by si toho našeho ‚spojení‘ mohl někdo všimnout. Nikde nic, všichni zaujatě hleděla do svých poznámek. Přesto jsem střelila hlavou ještě jednou ke Cullenovi, který na mě také hleděl, a hlavu jsem sklopila  s červení ve tváři.

„Kdo mi řekne, co jste dělali s profesorem Harrisonem naposledy?“ zeptal se. Čekala jsem, že se zvedne houf rukou jako vždy, jenomže tentokrát se nepřihlásil nikdo. Nikdo, i když všichni znali odpověď. Když si profesor Cullen frustrovaně povzdechl a už se otáčel, že se odpovědi nedočká, ozval se hlas.

„Antické Řecko, především strukturu a vznik architektonických památek.“

Byl to můj hlas.

Cullen se prudce otočil za hlasem. Usmál se na mě a s tichým díky na rtech i v očích se otočil k projektoru, který se snažil zprovoznit. V hodinách jsem nikdy moc aktivní nebyla, spíš taková šedá myška, ale teď jsem věděla, že je to správné. Kdoví proč, ale bylo mi ho líto. Neměl to jednoduché. Když přijde na místo, kde nikoho nezná, nikdo mu nějak viditelně nepomůže, nadšený z toho rozhodně není. A ještě o to to měl horší, že nastupoval po nejoblíbenějším profesorovi na celé univerzitě. Přišlo mi správné mu aspoň takto pomoct, když už ne jinak.

„Kate?“ houkla jsem na spolubydlící, když jsem házela klíčky na poličku vedle dveří. Z kuchyně jsem zaslechla řinčení nádobí. „Co plánuješ na dnešní večer?“ zeptala jsem se, když jsem se postavila do futer kuchyně.

„Zatím nic, proč?“ zafuněla a úspěšně roztřídila příbor do svých přihrádek.

„No, Cullen má dneska večer jakousi přednášku o památkách v Itálii, tak jsem si říkala, že bych šla. Půjdeš se mnou?“ vychrlila jsem na ni to, co mě napadlo jen chvíli po Cullenově přednášce. Když jsem si ho ještě jednou vybavila, jak tam tak bezradně stál před celou posluchárnou studentů, nechtěla jsem, aby tomu dnes večer bylo naopak. Na prezentaci se musel připravit a byla by škoda, kdyby mu na ni přišel jeden člověk. A jestli já můžu přispět svou hrstkou do mlýna, tak to udělám.

„Ale proč ne, stejně bychom zůstaly zase akorát u filmu a zmrzliny a takový trosky snad ještě nejsme, ne?“ zasmála se.

„Fajn, tak se běž obléct, za chvilku musíme jít, jestli chceme stihnout začátek.“ Víc než v cokoli jiného jsem celý den nedoufala, než že bude chtít jít se mnou. Kdyby se jí nechtělo, nevím, jestli bych se sama rozhoupala, abych šla. V Cullenově přítomnosti jsem se cítila nesvá, už jen samotný pohled na něj mě uváděl do rozpaků, ale zároveň mě takovým zvláštním způsobem uklidňoval a bylo mi s ním dobře.

O půl sedmé jsme vycházely. Stavily jsem se ještě v kavárně pro dva plastové kelímky kávy. Nebylo sice pozdě, ale nechtěla jsem celou prezentaci prozívat a prospat, tak jsem použila to nejlepší bezpečnostní opatření.

Do posluchárny jsme dorazily mezi prvními a pravděpodobně i posledními. Sedělo tu jen pár studentů, počítám nanejvýš deset. Už jen proto jsem byla ráda, že jsme tu tady. Místa jsme si zabraly ani ne moc blízko, ani ne moc daleko, tak někde v půlce. Ještě chvíli jsme si povídaly, kolem nás se také ozýval tlumený šepot, když vtom vešel námi očekávaný profesor Cullen.

„Zdravím,“ usmál se na nás, „některým dnes už podruhé.“ Druhá část věty už byla věnovaná mně. Významně se mi podíval do očí a já jsem se zase začínala topit v karamelových studánkách. Věnovala jsem mu jen letmý úsměv a tentokrát jsem to byla já, kdo odtrhl zrak první – zase.

„Začneme?“ A tentokrát už neudělal takovou blbost, jako by bylo čekat na odpověď.

Během dobrovolné přednášky měl každý možnost něco poznamenat, podělit se o své zážitky nebo cokoli jiného, co ho jen napadlo. Byl to příjemný večer strávený v přítomnosti milých lidí, ať jsem se podívala doprava nebo doleva.

Ačkoli všechno muselo být zajímavé, já jsem si pamatovala akorát pár fotek. To, co říkal, a že to podle užaslých pohledů spolusedících muselo velmi zajímavé. Já jsem však sledovala něco jiného… jeho. Až teď jsem si všimla, jak mu černé přiléhavé tričko zdůrazňuje skvělou postavu, jak se lemy rukávu napínají při zatnutí svalů, jak mu neposedné prameny bronzových vlasů spadají do očí, a on si je pokaždé pracně dlouhými, štíhlými prsty vyčesává zpět. Pozorovala jsem, jak se mu v očích odráží namodralé světlo projektoru, jak se mu zaplétá do bujné hřívy, a na plátně vytváří dokonalou siluetu. Sledovala jsem jeho rty, jak se rozevírají a opět stahují do úzké linky, ale slova, která vydávala, mi unikala.

„Bello,“ cloumala mnou Kate, a tím mě perfektně vyvedla z mých, ne příliš slušných, skoro zakázaných myšlenek na profesora Cullena.

„Co je?!“ zavrčela jsem na ni.

„Jdeme? Už to skončilo,“ osvětlila mi fakta. No jasně, už to skončilo, když si Edward – ne, Cullen – balil věci.

„Jasně.“ Nemotorně jsem poskládala své rozlámané tělo a pomalým krokem jsem po boku své kamarádky kráčela pryč.

Ve dveřích jsem se naposledy otočila a pohledem ho vyhledala. Nemohla jsem si pomoct, ale měla jsem pocit, že jakási neviditelná nit mě k němu neustále táhne. Pro ostatní to nebylo nic, ale pro mě to bylo jako červená látka pro býka. V každém případě jsem za ní musela jít. Naposledy jsem se usmála a odešla.

Byla jsem zmatená. Zmatená jako nikdy předtím, jen v pár věcech jsem měla jasno. Místo toho, abych si pamatovala každé slovo z Cullenovy přednášky, jsem prozkoumala a do paměti si dokonale vryla každičkou křivku jeho těla. A další věc, kterou jsem si byla stoprocentně jistá, byla, že vůči jeho osobě cítím jistou náklonnost, kterou nemůžu a hlavně nechci přehlížet.

S Kate už jsem po zbytek večera prohodila jen pár slov. Pomalu jsem ani nevěděla, o čem se bavíme, jen jsem souhlasně pokyvovala hlavou. I kdyby mi řekla, že z nebe prší sloni, dostala by můj souhlas. Netrvalo dlouho a snahu o jakoukoli konverzaci vzdala. Při otázce „Co ti přeletělo přes nos?“ jsem se zvedla a s odpovědí, že jsem unavená, jsem zalezla k sobě do pokoje.

Chvíli jsem se převalovala ze strany na stranu, ale po chvíli konečně přišel tolik očekávaný spánek. S myšlenkami na nového profesora jsem zavřela oči a s úsměvem na rtech se propadla do černočerné tmy.

„Slečno, počkejte!“ Za sebou jsem zaslechla mým uším už velice známý hlas. Otočila jsem se a při ujištění, že profesor Cullen opravdu míří za mnou, jsem na něj počkala u nedaleké postranní uličky.

„Ano?“ vysoukala jsem ze sebe a na tvář nahodila úsměv.

„Nemohl jsem si nevšimnout vaší přítomnosti na mých přednáškách, dokonce i včera večer jste tam byla.“ Kývla jsem a vybídla ho, ať pokračuje. „No, a chtěl jsem se zeptat, jestli jsem alespoň obstojným nástupcem profesora Harrisona.“ Prohrábl si vlasy a s plachým úsměvem na mě pohledl. Od něj to neznělo nafoukaně nebo jako by chtěl slyšet chválu, prostě měl jako nově příchozí učitel strach, jestli svou práci odvádí dobře.

„To rozhodně jste,“ pomalu jsem se vydala chodbou dále, „ale… Profesor Harrison byl bezkonkurenčně nejoblíbenějším učitelem na škole. Nemáte to jednoduché, když jste nastoupil na jeho místo, ale nemusíte mít strach, jste dobrý učitel. Však oni se všichni za chvilku uklidní a vrátí do starých kolejí. Teď jste tady taková… atrakce,“ zasmála jsem se.

„Jak opičák v cirkusu,“ poznamenal a oba jsme se upřímně a od srdce zasmáli.

„Jak se vůbec jmenujete, slečno…?“

„Swanová, Bella Swanová,“ představila jsem se a na seznámení mu podala pravici. S úsměvem ji přijal a… mnou projel elektrický šok. Trhla jsem hlavou a koukala mu do očí. Měla jsem pocit, že nejsem jediná, kdo to cítí. Zorničky se mu rozšířily poznáním, jako by mě uviděl poprvé. To jiskření, pocit, že se mi rozechvívá celé tělo, byl k nezastavení, nechtěla jsem jej zastavit. Očima jsem sjela kousek níž, až jsem se zastavila na jeho rtech. Na rtech zvlněných do širokého úsměvu, které jsem si teď tak strašně moc chtěla přivlastnit a políbit. Chtěla jsem ochutnat ty měkké rty už od pohledu. Chtěla jsem se jich dotýkat, líbat…

Náš stisk zmizel a já jsem jen sklopila oči k zemi. Nedokázala jsem se mu podívat do očí, už jen za to, co jsem si o něm myslela, jsem byla rudá až na zadku, a to se mu mám koukat ještě do tváře? Ne!

„Uvidíme se zítra večer?“ vypadlo z něj najednou a sám vypadal dost překvapeně.

„Prosím?“ Cože? On mě někam… zve? Nebo je to jen další mé vsugerované přání?

„Myslím na další přednášce,“ upřesnil a mě píchlo u srdce. Ta malinká naděje, že spolu někam půjdeme ve mně pořád plála, ale teď zhasla i ta nejmenší jiskra.

„Aha, jo, nejspíš ano,“ vykoktala jsem sklesle.

„Budu se těšit,“ usmál se. „Tak zítra, mějte se, Bello.“ Na patě se otočil a už se ztratil v chumlu studentů vířících chodbami. Já jsem tam zůstala jen opařeně stát a sledovala jsem jeho mizející záda.

O měsíc později

Stalo se pro mě tradicí, že jsem téměř každý večer byla na Cullenově přednášce. Ať to bylo s Kate nebo bez ní, kdy jen jsem mohla, chtěla jsem být u něj. Chodila jsem na všechny jeho přednášky a okatě na něj zírala. On ale nezůstával pozadu. Kdy jen mohl, tak na mě mrkl, usmál se, anebo prostě jen pohlédl. Už jsem nebyla v jeho přítomnosti tak nervózní a nesvá, ba naopak. Užívala jsem si ji.

Má kamarádka se z Cullenova oblouznění dostala rychlostí blesku. Ještě pár večerů byla ochotná se mnou absolvovat, ale netrvalo dlouho a začala na přednáškách spát. Už ani pořádná dávka kofeinu u ní nezabírala. Cestou domů vždycky nadávala jak špaček, jak někam takhle můžu chodit, že je to příšerný nuda. Neříkám, že to byla kdoví jaká legrace, ale pro mě náplní celého večera bylo jediné – pozorovat Edwarda Cullena.

Nakonec jsem tedy Kate uvolnila z okovů společných večerů. Nikdy mě ovšem nepřestalo bavit provokovat ji s tím, jak se kvůli Edwardovi chovala. Když jsem jí pak připomněla, že se kvůli němu chtěla dokonce přihlásit na celý předmět, ona jen nevěřícně kroutila hlavou a říkala, jak mohla být tak blbá. Já jsem se jen smála.

„Tak já mizím, vážně nechceš jít se mnou?“ houkla jsem do bytu na svou spolubydlící Kate.

„Ne, jen to ne!“ Potichu jsem se zasmála. „Navíc mám dneska už něco domluvené s Jasonem a volný kvartýr se jen hodí, takže… nespěchej.“ No jistě, naše hrdličky překonaly krizi a teď to mezi nimi jiskří jako za starých časů.

„Dobře, až se budu blížit, raději zavolám, ať na sebe stihnete natáhnout aspoň nějaký oblečení,“ zasmála jsem se a zabouchla za sebou dveře.

Opět byl jeden z těch večerů, kdy jsem přes kampus kráčela na přednášku profesora Cullena. Srdce mi v hrudi hlasitě bušilo jak štěstím, že jej zase uvidím, tak nervozitou z našeho dalšího setkání.

Sama jsem si teprve nedávno připustila, že jsem se do Edwarda zamilovala. Tam někde uvnitř jsem to věděla už od našeho prvního pohledu do očí, ale teď už to bylo konečně venku. Nedokázala jsem to říct ani Kate. Nevím pro, byla má kamarádka a věřila jsem, že by to nikomu neřekla a že by mi pomohla, ale zároveň jsem si všechny myšlenky o Edwardovi chtěla schovat jen pro sebe. Nechtěla jsem se o ně s nikým dělit.

Posledních pár večerů už jsem stíhala postřehnout dokonce i záblesky vyprávění. Malilinkatá část mé mysli byla schopná zabývat se něčím jiným než Edwardem, ale pořád to bylo málo na vnímání celého smysluplného výkladu.

Jako jindy jsem pozorovala každičký koutek jeho těla, každý přehyb látky, který zvýrazňoval jeho postavu. Když se mi díval do očí, pozorovala jsem ty planoucí jiskřičky a s úsměvem na rtech jsem mu oplácela stejnou mincí.

„Bello? Můžu s vámi mluvit?“ ozvalo se mi těsně u ucha jen chvilku po skončení další prezentace.

„Jasně, děje se něco?“ zeptala jsem se pohotově a při vyčkávání na odpověď jsem si stoupla ze židle a postavila se mu tváří v tvář.

„Měl bych pro vás takový návrh. Jeden známý ze Spokane mě pozval na jakousi výstavu staroegyptských a dalších afrických suvenýrů a pár svých fotek z cest. Neříkám, že to bude kdoví jaká zábava, ale přesto vám chci nabídnout, jestli byste nejela se mnou,“ dořekl a já si musela samým blahem kecnout zpátky na židli.

„Je vám dobře?“ strachoval se hned, přiklekl ke mně a ruce mi zachytil do svých dlaní.

„Je mi báječně,“ zašeptala jsem a dokázala vnímat jen spalující žár z našich spojených dlaní.

„Tak?“ stále vyčkával na mou odpověď.

„Moc ráda pojedu,“ vydechla jsem a omámeně vdechovala jeho osobitou vůni. Ještě chvíli se na mě bude takhle koukat a já se samým blahem začnu rozpouštět jako šuměnka.

„Vážně?“ Starostlivá vráska mezi obočím byla rázem pryč a šťastné jiskřičky v očích a široký úsměv na rtech vypovídal své.

Kývla jsem. „Miluju Afriku, budu jen ráda, jestli můžu jet.“

„Výborně, doufal jsem, že pojedete,“ přiznal se. „Můžu vás teď pozvat na kávu? Dořeknu vám detaily.“ Vytáhl mě do stoje a čekal, co odpovím. V duchu jsem se radovala, odpověď byla předem jistá.

„Dobře, jdeme hned?“ usmála jsem se, a to už jsme bok po boku kráčeli přes kampus do maličké kavárničky.

„Smím se zeptat, co je to za vašeho kamaráda?“ zeptala jsem se, když jsme dosedli i s objednanými nápoji za drobný dřevěný stolek ukrytý v rohu kavárny.

„Ale jistě. Je to spolužák se ze školy, společně jsme studovali na Oxfordu. Řekněme, že to je stejný blázen do historie jako já. Kde se jen co šustne, tam já musím být.“ Pronesl to s lehkostí, jako by se omlouval všem, které už poctil svou cennou návštěvou nebo k nim teprve zavítá. S chutí jsem se zasmála a usrkla si horké mléčné pěny latté.

„Máte tady šlehačku,“ usmál se a poklepal si ukazovákem na ústa. Rychle jsem se začala ošívat, ale byl, k mému štěstí, rychlejší. Dlaň mu vystřelila přímo k mé tváři a letmo se otřela o spodní ret. Srdce se mi rozbušilo ještě rychleji, než mi bilo po celý večer, a já jsem zase začala pohledem hypnotizovat ty jeho proklaté rty.

Proč tam jemu nemůže zůstat šlehačka? To já tady umírám touhou dotknout se ho. Tak proč se nemůže poštěstit mně? fňukala jsem v duchu, ale i tak jsem nebyla při jeho dotyku schopna rozumně uvažovat.

Stáhl se zpět na svou židli a já začala nadávat, proč je ten mini stolek tak velký. Kdyby nebyl, šance, že se budeme obdařovat letmými dotyky, byla stonásobná. Zklamaně jsem povzdychla a opřela se do pohodlného křesílka.

„Bello?“ oslovil mě opatrně. Střelila jsem pohledem k němu a čekala, co z něj vyleze. „Když už jsme si teď naplánovali společný výlet, myslíte, že bychom si mohli tykat?“ Čekala jsem cokoli, ale tohle bylo to poslední. Šokovaně jsem na něj zírala a Edward měl sakra velký štěstí, že jsem nepila, jinak by mu taky mohla skončit kávička v klíně.

„Já, nevím… Nemyslím si, že je nejlepší nápad, aby si profesor se studentkou tykal…“ Chtěla jsem to víc než cokoli jiného, ale nebylo to zrovna něco, co by na škole, aspoň podle mě, respektovali, i když…

„Byl to jen návrh - “

„Který přijímám,“ dokončila jsem za něj. Ačkoli jsem věděla, že to není kdoví jak chytré, nemohla jsem si pomoct. Nikdo neví, že by taková nabídka padla ještě jednou.

„Opravdu?“ podivil se a já jsem měla potřebu okamžitě vyzkoušet chuť tykání.

„Vážně se pořád něčemu divíš?“ zazubila jsem se na něj. Jen se zasmál a víc už k tomu nedodal.

I přes veškeré protesty, které jsem se ze sebe snažila vysoukat, mi Edward nedovolil, abych si zaplatila alespoň svou část útraty. Vykládal něco o tom, co by byl za gentlemana, že dámu nejdřív někam pozve, a pak by ji ještě nechal platit. Jen jsem se mu smála a schovala tedy peněženku do kabelky. Holt mám záminku, abychom si někam zase vyrazili, i když by to mělo být čistě z pracovních důvodů.

„Doprovodím tě, můžu?“ Nabídl mi rámě, když jsme vylezli do chladivého večera. Otřásla jsem se zimou a než bych stihla říct švec, na ramenou mi přistál tmavý kabát. Překvapeně jsem koukla na Edwarda, který si to s úsměvem na rtech, jen v lehkém tričku, vykračoval vedle mě.

„Ne, to ne, bude ti zima,“ začala jsem se s ním hádat a kabát mu okamžitě vracela.

„Nebude, věř mi.“ Významně se mi zadíval do očí a huňatou látku nasáklou jeho parfémem mi přitáhl ještě těsněji k tělu.

„Tak děkuju,“ rezignovala jsem po veškerých snahách bundu mu vrátit.

Dále jsme kráčeli mlčky. Tak šťastná jsem nebyla snad ještě nikdy v životě. Já, neuvěřitelný smolař, jsem dnes měla tolik štěstí. Že by mě konečně ten nahoře začal mít trošku rád? Ať už to bylo jakkoli, modlila jsem se, ať to ještě chvilku vydrží.

Zastavili jsme se až přede dveřmi do bytu. Až tady jsem si vzpomněla, že jsem Kate vůbec nezavolala. Uznala jsem ale, že jsem byla venku dost dlouho, tak už by mohli být někde zalezlí a ničím nepříjemným mě nepřekvapit. Raději jsem se zaposlouchala do zvuků kolem, jestli náhodou neuslyším něco, co nepatří do večerního klidu. Nic.

„Dnešní večer jsem si moc užil, Bello,“ usmál se na mě.

„To já taky,“ skočila jsem mu rychle do řeči, aby si nemyslel, že mně se nelíbil.

„Počkej,“ něžně mi přiložil prst na rty, „ta výstava není hlavním důvodem, proč jsem tě někam pozval. Chtěl jsem být s tebou chvíli sám a strávit příjemný večer ve společnosti někoho tak úžasného, jako jsi ty. Bál jsem se, že mě kvůli tomu, že jsem tvůj učitel, odmítneš.“ Naslouchala jsem každému jeho slovu, přímo jsem je hltala a byla jsem tak dojatá, až se mi do očí pomalu začaly řinout slzy. Něco takového mi ještě nikdy nikdo neřekl. „Už od prvního okamžiku, kdy jsem tě uviděl, jsem vůči tobě cítil jistou náklonnost a chtěl tě blíže poznat,“ na okamžik se zarazil, ale když jsem ho s úsměvem pobídla, jestli má ještě něco na srdci, ať to řekne, pokračoval, „a taky jsem si už od prvního okamžiku přál udělat tohle.“

Přitáhl si mě blíže k tělu, prstem mi zvedl bradu a přinutil mě dívat se mu do očí. Vnímala jsem, jak se vzdálenost mezi našimi rty krátí, až zmizela úplně. Jemně okupoval mé rty, jako by se bál, že udělal něco, co nechci, ale opak byl pravdou. Po ničem jsem poslední měsíc netoužila tak jako po tomto polibku. Ruce jsem mu zapletla do vlasů, přivinula se k němu blíže a spokojeně mu polibek oplácela. Tohle byl okamžik, který tvořil poslední dílek skládačky, ve který jsem ani nedoufala.

Věřím, že každého jednou v životě potká štěstí a může si zažít svou pohádku, a jestli ta má je s Edwardem Cullenem, mým profesorem? Tak ať, já se jí bránit nebudu, ba naopak, užiju si ji tak, jako by to byla ta poslední.

SHRNUTÍ

Pro začátek bych tu měla pár věnování. Zaprvé je tahle pro mou Šuměnku (Gumku X, nebo všechno, na co si jen vzpomeneš). Povídku jsem ti slíbila už dávno, tak konečně jsem se k tomu dostala, i když tak pozdě.

Další věnování je pro kajku007, Kiku57 a zuzinecckuu. Holky, ty hodiny, kdy jsem vás pořád s něčím otravovala, ať už šlo o název, se kterým stále nejsem spokojená, obrázek nebo i perex, už jsou nadobro pryč. Doufám, že tohle aspoň jako malá omluva stačí.

A dále to je pro všechny, co se dostali až sem. Úspěšně jste dočetli mou první jednorázovku vůbec. Proto prosím o jakékoli vyjádření, ať vím, jestli mám pokračovat raději v jednorázovkách či kapitolovkách.

eMCullen

Autor: eMCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová přednáška: