Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Odhalení, které vedlo k prozrazení

23.11.2010 (17:00) • ThereSSa • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2814×

Carlisle Cullen seděl za stolem v jedné z místností ordinace, ve které pracoval, a psal zprávu o stavu jednoho ze svých pacientů. Zatímco jeho kolega Dr. Hector Brigsley, který seděl naproti Carlisleovi, jej nenápadně pozoroval.

„Já tě vidím,“ ozval se Carlisle, aniž by zvedl hlavu od zprávy, kterou psal.

„Oh, promiň,“ omluvně se usmál muž s prošedivělými vlasy a vrásky po obličeji.

„Smím se zeptat, proč sis mě tak nezaujatě prohlížel?“ zeptal se Carlisle stále se dívajíc na zprávu, co psal.

„Že nezaujatě? Naopak!“ opravil jej Hector. „Přemýšlel jsem nad tím, že už tě znám pár let a nezestárl jsi ani o chlup od té doby, co jsem tě viděl poprvé.“

Carlisle přestal ihned psát, zvedl oči od papíru a podíval se svému příteli přímo do očí a klidně promluvil: „To se ti jen zdá.“

„Ne, ne,“ kroutil hlavou nesouhlasíc Hector. „Jak to děláš?“

„Jak dělám co?“ nechápal Carlisle.

„Jak děláš to, že jsi pořád mladý a krásný?“ zeptal se. „Jo, zní to blbě. Ale chci…, musím to vědět!“ zvýšil hlas Hector. „Používáš nějaké bylinky nebo prášky? Nebo co? Co v tom je?“

Carlisle se pomalu zvedl. „Není to zrovna vhodné téma k hovoru a ani vhodná doba. Musím jít,“ prohlásil a pomalu si oblékl sako.

Hector se také postavil a nevěřícně se na Carlislea díval. Když Carlisle došel ke dveřím, popadl ho Hector pevně za ruku a zašeptal. „Carlisle, prosím, musím to vědět.“

Carlisle se mu vyškubl z pevného sevření, naštvaně odešel s prásknoucími dveřmi.

Později téhož dne, když Hector večeřel se svou mladou ženou, mlčel a přemítal o Carlisleovi.

„Na co myslíš, Hectore?“ vytrhla jej z přemítání jeho žena Anne.

„Jen… všimla sis někdy něčeho divného na Carlisleovi Cullenovi?“ zeptal se opatrně Hector.

„Ne jen na něm. Celá jeho rodina je divná. Za tu dobu, co jsou tady, toho o nich moc nevíme. A navíc skoro vůbec nezestárli. A to, co udělali s mladou Swanovic holkou? Od té doby, co je s nimi, se změnila,“ začala ihned spekulovat Anne.

„Jde mi hlavně o to jejich nestárnutí. Nezdá se ti to divné?“ vyptával se dál Hector.

„Teď když o tom tak mluvíš, taky si to uvědomuji. Je to vážně velmi divné,“ zamyslela se Anne.

„To tedy ano,“ přikývl Hector. „A já zjistím, jak moc divní jsou,“ zašeptal si pro sebe.

Carlisle vešel do svého domu, políbil svou ženu, která se přiřítila ke dveřím, a složil se na pohovce.

„Co se stalo?“ vyzvídala Esmé a pohladila jej po tváři.

„Jde o Hectora,“ odpověděl Carlisle.

„Tvého kolegu?“ zeptala se Esmé a Carlisle přikývl. „Co je s ním?“

„Ptal se mě, proč nestárnu,“ zašeptal Carlisle.

„Možná je na čase opustit Forks,“ ozval se za ním Jasper.

„Souhlasím s Jasperem,“ přidal se Edward, který vplul do místnosti spolu s Rosalií.

„A co Bella?“ vyjekla zmateně Esmé.

„Co by? Nechce se mi odsud, to je jasné! Ale věděla jsem, že tento den jednou nastane, takže pokud to bude nutné, půjdeme,“ promluvila Bella, která potichu vplula do místnosti.

„Ne, ještě ne! Počkáme,“ rozhodl Carlisle.

Carlisle plný nervozity vešel do kanceláře, kde už seděl jeho přítel. „Dobré ráno,“ pozdravil mile Carlisle. Sundal si kabát a usedl za stůl a předstíral, že něco horlivě píše.

Jeho přítel zatím bloumal po internetu a hledal cokoliv na výraz „věčného mládí“. Mezitím Carlisleovi zazvonil telefon a on jej okamžitě zvedl. „Tak co?“ zeptal se.

„Budeme muset odjet. Pořád na to myslí. A navíc to řekl i své ženě. A ta je největší drbna široko daleko,“ informoval jej jeho adoptivní syn Edward.

„Chápu,“ zesmutněl Carlisle.

„Musíš dát výpověď. Ihned,“ zavelel Edward a na to zavěsil.

Carlisle odložil mobil, smutně vydechl a podíval se na svého společníka. Ten zvedl oči a prohlížel si svého smutného přítele.

„Co se děje?“ zeptal se Hector.

„Pak ti to povím, teď si musím něco vyřídit,“ smutně se usmál Carlisle a na to vyšel z kanceláře.

„Smím znát důvod vaší výpovědi, doktore Cullene?“ zeptal se postarší ředitel ordinace Carlislea, který mu právě přišel oznámit svůj odchod.

„Je jich hned několik, pane řediteli. Především mé děti chtějí studovat a já je v tom míním podporovat a být jim nablízku. Má žena si také myslí, že zde v okolí už nemá mnoho pracovních nabídek, a chce se porozhlídnout jinde,“ vysvětloval Carlisle.

„Chápu,“ pokýval hlavou ředitel a podepsal Carlisleovu výpověď.

„Kde jsi byl?“ vyzvídal Hector, když se Carlisle vrátil do kanceláře. „Šel jsi provádět omlazující kůru?“

„Ne!“ odpověděl ostře Carlisle. „Šel jsem podat výpověď,“ oznámil a mával papírem, který svíral v ruce. Hector mu ho vytrhl z rukou a nevěřícně na něj zíral.

„Proč?“ zašeptal Hector, kterému vyschlo v ústech.

„Kvůli dětem a Esmé,“ odpověděl Carlisle. „Je to okamžitá výpověď,“ dodal ještě. Na to si začal pomalu balit své věci.

„Musíš?“ zeptal se stále nevěřící Hector.

„Ano,“ zašeptal smutně Carlisle.

Carlisle zrovna urovnával papíry, kde se skrývaly karty pacientů, když k němu Hector přistoupil a díval se na něj tvrdým pohledem. „Musíš mi to říct!“ rozkázal.

„Co?“ hrál nechápajícího Carlisle a dál si balil.

„Potřebuji to vědět! Chci být taky pořád mladý!“ zoufal Hector a díval se s prosíkem v očích na svého přítele.

Carlisle zvedl oči a smutným tónem řekl: „Nemůžu ti to říct. Promiň.“

„Co?“ nechápal Hector. „Jsem tvůj přítel, Carlisle?“ zeptal se najednou.

„Jistě,“ odpověděl okamžitě Carlisle.

„A chceš pomoct příteli?“ ptal se dále Hector.

„Hectore, já…,“ kroutil smutně hlavou Carlisle.

„Moje žena se mnou už ani nechce spát, prý jsem na to starý! Lidi mě oslovují pane! Sousedi se mě ptají, kdy půjdu do důchodu! Do důchodu, Carlisle! Víš, jaké to je?“ křičel Hector.

„Já ale nemůžu. Nepochopil bys to,“ zašeptal Carlisle.

„Zkus to! Carlisle, prosím!“ prosil Hector.

„Já neberu žádné prášky ani nepožívám bylinky. Já… totiž celá má rodina jsme…,“ nejspíše by mu to řekl, ale přerušilo ho zvonění telefonu.

Zvedl jej a ozval se naštvaný Edward. „Co to sakra děláš?“

„Chtěl jsem mu to vysvětlit,“ bránil se Carlisle tiše.

„To nemůžeš!“ zarazil jej Edward. „Víš, co by to přeci znamenalo! Lži mu! Něco si vymysli!“

Po tom, co mu tohle Edward řekl, Carlisle uložil mobil do kapsy, vzal si krabici se všemi svými věcmi do rukou a pohlédl na nechápajícího kolegu.

„Je to tak lepší, Hectore,“ zašeptal Carlisle. „Stačí, když budeš vědět, že to, co jsem, bych nepřál nikomu.“ Na to jej Carlisle rychle objal a vyšel z kanceláře a potom z celé budovy.

Ponechal Hectora v myšlenkách, které se mu zběsile honily hlavou. Kdo je Carlisle Cullen? A co jeho rodina? Jak to, že nestárnou? Co těmito slovy Carlisle myslel? Co by mu nepřál? Jsou to vůbec lidé?

„Co sis myslel, Carlisle!“ křičel Edward, když Carlisle vešel do dveří.

„Je těžké zanechat tu přítele v nevědomosti,“ odpověděl Carlisle smutně.

Porozhlédl se po svém milovaném domově, ale ten byl prázdný. Veškeré věci a dekorace již byly naložené v autě. Nábytek byl schovaný pod plášti v rozích místností.

„Už jsem se dohodla se známým. Nabídne jej za slušnou nabídku,“ zašeptala Esmé a objala jej.

Celá rodina pak odjížděla pomalu po příjezdové cestě s očima upřenýma na zrcátkách, které odrážely odraz jejich domu. Pak projížděli městem a tiše se s ním loučili. Carlisle zahlédl svého kolegu, jak se zadumaným výrazem vychází z ordinace. Nakonec byl rád, že mu neřekl všechno. Bůh ví, co by se pak stalo. Jak by to nesl a jestli by si to nechal pro sebe.

Nakonec projeli kolem cedule, která hlásila „Vítejte ve Forks“.

„Sbohem,“ zašeptal Carlisle.

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Odhalení, které vedlo k prozrazení: