Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Osud má srdce?

11.02.2012 (15:15) • Missao • FanFiction jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1772×

Bella

Když jsem letěla lesem a pohltila mě temnota, na chvíli jsem se odpoutala od své tělesné schránky. Znovu jsem mohla zahlédnout na ten povědomý ostrov. Ale teď to bylo jiné, než když jsem spala. Tohle bylo, jako bych tam vážně stála a dívala se do očí své rodiny, která už byla mrtvá. Maminka měla v očích šok, a když mě uviděla, zaplnily se jí slzami. Chtěla jsem se za nimi rozeběhnout a obejmout je. A zůstat u nich. V maminčině náruči ležel maličký Jamie. Očička mu zářila, jako když byl živý. Podíval se na mě, usmál se tím svým andělským úsměvem a začal ke mně natahovat ručičky. Chtěla jsem se za nimi rozeběhnout, ale chlad v mém těle začal mizet. Nahradilo jej horko. Moc horka. A to mě tahalo zpátky tam, kde jsem nechala svoje tělo, ale já tam nechtěla! Chtěla jsem zůstat s nimi.

Chtěla jsem být taky mrtvá.

Jenže z nějakého důvodu se tak nestalo.

Pomalu jsem začala otevírat oči. Bylo mi horko, ale zároveň jsem se třásla zimou. Bylo to zvláštní. Pak mi došlo, že nejsem venku. Jsem uvnitř domu. Ale ne toho mého.

Chtěla jsem se posadit. Došlo mi, že pořád pevně, i když ztuhle objímám panenku, která byla najednou zabalená v dečce. Chtěla jsem něco říct, ale hlas jsem nemohla najít. Rozkoukala jsem se a rozhlédla jsem se kolem sebe. Byla jsem v moderně zařízeném domě, ale byl cizí. Bylo stoprocentní, že nejsem na místě, kterému jsem říkala domov.

Najednou se mi pohled zastavil na klukovi, který mohl být v mém věku. Měl rozcuchané bronzové vlasy a medově zlaté oči. Rovný nos, dokonalé obočí a bledé rty.

Jenže hlavou mi - jako předtím - znovu došlo, co se stalo. Sklopila jsem zrak a po tvářích mi začaly stékat slzy. Tekly tak prudce, že o dvě vteřiny později začaly dopadat na dečku a panenku, která v ní byla zabalená. Z úst mi vyšel tichý vzlyk.

„Promiň, jestli jsem tě rozrušil. Já jsem Edward. Jsi v pořádku? Nebreč, prosím.“ Hlas měl tichý a konejšivý. Ale já přemýšlela znovu jen nad tím, že chci být na onom světě se svojí rodinou.

„Nerozrušil jsi mě, já jenom... Proč musí být osud tak hnusná mrcha?“ zašeptala jsem najednou. Hlas jsem měla ochraptěný spánkem a slzami. Soucitně zamručel.

„A kde to vůbec jsem?“ řekla jsem tím chraptivým hlasem.

„U mě doma. Našel jsem tě v lese, tak jsem tě sem přinesl...“ Najednou mi z úst vyšel tichý vzlyk a on se odmlčel.

„Promiň, já jsem Isabella, ale říkej mi jen Bella.“ Měla jsem chuť jít znovu na tu neuvěřitelně povědomou louku a tam být. Zůstat tam.

„Promiň mi moji zvědavost, ale proč jsi tam byla? Venku je velká zima.“ Jeho hlas byl nejistý a rozpačitý. Určitě nečekal, že mu odpovím.

„Ztratila jsem celou rodinu… Sourozence, které jsem neskutečně zbožňovala a rodiče. V jednom jediném okamžiku. Chtěla jsem v tom autě být s nimi, ne trčet doma. Vždyť jsem několik let předtím ani nebyla nemocná, a jakmile jsem uviděla rodiče, hlava mě najednou rozbolela jako střep. A pak, když odjeli, přestala. Proč jsem i přesto nejela s nimi? Vždyť Jamiemu byly tři měsíce a Connie sedm let! Byli tak malí, proč museli umřít?!“ Rozbrečela jsem se ještě víc. Netrhla jsem sebou, když mi Edward zdráhavě paží objal ramena. Překvapilo mě ale, jakou jsem potřebovala útěchu.

„Mě taky umřeli rodiče. Vím jaké to je.“ Pohlédla jsem na něj.

„Jenže ty vypadáš, že žiješ dokonalý život.“ V očích mu probleskla nějaká emoce, ale tak rychle, že jsem nepoznala jaká.

„Dokonalý není. Dlouho jsem si to myslel, ale má k dokonalosti daleko.“ Pochybovačně jsem se na něj podívala. Byl absolutně dokonale krásný. Žil - už na první pohled - ve velkém domě a říkal, že jeho život má k dokonalosti daleko.

„A jak jsi to zvládl, když umřeli?“

„Řeknu ti to takhle. Nikdy nezapomeneš. Nikdy je nepřestaneš mít ráda. Vzpomínky na ně ti zůstanou. Ale čas rány zahojí, tak tě nebude bolet, myslet na ně.” Znělo to, jako by to byla pravda. Tak jsem mu věřila.

Edward

Nemohl jsem odolat tomu, abych ji objal. Byl to instinkt každého muže, ne upírský. Uklidnit plačící ženu.

Byla zlomená, nešťastná. Nemohl jsem uvěřit tomu, jak byla krásná. Ale bylo mi moc líto, že se jí něco takového stalo.

„Neměla bych jít domů?“ řekla chraptivě. Měla příliš horkou kůži na lidské poměry. Měla horečku a chce jít domů? Venku chumelí a pro člověka je tam velká zima. Neuvěřitelně mě mátlo, že jsem jí nedokázal přečíst myšlenky. Byl jsem zvyklý říkat lidem to, co je uklidní. Ale u ní jsem nevěděl, co by to mělo být. Mohl jsem říct něco, co by někoho jiného uklidnilo, ale ji by to mohlo ještě víc rozrušit.

„Nemusíš. A venku to není nic moc. Je tam strašná zima.“ Sklopila pohled a zašeptala něco tak potichu, že jsem to neměl slyšet.

„To je mi jedno. Já chci jít za nimi.“ Kdybych neměl tak dobrý sluch, nepochytil bych to. Jenže já ji nenechám umřít. Bůhví, proč mi na ní tak záleželo.

„Nechceš mi říct všechno? Rány se musí otevřít, aby z nich mohl vytéct hnis a ony se zahojily správně.“ Zkousla si ret, ale přesto tiše vzlykla.

„Co bys chtěl slyšet?“

„Vše o tvojí rodině.“ Z očí se jí spustil nový vodopád slz.

„Já už žádnou nemám.“ Schoulila se a panenku zabalenou v dečce pevněji objala.

„V srdci pořád máš.“ Vzhlédla a podívala se mi do očí. Měla je neskutečně krásné. Tmavé, jak hořká čokoláda a přesto hluboké. Bylo v nich vidět to, co jsem nepřečetl z jejích myšlenek.

„Kým mám teda začít?“

„To je jedno.“ Na chvíli se zamyslela.

„Moje sestřička, Connie, byla pro mě neskutečně důležitá. Byla to můj první sourozenec, do té doby jsem jinak byla jedináček. Neskutečně ráda jsem si s ní ještě povídala přes mamčino bříško. A když se narodila a taťka mi ji dal k pochování, byla jsem tak neskutečně šťastná. Sourozence jsem si přála už dlouho před tím. A když jsem na ni začala mluvit, předtím měla vystrašený a rozrušený pohled, ale když jsem začala, andělsky se usmála, jako by můj hlas vážně poznala.“ Belle přestaly téct slzy a oči měla nepřítomné. Jako by se na to dívala, jen z jiného pohledu.

„Vytvořila jsem si k ní silný vztah. Stala se mojí nejlepší kamarádkou. Chodily jsme spolu ven, a když napadl první sníh, byla tak překvapená, že jsem se při pohledu na ni musela smát. Když ji mamka naučila chodit a já jí přitom pomáhala, běhaly jsme spolu po domě a hrály schovku. Kdyby se nesmála, nikdy bych ji asi nenašla, protože tak malé děti se dokážou docela hodně dobře schovat. Pak, když jsem ji doprovázela do školky a ona se vracela domů celá nedočkavá, až si spolu budeme hrát, lehce jsem jí vyčítala, že si má hrát i s kamarády ve školce. Neuvěřitelně ráda si půjčovala mamčinu kosmetiku a vždycky pak dlouhou dobu trvalo, než to ze sebe umyla. Já jsem jako vždycky byla její spolehlivé alibi, když mamče vypotřebovala pudr nebo rtěnku.

Pak, když uměla dobře mluvit, vymyslely jsme si vlastní řeč. Nebylo to nic těžkého, jen jsme za každou samohlásku přidaly fe. Neuvěřil bys, jak šílené věci z toho vznikaly.“ Její oči se vrátily do reality a podívala se na mě. Na rtech jí pohrával lehký úsměv, ale oči měla pořád plné smutku. „Třeba ahoj, se v našem jazyce řeklo afehofej. Já vím, docela dětinské, ale Connie to vždycky neuvěřitelně bavilo. A stejně tak jí i bavilo, před spaním se tajně plížit do pokoje s různými sladkostmi. Zanedlouho už si zvykla, že jí je vždycky seberu a schovám na skříň. A to už si nikdy nezopakujeme.“ Oči se jí zaplnily slzami. Pevněji jsem ji objal. Zhluboka se nadechla.

„Mám mluvit dál?“

„Jistě, jestli ti to nevadí.“

„Nevadí. Právě, že je to docela úleva.“

„Já ti to říkal.“

„Nejmenší z rodiny byl Jamie. Byly mu jen tři měsíce, když umřel.“ Z očí jí uteklo několik slz. „S Connie jsme si s ním povídaly přes mamčino bříško a dohodly jsme se na tom, že to bude sportovec, přesněji fotbalista, protože na nás hodně reagoval. Když se narodil, s Connie jsme si několikrát musela zahrát kámen, nůžky, papír, protože obě jsme si ho chtěly pochovat. Nakonec ho dal taťka do náruče mně a já si klekla, aby na něj dobře viděla i Connie. Byl neskutečně krásný, pravý andílek. S Connie jsme uzavřely sázku, v kolika letech si najde první holku. Ale už nikdy nezjistíme, jak ta sázka dopadla.“ Poté mi ještě pověděla vše o svých rodičích. Měla přitom nepřítomný pohled, jako by tam byla. Poté jsem ji ještě poprosil, aby mi řekla vše o tom, když se to dozvěděla.

„Bylo mi strašně a pořád je. Netoužila jsem po ničem jiném, než jít za nimi. Neměla jsem pro co žít. Ten dům, ve kterém bydlím ani není můj domov. Jen místo, kde přespávám, ale domov je pro mě tam, kde je má rodina.“ Já se postarám o její bezpečí, slíbil jsem si. Nevím proč, ale nedovolím, aby se jí něco stalo.

O měsíc později

Bella se uzdravovala rychle. Nevím, jestli je to tím, že jí pomohla moje rodina, nebo jestli je tak silná. S Alicí si neuvěřitelně porozumněla, řekla mi, že v ní našla sestru. A Alice bylo také líto, co se jí stalo, ale sestru v ní našla taky. Emmett jí bral jako nejmladší sestru a dlouhou dobu se ji snažil rozesmát. První týden naléhala, že půjde domů, a že nám tu nechce být na obtíž. Ale všichni byli rádi, že tu je. Přinesla život do domu, kde bydleli upíři. Doufal jsem, že se to tajemství nedozví. Ale byla všímavá. Všímavější, než jsem si zprvu myslel.

Začala si všímat, že nejíme, podezřele dobře slyšíme, a že téměř nespíme. Teda vůbec. Rosalie nejdřív bylo proti srsti, že se musela přetvařovat i doma, ale taky si na Bellu překvapivě rychle zvykla. Bella občas chodila domů, aby prý uklidila. Jenže když jsem se na ni díval z venčí, seděla v pokoji svého brášky a na rtech jí byl vidět stín úsměvu. Oči měla nepřítomné, ale byl jsem si jistý tím, že si na svoje příbuzné vybavuje ty hezčí vzpomínky.

Všichni si Bellu oblíbili tak, že ji brali jako člena rodiny. Překvapillo mě, že já ji beru jako něco víc, než kamarádku. Svěřovala se mi se vším a já jsem se jí snažil svěřit s tím, s čím jsem mohl. Došlo mi, že ji mám rád. Proto jsem nedovolil, aby umřela. Takže osud může vzít člověku věechno, co kdy miloval, ale dokáže i něco dát.

Osud je na jedné straně mrcha, na druhé se umí chovat přívětivě.

Čekám kritiku. :) A za komentář vám hlavu neutrhnu. :D

Autor: Missao (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Osud má srdce?: