Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Osud vzal, ale i dal!

28.07.2011 (16:00) • KairaTay • FanFiction jednodílné • komentováno 25× • zobrazeno 6083×

Ten den, co listí začalo pomalu padat k zemi, mi došlo, co mi Edward řekl.

„Budu se ženit!“

Jeho slova mi vypálila díru do hrudi, až jsem se málem sesypala. Třes v rukou, který se mohl pomalým tempem rovnat třetímu stupni Richterovy stupnice mi napověděl, že to myslel smrtelně vážně. Zrychlený dech, nervózní jednání – řekla bych, že i nepříčetnost.

„Bells?“ zhoupl Charlie mé jméno v otázku. Nehnula jsem se ani o píď. Neměla jsem náladu s nikým mluvit. Chtěla jsem se ponořit do svého světa, který mi mohl nabídnout únik před šedým a bezvýznamným životem bez mé jediné lásky. Nikdy jsem si nemyslela, že zrovna on by mě mohl podvést. Ovšem teď pyká za své činy, kterých se dopustil.

Tanya. Ta blonďatá potvora to měla dobře promyšlené. Jen myšlenka na ni mi svírá prsty do tvrdé pěsti. Moje zuřivost se nedala ukonejšit. Měla jsem vztek na oba, ale copak se můžu rovnat blonďaté, dlouhonohé a štíhlé koze? Jsem obyčejná holka s kaštanovými vlasy, hnědýma očima a postava? Vcelku normální. Žádné dlouhé nohy se nekonají. Kluci o mne většinou nejeví žádný zájem. Co bych také chtěla, že. Holka z nižší společnosti. Žádná namyšlená fiflena, která dá každému na potkání.

„Bello,“ řekl už přísnějším hlasem otec. Teprve teď mi došlo, že neodešel. Zvedla jsem svoje uslzené oči a hledala jeho siluetu, která byla v té tmě skoro neviditelná.

„Přišla ti nějaká pozvánka,“ špitl a nakročil do pokoje tak, aby mi ji podal do rukou. Váhala jsem, ale obálku přijala a otec odešel. Bylo mi jasné, co mi přišlo. Věděla jsem, co je uvnitř. Věděla jsem, kdo mi to poslal.

Prsteníček jsem vnořila do bílé obálky a trhnutím otevřela. Hned z hlavičky pozvánky se na mne usmívaly dvě hrdličky. Po jejich pravém boku byla napsána jména. Edward Anthony Masen Cullen a Tanya Blaire. Kdysi jsem si tam představovala svoje jméno. Marně. V den, kdy se Tanya přistěhovala do Forks se vše změnilo a já s tím nedokázala nic udělat. Snažila jsem se ho všemožně dostat. Tehdy byl Edward můj přítel a potřebovali jsme si vyrazit do společnosti. Navrhoval soukromou párty, na které chodila většina smetánky z jeho vrstvy. Po několika hodinách se mi ztratil a já věděla, že toho ta potvora využije. Nespletla jsem se. Po nějaké době hledání po všech možných místnostech jsem je našla. Do očí se mi vlily slzy velikosti grepu a já pochopila, že jestli ona ho dobrovolně nevydá – Edward Cullen je můj ex přítel. Vzpomínky na minulost, která mi tolik ublížila, pokračovaly. Nečekala jsem totiž, co si na mě osud přichystal.


O několik týdnů zpátky


Den po tom, co se mi zhroutil svět, jsem se vzbudila celá rozlámaná. Špatně jsem spala. Co se divím, když jsem cestovala celá ubrečená a promočená. V tu chvilku mi došlo, že to nebyl žádný sen, ale hodně špatná a krutá realita. Vůbec mi nedocházelo, proč mě vzal na tuhle párty, až na 4th Avenue. Cestou zpátky jsem šla pěšky, ale na rohu University St. jsem si musela vzít odvoz až domů, protože cesta by mi zabrala jinak celou noc. Potřebovala jsem se dostat z toho šoku. Vyspat se a nabrat na to jiný pohled… Co si namlouvám! Jaký pohled bych si chtěla vymýšlet? Edward s Tanyou po sobě skákali jako dva králíci…

„Isabello,“ zaznělo zezdola. Trhla jsem sebou a vstala. Nerada, ale vstala jsem. Moje nohy se podlomily a já padala světelnou rychlostí na zem. Hlava se mi nějak zamotala a jediné, co jsem viděla, byly mžitky před očima. Holt se rychlé vstávání nevyplácí.

„Zlato,“ šeptal mi do ucha vyděšený Edward. Položil mě na postel a já se znovu zachumlala a snažila se zadusit pláč, který mi způsoboval bolest - nejen v mém nitru, ale i v očích.

„Proč?“ ptala jsem se skoro neslyšně. Edward se ke mně nahnul, a pak pohladil můj obličej.

„Co se stalo?“ naříkal nechápavě.

Prudce jsem se zvedla do sedu a udělala na něj nenávistný pohled. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale stalo se a nešlo to vrátit.

„Ty se ještě ptáš?“ zařvala jsem. Pokrčil rameny a dutým pohledem se mi díval do očí. „Ty opravdu nevíš?“ zopakovala jsem.

„Ne!“ odsekl. Kdybych je neviděla, věřila bych, že to opravdu neví. Já tam ale byla a ať lhal sebelíp, já pravdu znala. Lhal mi ovšem - a rovnou do očí!

„Mám ti znovu vyprávět situaci, kde ses mi ztratil a já tě našla po několika hodinách s Tanyou v nehezké poloze? Opravdu mi budeš vyprávět, že se mi to zdálo a já cestovala celou cestu domů úplně zbytečně? Vážně si myslíš, že jsem tak naivní a pitomá, abych si tu nechávala nalhávat něco, co vím, že se stalo?“ chrlila jsem jednu šílenější větu za druhou. Vlastně věty, kterým jsem sama nechtěla věřit. Jeho oči se vytřeštily. Dokázala jsem číst v jeho hlavě, ale ne natolik, abych věděla, co tam ve skutečnosti má, a na co myslí.

„Miláčku, já opravdu nevím, o čem mluvíš!“ omlouval se. Jeho ústa byla vyprahlá natolik, že se zasekával na každém druhém slovíčku. Přísahala jsem si, že v jeho blízkosti nedám na sobě znát svoji slabost. „Včera jsem toho dost vypil a moc si toho nepamatuju,“ pípnul a sklonil se ke mně, aby pohladil moje vlasy.

V mé hlavě začal hlodat červíček pochybností. Mohla by Tanya nějak narafičit tuhle scénku, aby mne tak dostala od něj? Edwarda jsem milovala a byla jsem schopná přetrpět tu potupu a zapomenout.

„Snad se nic neděje,“ přesvědčovala jsem oba dva. Obraz, který se mi každou minutu vracel, bolel čím dál víc, ale pro jeho blízkost asi musím něco vydržet. „Miluju tě,“ zašeptala jsem mu do ucha a lehce ho políbila.

Netrvalo dlouho a já na všechno úplně zapomněla. Těšila jsem se z Edwardovy blízkosti a jeho sladkých polibků. Nepustila jsem ho od sebe ani na metr. Když odešel domů, bylo mi smutno. Zvláštní, až divný pocit z toho, co by se stalo – kdyby. Neustále mi psal nebo volal. Bylo to jako dřív.

Když se Edward konečně odebral domů za rodinou – zalezla jsem do sprchy a rovnou do postele. Krásná romantika, která se mezi mnou a mým milým objevila - se změnila v peklo na zemi. A nezavinil to nikdo jiný, než Tanya.

Druhý den venku svítilo sluníčko, které hřálo jako o život. Bylo sice jaro, ale krásné a slunečné. Doma nikdo nebyl, tak mi nezbývalo nic jiného, než udělat oběd. Charlie si poručil plněné ravioly s mletým masem a rajčatovou omáčkou. Není to moje oblíbené jídlo, ale jednou za čas mě to nezabije. Těstoviny jsem naházela do vroucí vody a zamíchala omáčku.

„Už jdu,“ zakřičela jsem ke dveřím, když se ozval zvonek u hlavních dveří. Hrnec jsem přikryla pokličkou a vydala se otevřít.

„Edwarde, co tu děláš? Měli jsme se sejít ve městě.“ Pokrčila jsem rameny a ustoupila ze dveří, aby mohl dovnitř. Zavírala jsem za ním dveře, když se najednou zarazily. Nechápavě jsem se podívala na Edwarda a dveře malinko otevřela, abych se podívala, kdo za to může.

„Co ty tady děláš?“ zařvala jsem na celou ulici.

„Musíme si promluvit,“ špitl Edward a koukal do země.

„Ona ale nikam nejde!“ zaprotestovala jsem.

„Jí se to týká také, Bello,“ vysvětlil mi. Moje a jeho minulost nás dostihla. Nikdy nebudeme spolu a žádná rodinná idylka, která by nám dala jednou děti - nebude! Neochotně jsem ustoupila z cesty a ona vstoupila dovnitř.

„Posaďte se,“ pobídla jsem je. Nenávistným pohledem jsem sledovala Tanyino počínání. Pohled na Edwarda mě bolel až v kostech, ale bylo tu něco, co se mi ani za mák nelíbilo. Hnědovlasý mladík mlčel jako zařezaný. Blondýnka po jeho boku se nadechla a on ji hned zarazil.

„Já sám!“ zabručel. Nadechl se. Vydechl a hledal správný výraz na to, abych něco pochopila. Promnul si oči a ruce založil zpátky do klína.

„Víš,“ šeptl, „Bello, tehdy v klubu…“ A je to tady. Teď mi poví, že ona je vtom a já umřu.

„Tvůj tón mi připadá, jako bys mi chtěl říct, že ona je těhotná a musíš si ji vzít,“ vyprskla jsem v žertovný tón. Ale moment, když jsem se podívala do Edwardových očí, mi napověděl, že jsem to řekla za něj. Díra v hrudníku, která se mi vytvářela, byla najednou všude. Už nebyl hrudník, zůstala jen ta díra. Mžitky před očima se stupňovaly natolik, že jsem si musela sednout. Věděla jsem, co vyřkla má ústa. Ale nedocházel mi jejich význam. Zhluboka jsem dýchala a vydechovala. Šílený smrad, který se linul po kuchyni, mi dával jasně najevo, že večeře pro otce je zničená. Do hlavy se mi nahrnula krev a já vstala. Celá zuřivá a nepřístupná jsem tu čůzu vzala za ruku a vytáhla ji ven ze dveří. Nijak se nebránila – ba naopak. Edward sledoval celé mé počínání. Nestačil se divit, kde se to ve mně vzalo. Já jsem to věděla. Byla to síla čisté nenávisti. Stála jsem tam. Slzy se mi kutálely po tváři, tep se mi zvyšoval a hysterie, která se mi vkrádala do srdce, byla čím dál víc všem na očích.

„Vypadni,“ hlesla jsem.

Edward přistoupil k mé osobě a chytil mě za rameno – cukla jsem.

„Bello, já… Já,“ koktal jak malej kluk.

„Vypadni!“ zopakovala jsem. V jeho očích jsem zahlédla slzy, ale co je mi do něj? Vlastně už nic. Ona mi ho odloudila sprostou a hanebnou hrou, kterou rozehrála. Nechtěla jsem se ho vzdát, ale proti dítěti jsem bezmocná. Vždyť je naprosto nevinné!

„Lásko,“ řekly jeho rty. Zamrazilo mě. Najednou to bylo takové divné slyšet to od něj. Tvrdě jsem mu pohlédla do očí a poslední slza, která se mi vkradla do obličeje, padala na zem.

„Říkám… Vypadni!!!“ zařvala jsem. Bylo vidět, že ho to bolí, ale moje srdce to bolelo víc. Nic víc na jazyku asi neměl, protože se oba sebrali a odjeli.

Zabouchla jsem dveře a hned se po nich svezla. Začala jsem brečet. Nešlo to zastavit! Bylo mi špatně a já věděla, že tím můj život po jeho boku končí. Došlo mi, že já byla jeho prozatímní náhrada za někoho, koho vlastně celou dobu hledal. No, možná ne účelně, ale přeci.

Od našeho nešťastného rozchodu uběhlo půl roku. První měsíce byly hodně složité, protože jsem Tanyu potkávala ve městě. Už měla malé vyboulené bříško, které se zakulacovalo. Protože byla hubená, bylo to na ní vidět brzo. Pořád se na mne usmívala a určitě si myslela, že vyhrála. Ano – vyhrála. Ale po čase jsem se smířila s tím, že je konec a musím jít dál.

Pomalým tempem jsem se dostala do přítomnosti, kde se schyluje k něčemu, čemu se chci vyvarovat. Začíná léto a tím i přípravy na Edwardovu a Tanyinu svatbu. Každý, koho jsem znala, mi vyprávěl, jaké má krásné šaty, a jak jí to sluší s bříškem. Bohužel, nikoho nenapadlo, že je mi to ukradený. Pomalu jsem se z toho dostávala, ale jakmile jsem viděla jeho – jeho krásný a zářivý úsměv, padala jsem do kolen. V břiše jsem cítila ty známé motýlky a lehkost, kterou přinášela blízkost milované osoby. Vše ale pominulo v moment, kdy se vedle něj zjevila ona. Nedokázala jsem myslet pozitivně. Všechno se vracelo a já si byla v tu chvíli nejjistější, že ho zpátky už nedostanu.

Forks je malé městečko, které nemá mnoho obyvatel. Proto je nevýhoda, že se tu každý zná. Ať vás na svatbu pozvou nebo ne, stejně se tam objevíte. Poslední dny, které zbývaly do svatby, jsem viděla jejich auto čím dál častěji. Jezdili do města a zpátky. Edwardův útrapný výraz a ona byla spokojená. Samý úsměv, zářivé zuby, které svítily na hony daleko. Oči, které prozrazovaly, že bude brzo jen její. Nedokázala jsem se na to dívat, ale nezbývalo mi nic jiného, a tak jsem se před otcem musela tvářit, že je všechno v naprostém pořádku.

Po ranních bolestech od přicházejících měsíčků jsem zjistila, že se dnes koná předsvatební hostina, kde poznám všechny příbuzné a její rodinu.

„Ach, můj bože, co jsem komu udělala?“ povzdechla jsem si. Když mi Tanya a Edward řekli, že se musejí vzít, chtěla jsem vraždit. Teď ale vím, že si Edward bere Tanyu a já zůstala sama. Přeci v blízkém okolí musí být někdo, kdo mne bude milovat. Abych zahnala moje šílené myšlenky, vyrazila jsem si na nákupy. Svatba se blížila a já neměla co na sebe. Musela jsem dát všem najevo, kdo jsem. A Edwardovi, co ztratil! První výloha. První pohled a dechberoucí pohled. Dlouhé, fialovo-černé, saténové šaty, které měly kolem dekoltu a pasu posázené kamínky. Stříbrné kamínky. Kolem mého těla se krásně ovinuly a vytvarovaly tak mou postavu. Nevěřila jsem vlastním očím. Slušely mi.

Dveře se otevřely a do nich vstoupila nějaká postava.

„Páni,“ hlesl pánský hlas. Přemýšlela jsem, jestli se mám vůbec otočit, když jsem věděla, že to není Edwardův hlas. Ale na druhou stranu - slušnost je slušnost, ne?

„Děkuju,“ špitla jsem. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli to bylo na mne. Ale pohled, který se mi naskytl, se nedá snad nikdy zopakovat. Stál tam muž. Přibližně sto osmdesát centimetrů vysoký. Tmavě hnědé vlasy a skoro černé oči. Postava? Ach, můj bože. Sklopila jsem zrak a chtěla se odebrat do šatny – převléct se.

„Omlouvám se. Nechci být nějak dotěrný, ale velice jste mne zaujala a byl bych rád, kdyby tato mladá dáma přijala mé pozvání na skleničku,“ řekl omluvným tónem. Popadla mne panika. Co řeknu Charliemu?

„Já?“ Mladík se pousmál a zakýval na souhlas. Vzal mou ruku do své a políbil ji. „Jsem sama. Takže mi nic nebrání. Půjdu ráda,“ špitla jsem.

Poslední dny následovaly večeře, drinky a obědy. Cítila jsem se s ním krásně. Poslouchal mě a neustále mne něčím překvapoval. Vydržel se mnou dokonce takovou dobu, že jsem si začala být jistá, že on je ten pravý. Bylo to sice pár dnů, co jsem ho poznala, ale byla jsem si svým způsobem jistá. Začala jsem se cítit tak, jako nikdy. Dokonce ani s Edwardem jsem nebyla tak uvolněná.

„Bello,“ zvolal můj společník. Podívala jsem se mu do očí a podívala se na něj. „Budu muset na pár dní odjet,“ podotkl a mně došlo, že svatbu svého ex budu muset přežít sama.

„Leo, a já?“ nedořekla jsem větu, kterou jsem měla přichystanou minimálně tři dny. Podíval se na mne zkoumavým pohledem a vzal moji ruku do své.

„Věř, že kdybych nemusel, nikam nejedu!“ oznámil mi a políbil mě do vlasů.

„Věřím!“ špitla jsem, ale v hloubi duše mi to bylo líto. Někoho jsem našla, ale těm dvěma půjdu na svatbu stejně sama.

„Už budu muset jít. Budeš mi chybět,“ oznámil Leo a pomalým tempem vstával. Za těch pár dní jsem se na něm stala naprosto a úplně závislá. Když se dotkl mé kůže nějakým nedopatřením, rozechvěla jsem se po celém těle. Elektrický výboj, který způsobil mrazení po celém těle – to jsem milovala.

„I ty mi budeš chybět!“ špitla jsem mu do ouška a políbila ho na rty. Byl svým způsobem velice horký. „Leo, ty máš horečku!“ vykřikla jsem. Zvedla jsem ruku na úroveň jeho čela, ale moc dlouho jsem ji tam neudržela.

„Budu v pořádku! Měj se,“ vyslovil a zmizel. Byla to taková rychlost, že jsem skoro ani nepostřehla, že tam někdy byl. Připadala jsem si jako v mlžném oparu, který občas způsobí nějakou tu halucinaci.

Zbytek dnů jsem strávila přípravou na svatbu, protože mě požádala Esmé. Těžké srdce, těžké svědomí, a oči pro pláč. Kdybych věděla, že je Edward opravdu šťastný, nechala bych to být… Ale takhle? Když vím, že si ji vzít musí, i když nechce?! Minulost, budoucnost, i ta přítomnost, každého dostihne s tím, že občas zaplatí vysokou daň za něco, co dříve provedl, provede, nebo to zrovna udělal.

„Bello, jsi v pořádku?“ zeptala se mne Esmé. Se srdcervoucím pohledem jsem kývla, že ano. Ona sama moc dobře věděla, že tomu tak není. „Vím, že je to těžké! Následek jejich činu musí být potrestán a to tím, že Edward zabezpečí svoje a Tanyino dítě,“ řekla sklesle.

„Já vím. Ale ona nehrála fér. Opila ho, a pak mu udělala tohle! Bůh ví, jestli je to dítě jeho!“ vyštěkla jsem zlostí. Ne snad protože o tom začala mluvit, ale proto, že to bylo čerstvé a já nemohla pořád zapomenout. Také byste zapomněli na člověka, kterého jste milovali celým svým srdcem za nějakých šest měsíců a nějaký ten týden? Já to nedokázala, ale našla jsem náhradu, a to v podobě Lea.

„To už je jen na nich, Bello!“ vydechla a zhluboka se nadechla, jako by chtěla něco říct. „Najdeš si někoho, kdo si tvé srdce opravdu zaslouží a bude tě milovat takovou, jaká jsi. Bez ohledu na tvé chyby a nedostatky. Zítra bude všemu konec a oni dva budou manželé,“ zavzlykala a dál se věnovala pentlím. Nebyla z toho dvakrát nadšená, ale nedokázala s tím nic dělat. V ten moment někdo zaklepal na dveře našeho pokoje, kde jsme s Esmé připravovaly ozdobení na oblečení a různé blbůstky na stoly.

„Dále,“ špitla vedle mne Esmé, která se zrovna píchla do prstu o jehlu. „Au,“ zašeptala skoro neslyšně a dala si prst do úst, aby krev odsála. Zastavilo se mi srdce. Můj dech se zpomalil na takový ten tep, že by nepoznali, jestli jsem mrtvá nebo živá.

„Bello,“ ozval se Edwardův zvonivý hlas. Zůstala jsem na něj zírat. Dokonce tak, že do mě Esmé musela malinko drcnout.

„Ahoj, Edwarde,“ odpověděla jsem zdvořile. „Esmé, já…“ Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Musela jsem se uklidnit. „Budu muset jít.“ Hned pochopila, proč to říkám.

„Dobře, zlato. Já to dodělám. Už toho moc nezbývá. Jdi si odpočinout, protože zítra budeš potřebovat hodně energie a sílu,“ oznámila mi a já se rychlým tempem zvedla, a mířila si to rovnou ke dveřím. Proletěla jsem kolem Edwarda a rychle k autu.

„Edwarde, nech ji být! Kvůli vám hodně trpí, musí si to srovnat sama,“ nadávala jeho matka.

„Já s ní musím mluvit!“ odporoval.

„Opovaž se jít za ní!“ vyhrožovala. Nebyla tak špatná, jak se zdála, když se mnou mluvila. Ona byla na mé straně.

Vyslechla jsem nechtěně rozhovor pod oknem a radši jsem přidala do kroku. Uslyšela jsem za sebou nějaké kroky, které způsobily, že se můj tep rozeběhl vysokou rychlostí. Odmítala jsem se otočit, tak jsem rychle nasedla do svého auta a…

„Bello, počkej!“ žadonil ten známý hlas.

„Co chceš?“ odsekla jsem. Podívala jsem se na něj, ale už jsem necítila ten známý tlukot mého srdce. Bylo to pryč. Pousmála jsem se a v klidu vydechla.

„Můžeme si promluvit?“ zeptal se už naléhavějším hlasem.

„Myslíš, že to k něčemu bude? Jen oba trápíš a ty a Tanya se zítra budete brát. Tak o čem chceš mluvit?“ Pohodila jsem vlasy do strany a vytočila provokativně rameno, které bylo odhalené - díky tílku. Líbilo se mi ho provokovat, ale pro mne to byla už jen hra. Díky Leovi.

„Udělám všechno, abych si ji zítra nemusel brát!“ vyřkl větu, která mě srazila málem k zemi. Tohle bylo k smíchu.

„Jak to chceš udělat? Ty asi taky nejsi normální, viď! Řeknu ti jedno – co oči nevidí, srdce už nebolí! Chápeš?“ vyslovila jsem svůj monolog, sešlápla spojku a vyjela pryč. Cítila jsem Edwardův pohled, jak zírá na zadek auta a dumá, co se právě stalo.


Pohled Edwarda


„Jak to chceš udělat? Ty asi taky nejsi normální, viď! Řeknu ti jedno – Co oči nevidí, srdce už nebolí! Chápeš?“ Vyslovila větu, která mě zabolela ze všeho nejvíc. Měla pravdu. S Tanyou jsem byl přes půl roku a ji jsem viděl jen z auta. Bolelo mě to, ale bohužel povinnost je povinnost.

„Edwarde!“ zakřičela přes celý dům Tanya.

„Už jdu!“ řekl jsem polohlasně. Bylo mi jasné, že mne neuslyší, ale i tak… Bylo mi to jedno. Nebýt toho tvorečka, co nosí pod srdcem – zabil bych ji jen proto, jaká je. Panovačná, hrubá a netolerantní. I když co bych asi chtěl, když udělala tenhle podfuk a dostala Bellu ode mne. Zakroutit jí krkem je málo!!!

Protestně jsem se otočil na patě a vyrazil zpátky do baráku, kde na mne všichni zírali. Jistě, že čekali, co se bude dít, ale divadlo se nekonalo. Nějakým zvláštním způsobem Bella zvládla naše dlouhé odloučení a s klidným svědomím odjela domů.

Rozhlédl jsem se po obývací místnosti, kde byli všichni nashromážděni, ale Tanya mezi nimi nebyla. „Je zase nahoře?“ špitl jsem velice tichým hlasem a ukázal prstem nahoru. Jasper kývl na souhlas a já svěsil - takzvaně ocas mezi nohy - a šel za ní. Jen co jsem stoupl na malé mezipatérko, žaludek se začal zmítat a hlásit se o slovo.

„Napřed se najím,“ řekl jsem škodolibě. Rychlým krokem jsem se dobelhal do kuchyně. Otevřel ledničku a vyndal si všechnu zeleninu, co jsem tam našel.

„Ukaž, udělám to!“ drcla do mne Alice. Podíval jsem se na ni, a nehodlal se s ní nějak hádat. Vždycky vyhrála a dneska jsem na nějaké popichování neměl náladu.

„Děkuju!“ pronesl jsem a sedl si naproti na barovou stoličku. Alice se pořád usmívala. Slušelo jí to. Jak já jsem Jasperovi a Alice záviděl. Tu jejich lásku, která byla nerozlučitelná. Taková, která se v normálním světě nevidí.

„Edwarde,“ načala Alice polohlasem.

„Copak?“

„Já vím, že mi do toho nic není… Ale,“ nadechla se a vydechla. Nevěděla, jak správně poskládat slova, aby dávala smysl. Smysl pro mne. „Ty a Bella.“

„Co je s námi?“ zeptal jsem se nechápavě, protože její věty mi opravdu nedávaly žádný význam.

„Víš. Měla jsem takový zvláštní sen, kde jste se už nedali nikdy dohromady. Ne proto, že by to nešlo, ale podle mého snu – existují takzvaná pravidla.“

„Alice, sny jsou sny! Na to nezapomínej.“ Položila nůž a vzala ocet a sklenici s vodou.

„A ty zase nezapomínej, že bych jinak neměla Jaspera. Něco na tom bude, ne?“ dořekla a podala mi misku se zeleninovým salátem. Nasadila mi brouka do hlavy. Hodněkrát se jí povedlo, že sny, které se jí zdály, se opravdu staly. Ale copak tomu mohu věřit, když si mám brát ženskou, kterou z celého srdce nenávidím?

„Edwarde, kde jsi?“ řvala na celý barák Tanya. Protočil jsem oči a šel i se salátem nahoru. „To je dost!“ vyštěkla a položila se na polštář.

„Nemyslíš, že to trochu přeháníš? Už mi to tvoje řvaní leze pomalu, ale jistě, na nervy!“ obořil jsem se proti ní. Vykulila oči, jako by měla naspěch.

„Co prosím?“

„Slyšíš dobře. Tanyo, víš moc dobře, že tě nemiluju. Zato Bellu ano! Beru si tě jen proto, že jsi těhotná a čekáš naše dítě. Bez ohledu na to, že já jsem to stejně nechtěl. Tak nevím, co pořád chceš. Dostalas mě, tak přestaň být tak… Nesnesitelná!“ dokončil jsem svůj monolog a sedl si na křeslo v rohu u okna. Začal jsem jíst ten salát, který udělala Alice. Velice dobrý. Cítil jsem, jak mne Tanya probodává pohledem. Po tak dlouhé době jsem si otevřel pusu na špacír a hned jsem ji sjel jak malou holku.

Den uběhl jako voda, a zítra touhle dobou budu manžel Tanyi. Zbývají necelé dva měsíce do porodu našeho dítěte a já přemýšlím, jak nejrychleji vycouvat z tohohle šílenství. K mé smůle se to asi nepovede.

„Nechceš si jít už lehnout?“ zeptala se Tanya opatrně. Kývl jsem na souhlas, odložil jsem své oblečení na židli a ulehl vedle své nastávající.


Pohled Belly


Skřivánčí hlas, který mne probudil do nového dne. Sluneční paprsky, které se vtíravě dožadovaly pozornosti. Svěží vánek, který profukoval škvírkou mezi zdí a oknem. Zamžourala jsem do slunečního světla a málem oslepla. Zdál se mi divný sen, který se zdál být nepravděpodobný. Hned, jak jsem se malinko probrala, zapomněla jsem ho.

„Bello,“ ozval se otcův hlas z kuchyně. Protestně jsem se zvedla, navlékla na sebe župan a sešla po schodech dolů.

„Dobré ráno, tati,“ špitla jsem.

„Ty nejsi ještě ani oblíknutá?“ řekl zhrozeným hlasem.

„Měla bych?“ řekla jsem nechápavě a pokrčila jsem rameny.

„Ty se ještě ptáš?“ Vykulil oči, div, že mu nevypadly. Úplně mi to vypadlo. Ten sen. Byl jak živý. Skutečný. Doslova mi vyrazil dech. Dokonce tak, že jsem zapomněla na Tanyinu a Edwardovu svatbu.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se už mírněji.

„Já… já… Ani nevím!“ zamumlala jsem si spíše pro sebe. „Měla bych se jít oblíct,“ hlesla jsem a odešla do pokoje. Dveře se zaklaply a můj mobil zapípal sms.

Leo: „Chybíš mi, zlato!“ Zahřálo mě to u srdce. Můj úsměv se rozšířil od ucha k uchu. Neotálela jsem a hned odepisovala.

„I ty mi chybíš! Kdy se uvidíme?“ Přidala jsem příjemce a odeslala. Netrvalo dlouho a přišla odpověď.

„Nebude to dlouho trvat! Miluju tě.“ Ach, bože můj. Nechci být ta druhá u Edwarda. Nechci jeho, ale svého Lea, který mě chápe a dokáže poslouchat. Zapípala druhá sms: „Uvidíš mě dřív, než si myslíš.“ Připadala jsem si, jako by mne sledoval. Hluboko v sobě jsem cítila zvláštní pocit. Pocit, že tam venku je někdo, kdo o mne stojí.

Položila jsem mobil. Rozhlédla se po pokoji, kde jsem měla své oblečení již připravené. Vzala jsem šaty, lodičky, a odešla do koupelny. Naštelovala jsem si ve vaně horkou sprchu, kam jsem posléze hned zalezla. Nechala jsem stékat vodu po mém těle a pokoušela se zbavit nepříjemného pocitu, že se dneska něco stane. Po několika minutách jsem vylezla, osušila se a namířila si to před zrcadlo. Podívala jsem se na dívku, která jde dobrovolně svému bývalému na svatbu. Nejsem já vážně divná? „Tak fajn,“ špitla jsem si pro sebe. Shodila jsem ze sebe osušku, která spadla na zem, stejně jako moje zlomené srdce.

Vzala jsem si krém a namazala si obličej. Přeci jen potřebuju vypadat… Normálně, neustaraně. Stejným postupem jsem pokračovala v líčení. Podklad, make-up, který jsem vzala ještě takovým fixátorem, aby mi to alespoň vydrželo. Vypadala jsem perfektně. Kouřové stíny do černo-fialové. K nim se naprosto a dokonale hodily mé saténové šaty. Černé lodičky, abych nevypadala moc přeplácaně. Opatrně jsem si oblékla svoji róbu a vyšla do pokoje se dopřipravit.

V mých prstech spočinula krabička, kde jsem měla schovaný řetízek. Řetízek, který mi dal Edward k prvnímu výročí. Přinášel mi mnoho smutku, ale teď, když je všechno za mnou, jsem se odvážila a připnula si ho na krk. Stříbrný řetízek, který měl tři kuličky na konci. Dlouhé tak, že mi sahaly až na pupík. Připadala jsem si tak… vyzývavě, svůdně. Nepřekonatelně. Alespoň pochopí, koho tím ztratil!

„Bello, už musíme jít!“ zakřičel na mne Charlie.

„Už jdu!“ ohradila jsem se. Naposledy jsem se prohlédla v zrcadle, vzala si kabelku a vyšla z pokoje. Když jsem scházela schody, Charlie se otočil.

„Páni,“ zašeptal. Usmála jsem se. „Sluší ti to, holčičko.“ Políbil mne na čelo a pomohl mi do auta. Celou cestu byla moje osoba nepřítomná. Duchem někde úplně jinde, než měla být.

Když naše auto najíždělo na Spartan Avenue, tak mi došla vážnost situace. „Tati,“ hlesla jsem a podívala se jeho směrem.

„Copak?“ ozval se soustředěným hlasem.

„No… Já… Je vážně nutné, abych tam šla?“ řekla jsem a pokoušela jsem se o nezávazný rozhovor, ale Charlie mě znal líp, než já sebe.

„Ty jsi na něj nezapomněla, viď!“ ptal se zkroušeně.

„O to nejde.“ Nadechla jsem se. „Ale o to, že jsem jeho ex. Je to divný! Ani Tanya mne tam nechce!“ dořekla jsem a zadívala se ven z okénka. Charlie si jen oddychl, ale nezastavil. Chápal mou reakci, ale pozvaní jsme byli oba, tak proč to měnit. Poslední zatáčka. Poslední možnost zmizet.

„Vítejte,“ řekla Esmé, když Charlie vystoupil z auta. Na mé straně se objevil Jasper. Mírně se ušklíbl. To vyprovokovalo můj humor a já se usmála.

„Takhle ti to sluší víc, Bello!“ špitl mým směrem a zavřel dveře od auta.

„Jaspere, co tu dělám já?“ zeptala jsem se ho hystericky.

„Bells, on tě miluje. Nedokáže se smířit s tím, že si má vzít ji. Bohužel jeho blbost ho dokopala k tomu, aby se tak stalo. Mrzí ho to. Chce s tebou mluvit. Ještě dřív, než začne obřad. Prosím,“ žadonil tak, jak to nedokázal ani samotnej Edward Cullen.

„Já… já… nemůžu. Už si nemáme co říct, Jazzy. On spálil všechny city, které jsem k němu cítila. On podvedl mě, když se vyspal s Tanyou a zplodil s ní dítě. Vyřiď mu, že jsem ho milovala. Hodně milovala, ale je konec. Poznala jsem jiného. Muže, který mne miluje a nikdy by mne nepodvedl. Až skončí obřad, odejdu. Nikdo mne ve Forks už neuvidí,“ řekla jsem s bolestí v hrudníku. Tahle rána se nikdy nezacelí, protože to je má minulost. A minulost nezměníme, jen zmírníme.

„Jestli to tak chceš?!“ zablekotal Jasper. Kývla jsem na souhlas. Viděla jsem v jeho očích, že náš rozchod ho vzal hodně. Bylo mi to také líto, ale tímhle způsobem jsem poznala Lea.

„Tak pojď,“ pobídl mne a nabídl mi rámě.

„Děkuju,“ špitla jsem. Jazz se otočil a pousmál se. Ale už to nebyl ten samý úsměv, co na začátku. Tenhle byl plný zklamání, bolesti a nenávisti k jistému člověku. Dovedl mne na mé místo vedle Charlieho, kde jsem se posadila. Byla to druhá řada na pravé straně.

„Neutíkej, prosím!“ pošeptal mi Jazz do ucha. Nechápala jsem jeho slova, natož význam. To jsem ještě nevěděla, jak daleko jsem od zjištění.

Po pár minutách začala hrát hudba, která značila začátek obřadu. U oltáře stál Edward v černo-bílém smokingu a díval se na mne. Nevěděla jsem, kam koukat. Chvilku jsem měla oči upřené na levou stranu. Chvilku na něj. Ale co, nebo kdo mne upoutal - byla silueta muže, když vešel do dveří a uvnitř se rozsvítilo jasné světlo. Černé kalhoty, sako téže barvy.

„Leo,“ špitla jsem a pokoušela se vyprostit z řady. Připadala jsem si tam jako sardinka, která se nemůže ani hnout, natož nadechnout. Chytila jsem se postraních kytic, které lemovaly uličku, kterou měla jít nevěsta a utíkala za ním. Skočila jsem mu kolem krku a políbila.

„Chyběl si mi!“ zašeptala jsem mu mezi polibky. Cítila jsem pohledy všech přítomných, hlavně Edwarda.

„I ty mně.“ Objal mě a postavil na zem. „Omlouvám se za vyrušení. Zácpa,“ ospravedlňoval se přísedícím a všem Cullenovým.

„Drazí snoubenci, milí svatebčané, sešli jsme se tu dnes, abychom spojili tohoto muže a tuto ženu ve svátost manželskou...“ Hlas, který jsem slyšela, mi připomínal mé sny. Sny ve kterých jsem si brala já Edwarda. Ne ona! Kněz bez varování pokračoval.

„Přistupme tedy k dalšímu bodu. Tážu se vás, pane Edwarde Anthony Masene Cullene, zda si berete slečnu Tanyu Blaire, dobrovolně, za svou právoplatnou manželku a budete ji ctít, chránit a milovat, dokud vás smrt nerozdělí?"

„Ano, beru." Edwardův hlas zněl tak poraženě a sklesle, že jsem mu to vůbec nevěřila.

„Tážu se vás, slečno Tanyo Blaire, zda si berete pana Edwarda Anthony Masena Cullena, dobrovolně, za svého právoplatného manžela. Budete jej ctít a pečovat o něj, dokud vás smrt nerozdělí?"

„Ano, beru," řekla tak jistě, že mi bylo špatně. Dokonce se na mne otočil i Jasper, aby viděl mou reakci. Asi jsem ho pobavila, protože se začal usmívat, jak měsíček na hnoji.

„Pak vás tedy prohlašuji za muže a ženu, prosím, vyměňte si navzájem prstýnky," vyzval je a oni poslechli. „Nyní můžete políbit nevěstu," řekl s úsměvem. Edward svýma rukama odhrnul závoj a políbil Tanyu. Ne tak, jak to dělal se mnou, ale jako by líbal sestřenici. Ba co víc, možná sestru. Ona se k němu přitiskla, vytáhla se na špičky a uchopila ho za týl. On se sklonil a přitiskl své rty na její. Čekal pouze, až ji to omrzí, a on bude moci dýchat. Kněz se ujal slova naposledy.

„Tímto mi dovolte, abych vám představil manžele Cullenovy!" zvolal. Všichni se zvedli a začali tleskat. Oddávající s asistentkou jim popřál jako první a další mohli přicházet. Gratulantů bylo více, než dost. Putovali z jedné náruče do druhé, ale já neměla moc náladu objímat Tanyu ani Edwarda. Leo o mé minulosti vlastně skoro nic nevěděl. Nestihla jsem mu to říct, ale než jsem cokoliv udělala, stála jsem před Edwardem a dívala se mu do očí.

„Edwarde, nezbývá mi nic jiného, než vám pogratulovat, jak k miminku, tak ke svatbě. Přeju vám hodně štěstí, lásky, a aby vám to vydrželo.“ Hrdě jsem se mu dívala do očí, a odmítala se rozplakat. Leo asi pochopil, o co jde. Vzal mě za ruku a třel mou paži, až jsem se nakonec uklidnila.

„Bello, já,“ řekl koktavě Ed. „Tohle nezměním, ale doufám, že budeš šťastná alespoň ty,“ řekl poraženě, když viděl Lea. Pochopil, že on a já patříme k sobě. Omluvně jsem se mu podívala naposledy do očí a pokračovala v cestě. Popřála jsem Tanye a odkráčela z kostela.

„Bello, počkej!“ zakřičel na mne Leo. „Promiň. Kdybych věděl, že ty a on...,“ pověděl posmutněle.

„Nech to být. Díky tobě, jsem na něj zapomněla. Mám tebe. Nikoho jiného nechci!“ vyslovila jsem se a on popadl mé tělo a přitiskl ho na své. Byl tak horký. Hřejivý.

„Leo, ty máš pořád teplotu!“ zajíkla jsem se. Musel mít alespoň čtyřicet stupňů. „Měl bys jet do nemocnice!“

„Měl bych ti něco říct!“

„Copak?“ řekla jsem žertovně. Dloubla jsem ho loktem do žeber. „Au,“ kníkla jsem.

„To je právě to, co bych ti měl vysvětlit. Pojď se mnou, prosím.“ Vzal mne za ruku a někam mne táhl.


O dva roky později


Říkáte si, co mi pověděl? Pamatuju si, že mne zatáhl někam hluboko do lesa, kde mi zmizel z dohledu. Několik hodin jsem ho hledala, ale marně. Když jsem to vzdala, někdo na mne pískal ze křoví.

„Co tam děláš?“ zeptala jsem se dotyčného. On se jen otočil a změnil se v něco ohromného, velkého a chlupatého. Než jsem se stačila rozkoukat, srazil ho nějaký obrovský pes, který zapříčinil to, že jsem se skácela k zemi. Všude bylo hodně krve, divně to tam páchlo. A začal se mi zvedat žaludek.

Po hodině, co jsem sledovala jejich boj – se můj organismus začal vzpírat, bojovat. Aniž bych chtěla, mé oči se začaly měnit. Z hnědých a čokoládových se staly zlatá kukadla, která spatřila světlo světa v těch nejrůznějších barvách. Různé odlesky, záhyby a všechny ty zvuky. Stala jsem se nesmrtelnou v jiném slova smyslu. Můj zvířecí pud se probudil a já tak pomohla Leovi zabít toho, co ho napadl. Všimla jsem si velkých tlap, které dominovaly celému tělu. Ostré drápy, které by zabily kdejaké zvíře jedním tahem. Proto jsem protivníkovi skočila po krku, když se nedíval a zakousla ho. Jedním škubem. Jedním tahem se skácel k zemi - jako obyčejný králík. Rudo-šedý vlk se na mne podíval. Jeho oči byly posmutnělé, zklamané. Otevřela jsem mysl tak, že jsem slyšela jeho myšlenky.

„Pro proměnu zpátky v člověka, se musíš uklidnit a myslet pozitivně,“ poslal mi myšlenkou. Pokoušela jsem se uklidnit, ale bezúspěšně.

Slyšela jsem Leovy myšlenky. Dokonce tak silně, že jsem začala myslet na naši první schůzku tehdy v tom obchodě se šaty. Zavřela jsem oči, a pustila myšlenky na procházku. Leo se ještě usmíval, protože slyšel mne, na co myslím.

„Bello, je mi to tak líto!“ omlouval se mi. V ten okamžik jsem proti němu stanula úplně nahá, jak mne pánbůh stvořil.

„Neomlouvej se,“ řekla jsem už svým hlasem. „Asi to tak mělo být! Ale máš mi co vysvětlovat!“ zaprotestovala jsem. Ale to, co se mi stalo, bylo to nejlepší v mém životě. S novou identitou a Leem po boku jsem zjistila, že má vlčí předky v La Push. Je to rezervace kousek od Forks.

„Miluju tě! Ale za tohle se budu omlouvat do té doby, než se přestaneš přeměňovat a tím pádem také stárnout. Můžu ti dát to, co normální člověk. Lásku, manželství, jestli mne budeš chtít a spoustu dětí. I když v našem případě možnost jejich přeměny v to samé, co jsme my. Ale budeš mít plnohodnotnou rodinu, jakou si zasloužíš!“ řekl už oblečený Leo.

„Tohle má být nabídka k sňatku Leo Blacku?“ vyhrkla jsem překvapeně. On se usmál a kývl na souhlas. „Chtěla bych tě obejmout, ale mé oblečení to nedovoluje!“ řekla jsem žertovně a ukázala na křoví před sebou. Galantně si sundal tričko a navlékl ho na mé tělo.

O několik let později jsem se za něj provdala a porodila mu trojčata. Syna Johna a dcery Elizabeth a Claire. Bydlíme v rezervaci La Push s celou jeho rodinou a jsme ta nejšťastnější rodina na světě.

A Edward Cullen a jeho rodinka? Edward se s Tanyou rozvedl a dostal malou Michelle do své péče. Nikdo nikdy nezjistil, proč se rozvedli, a proč ona od nich odešla.

Svým způsobem jsou všichni šťastní až dodnes. Dnes mohu s klidným svědomím říct, že mi osud vzal Edwarda Cullena, ale dal mi toho nejlepšího manžela, milence a přítele - v podobě Lea Blacka.

Tímto bych chtěla poděkovat těm, kteří tuhle jednorázovku přečetli a okomentovali. Děkuji.

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Osud vzal, ale i dal!: