Z vašich komentářů jsem pochopila, že jste stejně neznalí, jako malá Nessie, což si vyžádalo okamžitý Emmettův zákrok.
29.01.2010 (12:30) • Pekulka • FanFiction jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 9198×
Odkud se berou děti?
„Emmette?“
Né! Dost! Ááááááá! Já už se z ní vážně zblázním! pomyslel si v duchu Emmett.
Podíval se na Renesmé, která na něj koukala naprosto nevinnýma dětskýma očima. Už to zkoušela poněkolikáté, pokaždé sladším a sladším hláskem. Jestli ještě přitvrdí, začne jí od pusy odkapávat med. Zatím se mu celkem dařilo odvést řeč někam jinam, ale už mu vážně docházely nápady.
Otočil se k Edwardovi, který stál u okna a zadumaně hleděl kamsi do lesa.
Edwarde? Zeptal se v duchu.
Místo odpovědi se k němu otočil s tázavým výrazem.
Chce se zeptat na to, co si myslím, že se chce zeptat?
Edward se pobaveně usmál a lehce přikývl.
„Emmette!“
Grrrrrr. Kdybych tak mohl doufat, že je to zlej sen, ze kterýho se můžu probudit. Od čeho má ta holka rodiče? Poslední větu si pomyslel co nejhlasitěji.
Edward se ušklíbl, přešel k měkkému křeslu, posadil se a Nessie si přitáhl na klín.
„Nezlob se na Emmetta, Rensemé,“ řekl. „Jen se trochu zamyslel, ale jsem si jistý, že ti rád odpoví na jakoukoliv otázku.“
„I na tu o dětech?“ zeptala se s nadějí.
„Na tu by ti možná měl odpovědět tatínek, ten totiž studoval medicínu“ Snažil se z toho Emmett nějak vybruslit.
„To je sice pravda,“ pokrčil Edward rameny. „Ale ona to chce slyšet od tebe, nemám pravdu?“
„Jooo!“
Jo? JO?! NÉÉÉ!!! Proč se proti mně všichni spikli? Ach jooo. Asi bude lepší, když si to odbudu teď, jinak mě s tím bude otravovat do smrti.
Emmett se otřásl při představě, o jak dlouhou dobu by se asi vzhledem k jeho nesmrtelnosti jednalo. S povzdechem svěsil hlavu. Nervózně se podrbal za uchem a přemýšlel, odkud začít.
„Předpokládám, že když ti řeknu, že tě přinesl čáp, asi mi to nezblafneš, viď?"
Dívčin pohled ho v tomto přesvědčení stoprocentně utvrdil.
„No, tak pro začátek potřebuješ dva dospělé, že? Maminku a tatínka. A ti se vezmou, žijí spolu, bydlí v jednom domě, milují se, chtějí spolu být navždy, váží si jeden druhého, už jsem říkal, že se vezmou? No a taky se na sebe můžou navzájem spolehnout a…“
„Já jsem to pochopila,“ skočila mu Nessie do řeči. „Můžeš to, prosím, přeskočit k tomu dalšímu?“
Fajn. Přeskočit k dalšímu.
Emmett doufal, že mu bod číslo jedna vydrží aspoň pár minut, aby zatím mohl vymyslet, co dál. Tohle mu trochu zkřížilo plány.
„Takže. Určitě sis už všimla, že maminka vypadá jinak, než tatínek. Je to proto, že jsou každý jinak… ehmm, uspořádaný. Venku i vevnitř. A… No, maminka má v sobě takové malé vajíčko.“
„Vajíčko?“ Nessie na něj koukala překvapeně a trochu nedůvěřivě. „To jako se skořápkou a tak?“
„Ne, to ne. Takové vajíčko ne.“ Tohle bude horší, než jsem myslel. „Je to takové malé kulaté… ehmm… no, to je jedno, co to je, to není zas tak důležité. Důležité je, že uvnitř tatínka není vajíčko.“
„Není?“ Otočila se k Edwardovi. „Tati, proč taky nemáš vajíčko?“
„Zeptej se strejdy Emmetta,“ odpověděl Edward, který se ohromně bavil.
„Tatínek nemá vajíčko,“ pokračoval Emmett, „protože ho nepotřebuje. Místo toho má v sobě takové malé… hmm…“ Žížalky? Jo, to by snad šlo. „Žížalky. Žížalky, které plavou v rybníčku a pak, když přijde jejich chvíle, plavou takovou řekou k mamince a k tomu vajíčku a ta žížalka, která tam doplave jako první, vyhraje.“
„Děláš si ze mě legraci?“ podezírala ho Nessie.
Emmett byl zmatený. „Jistěže ne, proč?“
„Protože to nedává smysl. Žížaly přece neplavou. A nejedí vajíčka. A je to celé hloupost! Když dám k sobě vajíčko a žížalu, bude z toho dítě?“
No potěš grizzly, řekl si Emmett. Jak se z tohohle dostanu? Mysli, Emme, mysli, mysli, mysli…!
Pak ho ale něco napadlo.
„No, tak to zkusíme trochu jinak. Ale budeš muset hodně zapojit představivost, aby to vyšlo.“
Renesmé nadšeně přikývla.
„Vyjdeme tedy z toho, že musím mít něco a k tomu ještě něco a když to spojím, vyjde z toho nějaký konečný výsledek. Zkus si tedy představit, že uvnitř maminky je velký návrhářský salón se spoustou látek, kraječek a já nevím čeho všeho ještě.“
Nessie přikyvovala, až jí o sebe cvakaly zoubky, ale možná to bylo tím, že se Edward tak otřásal potlačovaným smíchem, až mu dcerka na kolenou nadskakovala.
„Ten salón má ohromný potenciál. Nabízí úplně všechno, co tě jen napadne. Ale není tam nikdo, kdo by to využil. Žádný návrhář nebo švadlena. Je to tam úplně prázdné a opuštěné.
A teď si představ, že uvnitř tatínka je náš dům a v něm se tísní stovky malých Alicí. Mačkají se tam s nosama přitisklýma na skleněnou stěnu a toužebně koukají na ten návrhářský salón a moc, moc by k němu chtěly, ale jsou tam zavřené a nemohou ven.
Potom, když se k sobě maminka s tatínkem hodně, opravdu hodně přitulí, tak silně, že to dům nevydrží a skleněná stěna praskne, se všechny ty malé Alice vyhrnou ven a běží, co jim síly stačí, k tomu nádhernému vytouženému salónu. A to se ví, že na takovém krásném místě nemůže pracovat jen tak někdo. Takže Alice spolu závodí a jen jedna jediná, nejlepší a nejrychlejší, se dostane dovnitř. Ostatním pak přibouchne dveře a už se tam nedostanou.
A tak se spojí to nejlepší z maminky a to nejlepší z tatínka. Alice se dá do práce a tvoří a tvoří a tvoří, hezky jeden model za druhým, až je na světě celá kolekce. A ta kolekce, to je děťátko.“
Emmett sledoval, jak to holčičce v malé hlavičce namáhavě šrotuje.
„Tak už je ti to jasné?“ zeptal se nakonec.
Renesmé ještě chvíli přemýšlela a pak se jí po tváři rozlil úsměv.
„Jo. Myslím, že už to chápu.“
„Úúúf,“ oddychl si Emmett.
„Tohle totiž na rozdíl od toho vajíčka dává smysl,“ dodala ještě Nessie.
No jasně, odfrkl si Emmett. Jedno vajíčko a pár malých žížalek – nemožné. Naproti tomu návrhářský salón v mamince a stovky zběsilých upírek v tatínkovi – naprosto přirozené, že?
„Moc děkuju,“ řekla ještě, seskočila tatínkovi z nohou a rozběhla se ke dveřím.
„Kam jdeš?“ ptal se Edward.
„Za Jacobem,“ odpověděla Nessie. „Říkal, že o dětech taky nic neví, tak mu to musím všechno povědět,“ dodala nadšeně a byla pryč.
„No jasně, jak jinak,“ smál se Edward.
„Edwarde?“
„Ano?“
„Až příště Jacob přijde, připomeň mi, že jsem mu chtěl utrhnout hlavu."
O princezně s věšteckou hvězdou na čele
Autor: Pekulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Odkud se berou děti?:
Už som to konečne pochopila!
žížalky a Alice! Vajíčka jsou blbost! To ví přece každý!
Tohle byla jedna z nejlepších povídek na světě!
Hlavně se mi líbilo jak říká že je hloupost jak jí to vysvětloval s tim vajíčkem.
Opravdu píšeš moc hezky a doufám že brzy napíšeš zase novou povídku!!
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!