Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Osud velí jinak

13.06.2010 (15:15) • Lucyl • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1702×

Byl večer. Vál lehký vánek a příjemně ochlazoval vzduch. Hrál si s jejími tmavě modrými šaty. Dokonale jí ladily se světlou kůží.

Dívala se do dáli. Měla prázdno v hlavě. Nedokázala nad ničím uvažovat. Věděla, že kdyby popustila uzdu svým myšlenkám, nebránila by slzám. A to nemohla dopustit. Řekla si, že bude silná a tuto oběť příjme statečně. Nevnímala lesy, které v dálce vypadaly jako obrovské stíny. Nevnímala ani hudbu, která se linula z domu kousek od ní. Nevnímala absolutně nic. Nebýt ho, nebyla by tu. Nejraději by byla někde sama. Schovaná před světem. Váhala, jestli tu má dnes večer vůbec být. Snese vůbec tu tíhu na srdci? Nedokázala si ale odříct poslední možnost, kdy bude s ním. Otočila se a dívala se na dům před sebou. Čas tak pomalu plynul.

Vynořil se zpoza stínu, tak potichu. Pomalu k němu stočila svůj pohled. Sevřelo se jí srdce. Ne, bojuj! Neusmála se, nepozdravila, jak to měla vždy ve zvyku. Neudělala vůbec nic, stejně jako on. Jen se na něj prázdně dívala, jako by to byl přelud. Uvnitř byla prázdná.

Pomalu přešel ze stínu na světlo. Odhalil tak své potemnělé oči a bledou tvář. Byl stejný, jako si ho pamatovala od nedávna. Vůbec se nezměnil. Je stejně nádherný jako vždy. Zarazila myšlenky. Postavila před ně hradbu, kterou jen těžko zdolají. Pomalu přešel k ní. Jeho krok byl opatrný a váhavý. Byla na něm vidět nejistota. Ovšem ve tváři měl kamenný výraz. Nedokázala v ní nic přečíst. Dokonce ani oči jí nic neprozrazovaly. Jeho tvář zahaloval obrovský stín, který dokonale maskoval jakékoliv známky pocitů. Když došel před ní, zavřela oči a zhluboka se nadechla. Hluboký nádech jí do plic přivodil čerstvý vzduch a rozbušilo se jí tak srdce. Nic neříkajícím pohledem se na něj zase podívala.

Natáhl k ní dlaň. Vyhověla mu. Položila mu ruku do své. Zlehka, sotva se ji dotýkal, vzal ji kolem pasu a vedl ji dál od domu. Nikdo tam nebyl. Všichni se bavili vevnitř.  Místo, kde se zastavili, bylo stejně tak opuštěný, jako budou oni dva. Hudba byla slyšet dost zřetelně. Zastavili se a otočili se k sobě.

„Poslední tanec, než si řekneme sbohem?“ Prolomil to nesnesitelné ticho mezi nimi. Na souhlas kývla a opatrně mu položila svou ruku do jeho. On k ní přistoupil a lehce ji objal kolem pasu. Ona se ho zlehka dotkla ramene. Jako kdyby se viděli poprvé. Najednou si byli tak cizí. Drželi si od sebe odstup. Oba dva. Nikdo nechtěl narušit soukromý prostor toho druhého. Pomalu se začali vlnit do rytmu pomalé písničky. Nespouštěli ze sebe pohled. Zpříma si hleděli do očí. Provrtávali toho druhého svým pohledem, nedávali žádné city najevo. Kamenné masky uměli oba dokonale ovládat.

To nevydržím. Nemá to cenu. Co si to namlouvám? I kdybych stokrát chtěl, nedokážu to.

Nemůže se tvářit, jako že se nic nestalo. Kdyby měl srdce, krvácelo by uvnitř. Už nedokázal dále potlačovat ty emoce, co se z něho zdraly ven. Uvnitř ho to trhalo na kusy. Odhodil kamennou masku. Nesměle k ní udělal krok. Nevěděl, jakou má očekávat reakci. Povolil celé tělo. Už nebyl tak ztuhlý. Paži jí omotal co nejtěsněji kolem pasu a přitáhl si ji blíže k sobě. Její ruku, kterou měl ve své dlani, stiskl o něco pevněji. Pořád se na něj dívala nepřístupně. Tělo ji ale neposlouchalo. Byla oběť vlastní touhy. Když si ji přitáhl, bez váhání a bez odporu se nechala k němu vést. Toužila po tom. Nevědomky mu omotala ruku kolem krku a ruku, kterou jí svíral v dlani, povolila. Hřál ji, i když byl ledový jako mramor, hřál ji u srdce. Cítila to. Už nebyla tak křečovitá. Ještě ta maska.

Uhnula pohledem. První známka oslabení, uvědomila si. Obrovská hradba byla pryč. Myšlenky ji dokázaly zdolat. Byly silnější. Uvědomovala si, že to je naposled, co ho vidí. Naposledy, co spočívá v jeho náručí. Naposledy, co s ním může být. Tohle se nikdy už nebude opakovat. Nikdy to už nezažije. Oba se vzdali toho nejcennějšího, co měli. Toho druhého.  Najednou si připadala tak křehká. Kdyby ji pustil, rozpadla by se. Nedokázala si představit, co bude. Co bude bez něj.

Naposledy… Přivinula se k němu. Položila mu hlavu na hruď a zavřela oči, aby udržela slzy. Povedlo se. Ztěžka polkla. Chvíli se pohupovali do rytmu. Už netančili. Vychutnávali si poslední chvilky objetí.

Díval se do dáli. Nic nevnímal. Cítil jen její tělo na sobě, jak ho hřálo a zaposlouchal se do tlukotu jejího srdce. Naposledy, co může tuto nádhernou hudbu poslouchat. Bilo pomalu a… slabě. Věděl, že kdyby měl srdce živé, stejně jako ona, rozsypalo by se na prach. Vzpamatoval se, až ucítil, že se mu nepatrně zachvěla v náručí. Znepokojil se.  Měl o ni strach. Sklonil k ní hlavu a opatrně ji chtěl zvednout hlavu za bradu. Nechala se. Měla ale zavřené oči. Smutně se na ni díval.

„No tak, lásko. Povídej se na mě… prosím.“ Přejel jí palcem po lícní kosti.

Jeho jemný hlas, skoro až šepot, jí zněl v uších. Nedokázala ho dostat z hlavy. Už to nebyl ten hrdý a dech beroucí hlas. Byl zlomený. Okamžitě se jí sevřel žaludek a rychle otevřela oči. Jeho tvář, jeho kůže, jeho měděné vlasy, jeho plné rty, jeho nos, jeho překrásné oči. Tak smutné, tak temné, ničím nerozjasněné. Ne, takhle si ho nechci pamatovat. Slzy tentokrát vyhrály. Prodraly se ven, nebránila jim. Srdce jí ztěžklo, cítila, jak ji tahá k zemi. Nohy měla jako z olova najednou.

Slzy se leskly na její tváři. Třpytily se ve svitu dopadajícího světla z domu. Byly jako kapky ranní rosy. Byly malé a bylo jich mnoho. Píchlo ho u srdce. Zabolelo to. Byl naštvaný sám na sebe, že tady toho není schopen také. Chytil jí hlavu do dlaní a okamžitě jí začal utírat slzy. Vytrhla se mu. Hrubě mu setřásla jeho ruce z tváře a ustupovala dozadu. Nechal k ní nataženou ruku. Nedokázal se pohnout. Nedokázal si ji zase k sobě vzít zpátky. To nejcennější co měl, mu uniká. Už nemohl. Zmohl se na několik kroků k ní, ale ona okamžitě ustupovala. Viděl, že se jí neustále lesknou slzy na tváři, zůstal stát a chvíli se na ni díval. Ukryla se mu ve stínu.

Už nedokázala déle vzdorovat jeho pohledu. Opět začala ustupovat.

„Lásko.“ Slyší a nespouští z něj pohled. Vztáhl ruku, ale nechal ji klesnout podél těla. Ne, musím pryč. Nemůžu tady být.

„Miluju Tě.“ Jeho hlas byl naprosto zlomený. Znělo to tak bolestně. Nedokázala se ubránit hlubokým vzlykům. Otočila se a utíkala pryč, daleko. Daleko od všeho, daleko od něj. Veškerá stabilita v těle se jí zhroutila. Uběhla velký kus, už nedokázala dále běžet. Padla na kolena. Ruce zabořila do hlíny a nechala zármutek vstoupit do celého těla. Všechno bylo najednou černobílé, nic nedávalo smysl. Všechno bylo tak… marnivé. Vzlyky nešly zastavit, bolelo ji celé srdce. Kdyby mohla, vyrvala by si ho, aby ji tak netížilo. Zvedla hlavu, tvář měla celou mokrou a podívala se na úplněk.

„Miluju Tě, lásko. A navždy budu,“ zašeptala.

Autor: Lucyl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Osud velí jinak: