Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » On je můj život, tak mě nech žít!

17.09.2010 (21:00) • KristieCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3336×

Jacob:
Seděli jsme s Nessi na pláži a pozorovali západ slunce.
„Nessie, neměli bychom jim to konečně říct?“ zeptal jsem se.
„Chceš přijít o hlavu, Jacobe?“ řekla Ness trochu podrážděně. No jo, ty hormony, pomyslel jsem si. Jakoby nestačilo, že nám zakázali se spolu stýkat. Ještě tohle k tomu…
„Myslíš, že si nevšimnou, jak tloustneš?“ vyhrkl jsem trochu ironicky,
„No… To si asi všimnou, ale do té doby to budeme zatloukat.“
„Vždyť to už je jedno. A myslím si, že by bylo lepší jim to povědět teď, než aby na to později měli přijít sami.“
„Ale Jakeu… Tobě se to řekne, ty jim to říkat nebudeš,“ řekla Nessie s povzdechem.
Najednou jsem dostal nápad. Chvíli jsem o něm uvažoval, ale neviděl jsem na něm nic negativního. Pouze samé kladné věci, které mi stavěly hráz mezi logické myšlení a to, po čem toužím. Ale chtěl jsem to, a to přece bylo hlavní. Podíval jsem se na její krásnou tvář, jak s lehkým úsměvem hledí na obří rudou kouli, která se ztrácela za obzorem, a věděl jsem, že to bude správné. Musí být! Rozhodl jsem se… Požádám ji o ruku! Ze všeho nejvíc přece toužím po tom být s ní. A tohle je to jediné a zároveň to největší a nejlepší, co bych pro to mohl udělat. Neměl jsem plán, prsten, nic… Ale láska mě hnala kupředu a nedovolovala mi se zastavit. … 
Hned na to jsem se zvedl z toho velkého kamene a klekl jsem si před ni. Jen na mě nevěřícně koukala. A nejspíš tušila, co chci udělat.
„Renesmee Carlie Cullenová, vezmeš si mě?“ Celý nedočkavý jsem čekal, jak zareaguje.
„Oh, Jakeu! Chtěla bych, a moc. Jenomže to nejde a ty to moc dobře víš,“ řekla a smutně sklopila hlavu.
„Proč?“ vyhrkl jsem nechápavě.
„Nedělej, že to nevíš… Moji rodiče nechtějí, abych s tebou chodila, natož abych si tě vzala. A k tomu jsem v jiném stavu a oni, až se tohle dozví, uškrtí tě.“
„No tak odjedeme někam daleko, tam si mě vezmeš a oni se o ničem nedozví.“
„Ale tohle nechci! Nechci, aby naše dítě nikdy nevidělo svoji babičku s dědou.“ Bože, to znělo děsně.
„No tak jim to prostě řekneme. Oni to přežijí!“
„Jasně, oni to přežijí, ale možná se potom nebude dát říct to samé i o tobě.“
„Tak co kdybychom se vzali tajně a řekli jim to až pak?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase, kterou jistě musela slyšet i Ness.
„To by možná šlo, ale Alice mě zabije,“ řekla a potom se začala tiše smát, že jsem neodolal a vzápětí se k ní přidal.
A kdybych mohl, nejspíš bych skákal sto metrů vysoko. „Takže zítra můžeme zajít vyřídit ty papíry. A pak už budeš jen paní Blacková,“ zasmál jsem se.
„Dobře, ale chci prstýnek, pane Blacku,“ oplatila mi stejně a i s jejím hlasem si pohrával roztomilý smích.
„Dobře, hned zítra ti ho seženu,“ slíbil jsem. „A dostaneš k němu přesně sto růží.“
„Už se těším,“ zasmála se, ale vzápětí její oči posmutněly. „Ale teď už budu muset jít.“

Nessie
Dorazila jsem domů asi za půl hodiny, a když jsem zaparkovala auto v garáži, hned jsem viděla z opačného konce přicházet mamku s taťkou. Rychle jsem se podívala na hodinky. 
A do pr… kýnka! Bylo po půlnoci a já měla být doma v jedenáct. Sakra, sakra, sakra!
Proč nemůžou upíři spát? To bych se mohla proplížit oknem a nikdo by si ničeho nevšiml.
Díky Bohu aspoň za to, že mám po mamce kromě nešikovnosti taky její štít, takže mi taťka nevidí do hlavy.
Začala jsem pomalu vylízat z auta. Tohle bude ještě zajímavé…
„Ahoj mami, ahoj tati“, řekla jsem nevinně. 
„Ahoj Nessie, kde jsi byla tak dlouho. Maminka se bála,“ řekl taťka a já jsem byla někde…
Sakra, Ness, nadávala jsem si v duchu. To sis nemohla vymyslet nějakou výmluvu v tom blbým autě?!
„No, já… já jsem se zakecala s holkama a nějak jsme zapomněly na čas, promiň,“ hlesla jsem.
Celkem slabá výmluva, Ness, něco lepšího tě nenapadlo?
„No dobře, ale ať už se to neopakuje. A teď do postele,“ řekla mamka a usmála se.
„No jo, už nejsem malá, mami.“ Ani zdaleka už nejsem malá. Zítra se vdávám, pomyslela jsem si.

***

Jen co jsem za sebou zavřela dveře, hned se zase rozrazily a do pokoje vletěla Alice.
Ta jediná o mně a Jacobovi všechno ví. Je jediná, komu úplně věřím, a která si dokáže nejlépe chránit myšlenky před mým otcem. Je to spíš moje kámoška nebo starší ségra, než teta.
Alice proletěla pokojem jako nějaké torpédo a za ruku už mě táhla k posteli. Posadily jsme se a až potom mě pustila.
„Jak si to představuješ, nemůžu tě krýt donekonečna, kdy jim to konečně hodláš říct?!“
„Alice, neřvi. Můžou tě slyšet!“ vyhrkla jsem zoufale. Nechtěla jsem, aby se to dozvěděli takhle.
„Tak zaprvé, já neřvu. A zadruhé, nejsou doma. Vyhodila jsem je všechny na lov,“ řekla Alice už trochu klidněji. „A teď mi pověz, cos to dneska vyváděla. Víš, že když nic nevidím, jsem v depce.
„Já, no… Byli jsme s Jakem na pláži a koukali na západ slunce a povídali si a tak.“ Rozhodla jsem se, že jí o svatbě nic neřeknu. Ono to vlastně ani moc svatba nebude, jenom půjdeme podepsat nějaké papíry, Jake mi dá prstýnek a to bude vše.
„No a kdy jim to teda chceš říct? A kam zas zítra jdeš, že nic nevidím?“ ptala se Alice a propalovala mě přitom svýma rentgenovýma očima.
„Řeknu jim to zítra a nevidíš mě proto, protože jsem domluvená s Jakem,“ řekla jsem tak, jako by se zítra nic extra nedělo. „A doufám, že mu za to neutrhnou hlavu.“
„Za co myslíš? Za to, že spolu chodíte, nebo za to, že tě zbouchl?“ zeptala se Alice s úsměvem na rtech. Věřím, že se jí tahle představa líbila. Protože ani ona nebyla dvakrát odvázaná z toho, že jsme s Jakem spolu.
„Za obojí,“ povzdechla jsem si. „A nesměj se mi, je to můj kluk.“ Skoro manžel, pomyslela jsem si.
„No jo,“ řekla Alice naoko smutně. Začala jsem se smát jejímu výrazu a ona se ke mně v zápětí přidala.
„No nic, asi půjdu spát,“ řekla jsem Alici asi po minutě neustálého chechtotu.
„Dobře. Tak dobrou noc, Nessie a zatím nepojmenované mimi, mám vás ráda.“ Alice se při tom sklonila k mému bříšku.
„Taky tě mám ráda,“ šeptla jsem, když už se za ní zavíraly dveře.

Když Alice odešla, vzala jsem si ze skříně mé oblíbené pyžamo a zavřela se v koupelně. Tam jsem došla až k vaně.
Na kachličky vedle ní jsem si položila věci, a vzápětí jsem se začala svlékat. Když jsem byla nahá, vlezla jsem si pod sprchu a pustila na sebe teplou vodu. 
Kapky pomalu stékaly po mém obličeji a těle. Milovala jsem to. Pod tou vodou se skvěle uvažovalo.

Asi za půl hodiny jsem už ležela v mé velké a měkoučké postýlce. Zavřela jsem oči a pomalu jsem se nechala unášet do říše snů…

***

Vedle sebe jsem v podvědomí uslyšela velice povědomý hlas, jak říká: „Vstávej, ospalče, jinak si zajdu pro kýbl s ledovou vodou.“
Sakra… Ne, to neudělá! „Ježíš… nech mě spát. A stejně to neuděláš.“ Přetočila jsem se na druhý bok a pokusila se znovu usnout.
„Tak to si jenom myslíš, že to neudělám,“ vytrhl mě opět z melancholie. Najednou jsem kolem sebe ucítila vánek. A pak mi to došlo.
A jéje…
Než jsem však stihla nějak zareagovat, bylo pozdě, a já jsem na obličeji ucítila něco nehorázně ledového.
V ten okamžik jsem vyletěla do sedu a začala křičet. „Sakra, Emmette, co si myslíš že jsi? Takhle se lidi po ránu nebudí! A navíc, Alice tě zabije za tu mokrou postel!“ Můj tón byl nehorázně naštvaný.
Ale toho pakoně moje zuřivost vůbec nerozhodila, ba naopak, začal se neuvěřitelně smát a mezi smíchem začal cosi žvatlat.
„T-tak zaprvé jsem t-tvůj strejda. A jaképak ráno? Je poledne, ty ospalče. A s Alicí si nedělej obavy, však já si s ní poradím,“ řekl trochu udýchaně, ale aspoň už se uklidnil.
Moment! Ale co to říkal? Začaly mi docházet jeho slova. On řekl, že je poledne?!
A sakra. V jednu mám být u Jakea, abychom mohli jet vyřizovat ty papíry. A do prkýnka dubovýho!
„Hej, Emmette, kolik jsi říkal, že je to hodin?“ zeptala jsem se opatrně. Třeba jsem jenom špatně slyšela.
„Je čtvrt na jednu, proč?“
„Ale jen tak,“ řekla jsem a začala ho pakovat ven z pokoje, abych se mohla převléct.
Takže jestli je čtvrt, tak musím maximálně za patnáct minut vyrazit. Krucinál, to nemám šanci stihnout.
Takže jsem vylítla z postele hned ke skříni, tam jsem popadla to první, co mi padlo pod ruku, a valila jsem se fofrem převlíknout, učesat vlasy – kvůli Emmovi jsem si je musela ještě fénovat -, pak jsem si vyčistila zuby, trochu se namalovala – řasenka, lesk – a mohla jsem vyrazit. S hrůzou jsem se podívala na hodinky. Sakra, skoro tři čtvrtě, nestíhám…
Vypadla jsem z pokoje a šla přímo do garáže. Tam jsem narazila na taťku, jak jinak. Ještě ten bude zdržovat, pomyslela jsem si.
„Hej, Ness, kam se tak ženeš?“ zeptal se taťka.
„Ehm.. jsem domluvená s holkama.“
„Aha. A nebyla jsi s nimi náhodou včera?“ Ach jo, furt bude zdržovat. Sakra!
„No jo a vadí to?“
„Ne, ne. Jen běž. Ale ať jsi v deset doma, jasné?“
„Jo, jo. Ale už fakt musím, tak ahoj.“
„Ahoj!“ slyšela jsem jenom, ale to už jsem vyjížděla z garáže a uháněla do La Push.
Ve zpětném zrcátku jsem ještě zahlédla, jak taťka nechápavě vrtí hlavou. Bože, nechápu, jak mi to můžou furt tak baštit.

***

Když jsem dojížděla do La Push, Jacob už nervózně pošlapoval na místě. Bože, on je tak sladký! Zastavila jsem a Jacob hned otvíral dveře od auta a nasedal, když jsem si všimla, že za sebou má nádhernou kytici rudých růží.
„Ty jsou tak nádherné,“ řekla jsem s údivem.
„Sice jich není sto, ale je jich dvacet, víc jich neměli. A tady, má princezno,“ začal šmátrat v kapse a vytáhl malou krabičku, tu otevřel a já uviděla krásný stříbrný prstýnek, na kterém bylo napsáno „I love you“.
„Ach, Jakeu, je nádherný… Miluju tě,“ řekla jsem a vlepila mu velkou pusu na tvář.
„Taky tě miluju,“ řekl a taky mě políbil.
Pak mi nasadil ten krásný prsten a z druhé kapsy vytáhl ještě jednu krabičku, ve které byl ten samý, jenom o něco větší. Ten si nasadil on.
A pak jsme se vydali na cestu.

***

Páni, nevěřila bych, jak se to dá dneska všechno vyřídit rychle. Teď už jsem paní Blacková a líbí se mi to.
„Tak teď už jenom všechno říct mojí skvělé rodince,“ povzdechla jsem si, tohle bude složité.
„Chceš, půjdu s tebou, podpořím tě,“ řekl Jacob, ale já odmítla.
„Ne, ne, ne, jenom to ne, nechci přijít o svého manžela, tohle budu muset zvládnout sama,“ řekla jsem.
„Dobře, jak myslíš, ale buď opatrná, ano?“
„Jo, neboj a nasedej, hodím tě domů.“

„Hele Jakeu, napadlo mě, co kdybychom se přestěhovali do Seattlu. Stejně tam trávíme hodně času. Jenom by se dodělal pokoj pro mimčo,“ řekla jsem a čekala na Jakeovu reakci.
„Hm… to je skvělý nápad, Ness. A kdy se přestěhujeme?“ 
„No, já nevím to se domluvíme později. Zaleží na tom, jak na tyhle novinky zareagují rodiče,“ řekla jsem a dál už jenom sledovala cestu před sebou.

***

Přijela jsem domů a nějak jsem dostávala trému a taky strach. Co když taťka překročí hranici a zakroutí Jakeovi krkem? Ne, to by neudělal, má mě přece rád a ví, že za tohle bych s ním už nikdy nepromluvila. A už dost, takhle nesmím uvažovat. Tak teď nebo nikdy. Nádech, výdech.
Ach jo, jak někdo může tvrdit, že to pomáhá.
Tak otevřela jsem dveře a vešla do obýváku a na celý dům jsem křikla. 
„Pojďte všichni dolů, prosím, musím vám něco říct.“ Ani jsem to nedořekla a už všichni seděli na gauči.
„Takže nebudu to zbytečně protahovat, týká se to mě a Jacoba-“
„No to snad ne,“ řekl taťka a já to náležitě ignorovala.
„Abychom to moc nerozpatlávali, s Jakem jsem chodila asi dva roky i přes vaše zákazy,“ dořekla jsem a pozorovala jejich výrazy. Všichni nasadili kamennou masku. 
„No pokud jsem dobře slyšel, řekla jsi chodila, takže už s ním nechodíš?“ zeptal se podezřívavě taťka.
„Správně, chodila dodnes, dneska jsme se vzali.“ Tak jo, teď na mě civěli, jako kdybych spadla z měsíce. Nikdo se nezmohl ani na slovo. Až na Alici.
„Jak jsi mi to mohla udělat?!“ vřískala po mně. „Tak já tě tady celou dobu kryju a ty mi pak řekneš, že ses vdávala v riflích?! To si děláš pr… radši nic,“ zakončila svůj projev a odkráčela do svého pokoje. A já měla co dělat, abych nevyprskla v hlasitý smích.
„Už můžu pokračovat?“ zeptala jsem se. Všichni přikývli.
„No, tohle už je asi poslední věc, kterou vám chci říct.“ Tak jo, Ness, uklidni se, hlavně klid, pomyslela jsem si rychle a vyklopila jsem to ze sebe.
„Čekám s Jakem dítě. Jo, a abych nezapomněla, stěhuju se do svého bytu.“ Tak a mám to za sebou. A jestli na mě předtím civěli, tak vážně nevím, co dělají teď. Moji rodiče se probrali jako první. Teda hlavně můj taťka.
„To přece nemůžeš! Je to pes. A jak si to vlastně představuješ?! To si sem jenom tak nakráčíš a všem nám řekneš, že se stěhuješ s tím čoklem a že s ním čekáš děcko?!“ Tak tohle byl výstup mého milého otce.
„Tak za prvé - můžu, za druhé - ten pes má jméno, a za třetí - jsem dospělá, můžu si dělat, co chci, a to, co jsem řekla, se stane, ať se vám to líbí nebo ne. Do měsíce se stěhuju!“ No tak takhle jsem to v plánu neměla, ale když jinak nedají. Tak a teď už chybí jenom to, aby se do toho vložila mamka, a bude to fakt skvělé. Už jsem se chystala k odchodu, ale někdo mě chytil za ruku. Otočila jsem se a…
„Počkej,“ řekla mamka. Jako bych to neříkala.
„Co je? Já už nemám co říct,“ řekla jsem trochu víc podrážděněji, než jsem měla v plánu.
„Ale já ano,“ řekla trochu smutně.
„Tak co?“
„Hele Nessi, nechceš si to stěhováni rozmyslet? Všichni tě tady chceme a já chci být u toho,
až se to malé narodí.“
„Ale co je mami?! Nevadí ti snad, s kým ho čekám? Jacob byl tvůj nejlepší kámoš, tak proč jste mi ho zakazovali? A kdybych tady zůstala, museli byste tady strpět i Jacoba a to by nešlo.“ No odpověď na moje otázky se mi asi nedostane.
„Dobře, tak tady aspoň měsíc ještě zůstaň, prosím.“
Ach jo, proč mi tohle dělá, když na mě takhle kouká, nejde jí říct ne.
„Dobře. Měsíc, ale ani o den víc.“
„Díky,“ vydechla mamka a už mě drtila ve svém obětí, kam se pak přidávali i ostatní, kteří doteď jenom mlčky přihlíželi. Ale Alice tady nebyla. Asi se jí půjdu omluvit.
„No už byste mě mohli pustit ne? Musím se jít omluvit Alici,“ řekla jsem asi po minutě objímání. 
Ale vzápětí na to se z vrchního patra ozvalo: „Nechoď, nemusíš, já ti stejně neodpustím.“ 
Na to jsem nazpět řekla „Ani když ti dovolím, abys mi připravila druhou a pořádnou svatbu?“ Věděla jsem, že to zabere. Ani jsem to totiž nestihla doříct a už mě Aliciny ruce mačkaly v obětí.
„Ale no ták, Alice, vždyť se dusím.“
„Promiň,“ řekla a pustila mě. „Hele, ty to pro mě vážně uděláš?“
„No…“ dělala jsem, že nad tím ještě chvíli přemýšlím. A pak jsem se smíchem dodala: „Samozřejmě, že jo.“
„Ach Ness, já tě mám tak ráda,“ vydechla a zase mě objímala.
„Tak dost, pusť mě už. Jsem unavená.“ 
Nato mě Alice pustila a řekla: „Tak jo, lidi, Edward něco zpackal a chce to napravit, všichni jdeme na lov.“ Ještě se na mě usmála a už všechny tlačila pryč ze dveří.

Když všichni vypadli, podívala jsem se na taťku s otazníky vepsanými v očích. A ten hned na to začal.
„Hele Ness, já… chtěl bych se ti omluvit za ten můj výstup. Promiň, trochu mi ujely nervy.“
„Dobře, omluva přijata.“ Chystala jsem se už jít spát, když v tom jsem se ještě otočila a zeptala se: „Doufám, že mě budete jezdit navštěvovat?“
„Jasně, jestli budeš chtít?“ řekl taťka a já jsem mu skočila kolem krku a řekla: „Jasně, že chci, ale teď už jdu spát, dobrou tati. Mám tě ráda.“ A s těmi slovy jsem se ho pustila a odešla do pokoje.

Autor: KristieCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek On je můj život, tak mě nech žít!: