Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Osud je hnusná ježibaba, že? 1.část

12.01.2012 (19:00) • Missao • FanFiction jednodílné • komentováno 11× • zobrazeno 1634×

Přimhouřila jsem oči, stále se dívajíc do těch jejích. Pohled mi roztomile, ale stejným způsobem, oplácela, tak jsem se jí rychle podívala za rameno a vyděšeně zalapala po dechu. Jak jsem doufala, náležitě zareagovala a rychle se otočila, využila jsem té její chvilky nepozornosti a než se na mě stihla podívat, vytrhla jsem jí sáček se slaďoučkým žužu z ruky.

Okamžitě se na mě podívala a zamračila se, protože za jejím ramenem nic nebylo. Okamžitě vytáhla svoji zbraň a použila na mě ten svůj psí pohled.

„Sestří, prosím, dej mi ty žužu,“ řekla smutňounce má nejmilejší sedmiletá sestřička. Zasmála jsem se a políbila ji na tvář.

„Ne, ne, na večer bys sladké jíst neměla. Dám ti je ráno, do té doby je hezky schovám, ano?“ Zamračila se, jak se to snažila promyslet, a pak mi ukázala svůj krásný úsměv s ďolíčky.

„Tak jo!“ Vyběhla z mého pokoje a šla si vyčistit zoubky. Zavrtěla jsem nad ní hlavou, postavila jsem se a žužu dala na svou nejvyšší skříň, kam by nedosáhla ani nedohlédla.

Šla jsem do pokojíčku mého tříměsíčního bratříčka. Podívala jsem do postýlky a Jamie mi pohled oplatil čokoládově hnědýma očima, jako jsem měla já, oplácel. Naprosto andělsky se usmál a já jsem si jej opatrně vzala do náruče.

„Copák, ty můj bráško, potřebuješ přebalit?“ zašeptala jsem. Ušklíbla jsem se, když jsem zjistila, že ano. Rodiče se měli vrátit až za dvě hodiny, tak to zbylo na mně. Něžně jsem jej položila na přebalovací stůl, a když jsem mu dávala čistou plínku, broukala jsem si Debussyho.

Když jsem svého rozkošného brášku zvedala, uslyšela jsem zacinkání klíčů ve dveřích. Byli tu nějak brzo, ale to bylo dobře, protože Jamie měl hlad.

Šla jsem s maličkým na chodbu a usmála jsem se na své rodiče, když si sundávali kabáty.

„Ahoj, mami. Ahoj, tati.“ Maminka se na mě usmála a natáhla se pro mimčo.

„Ahoj, Bello. Ahoj, ty můj maličký,“ řekla něžně a jí ho opatrně podala.

„Jak to, že jste tu tak brzo? Měli jste tu být až za,“ podívala jsem se na hodiny, „jeden a třičtvrtě hodiny, přibližně.“

„Trochu se to zkrátilo. Stihli jsme všechno. Nákupy, kino...“ Maminka se na chvilku ztratila v myšlenkách, jak si to všechno přemítala. Usmála jsem se na ně a šla do svého pokoje.

Svlékla jsem se, vlezla do sprchy a nechala jsem na sebe téct horkou vodu. Ve škole se říkalo, že by pozítří měli přijet nějací noví zajímaví studenti. Mě to bylo docela jedno, ale prý je viděla jedna holka a byli neuvěřitelně krásní. No, kdo ví, co je na tom pravdy. Asi to někomu přijde zvláštní, ale těšila jsem se do školy. Byla jsem naprosto dokonale zvyklá každodenně vídat své nejlepší, i dobré, kamarády. Byla to taková moje "školní" rodina. Potichu jsem se zasmála.

Samozřejmě, že jsme tu "rodinu" brali s humorem. Mně se říkalo mamka, a jednomu kámošovi taťko. Lauren Malloryová by měla být má "nejstarší dcera", Angela Weberová byla "hned po ní". Pak tam bylo ještě pár kámošů, a ti si říkali bratřové (ano, to "ř" tam vážně patří) a sestřy. Můj "bratřo" byl Erik Yorkie a "sestřa" Jessica Stanleyová.

Vylezla jsem ze sprchy a vyčistila si zuby. Osušila jsem se, vlasy jen trošku, protože ráno je mám pak docela hezky navlněné. Oblékla jsem si svoje šedé děravé tričko, co mi bylo až do půli stehen a pohodlné staré tepláky. Vlezla jsem si do postele a začala usínat.

...

Ráno bylo šedivé, jako vždy, protože jsme žili ve státě Washington, ve městě Forks, kde pořád pršelo. Ale k mému překvapení jsem se ráno probudila se špatnou náladou. A to se mi obvykle nestávalo.

Ráno jsem se probudila zamračená a podrážděná. Nevěděla jsem proč, ale nebylo mi dobře. Svrbělo mě na zátylku, jako bych měla něco špatného čekat. Chtěla jsem to ignorovat, ale prostě mi bylo špatně. A byla jsem uražená sama sebou. Jindy se probudím s úsměvem na rtech a s nedočkavostí, že uvidím svoji "školní" rodinu. Teď to tak nebylo.

Chtěla jsem jen sedět a všechny, co by se pokoušeli o vyrušení mého koukání do prázdna, bych poslala někam. Ale přišla má sestřička, kterou jsem měla nade vše, i nad své kamarády, ráda. Zaťukala a vběhla do mého pokoje, celá rozzářená. Zamračení mi vystřídal úsměv, když jsem si vzpomněla, co jsem jí slíbila.

„Ahojky, sestří! Já bych se tě chtěla zeptat, jestli mi konečně dáš ty žufežufe.“ Usmála jsem se ještě víc, když jsem si všimla, že u konci věty použila náš jazyk. Učily jsme se, že za každé a, e, i, o, u, budeme dávat fe. A vždy z toho vyšlo něco šíleného. Třeba "Ahoj, jak se máš?" se v našem jazyce řekne: "Afehofej, jafek sefe máfeš?"

„Afehofejkyfe, Connie. To, víš, že ti dám žufežufe. Jáfe přece slifebyfe dodržuju,“ řekla jsem a vesele se zazubila. Až mnohem později, když jsem si na to vzpomněla, mi došlo, že jakmile přišla Connie do pokoje, svrbění zesílilo, že jsem se nevědomky poškrábala. Nepomohlo to, ale má radost z vidění Connie to zastřela.

Vstala jsem a natáhla se pro žužu. Výskla radosti, když jsem jí je podala.

„Befezvafe, dík, sefestřife.“ A odběhla z pokoje. Šla jsem do kuchyně, kde už mamka připravovala snídani a taťka houpal Jamieho v náruči. Jakmile jsem je uviděla, ke svrbění se přidalo bolení hlavy. Ale vážně, rozbolela mě jako střep a to svrbění se za něj zastřelo.

„Dobré ráno, rodino. Mami, nevíš, kde máme nějaký prášek proti bolení hlavy? Je mi docela zle.“ Starostlivě se na mě podívala. Otočila se, zahrabala v jedné skříňce a podala mi malou pilulku.

„Dík,“ zamumlala jsem a napustila jsem si sklenici vody, abych mohla pilulku zapít. Když jsem tak učinila, neměla jsem vůbec hlad.

„Bello, zlatíčko, nedáš si něco k jídlu?“ zeptala se starostlivě maminka. Jen jsem zakroutila hlavou. Neměla jsem vůbec hlad. Nebo možná měla, ale neměla jsem chuť.

„Ne, dík, nemám hlad. Tati? Podáš mi Jamieho?“ řekla jsem a podívala se na taťky s nataženýma rukama. Usmál se a podal mi ho.

Podívala jsem se do jeho krásné tvářičky. Zrovna spinkal a já jsem mohla jen přemýšlet, jestli je tohle pravá podoba andílka. Tak byl krásný. Zamžoural očičkama a probudil se. Podíval se svýma krásnýma velkýma očkama do mých a zářivě se usmál. Nešlo to jinak, úsměv jsem mu musela oplatit. Pohladila jsem ho po hedvábné tvářičce a něco mu něžně šeptala. Hlavně to, jak je krásný, a že na něj holky budou letět.

„Bello? Chtěli jsme dnes zajet na nákupy. Pojedeš s námi? Vezmu s sebou i maličkého, aby sis mohla odpočinout. Connie si vydupala, nebo spíš tím svým pohledem vynutila, že pojede taky. A Charlie bude mít dnes volno. A neboj, zavolám do školy a omluvím tě, že nepřijdeš, ano?“ Maminčin hlas mě probral z rozjímání nad Jamiem.

„Dobře,“ zamumlala jsem. Opatrně jsem jí malého podala a odloudala se do svého pokoje. Sedla jsem si na postel. Nejdřív jsem si jen četla, pak jsem se zachumlala do peřiny a pomaloučku mi došlo, že ten prášek nezabral, protože hlava pořád bolela, bolela, bolela...

...

Zaostřila jsem na budík a spočítala si, že jsem spala dobrých šest hodin. Ale ta zatracená hlava mě bolela dál. Vylezla jsem z postele a vykonala ranní hygienu, pak šla do kuchyně. Zaposlouchala jsem se do zvuků domu. Ještě nebyli doma, jinak bych slyšela Conniin hlas, jak si hraje s panenkami nebo maminku, jak si povídá s taťkou.

Nasypala jsem si do misky cereálie, vzala jsem si lžíci a šla do obýváku. Zapla jsem si televizi a spokojeně se usadila na gauč, dávali totiž Madagaskar. Začala jsem jíst.

Položila jsem prázdnou misku na stůl vedle sebe a dodívala jsem se na film. Když skončil, šla jsem uklidit misku a pak do pokoje. Začala jsem dočítat knížku, když v tom naléhavě zazvonil zvonek u hlavních dveří. Šla jsem otevřít a myslela jsem na to, že ten den podezřele rychle utekl. Jako by mě k něčemu dostrkával, abych se s tím pak poprala. Pak jsem otevřela.

Před dveřmi stál policista se zachmuřeným obličejem. Poznala jsem ho, pracoval s taťkou, ten byl totiž místní šerif.

„Dobrý den, Bello. Musím ti sdělit špatnou zprávu, být tebou, posadím se k tomu.“ Přikývla jsem a doprovodila ho do obýváku. sedla jsem si na gauč a on se posadil do jednoho z protějších křesel.

„Je mi to ohromně líto, ale musím ti sdělit, že dnes, jak jela tvoje rodina okolo deváté hodiny někam autem, řidič kamionu, který jel na protější silnici, dostal infarkt. Nedokázal uřídit kamion a ten naboural přímo do auta tvé rodiny. Všichni při nárazu zemřeli.“ U konce jsem nedokázala poslouchat. Tma mě najednou pohltila a já se nedokázala ubránit.

Konec první části

Autor: Missao (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Osud je hnusná ježibaba, že? 1.část: