Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Osud? Možná

28.07.2018 (12:00) • Nicoolle • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1648×

Přemýšlím, jestli ti mám dál psát ty e-maily, o které jsi tak stál. Teď nejsi ani schopný odepsat. Slíbil jsi mi, že na každý můj e-mail odepíšeš, ale už je to téměř měsíc, co ses neozval, a já se o Tebe bojím. Odešel jsi, protože jsi musel opustit smečku, protože jsi v boji nechtěně zabil muže, kterého jsem milovala a stále tak moc miluji, ale slíbil jsi, že se vrátíš. Vrátíš se kvůli mě. Říkals, že potřebuješ jen čas, že se mi nemůžeš podívat do očí, jelikož jsi mi ublížil. Ten čas jsem ti dala a teď?

Chtěla bych ti toho tolik povědět, ale nejsi tady. Každý večer sedím na verandě, piju čaj a pozoruji hvězdy. Přemýšlím, jestli se zrovna vracíš domů nebo se stále utápíš ve smutku a vše, co se stalo, si vyčítáš. Jacobe, záleží mi na tobě a to, co se stalo, není ničí vina. Kolikrát to ještě musím říct či napsat?

Tak moc mi chybíš. Vím, že za vše můžu i já. I když necítím to, co ty, dokážu si představit, jak ti je… Je mi to líto, mrzí mě to - bolí to… Trpíš tím a stejně tak trpím i já. Alice si to taky vše vyčítá, přitom ta ze všech nejmíň za něco může. Nikdo z nás to nemohl ovlivnit.

Jsem ráda, že to čteš, ale zároveň mě to bolí, protože teď už to nejvíc ubližuje tobě. Já se pomalinku smiřuji s maximem, které můžu mít, na citech se nic nezmění – dlouho ne… nebo vůbec - těžko říct, ale zvládám to. Alespoň se o to pokouším. Není den, kdy bych na něj nemyslela, kdy bych neplakala. Není den, kdy bych nemyslela i na tebe a neklepala se hrůzou a přemítala, jestli žiješ.

Nejvíc mi pomáhá, že jsem tě ale neztratila - doufám, už jsem si to párkrát zažila, ten pocit, že je všechno v háji… vždycky se něco stalo, co to změnilo - osud, možná…

Rozumím ti, že s tím nemůžeš nic udělat a nechci, aby ti mě bylo líto. Všechno to ubližuje tobě a bylo by nejlepší, kdyby sis to nedával za vinu - jenže to nezvládneš. 
Na to nemáš povahu a o to víc mě to všechno štve. Kdy tohle skončí? 
Vím, že jsi mi nechtěl ublížit, ale stalo se. Já ti odpustila. Nikdy na Edwarda nezapomenu, ale nic ti nevyčítám.

Bojíš se na mě podívat a já se bojím, že se o to nebudeš pokoušet - nemůžu si prostě dovolit o tebe přijít - i když pominu všechno to, co k tobě cítím - pořád jsi nejlepší kamarád, jako jsi byl dřív - hodně jsi mě naučil a hodně jsi mi dal a to ti nikdy nezapomenu.

Dopsala jsem e-mail a odeslala ho.

Sedla jsem si do houpacího křesla a zavřela oči. Nechala jsem stékat slzy po tváři. Zavřela jsem oči a vzpomínala na Edwarda.

Vzpomněla jsem si přesně na ten den, kdy jsme ho poprvé uviděla. Vzpomněla si na náš první pohled. Ta jiskra v jeho očích. Oba jsme tak v hloubi srdce procitli a on jenom pomyslel na to, proč to nepůjde. Bál se, že by mi byl schopný ublížit, že by neovládl svou žízeň. Ale já v něj vždycky věřila, proto jsem mu dala tolik času, kolik potřeboval a ukázalo se, že to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Ten čas, který jsme spolu trávili - lehávali jsme na louce a on nechával slunce, aby rozzářilo jeho dokonalé tělo. Milovala jsem noci, kdy byl u mé postele, a my si povídali. Dlouhé rozhovory nám pomohly se otevřít. Když jsem usínala na jeho hrudi a on mě líbal do vlasů a hladil mou tvář.

Milovala jsem ty rána, kdy jsem se probudila po jeho boku a on se na mě usmíval a do nového dne mě vítal polibkem. 

Byla to láska, co přenáší hory, její plamen byl přesně to, co nás spojilo, to staré spálilo a nové vytvořilo. Tolik jsme toho spolu ještě chtěli prožít, ale on mě opustil.

Když se to stalo, myslela jsem, že už není pro co žít, že vše se točilo jen kolem nás, ale jeho odchod nezranil jen mě, ale i jeho rodinu, která ho tolik milovala a proto jsem se musela vzchopit a být tady pro ně, protože to potřebovali.

Potom mě opustil i Charlie a já zůstala úplně sama.

Jake odešel potom, co zabil Edwarda. Nemohl se dívat na to, jak se trápím. Zůstala jsem tady úplně sama.

Jediná rodina, kterou teď mám je Edwardova rodina. Cullenovi. Co všechno bych dala za to, abych mohla být s Edwardem a držet ho v náručí. Bože! Proč mě musel opustit? Proč to udělal? Slíbil mi, že spolu budeme navždy! Zasnoubili jsme se a Alice s ostatníma plánovala svatbu. Odešel a já se zhroutila. Svět kolem mě na nějakou dobu přestal existovat.

Prosím vrať se mi – šeptávala jsem.

Leknutím jsem otevřela očí. Alice mi totiž s tváří stírala slzy a já se lekla. 

„Bello, netrap se už." 

„Alice. Tak moc mi chybí. Edward, Charlie, Jake. Nechali mě tady. Nezvládám to, snažím se být silná, ale já bez nich žít nedokážu. Nejde to. Edward. Smysl mého života odešel ze dne na den. Jeho ztráta mě málem položila na lopatky a Jake sobecky zdrhl. Potom odešel táta. Proč?" ukončila jsem svůj monolog a slzami jí máčela blůzku.

Alice nic neříkala. Hladila mě po vlasech. Usnula jsem jí v náručí. Odnesla mě do mého pokoje, položila na postel, přikryla dekou a odešla s ostatními na lov.

Probudila jsem se uprostřed noci. Nikde nikdo. Sešla jsem do kuchyně a ze spíže vytáhla láhev vodky. Nalila jsem si jí do skleničky a plnými doušky upíjela. Hořkou tekutinu jsem si převalovala v ústech a polkla. Takto jsem vypila celou lahev. Nejprve jednu a potom druhou. Svět se semnou začal motat.

Najednou jsem ho uviděla. Stál u svého klavíru a natahoval ke mě ruce. 

„Edwarde,“ vyklouzlo mi z úst a po tváří mi stékaly hořké slzy. Bez přemýšlení jsem se vydala za ním. On však vyšel ven a šel směrem k lesu.

Pod vlivem alkoholu se mi začalo všechno motat, a tak pro mě bylo obtížné držet krok. Došli jsme na naši louku. Sedla jsem si a zavřela oči. Cítila jsem, jak mi po tváři přejel jemný vánek. Otevřela jsem oči. Edward seděl naproti mě a hladil mě po tváři.

Oči mi opět zvlhly a slzy se draly ven. Neměla jsem to pod kontrolou a nahlas vzlykala.

„Lásko, neplakej prosím. Jsem tady.“ A dál mě hladil po tváři

„Edwarde?“ nemohla jsem tomu uvěřit. Bála jsem se, že se mi to zdá. Semkla jsem pevně víčka k sobě a nechala zavřené oči.

Najednou za mnou zapraskala větev, neohlédla jsem se. Nevnímala jsem. Užívala jsem si ten pocit Edwardova doteku, který mi tak moc chyběl. Někdo mě za krk vytáhl na nohy a já otevřela oči strachem.

Viktorie.

Dívala jsem se do jejích rudých očí. Za ní stal Edward a ústy naznačoval, že vše bude dobré. Nebála jsem se. Hrdě jsem se jí dívala do očí a očekávala svou smrt.

„Bello, na tuto chvíli jsem čekala tak dlouho. Rozluč se s životem. Slibuji, že to nebude bolet.“ 

Své zuby zaryla do mého krku a já cítila, jak má krev stéká po mém hrdle. Začala mi být zima.

„Edwarde, miluji tě,“ zašeptala jsem a pomalu upadala do bezvědomí.

Smrt jsem přivítala s otevřenou náručí. Konečně budu s těmi, které miluji. Naposled jsem zaslechla Cullenovi, jak vzlykají nad mým mrtvým tělem. S posledním vydechnutím mi stekly i poslední zbloudilé slzy.

Autor: Nicoolle, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Osud? Možná :