Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Osud si vždy svou cestu najde

13.07.2010 (21:15) • Veruuuu • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3090×

Kate:

Crrrrr. „Zase ten otravný budík,“ pomyslela jsem si. Zamžourala jsem očima a rukama nahmatala budík, který jsem posléze rychle zaklapla. Převalila jsem se v posteli na druhý bok a chtěla jsem pokračovat v mé oblíbené činnosti – spánku.

„Vstávej, Kate!“ řvala na mě skrz dveře mamka. Nechápu, jak může mít po ránu tolik energie, aby jí ještě plýtvala i na mě. Dál jsem ležela v posteli s hlavou pod polštářem, doufajíc, že mě nechá být.

„Nemysli si, že se dnes uleješ ze školy. Ať už tě vidím v kuchyni,“ pokračovala v buzení. Přestávala jsem ji vnímat, což znamenalo jediné… spánek. To by, ale nebyla má matka, aby mě nechala. Přiřítila se do mého pokoje jako tornádo, vzala mi polštář, pod kterým jsem ukrývala hlavu, roztáhla závěsy a do pokoje tak proniklo sluneční světlo, které mě bodalo přímo do tváře.

„Mami! Můžeš mě, aspoň jednou, nechat vyspat?“ mumlala jsem podrážděně a mnula si oči.

„Ne ve školní den, zlatíčko.“ Jak mě může oslovovat zlatíčko, když mě tak nemilosrdně tahá z postele…

„Dobře, dobře… Za chvíli jsem dole,“ řekla jsem, abych měla aspoň trochu pokoj. Zkoumavě se na mě podívala a asi usoudila, že dnes vypadám dosti důvěryhodně a opravdu opustila můj pokoj.  Vyhrabala jsem se z postele a pomalu se došourala do koupelny. Provedla jsem každodenní rutinu od čištění zubů po lehký make-up, který spočíval v řasence, pudru a lesku na rty. Rychle jsem na sebe hodila nějaké oblečení, vzala batoh a pádila za mámou do kuchyně, odkud se již linula vůně čerstvého pečiva.

„To ti to zase trvalo,“ neodpustila si matka. Jen jsem zabručela a vzala jsem si croissant s nutelovou náplní. Druhý jsem si dala do sáčku a v zápětí do batohu ke svačině.

„Tak já už mizím,“ křikla jsem na mámu, když jsem se vyplížila z kuchyně a nazouvala si boty.

„Jeď opatrně, víš, že ráno je provoz,“ zakřičela na mě zpět. Myslím, že nebylo ani jedno ráno, kdy bych tuhle větu neslyšela. Nasedla jsem do auta a rozjela se směrem ke škole.

Když jsem zaparkovala, už na mě čekala má nejlepší kamarádka. Jmenovala se Bella. Její život byl tolik podobný tomu mému. Obě jsme zažily velkou lásku, jen ta její stále trvá. Ta má už ne… V té chvíli se mi vybavila vzpomínka na toho, koho jsem tolik milovala a miluju.

„Ne, Edwarde! Myslím to vážně! Dej mě dolů!“ křičela jsem smíchy a bušila jsem do zad Edwardovi, který mě měl přehozenou přes rameno. „Slyšíš mě??!“ Jen se smál a utíkal dál.

„Prosím,“ žadonila jsem. On opravdu zastavil a položil mě na zem. Málem jsem spadla, jak se mi točila hlava, on mě však pohotově zachytil a ukryl mě do své náruči.

„Proč mi tohle děláš,“ zašeptala jsem. Ve skutečnosti jsem to tak vážně nemyslela, ale moc ráda jsem to, když mě nosil přehozenou přes rameno, také neměla.

„Promiň mi to,“ řekl, svou rukou uchopil mou bradu a zvedl ji. Díval se mi do očí způsobem, který mě ihned obměkčil. „Vždyť víš, že tě jen tak zlobím,“ zašeptal a jeho dech mi ovál tvář. Kdyby mě nedržel, podlomily by se mi kolena. Usmála jsem se na něj a něžně ho políbila.

„Vím, ale ty zase víš, že se občas bojím…“

„Se mnou se nemáš čeho bát,“ pošeptal mi přímo do ucha, až jsem nadskočila, jak blízko byl.

„Mám…“ odmlčela jsem se. Tázavě se na mě zadíval, já však mluvit nezačala a sklopila jsem zrak.

„O čem to mluvíš, blázínku?“ zeptal se nakonec. Nemohla jsem otevřít pusu, protože jsem se bála, že by mě můj hlas zradil. Podívala jsem se mu do očí. Cítila jsem, jak se mi naplňují slzami. Znovu jsem chtěla sklopit hlavu, ale tentokrát mě nenechal a držel mě za bradu. První slza překročila pomyslnou hráz a stekla mi po tváři. Palcem ji setřel a stále čekal na mou odpověď.

„Já… No, ty...“ nemohla jsem ze sebe dostat to, co jsem mu chtěla říct. On však trpělivě čekal, až si zformuji svou odpověď. „Můžeš mě opustit tak, jako to kluci dělávají…“ vymáčkla jsem se konečně. V jeho očích se objevilo něco, co jsem tam zatím neviděla, a tak jsem to nedokázala přesně rozluštit. Chvíli bylo ticho, až konečně promluvil.

„Kate, zatím jsem nepoznal nikoho, jako jsi ty. Přinesla jsi mi do života štěstí a hlavně lásku. Miluji Tě. Pamatuj, že čistá láska vše překoná,“ zašeptal.

„Kate? Posloucháš mě?“ Vytrhla mě ze vzpomínání Bella.

„Jo, jo,“ zamumlala jsem.

„To vidím,“ zasmála se. Podívala jsem se na ni a v jejím úsměvu jsem viděla naději a štěstí?

„Bell? Něco se změnilo?“ zeptala jsem se jí. Znovu se na mě smála od ucha k uchu.

„No…“ začala pomalu, „volal mi můj kluk, že konečně bude s rodinou moci přijet,“ dopověděla. Její kluk… Pro mě občas jedna velká neznámá. Vím, že je to její životní láska, aspoň podle toho, co mi popisovala. Seznámili se na střední v Seattlu, kde předtím s otcem bydlela. Musela se přestěhovat, protože jejího tátu povýšili. Říkala, že jejich loučení bylo to nejhorší, co kdy zažila i přesto, že věděla, že se znovu shledají. Jeho rodina slíbila, že po tom, co odmaturuje, se přestěhují sem. Naštěstí pro Bellu a jejího prince to trvalo jen půlroku.

„Takže princ je na cestě k princezně?“ škádlila jsem ji.

„Vypadá to tak,“ odpověděla s tím zamilovaným úsměvem. Aspoň, že někdo je šťastný…

„A kdy tu budou?“ zeptala jsem se ještě.

„Měli by přijet už pozítří.“ Prima, takže naše společné dny jsou sečteny. Ne, že bych Belle nepřála štěstí, jen mohlo počkat i dokonce našeho školního roku. Teď budu ještě 2 týdny chodit do školy pomalu sama, nebo si to aspoň myslím… Protože, jak znám Bellu, bude s ním chtít být co nejvíce, klidně i přes školu. S jinými lidmi se zatím moc neznám, bydlím tu totiž teprve rok a moc společenská nejsem.

„Aspoň ho konečně poznáš,“ zajásala. V tu chvíli jsem si uvědomila, že ani neznám jeho jméno.

„A jak se vlastně jmenuje?“ musela jsem se zeptat.

„No, Edward přece,“ řekla jeho jméno s takovou láskou. Mě však píchlo u srdce, má mysl se zase stočila k mému Edwardovi a s ním další vzpomínka.

„Řekl jsi, že mi neublížíš,“ zašeptala jsem tiše a dívala jsem se do země. Nemohla jsem se na něj podívat, ne po tom, co mi řekl, že už za mnou nemůže jezdit. Edward a jeho rodina se před 3 měsíci odstěhovali. Řekl mi, že ještě přesně neví, kde nakonec skončí, ale že mě bude navštěvovat, i kdyby měli být kdekoliv. Slíbil mi to. Jejich poslední bydliště bylo Port Angeles. Slib držel, až do dnes.

„Kate,“ zašeptal a přiblížil se ke mně. „Nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Vždyť to víš,“ řekl.

„Ta-tak proč už nemůžeš jezdit?“ vzlykla jsem. Edward natáhl ruce a dotkl se těch mých.

„Omlouvám se, ale opravdu to nejde…“ řekl jen. Vždyť to přece není vysvětlení! Cítila jsem se tak strašně bezradná a zároveň bezbranná. Měl mé srdce, měl ho sebou celou dobu, co byl pryč… Teď tu stojí a chce mi ho vrátit. Copak on nechápe, že takhle to nefunguje? Skryla jsem si obličej do dlaní, protože mé slzné kanálky už nevydržely ten obrovský nápor smutku.

„Kate... Prosím, neplač,“ šeptal, ale já ho nechtěla poslouchat.

„Jsi lhář, jako všichni ostatní,“ vyšlo mi z úst. Cítila jsem na sobě jeho pohled, cítila jsem, že tím, co jsem řekla, jsem mu ublížila. Ale vždyť to on již dál nechce mé srdce…

„Kate…“ řekl, ale potom se odmlčel. Věděl, že mám pravdu.

„Řekl jsi, že čistá láska překoná vše…“ šeptala jsem.

„Je to pravda… Kate, doufám, že mi jednou odpustíš. Bolí mě, že ti ubližuju… Asi bude lepší, když půjdu.“ Stála jsem tam a nevěřila jeho slovům. Kde je můj Edward? Kam se ztratil ten člověk, pro kterého bych zemřela?

„Ty jsi dnes úplně mimo, Kate,“ oznámila mi Bella. Jen jsem kývla a rukou setřela slzu v oku, která se objevila při vzpomínce na odchod mého Edwarda. Trochu jsem se však pousmála.

„Vidím, že osud si s námi pěkně hraje,“ řekla jsem.

„Proč myslíš?“

„Víš, ten kluk, o kterém jsem ti vyprávěla, se taky jmenoval Edward.“ Bella se smutně usmála.

„Aspoň, že ten můj se nezachoval jako úplný idiot,“ řekla. Jen jsem kývla, nemohla jsem jí přece říct, že jsem mu to už odpustila. Měla bych ho zřejmě nenávidět na věky věků, ale jediné, co mi zbylo, je smutek. Smutek za ním. Stále doufám, že se jednou vrátí a vše mi vysvětlí…

Zazvonilo, a tak jsme šly s Bellou do třídy. Celý dnešní školní den poměrně rychle utekl, protože jsme se přestaly zabývat tématem Edward. Myslím, že Bella usoudila, že jen to jméno je pro mne moc bolestné, a proto se své nadšení snažila potlačit na minimum.

Doma jsem se snažila na Edwarda nemyslet, ale moc se mi to nedařilo. Pořád mě honily staré vzpomínky. Nejhorší bylo, že jsem podlehla svým touhám a ze skříně vyndala krabici „Edward“. Našla jsem tam ukrytý celý náš vztah… Od prvního pozdravu…

„Ahoj,“ oslovil mě doposud neznámý hlas. Otočila jsem se, abych zjistila, komu patří. Nevěřícně jsem vykulila oči, protože s Edwardem Cullenem jsem doposud v životě nemluvila, i když bych si to moc přála.

„A-ah-ahoj,“ vykoktala jsem. Proboha!!! Jsem úplně nemožná... On se však zasmál. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne červený ruměnec.

„Jsi Kate, že?“ zeptal se líbezným hlasem. Tak jsem si ho přesně představovala. Sametový s mužným podtónem. Kývla jsem, bála jsem se, aby mě můj hlas znovu neznemožnil. „To jsem rád, že jsem tě našel, tohle ti posílá pan Buckley,“ řekl a podával mi papíry s velkým červeným A, na tom prvním. Aha, tak proto přišel… Pan Buckley, můj učitel angličtiny, mi posílá mou esej.

„Díky moc, nemusel sis s tím dělat starosti,“ zamumlala jsem a natahovala ruku po papírech.

„A za odměnu nic nedostanu?“ Vykouzlil snad ten neomamující úsměv, co jsem kdy viděla.

„No-o, já… nevím, co bych ti nabídla…“ koktala jsem.

„Dělám si srandu,“ řekl a zasmál se, „prozatím bude stačit, když se mnou večer někam zajdeš. Mimochodem jsem Edward, Edward Culen.“

„Vím, kdo jsi. Já jsem Kate Sparks, ale to už víš podle eseje...“ odpověděla jsem.

„A co ta večeře?“

„Ty-ty to myslíš vážně?“ dostala jsem ze sebe.

„Samozřejmě, proč bych si to vymýšlel? Jen mi řekni, kdy a kde tě mám vyzvednout,“ řekl a obdařil mě dalším z těch dokonalých úsměvů.

Zadívala jsem se na mou esej a položila jsem ji zpět do krabice. Pro dnešek už bylo vzpomínek až moc. Rychle jsem se osprchovala a zalezla si do postele.

** o den později**

Dnes je pro Bellu velký den D. Celý den ve škole je jako na trní. Říkala, že po poslední hodině ji bude Edward čekat před školou a ona ho provede po městě. Já se snažila myslet na ni a na její štěstí, místo přemýšlení o „mém princi“. Dnes mám pocit, že ta škola se nekonečně vleče.

Konečně poslední zazvonění. Bella se ještě utíkala upravit a já se pomalu vydala ven. Byla jsem zvědavá, zda ho poznám i bez ní. Otevřela jsem poslední dveře, které mě dělily od areálu před školou, když do mě někdo vrazil. Učebnice, které jsem nesla v ruce, se mi rozplácly na podlaze, bohužel spolu se mnou. Než jsem se vzpamatovala, objevila se přede mnou ruka. Využila jsem pomoci a poprvé vzhlédla na „útočníka“.

Edward:

Najednou tam byla, držela mne za ruku a dívala se mi do očí.

„E-Ed-Edwarde…“ vysoukala ze sebe, „co-co tady děláš?“ Nevěděl jsem, co jí mám odpovědět. To jí mám říct, že jsem přijel za mou pravou láskou? Už jednou jsem jí tak ublížil, nemůžu to udělat znovu. Navzájem jsme si hleděli do očí. Avšak najednou se v těch jejích něco změnilo. Nedokázal jsem rozpoznat co. Pustila mou ruku a sehnula se pro všechny učebnice, které ležely na zemi. Chtěl jsem jí s tím pomoct, ale byla příliš rychlá. Bez jakéhokoli dalšího pohledu zmizela mezi dveřmi. Chtěl jsem jít za ní, ale uslyšel jsem tu nejkrásnější melodii, která mě přikovala na místo. Melodii Bellina hlasu.

Kate:

Seděla jsem na břehu jezera v parku. Nechala jsem vítr, ať si hraje s mými vlasy, i když jindy jsem to nenáviděla. Teď mi to bylo jedno. Rukama jsem nevědomky trhala trávu, na které jsem seděla. Byla jsem prázdná. Jakoby ze mě někdo najednou všechno kouzelným prutem vytáhl. Seděla jsem tam a dívala se do jednoho místa. Cítila jsem slzy na svých tvářích, ale v mém nitru jsem necítila nic… jen prázdnotu.

Nevím, jak rychle ubíhal čas, ale najednou se vedle mě někdo posadil. Nasála jsem vůni a bez toho aniž bych se podívala, kdo je příchozí, jsem to již věděla. Poprvé jsem se podívala někam jinam. Sklopila jsem zrak a podívala se na trávu, teda spíše na to, co z ní zbylo.

„Prosím, běž…“ zašeptala jsem. Povzdechl si, ale ani se nehnul. „Prosím…“ zkusila jsem to znovu.

„Kate,“ řekl, „miloval jsem tě, věř mi, že ano.“ Bodlo mě u srdce. Mé nitro se začínalo probouzet a prázdnota se zaplňovala neuvěřitelnou bolestí. Zavřela jsem oči a pevně je držela zavřené. Doufala jsem, že když je otevřu, vše bude pryč a já se probudím doma v posteli.

Pomalu jsem od sebe odlepovala víčka, ale věděla jsem, že nic nezmizí, že se to vše stalo…

„Kate, prosím… Mluv se mnou,“ žadonil Edward.

„Copak… copak ty to opravdu nechápeš?“ šeptala jsem v slzách. „Já tu nemůžu jen tak sedět, vedle tebe… Copak ty nevidíš, co mi tím způsobuješ?“

„Kdybych věděl, jak to můžu udělat, aby všechno zmizelo, tak to udělám…“

„Jenže tak to nefunguje…“ odpověděla jsem za něj. Zamručel na souhlas. Znovu jsem zavřela oči, abych se více soustředila na má slova. „Nic… už nic neříkej…“

„Kate…  nech mě Ti to vysvětlit.“

„Není co vysvětlovat.“

„Ale je. Chci ti to říct,“ bránil se. Zakroutila jsem hlavou. Chtěla jsem to mít už vše za sebou… Chtěla jsem ať je všechno pryč. „Když jsme se odstěhovali, nemohl jsem na tebe přestat myslet. Vždy jsem se nesmírně těšil, až tě znovu uvidím,“ říkal mi a každé jeho slovo mě řízlo jako ostrá žiletka, přímo na srdci. „Pak jsem nastoupil do školy v Seattlu a poznal Bellu. Vím, že ti ubližuju, když to říkám, ale chci, abys mě aspoň zkusila pochopit…“ odmlčel se. Poprvé jsem si dodala odvahu a zvedla jsem hlavu. Podívala jsem se na něj a on mě propaloval ustaraným pohledem.

„Poslouchám…“ řekla jsem nakonec, sklopila hlavu a schovala jsem si ji mezi kolena.

„Bylo to jako blesk z čistého nebe, hned, jak jsem ji uviděl, jsem pocítil něco nepopsatelného. Její vůně mě natolik lákala, že jsem chtěl být neustále v její blízkosti. Čím déle jsem propadal jejímu kouzlu, tím více jsem si uvědomoval, jak ti ubližuju, i když jsi o tom zatím ani nevěděla. Z lásky, kterou jsem k tobě choval, jsem to nemohl takhle nechat. Nemohl jsem si začít s Bellou, aniž bych si s tebou nepromluvil…“

„Edwarde… Už… nemluv,“ šeptla jsem a vzhlédla k němu. Zkroušeně se na mě podíval a natáhl ruku k mé tváři. Neuhnula jsem, nechala jsem ho, ať mi setře slzy, které způsobil. Položila jsem si hlavu do jeho dlaně a naposledy si vychutnala jeho blízkost. Začala jsem si totiž uvědomovat jednu věc.

„Říká se…“ začala jsem pomalu, „že když někoho miluješ, musíš pochopit také to, že on tě nemiluje…“ Další a další slzy mi stékaly po tváři. Zavřela jsem oči. Ucítila jsem, jak mě Edward druhou rukou pohladil po vlasech.

„Nikdy…“ zašeptal, „nikdy jsem ti nechtěl ublížit.“ Zhluboka jsem se nadechla.

„Já vím… Teď už to vím…“ Zvedla jsem hlavu z jeho dlaně a otevřela jsem oči. Pokusila jsem se o úsměv, ale myslím, že se mi to moc nepovedlo. Edward mě znovu pohladil po vlasech.

„Odpouštím ti,“ řekla jsem a dívala se mu zpříma do očí. Smutně se na mě usmál.

Ten den, v tu chvíli, jsem si něco uvědomila. A to, že milovat znamená trpět, toužit a předstírat. Trpět pro štěstí druhého, toužit po tom, co nikdy nebude tvé a předstírat smích, když tvé srdce krvácí…

Autor: Veruuuu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Osud si vždy svou cestu najde: