Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ona mi ho vypila

21.06.2010 (15:30) • Huny • FanFiction jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 6150×

„Další prosím,“ zavolala sestra a do ordinace vešel nějaký nabušený týpek. Byl to upír se zlatýma očima, takže pro mě nepředstavoval žádný problém. Určitě to musel být jeden z rodiny těch Cullenů.

„Dobrý den, mohu vám nějak pomoci?“ usmála jsem se a čekala, kdy mi ho ukáže, ale on se k ničemu neměl, jen vrhla významný pohled na sestru.

„Sestři, můžete?“ koukla jsem na ni a ona odešla.

„Tak co to bude, pane Upíre?“ oslovila jsem ho s úsměvem a on ztuhnul.

„Jak…“ zeptal se nechápavě.

„Jsem poloupír, ale pšt!“ dala jsem si prst před pusu.

„Emmett, těší mě,“ usmál se a podal mi ruku.

„Bella,“ stiskla jsem mu ji. „Tak s čím ti můžu pomoct?“

„No… já bych potřeboval vyšetřit jednoho medvěda, jestli náhodou nemá vzteklinu,“ vysypal to ze sebe opatrně a já se rozesmála. „To ale není vtip,“ obvinil mě dotčeně.

„Já vím, jen mě nikdo ještě o nic takového nepožádal,“ uklidnila jsem se, ale koutky mi cukaly pořád.

„A šlo by to?“ kouknul na mě s nadějí.

„Tak dobře. Dneska v 16:30?“ navrhla jsem.

„Super, vyzvednu tě,“ nadšeně mě objal a odešel. Pobaveně jsem zakroutila hlavou a zavolala zpátky sestru a dalšího.

Do odpoledne jsem ještě stihla vyšetřit tři psy, kočku, papouška a dokonce i hada. Potom jsem si sbalila svých pět švestek na potřebné vyšetření, i když to jsem v plánu vůbec neměla a vyšla jsem před svoji ordinaci.

Emmett už tam na mě čekal ve velkém Jeepu, tak jsem nasedla a svůj doktorský kufřík jsem si dala pod nohy. Emmett pustil rádio a rychle vyrazil z města.

Jeli jsme někam do lesa a Emmett po mě pořád pokukoval, což jsem nevydržela a musela jsem se zeptat.

„Co je?“

„Ty nemáš strach, že bych se tě někde mohl zbavit?“ snažil se tvářit jako masový vrah, ale já vyprskla smíchy.

„Ty a zbavit mě?“ smála jsem se.

„A proč ne?“ podíval se na mě.

„Protože kdyby ses mě zbavil, tak ty se pak nezbavíš mojí rodiny, která by tě rozcupovala,“ usmála jsem se omluvně.

„Ne,“ vydechl a zděšeně se na mě podíval. „Neříkej, že máš něco společného s Volturiovci.“

„Ano, mám s nimi něco málo společného,“ kývla jsem a užívala si jeho vyděšený pohled.

„Pane Bože, do čeho jsem to zas vlezl. Až to zjistí Rose, tak mě roztrhá a spálí,“ mumlal si pro sebe zničeně a mě ho bylo vážně líto.

„Ale nemusíš se bát. Moc se s nimi nevídám. Prakticky vůbec. Jen mi posílají peníze, abych měla z čeho žít, a občas mě zkontrolují, ale to je všechno. Už se o tom nebudeme bavit,“ podívala jsem se na něj.

„To jsem si oddych,“ vydechla a zase se kouknul na cestu.

To už jsme ale parkovali před velkým, proskleným domem, a když jsem vystoupila, z dveří se vyřítila nějaká blondýnka.

„Emmette Cullene, kam si to zase zmizel,“ soptila a nebezpečně se k nám blížila.

„Rose, lásko,“ usmál se Emmett nervózně. „Tohle je Bella,“ představil mě a Rosalie mě sjela pohledem.

„A co já s ní?“ nadzvedla obočí.

„No, Bella mi přišla vyšetřit medvěda, aby náhodou neměl vzteklinu a já se nemohl nakazit,“ podrbal se ve vlasech a někdo v domě vyprskl smíchy.

Podívala jsem se, kdo to asi tak mohl být, ale to už na prahu stál špinavý blonďák, který měl na obličeji spoustu jizev, vedle něj malá černovlasá upírka a ještě polobůh s rozcuchanými, zlatými vlasy. Koukala jsem na něj s otevřenou pusou a probrala jsem se, až když se na zápraží objevili další dva členové početné skupinky.

Toho jednoho jsem poznala, ale tu ženu, která byla už na pohled sympatická, jsem neznala. Usmála jsem se na přivítanou a Carlisle na mě vyjeveně koukal.

„Bello?“ zašeptal překvapeně.

„Ano Carlisle, jsem to já,“ kývla jsem a Carlisle ke mně přišel.

„Jak je to dlouho, co jsme se neviděli?“

„Hodně dlouho. Od té doby, co jsi odešel z Volterry,“ kývla jsem a vzpomínala na staré dobré časy.

„A z tebe bylo malé rozkošné škvrně,“ zasmál se a objal mě.

„Ani mi tu dobu nepřipomínej,“ zamumlala jsem a obětí mu opětovala.

„Počkat, vy se znáte?“ ptal se zamračeně Emmett.

„Ano, z Volterry,“ kývnul Carlisle a já se na souhlas usmála.

„Ale jak to?“ ptal se zase.

„Než jsem odešel z Volterry, Heidy našla Bellu před branami a zjistila, že je jiná, tak ji donesla Arovi a tomu, aby něco neuteklo, tak si ji tam nechala a začal se o ni starat,“ vysvětlil.

„Přesně tak,“ kývla jsem.

„A co vlastně děláš tady?“ vyzvídal Carlisle.

„Už mě to tam nebavilo. Taky jsem se trochu pohádala s Arem a usoudila jsem, že bude lepší, když odejdu. Udělala jsem si veterinářskou školu, mám tu ordinaci a oni mi jen posílají peníze. Občas mě někdo přijde zkontrolovat, ale to je tak všechno,“ povzdechla jsem si a hned se usmála. „Ale ty ses tu usadil, co?“ přejela jsem pohledem ostatní členy jeho početné rodiny.

„Ano,“ kývnul a začal představování. „Tohle je Esme, moje žena, Edward, Alice a Jasper. Emmetta a Rosalii už znáš.“

„Moc mě těší,“ usmála jsem se na všechny, ale můj úsměv patřil hlavně Edwardovi.

„Mě taky, Bello,“ přišla ke mně Esme a objala mě. Ostatní jen kývli, tak jsem se otočila na Emmetta.

„Takže, myslím, že můžeme začít.“

„Dobře. Pojď se mnou. Je to trochu z ruky,“ ukázal do lesa.

Vzala jsem si z auta můj kufřík a šla jsem za ním.

„Uvidíme se potom,“ zavolala za mnou Esme, ale já jsem věděla, že nikdo neodolá zůstat doma a poběží za námi.

„Uběhneš to?“ zeptal se mě pochybně Emmett.

„Tss,“ odfrkla jsem si. „Za koho mě máš.“

„Tak promiň,“ zvednul ruce v obranném gestu.

„V pohodě, tak běžíme?“ zeptala jsem se nadšeně a on kývnul, tak jsme se rozeběhli.

Celou cestu jsem měla hrozné nutkání se ho zeptat na Edwarda, ale nechtěla jsem vypadat blbě, tak jsem to musela nějak zaonačit a doufat, že o něm začne sám. Bohužel mě nenapadlo nic jiného, než začít mluvit o Carlislovi.

„Emmette?“ začala jsem opatrně, když jsem se odhodlala.

„No?“ otočil se na mě.

„Jak jste se vlastně seznámili s Carlislem?“

„Proměnil mě,“ odpověděl prostě, ale to se mi nezdálo. Carlisle se nenáviděl. Nenáviděl svojí upíří podstatu a nikdy nechtěl pít ani nepil lidi. „Zachránil mi tak život a dopřál existenci po boku Rose,“ dodal, což všechno vysvětlilo.

„Aha. A ostatní?“ byla jsem zvědavá.

„Proměnil nás všechny, jen Alice s Jasperem přišli. Edward je po Carlisleovi nejstarší. Potom je Esme, Rose a já. Alice s Jasperem jsou někde mezi tím.“

„Řekni mi něco o vaší rodině? Čím jste zajímavý?“

„No, Ed umí číst myšlenky, Alice vidí do budoucnosti a Jasper ovlivňuje emoce.“ Tak to je v pořádku. Nemusela jsem se nijak znepokojovat, protože můj štít byl na poloupíra dost silný. To jsem vyzkoušela s Jane i Alecem a Arem, který se přes to prostě nemohl přenést.

„Už jsme tady,“ zašeptal z ničeho nic Emmett a zastavil se, tak jsem zůstala stát po jeho boku. „Vidíš ho?“ ukazoval na velkého medvěda, který vypadal opravdu dobře a nádherně voněl. Kývla jsem a pomalu šla k medvědovi. Byl přivázaný ke stromu silným lanem a kolem krku měl opravdu vodítko. Pobaveně jsem zakroutila hlavou a šla k medvědovi stále blíž. „Hlavně ať se ti něco nestane,“ zašeptal Emmett po někudy zoufale, tak jsem se na něj otočila a bezstarostně se usmála.

Šla jsem k medvědovi blíž a těsně u něj jsem si rozbalila svůj doktorský kufřík.  Aby Emmett nepojal žádné podezření, vytáhla jsem injekci a rychle nabrala medvědovi krev a ta ještě víc provoněla okolí.

Zhluboka jsem se nadechla a žízeň se snažila ještě chvíli potlačit. „Emmette?“ otočila jsem se. „Můžeš se prosím otočit a počítat do sta?“

„Proč?“ zeptal se nechápavě.

„Protože musím medvědovi udělat… výtěr a nemám ráda, když mě u toho lidi pozorujou,“ vymluvila jsem se.

„Tak dobře,“ zahučel a otočil se.

Slyšela jsem, jak pomalu počítá, tak jsem se nadechla a na medvěda se vrhla. Abych to neprodlužovala, zakousla jsem se mu do krku a sála jeho vydatnou krev. Musela jsem přiznat, že Emmett vybral toho medvěda opravdu výborného, ale on už si na něj nepochutná.

„Bello, co… to…“ koktal, když jsem medvěda zahrabávala a on se otočil.

„Jujky,“ usmála jsem se nevinně. „Ale vidíš, byl zdravý a výborný,“ usmála jsem se.

„Ty… jsi… mi… ho… zabila,“ koktal nevěřícně a já se smíchem sbírala svoje nářadíčko.

„Promiň, ale chtěl si vědět, jestli nemá vzteklinu, ne?“ nadzvedla jsem obočí, a když kývnul, pokračovala jsem. „Vidíš, neměl.“

„Ale na něm jsem si měl pochutnat já.“

„Najdeš si jiného,“ poplácala jsem ho po rameni.

„Ale co když bude mít ten druhý vzteklinu?“

„Tak mě zase zavoláš a já ti ho vyšetřím,“ zazpívala jsem nadšeně a dorazili jsme domů.

„Tak co? Jak jste dopadli?“ ptala se Rose a Edward se za ní svíjel smíchy. Nejspíš viděl v Emmettových myšlenkách, jak jsem ho vyšplouchla.

„Ona… ona mi ho vypila,“ obvinil mě ublíženě a teď už se smáli všichni.

„Vždyť jsi chtěl vědět, jestli nemá vzteklinu a jak jinak jsem to měla zjistit,“ bránila jsem se a nakonec jsem se v záchvatu smíchu svíjela i já.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ona mi ho vypila: