Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Osudová láska

11.01.2010 (21:45) • 4dd4 • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 6500×

Rozhlédla jsem se po svém domově, teda spíše po svém pokoji, i když ani to není přesné, můj pokoj byl jinde, ale v téhle místnosti jsem trávila většinu času. Ta bílá barva byla až deprimující, možná by ji mohli v rámci mého zdraví přemalovat, i když o tom pochybuju. Poposunula jsem si co nejpohodlněji ruce a lehla si na zem doprostřed bílé vypolstrované cely. Popravdě jsem to tady měla ráda, člověk se tady krásně uklidní, jediné co mi vadilo, byl fakt, že tady není okno. Ze začátku mi to dělalo problémy, ale zvykla jsem si, co jiného mi taky zbylo.

Bylo zvláštní trávit většinu svého času zavřená mezi čtyřmi stěnami, ale zároveň to bylo uklidňující. Vzpomínám si, jak jsem se sem dostala, na mé první dny zde a usmála se, opravdu jsem se smála, nikdy bych nečekala, že skončím zrovna tady.

Všechno to začalo jedním slovem „Ne.“ To byla odpověď na mou otázku, jestli mě nechce. Od té doby se celý můj život otočil o 180°, ale nejsem si jistá, jestli na tu správnou stranu, tehdy jsem si myslela, že to byla ta špatná strana, ale teď si už nejsem jistá vůbec ničím. Čím více léku dostávám, tím méně věřím, že to byla skutečnost, že jsem kdy znala nějakou rodinu Cullenů, že byli jenom výplodem mé choré mysli. Ve zvláštních chvilkách prozření, jako je tahle, si na ně, ale vzpomínám, až moc dobře. Vidím vědmu, malého černovlasého elfa posedlého nakupováním, Alice nikdy neudělala nic, co by předem nezkontrolovala svou vizí. Vedle ní se na stropě houpe a přitom ji objímá její manžel, blonďák udržující si bezpečný odstup. Ani se Jasperovi nedivím, že se ode mě držel dál. Emmett, velký, svalnatý, tmavovlasý kašpar, který mě donutil červenat se, jako nikdo jiný, ale zároveň mi způsoboval bolení břicha svými neustálými šprýmy. Vedle něho dlouhovlasá, dlouhonohá, blonďatá bohyně, Rose mě neměla ráda, a ani se jí nedivím, opravdu jsem mohla její rodinu ohrozit, ale nikdy jsem si to neuvědomila. Na všechny dohlížel blonďatý, upíří doktor se skvělým srdcem. Carlisle miloval svou práci, své děti, ale především svou manželku. Esme všechny hlídala s mateřskou láskou a péči, která byla bezbřehá. A uprostřed tohohle kroužku byl můj bůh. Má láska s bronzovými vlasy, karamelovými duhovkami a dokonalým pokřiveným úsměvem. Právě kvůli těmhle chvílím prozření jsem ještě pořád taky, v tomhle domově.

Poté, co vyřkl ty dvě hlásky, se můj svět zhroutil. Byla jsem jako tělo bez duše, vlastně jsem o svou duši přišla. Je paradoxní, že o to se celou dobu bál nejvíc, a o ztrátu mého života. Začala jsem přežívat, veškerý čas jsem trávila ve škole, nebo doma, ven jsem chodila jen minimálně, vlastně jsem nechodila. Změnilo se to, až když mě Charlie chtěl poslat do Phoenixu. Tehdy se ve mně něco pohnulo a já začal předstírat život, ale možná by bylo lepší, kdybych zůstala tou bezcitnou chodící mrtvolou, než pomateným bláznem.

Začalo to zcela nevinně.

Seděla jsem v jídelně mezi svými spolužáky, nezaujatě se nimrala v jídle a na půl ucha poslouchala jejich rozhovor. Očima jsem bloudila po místnosti, když mé oči zavadily o jejich stůl, od doby co odešli, si k němu nikdo nesednul, ale teď tam někdo seděl, a to oni! Seděli tam jako by nic a na tváři měli stejný znuděný výraz, jako vždy. Mé rty se roztáhly do úsměvu.

„Bello, co je? Co se děje?“ Vyrušil mě Erik a já se na něj koukla.

„Ne nic, jenom jsem…“ Očima jsem střelila zpět k jejich stolu, ale nikdo tam nebyl, můj úsměv opět zmizel. „To nic.“

Nechápala jsem to, před chvíli tam byli a teď jsou pryč. Ale, 100 % tam seděli a najednou byli pryč. Nechápavě jsem kroutila hlavou a vydala se na biologii.

Za týden jsem jela s Charliem do La Push. Projížděli jsme po cestě vedoucí lesem, a já sledovala okolní krajinu. Všechno tady bylo zelené, nic než zelená. Hleděla jsem do toho zeleného moře, když jsem zahlédla něco světlého, jak se rychle pohybuje. Zaostřila jsem a hleděla na tu pohybující se čmouhu, která se na mě otočila a usmála, v ten okamžik jsem poznala Edwarda.

„Tati, zastav!“ zakřičela jsem a Charlie opravdu dupnul na brzdu a zastavil. Okamžitě jsem vyskočila z auta a rozběhla se do lesa.

„Edwarde!“ volala jsem za ním, ale on přede mnou utíkal a schovával se za stromy.  Smála jsem se a utíkala za ním, i on se smál.

„Bello! Bello! Isabello!“ volal za mnou Charlie, doběhl mě, chytil mě za ruku a zastavil mě. „Isabello, můžeš mi laskavě vysvětlit, co to děláš?!“

„Utíkám za Edwardem,“ odpověděla jsem mu nechápavě.

„Bello, Edward odjel, není tady, už se nevrátí!“ téměř na mě křičel, a já na něj nechápavě koukala. Charlie mě vystrašeně pozoroval, potom mě odtáhl do auta a rozjel se domů, ten den jsme se do La Push už nedostali.

O dva týdny později jsem viděla Alici s Jasperem, jak na mě mávají z druhé strany ulice, bez rozmyslu jsem se rozběhla přes cestu. Najednou jsem slyšela skřípot brzd a poté cítila slabý náraz do svého těla, jak mě auto srazilo. Odletěla jsem o metr dál, ale jediné, co mě zajímalo, byla Alice a Jasper, kteří už ale nestáli tam, kde jsem je zahlédla. Nebyli vůbec nikde.

Po tomhle incidentu mě zavezli do nemocnice, i když jsem jim říkala, že mi nic není. Poslušně jsem ležela na lehátku a sledovala dění okolo sebe. Zrovna jsme projížděli kolem recepce, když jsem za rohem zahlédla mizet Carlislea. Nedbala jsem varování lékařů, seskočila jsem z vozíku a vydala se za svým skoro-tchánem.

„Carlisle, počkej!“ Rozběhla jsem se za ním chodbou, ale když jsem zahnula za roh, nikde nebyl. To už mě dohonili lékaři, přivázali k lehátku a odvezli na vyšetření. Jakmile zjistili, že mi opravdu nic není, začali se mě vyptávat, proč jsem vběhla pod auto, a já jim řekla pravdu. Koukali se na mě jako na blázna, poslali mě k psychiatrovi, který mi napsal léky. Ty jsem vyhodila do první popelnice, kterou jsem potkala.

O tři týdny později jsem seděla s Charliem v obýváku, teda Charlie seděl v křesle a díval se na sportovní kanál. Já jsem ležela na našem malém gauči, hlavu jsem měla přehozenou přes opěrku a dívala se do stropu, přitom jsem kopala nohama, které jsem měla přehozené přes druhou opěrku, ve vzduchu.

„Bello, nad čím přemýšlíš?“ vyrušil mě Charlie.

„Uvažuju, jestli bude zítra slunečno,“ odvětila jsem nezaujatě.

„Proč?“

„Zajímá mě, jestli a Alicí půjdeme zítra na nákupy, asi by nerada zářila na sluníčku.“

„Bells, co to říkáš? Alice odjel před rokem a od té doby se tady neukázala, a proč by měla zářit na sluníčku?“

„Já vím, a upíři na sluníčku září,“ odpověděla jsem otráveně, zvadla jsem se a pomalu se vydala do koupelny.

Měla jsem na sobě svoje staré děravé pyžamo, byla jsem zalezlá v posteli a hypnotizovala okno. Edward mi ráno slíbil, že přijde, ale něco ho muselo zdržet, už jsem čekala dvě hodiny, takhle nedochvilný nikdy nebyl. Slyšela jsem kroky u svých dveří chvíli předtím, než do pokoje vešel Charlie.

„Bells, proboha, proč máš otevřené okno?“ vyděsil se a šel ho zavřít.

„Tati, nech ho otevřené, Edward se sem jinak nedostane,“ škemrala jsem.

„Bello, o čem to zase mluvíš? Holčičko, Edward je pryč, a jak by se prosím tě dostal do tvého okna?“

„Je upír, neuvěřitelně silný a rychlý, není pro něj problém vyskočit do okna,“ oznámila jsem mu a chtěla se zvednout. V tom mi ale zabránila Charlieho ruce, jednou mě chytil za rameno a přitlačil na postel. Druhou ruku mi přiložil na čelo a něco si pro sebe mumlal.

„Holčičko, neboj se, to bude v pořádku.“ Starostlivě mě sledoval a zůstal v pokoji, dokud jsem neusnula.

O dva dny později jsem s Jess kráčela do učebny biologie. Vešla jsem do třídy a šla si sednout na své místo, Jess si sedla vedle mě.

„Jess, promiň, ale dneska nemůžeš sedět se mnou,“ oznámila jsem jí.

„Proč ne?“ Tvářila se nechápavě a ublíženě.

„Tady sedí Edward,“ usmála jsem se na ni.

„Edward?“ zeptala se nevěřícně. „Bello, Edward už je skoro rok pryč.“

„Já vím, ale vrátil se, mluvila jsem s ním na chodbě, zrovna když si kolem nás procházela.“ Usmála jsem se a dál vyhlížela svého upírka.

„Bello, já jsem ho neviděla.“ Byla mírně vyděšená.

„Jasně že ne, vždyť je dneska slunečno, upíři na slunce nemůžou, ale za dvě minuty má podle Al zalézt a on se objeví.“ Usmála jsem se na ní a dál sledovala dveře. Jessica zděšeně odešla a já dál vyhlížela s úsměvem na tváři Edwarda. Ten den už nepřišel a mohlo za to slunce, které opravdu zašlo za mraky, ale chvíli na to opět vykouklo, tím si zasloužilo mé pohrdání.

Procházela jsem se lesem a volala Edwarda, už týden se nikdo z jeho rodiny neukázal, nezavolal, jenom mi nechali zprávu, že se za dva dny vrátí. Dva dny byly už dávno pryč a oni pořád nikde. Věděl jsem, že tady jsou, že mě pozorují, ale nechtěli vylézt, hráli se mnou prapodivnou hru a já už toho měla plné zuby. Vydala jsem se domů.

Udělala jsem si úkoly, uvařila Charliemu večeři a vydala se do koupelny. Ve skříňce jsem našla žiletku, vzala jsem ji do ruky a sedla si na podlahu. Věděla jsem, že Edwarda má krev láká, a když ji ucítí, neodolá a přiběhne, potom už se mi nebude tak hloupě schovávat a hrát se mnou tyhle zdlouhavé hry. S úsměvem na tváři jsem si přiložila žiletku a řízla. Když mi její ledové ostří projelo kůží, a proniklo k tepnám, nic jsem necítila, aspoň prvních pár vteřin, potom to začalo příšerně pálit. Seděla jsem a sledovala, jak má krev odtéká. Byl to zvláštní pocit, děsivý a přitom nádherný. Bylo neuvěřitelné sledovat svou vlastní krev, jak vytéká z mého těla. Skoro nebezpečně mě to fascinovalo. Sledovala bych svou krev i nadále, kdybych nemusela dýchat vzduch s ní smíšený. Ten známý pach rzi a soli mě po chvilce přivedl do mdlob.

Když jsem se vzbudila, bylo venku světlo, ruce jsem měla připoutané k posteli a tu pořezanou zafačovanou. Rovněž jsem kolem sebe měla velké množství hadiček a nepříjemně pípajících přístrojů. Vedle mé postele seděl zdrcený Charlie, jakmile si všimnul, že jsem vzhůru, zavolal doktora. Ten mě zkontroloval a potom se začal vyptávat, proč jsem to udělala a já mu opět řekla pravdu. Vysvětlila jsem mu, že je to kvůli Edwardovi, že se měl vrátit už před pěti dny, ale pořád se neukázal. Objasnila jsem mu, že jako upíra ho láká má krev, a proto jsem si podřezala žíly, abych ho přilákala domů. Jakmile doktor vyslechnul můj příběh i s Charliem odešli z pokoje. Když jsem se ptala, kde jsou Cullenovi a jestli se po mně ptali, nebyli schopni odpovědět.

To byl můj poslední okamžik strávený ve Forks. Potom mě převezli do zdejší psychiatrické léčebny, prý pro mé zdraví, a asi měli pravdu. Nejsem si jistá, co se se mnou děje. Byla jsem tady asi půl roku, čas tady pluje podivným tempem. Můj každodenní program se skládal z budíčku v osm hodin, potom následovala snídaně, léky, skupinová terapie, oběd, individuální sezení a společenské hry, pak už jen večeře a v deset hodin večerka, na pevném programu si tady zakládali, stálý řád rovná se pořádek v hlavě.

Otevřely se dveře a do místnosti vešel můj doktor.

„Bello, co jsi to zase prováděla,“ kroutil hlavou a sednul si ke dveřím.

„Nic, coby, jenom jsem chtěla vidět Edwarda.“ Zaklonila jsem hlavu, tak abych na něj viděla.

„Myslím, že jsme se shodli na tom, že Edward je výplod tvé fantazie.“

„To ano, ale tehdy jsem v sobě měla tunu léků, teď mám hlavu jasnou a čistou,“ usmála jsem se na něj.

„A pomatenou. Bello, Edward byl tvůj přítel, chodili jste spolu rok, ale potom se i s rodinou odstěhoval do Los Angeles.“

„Do města andělů by se rozhodně nepřestěhovali. Upíři na sluníčku září, a to nesvědčí jejich utajení,“ odvětila jsem klidně.

„Na tom, že upíři neexistují, jsme se shodli už dávno a neměli by se upíři na slunci rozpadnout v prach?“

„To jsou jenom hollywoodské báchorky!“ odfrkla jsem si. „Na sluníčku září jako diamanty, jsou nádherní. Taky na ně nepůsobí česnek, dřevěné kůly a stříbro,“ zasmál jsem se.

„A to jsem si myslel, že děláme pokroky,“ povzdechnul si a vytáhnul injekční stříkačku.

„Nešlo by to jinak? Bez té jehly?“ škemrala jsem, i po té době jsem si na ně nezvykla.

„Nešlo,“ ujistil mě, a hned potom mi píchnul injekci. Jenom jsem ležela na zemi a čekala, dokud nezačnou sedativa účinkovat, už dávno jsem pochopila, že nemá smysl se jim vzpírat. Můj mozek začaly opět otupovat léky a já své okolí vnímala jen okrajově, spíš jsem si učívala mlhu, která mě obklopovala.

O dva dny později, teda myslím, že to byli dva, aspoň od doby, co jsem začala vnímat, jsem seděla v ordinaci doktora Wilshauna.

„Vzala sis léky?“ začal jako vždycky.

„Ano, všechny jsem je spolkla a zřízenci mě zkontrolovali,“ odpověděla jsem nezaujatě a dál sledovala jarní přírodu za oknem. Venku bylo nádherně, svítilo sluníčko, zpívali ptáci, ševelilo zelené listí stromů a všechno pokrývala svěží zelená barva.

„Poučila jsem se z toho, co se stalo?“

Otočila jsem na něj hlavu. „Ano, uvědomuju si, že jsem žila s otcem ve Forks, kde jsem se seznámila s Cullenovými a začala chodit s Edwardem. Byli jsme šťastní, až na tu nešťastnou hádku, po které jsem utekla do Phoenixu, on za mnou přijel, usmířili jsme se a já v tamním hotelu spadla ze schodů. Neutíkala jsem před žádným Jamesem a Viktorii. Edward, jeho rodina, ani ti dva jmenovaní nejsou upíři, upíři neexistují. Edward se se mnou rozešel a odjeli, já to neunesla a skončila tady.“ Ještě chvíli jsem se mu dívala do očí a potom opět otočila hlavu a sledovala venkovní přírodu.

„Dobře, a co ty představy, ještě je máš?“ Tím taktně narážel na to, že jsem Cullenovi viděla aspoň jednou denně, schovávali se ve stínu stromů, seděli na skříni v pokoji, opírali se o rám dveří a tak dále.

„Ano.“

„Zvláštní, ty léky by ti měly pomáhat.“ Kroutil hlavou. „Jediným vysvětlením je, že se těch představ nechceš zbavit.“ Cítila jsem na sobě pohled jeho pronikavých očí, ale neotočila se na něj a neodpověděla. Jediné, co bych mohla, by bylo souhlasit.

„Můžu jít ven? Na chvilku prosím,“ prosila jsem.

„Dobře,“ povzdechl si doktor a zavolal Rika.

O pár minut později jsem vyběhla ze dveří. Běhala jsem po zahradě patřící nemocniční léčebně a užívala si vzácné sluneční paprsky, čerstvý vzduch a všudy přítomnou zeleň. Procházela jsem se mezi stromy a přitom jsem zahlédla Edwarda, jak se ve stínu opírá o kmen stromu, v rohu zahrady. Usmála jsem se a vydala se za ním. Postavila jsem se vedle něho a hleděla před sebe.

„Proč si přišel?“

„Zkontrolovat tě,“ odpověděl sametovým hlasem.

„Proč by si mě měl kontrolovat?“

„Zajímá mě, jestli dodržuješ svůj slib.“ Oči stočil na mé zjizvené zápěstí.

„Ty jsi ten svůj taky porušil.“

„Neporušil, přísahal jsem, že zůstanu, pokud to pro tebe bude bezpečné.“

„Bezpečné! A to si myslíš, že bez tebe je mi líp?! Do očí jsi mi řekl, že mě už nechceš, nemiluješ, že si najdeš lepší rozptýlení a strachuješ se o mou duši, ale to, že v den, kdy jsi odešel, odešlo mé srdce, má duše s tebou, už je ti jedno!“ zařvala jsem na něj, chtěla jsem mu vlepit facku, ale má ruka projela jeho tváří a zastavila se až o strom. Edwardův obraz se rozplynul, mnula jsem si dlaň a naštvaně rázovala zpět dovnitř. To byl celý Edward, dokázal mi zkazit den.

„Bello, chápeš, že jsou to jenom iluze?“ ptal se mě zničeně doktor.

„Ano, chápu, ale jsou tak skutečné. Přísahám, že jsem se nechtěla zabít, tentokrát ne!“ Byla jsem zoufalá. „Stála tam u paty schodiště a volala mě, rozběhla jsem se za ní, ale podjely mi nohy!“

„Bello, Alice tam být nemohla, Alice je víc jak 5000 kilometrů daleko, nemohla tam být!“

„Já vím,“ zašeptala jsem a snažila se zastavit slzy, které se mi řinuly z očí. Doktor mi podal kapesníky a počkal, než se uklidním, potom mě propustil a já se vydala do pokoje. Doktor měl pravdu, musela jsem s tím skončit, musela jsem přestat s těmi iluzemi a začnu hned.

Zahnula jsem za roh a uviděla jí, zase.

„Bello, holčičko, nestalo se ti nic, jsi v pořádku?“ mluvila na mě starostlivé Esme. Rozhodla jsem se ji ignorovat, prošla jsem kolem a nevšímala si jí.

Rozhodla jsem se své halucinace ignorovat a dařilo se mi to, nevnímala jsem jejich slova, teda vnímala, ale neodpovídala jsem, vždycky jsem kolem nich prošla. Sice se snažili všelijak přilákat mou pozornost, ale já si jich nevšímala.

„Bello, co halucinace?“ zajímal se o měsíc později doktor.

„Jsou tady pořád, ale já je ignoruju, neodpovídám jim,“ usmála jsem se na něj.

„A objevují se méně, nebo častěji?“

„Myslím, že pořád stejně.“ Pokrčila jsem rameny. Ozvalo se zaklepání na dveře a hned na to vešla sestřička, vydala se za doktorem a něco mu říkala. Opět jsem se zaměřila na pohled z okna, bylo už skoro léto, ale počasí na to moc neukazovalo. Sice bylo teplo, ale slunce se ukázalo jednou za čas. Seděla jsem v křesle, tak jako obvykle, měla jsem kolena přiražené k bradě a na nich opřenou hlavu, zády jsem se opírala o opěrku na ruce.

„Bello,“ přilákal mou pozornost doktor.

„Ano?“ Otočila jsem se na něj, ale můj hlas byl nezaujatý.

„Je tady někdo, kdo by tě rád viděl,“ oznámil mi.

„Dobře,“ pokrčila jsem rameny a dál sledovala výhled z okna.

Po chvíli se otevřely dveře a někdo vešel dovnitř, bylo to víc osob. Otočila jsem hlavu a uviděla tam celou Cullenovic rodinu, jak mě pozoruje. Odvrátila jsem hlavu a dál sledovala přírodu za oknem, halucinace jsem ignorovala.

„Bello,“ ozval se za mnou Edwardův hlas. Zavřela jsem oči, a po chvíli je opět otevřela, mé halucinace byly občas až moc živé.

„Bello.“

„Ano doktore?“ Otočila jsem se na něj.

„Máš návštěvu.“

„Ano, to už jste říkal, ale ještě nedorazila.“

„Ale ano, stojí u dveří,“ oznámil mi.

„Ne, u dveří nikdo není.“

„Ale ano, jsme tady,“ oznámil mi Carlisle.

„Bells jsme tady,“ řekla zároveň s ním Esme, k tomu se přidali i ostatní.

Jejich hlasy mi vadily, nemohla jsem tu zvonkohru snést, ne dneska. Vstala jsem a otočila jsem se na ně.

„Mlčte, mluvím s doktorem!“ zařvala jsem na ně a otočila se k doktorovi.

„Ne, u dveří nikdo není, jenom mé halucinace, nedělejte ze mě ještě většího blázna, než jsem.“

„Bello, to nejsou halucinace, jsou skuteční, přijeli tě navštívit,“ přesvědčoval mě smířlivým hlasem doktor.

„Kdyby byli skuteční, tak se jich můžu dotknout…“ vysmála jsem se mu. Přešla jsem místnost a položila ruku na Edwarda, v domnění, že jím projde jako vždy, ale má ruka se zastavila o jeho kamenný hrudník. Překvapeně jsem sledovala svou ruku položenou na jeho hrudi a nevěřila svým očím. Pomalu jsem začala zvedat hlavu, dokud se mé oči nesetkaly s jeho. Ucukla jsem a začala couvat na druhou stranu místnosti.

„Oni… oni taky jsou,“ vyhrkla jsem.

„Ano, Bello, jsou opravdu tady,“ souhlasil doktor. Hleděla jsem na ně a nevěřila vlastním očím.

„Proč?“ To bylo jediné, co ze mě vyšlo.

„Doktore, mohl byste nás nechat o samotě?“ zeptal se Carlisle.

„Nejsem si jist, jestli je to to nejlepší,“ váhal doktor.

„Nebojte se, jsem taky lékař, kdyby se něco dělo, tak vás zavolám,“ ujistil ho, doktorovi se to moc nelíbilo, ale nechal nás o samotě.

„Bello, chtěli bychom s tebou…“ začala Alice, ale já začala ustupovat. Podél zdi jsem se dostala do kouta. Před očima se mi míhaly všechny vzpomínky, všechny okamžiky, které jsem s nimi zažila.

Chytila jsem si dlaněmi spánky a mumlala si. „Upíři neexistují… upíři nejsou, upíři neexistují, doktor to říkal, jsou jenom výplodem mé fantasie. Upíři neexistují, Viktorie neexistuje, James neexistuje, nejsou! Edward odešel… nemiluje mě… nechce mě, Alice se nerozloučila… upíři neexistují.“ Hlava mi třeštila z těch vzpomínek, kdy se mi míchala realita a představy.

****

Bella se krčila v koutě místnosti a neustále si mumlala. „Neexistují, nejsou… oni neexistují… nechtějí mě.“ Objímala své nohy a hlavou se bouchala do kolen. „Oni mě nechcou… upíři neexistují, nejsou.“

Členové Cullenovi rodiny pozorovali dívku, kterou tolik milovali, jak si ubližuje, jaká je z ní troska. Sledovali své dílo, to co z Belly stvořili svým obchodem.

„Nejsou, neexistují, nechcou mě… nemilují mě… nerozloučili se… upíři neexistují. To není skutečnost…“

„Carlisle, nemůžeš jí nějak pomoct, něco udělat?“ zeptal se Emmett.

„Ne, je rozrušená, jediné co můžeme, je dát jí utišující léky, ale nevím, co bere za prášky, jestli se snesou… Zajdu za jejím doktorem.“ Carlisles zmizel ve dveřích. Upíři sledovali s bolestí v srdci dívku v koutě a nevěděli jak jí pomoct.

„Doktore, je rozrušená, bude potřebovat uklidnit.“ Carlisles přicházel s doktorem.

„Ano, ale na ty léky jí nemůžu nic dát, musí se uklidnit sama.“ Edward v jeho myšlenkách viděl Bellu ve svěrací kazajce, ležící na zemi ve vypolstrované místnosti. Doktor vešel dovnitř a strnul, v tomhle stavu Bellu ještě neviděl, a to už ji viděl leckdy. Hlavou mu proběhly myšlenky na Bellu ležící pod schody, Bellu mluvící se vzduchem, Bellu s podřezaným zápěstím, Bellu svázanou na posteli a další.

„Zajdu pro zřízence,“ oznámil a zmizel na chodbě.

„Edwarde, skus jí uklidnit ty,“ navrhla Alice. Její bratr přikývnul a vydal se ke své lásce.

****

Seděla jsem v koutě místnosti a nevěděla, co je realita, co je pravda a co lež, z očí mi tekly slzy a přesvědčovala jsem se, že upíři neexistují, že nejsou, že mě Edward nemiluje, nechal mě v lese, Alice se nerozloučila, nikdo se nerozloučil. Celá jsem se třásla a vzlykala, chtěla jsem se uklidnit, ale nemohla jsem, nešlo to.

Po chvíli jsem cítila něčí ledové ruce, jak mě berou do náruče, přimkly mě na své tělo. Okamžitě jsem poznala Edwarda a přitulila se k němu.

****

Edward si sednul vedle vzlyky ovládané Belly a vyzdvihl si jí na klín, neustále vnímal její nesmyslná slova, která nezasvěceným nedávala smysl. Opatrně ji objal. Bella zašeptala jeho jméno a pevně jej objala kolem krku, co nejvíc se přitiskla k Edwardovi, který ji pevně objímal a konejšil. Jeho objetí a tichá slova na ní působila jako balzám, po chvíli se uklidnila a usnula mu v náručí

Do pokoje vtrhnul doktor se zřízencem a ztuhnul v půlce pohybu, nevěřil svým očím.

„Co se stalo?“

„Nic, Edward ji akorát uklidnil, myslím, že ta věc nebude potřeba,“ ukázala Alice na bílou látku ve zřízencově ruce.

„To je zázrak,“ kroutil doktor hlavou.

„Odnesu ji do pokoje,“ oznámil Edward a opatrně, s Bellou v náručí, vstal. Pevně ji držel a nesl do pokoje, kde si spolu s ní lehnul na postel, Bells ho pevně objímala a odmítala pustit, a on ji rozhodně nehodlal opustit, ne podruhé.

****

Zdál se mi krásný sen, byla jsem opět s Edwardem, byli jsme na naši louce plné kvítí. S úsměvem na tváři jsem začala vnímat, ale odmítala jsem otevřít oči, chtěla jsem si ještě na chvíli zachovat v paměti ten nádherný obraz.

Byla jsem zamotaná v přikrývkách a ležela na něčem tvrdém a studeném, stejně jako noc před mými narozeninami, můj úsměv se ještě rozšířil. Otevřela jsem oči, zvedla hlavu a setkala se s Edwardovým pohledem, nevím, jak to bylo možné, ale roztáhla jsem rty do většího úsměvu. Vytáhla jsem se k Edwardovi a jemně ho políbila na rty, věděla jsem, že se za chvíli odtáhne, ale i tak jsem to musela udělat. A potom, když se naše rty dotkly, se rozbila ta dokonalá iluze z mého snu a já si vzpomněla, na všechno.

Rychle jsem od něj odskočila na druhou stranu postele.

„Bello,“ ozval se jeho ustrašený sametový hlas.

„Bello, není tady, je to jenom duch, iluze není tady, neexistuje!“ mumlala jsem si pro sebe. „Není tady, je to jenom halucinace…“ Potom my ale něco došlo. „Ty si mě políbil a spala jsem na tobě… takhle dobré mé halucinace nejsou… Ty jsi skutečný!“ vyhrkla jsem a dívala se na něj.

„Ano, Bello jsem tady i se svou rodinou…“

„Ale proč? Ty mě nemiluješ, odešel si, odešli jste, Alice se ani nerozloučila, nezáleží jí na mně.“

„Bells, tehdy jsem ti lhal. Já tě miluju, pořád tě miluju.“ Klečel naproti mně na posteli a díval se mi do očí.

„Ne, ty mě nemiluješ… nemiluješ… nechceš mě.“ Kroutila jsem hlavou a snažila si to všechno srovnat, přít na to, co je pravda.

„Bello, já tě miluju, vždycky jsem tě miloval a nikdy nepřestal, odešel jsem, protože jsem tě chtěl chránit. Byla to chyba, ta největší, co jsem kdy udělal,“ doznal se upřímně, jeho hlas byl plný bolesti.

„Ne, to není pravda, nemiluješ mě, odešel si… upíři neexistují, nejsou, nemiluješ mě, jsem blázen, odešla, nerozloučila se, nechceš mě, nemiluješ mě…“ mumlala jsem neustále dokola. Měla jsem v hlavě nepořádek, před očima se mi míhaly všechny vzpomínky, nevěděla jsem co je pravda, co je lež a co představy.

„Bells, prosím tě…“ Jeho ruka se dotkla mé tváře.

„Ne!“ Ucukla jsem. „Vypadni. Běž pryč, vypadni!“ řvala jsem na něj jako smyslu zbavená, ale on neodcházel, chtěl mě obejmout, ale to jsem mu nemohla dovolit, couvala jsem před ním, házela po něm věci, které ladně chytal a pokládal na stůl.

„Bells, prosím, nech si to vysvětlit, já… chci, aby si…“

„Ne! Vypadni, běž pryč, uteč, tak jako všichni, nemiluješ mě, odešel si, nerozloučila se, vypadni!“ Do pokoje vtrhli dva zřízenci s doktorem. Zřízenci se ke mně vydali, neustále jsem kolem sebe házela předměty a křičela. Jeden z mužů mě chytil a druhý mi navlékl svěrací kazajku a doktor mi píchnul něco na uvolnění. Ještě chvíli jsem sebou házela, než se mi před očima zatmělo a já přestala vnímat, aspoň na chvíli jsem utekla své pomatené mysli.

Vzbudila jsem se uprostřed bílé místnosti, ruce jsem měla stále uvězněné v dlouhých rukávech a v hlavě zmatek. Nevěděla jsem, co je pravda a co ne. Viděla jsem pět nádherných lidí, jak sedí u jídelního stolu na střední škole, nenávistný pohled jednoho z nich během biologie, auto, které se ke mně blížilo, skupinu mladíku, které Edward zahnal, jeho přiznání, scénu v jídelně, kdy snědl kousek pizzy, jenom aby mi dokázal, že mu jídlo nic neudělá, první polibek, první návštěvu u Cullenů, baseball, útěk do Phoenixu, setkání s Jamesem, ten strašný oheň, který procházel mým tělem, když mě kousnul, probuzení v nemocnici, ples, na který mě donutil jít a potom ta nešťastná nehoda o mých narozeninách a jeho, jejich odchod. Tím mé vzpomínky ale nekončily, následovaly dny strávené v samotě a potom jejich návštěvy, když jsem Edwarda viděla v lese, ve škole, Alici a Jaspera na ulici, Carlislea v nemocnici, okamžik, kdy jsem si poprvé podřezala žíly, jenom abych je viděla, můj pobyt v nemocnici, mé rozhovory s nimi a posledních pár týdnů, kdy jsem je ignorovala. A teď se zjevili tady. Už nevím co je pravda, a čemu věřit, co se stalo a co ne. Existují vůbec upíři? Miluje mě Edward? Jsem blázen, není to jenom další stupeň mé slaboduchosti?

Nemohla jsem na tyhle otázky najít odpověď, nevěděla jsem, kde ji hledat a jak, ale vyřešit to můžu, stačí k tomu jenom plechovka od coca-coly, nůž by byl lepší, ale k tomu se nedostanu, a volný večer, nic víc nepotřebuju. Na mé tváři se objevil úsměv, ano to bych mohla.

Příležitost k tomu, uskutečnit svůj plán, jsem dostala hned následující den po večeři. Rozbila jsem plechovku, oblékala si své oblíbené pyžamo a zalezla si do vany. Najednou mi všechno přišlo jednoduché, nekomplikované, nemusela jsem nic řešit, všechno bylo naprosto jasné, krásné. S úsměvem jsem přiložila ostrý kov k zápěstí a řízla. Ano v prvních vteřinách to bolí, ale potom vás ovládne naprostý pocit klidu a míru. Sledujete svou krev, jak vytéká z vašeho těla a cítíte se dobře, tak dobře, jako už dlouho ne, jste smíření se svým osudem. Usmívala jsem se a sledovala svou ruku, celou zalitou krví. Kupodivu mi ani nevadil ten pach, možná proto, že jsem věděla, že je to naposledy, víckrát už ji nebudu muset cítit, potřebovat. Spolu s krví mě začal opouštět i život, pomalu se mi začalo zatmívat v hlavě, bylo to jako pomalé uvědomělé usínání, pomalejší než léky, ale rychlejší než čekání na spánek. Má mysl se zatemňovala a já byla šťastná, už nikdy nebudu muset nic řešit, přemýšlet o pravdě.

- - - - - - - - - - -

Tady to mělo končit, ale protože to byl vánoční dárek, a holky by mi špatný konec neodpustily, tak to pokračuje. Takže, milovníci šťastných konců čtěte dál, ostatní sjeďte na komentáře a napište, co si o téhle povídce myslíte.

- - - - - - - - - - -

Nemohl to vydržet, musel ji vidět, musel se na ni jít podívat. Doktor i Carlisle sice říkali, že pro ni bude lepší, když ji nebudeme vídat, ale ona o mně nemusí vědět. Když své rozhodnutí oznámil rodině, všichni šli s ním. A tak teď stojí před zdí léčebny pro slabomyslné a jdou za Bellou. Doběhli pod její okno a vyskočili do pokoje, na okně byly sice mříže, ale to nebyla žádná překážka. Bella ale v pokoji nebyla, bylo těsně před půlnocí a večerku měla v deset. Vítr vletěl dovnitř pokoje společně s posledním z Cullenů a pootevřel nezavřené dveře do koupelny. To co uviděli, je vyděsilo. Isabella ležela v prázdné vaně a všude kolem sebe měla svou vlastní krev.  Emmett okamžitě odvedl Jaspera, ale to bylo Edwardovi jedno, ten se vrhnul k Belle a okamžitě ji z vany vytáhnul. Carlisle si k ní klekl a začal zastavovat krvácení.

„Carlisle, musíš jí zachránit!“ Edward klečel u Belly a proklínal sám sebe. „Nesmí umřít, ano nesmí umřít, musí žít.“

„Edwarde, je mi líto, ale ztratila moc krve, už jí nepomůžu.“ Carlisleův hlas byl prosycený bolestí a vztekem. „Jediné co můžu je jí přeměnit.“

„Ne, to ne ona musí žít, nesmí umřít!“ křičel Edward.

„Musíš jí proměnit, teď hned,“ oznámila mu vzlykající Esme.

„Ale to nejde, co když, co když…“

„Edwarde, proměn ji!“ byl to tvrdý, rozkazovačný Rosaliin hlas. Edward nevěděl, co dělat, miloval ji, nechtěl, aby zemřela, ale nemohl být sobec, co když to Bella nechce, co když ho nemiluje, nenávidí ho, nic jiného by si ani nezasloužil, vždyť jí dostal do blázince.

„Edwarde, teď, nebo nikdy!“ oznámil mu Alice. Přitom plánovala, že jestli ji do pěti vteřin nekousne, tak to udělá ona sama.

Edward nevěděl, co má dělat, ale když uslyšel její slabé srdce, sklonil se nad ni a kousnul ji. Sál její krev, ale hlavně vypouštěl jed do jejího těla. Odtrhnul se od ní a napjatě poslouchal, tak jako všichni. Byli to dvě nejdelší vteřiny v jeho existenci, když uslyšel splašený tlukot jejího srdce, úlevně si oddechnul, stejně jako ostatní.

Carlisle začal všechno organizovat a Edward odnesl Bellu domů. Strávil u ní celé tři dny, které protrpěla v bolestech. Celou dobu se proklínal a doufal, že mu někdy odpustí.

****

Po neskutečně dlouhé době strávené v bolestech jsem nic necítila, vůbec nic. Ležela jsem na něčem měkkém a přemýšlela, co se stalo, snažila se vzpomenout, kde to jsem, co se dělo. Poslední, co si pamatuju, jsou moje podřezané žíly, to předtím je zmatené, od Edwardova odchodu do teď. Viděla jsem spoustu podivných obrazů, sebe, nějaké doktory, Cullenovi, bílou místnost.

Otevřela jsem oči a posadila. Před sebou jsem měla celou Cullenovic rodinu a hlavně Edwarda, který se na mě díval s láskou a obavami. Když jsem hleděla do jeho karamelových očí, začala jsem si uvědomovat, co všechno se stalo, že ta bílá místnost byla v blázinci, kde jsem skončila po tom, co mě opustili.

„Proč?“ To bylo jediné, co jsem řekla. Okrají mysli jsem vnímala, že vidím všechny detaily, každé zrníčko prachu ve vzduchu, že jsem slyšela každý pohyb listů. Hlavou se mi honily všechny vzpomínky a nezodpovězené otázky.

„Miluju tě, nemohl jsem tě nechat zemřít.“ Edward byl napnutý.

„Ale odešel si.“

„Chtěl jsem tě jenom chránit, ale byla to ta největší chyba, kterou jsem kdy udělal. Bello odpustíš mi? Můžeš mě ještě milovat?“ Měl v očích tolik lásky, bolesti, nejistoty.

„Ty mě miluješ?“

„Ano, z celého svého mrtvého srdce.“ On mě miluje! Pořád mě miluje a myslí to doopravdy, jinak by mě nepřeměnil, nechtěl by semnou strávit zbytek věčnosti…

„Miluju tě,“ usmála jsem se a vrhla se na něj. Edward mě pevně objal a políbil, tenhle polibek se nepodobal těm předchozím, byl plný bolesti z odloučení, lásky a příslibu. Byl to ten nejsladší polibek, jaký jsem kdy dostala.

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová láska: