Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Oči barvy krve

31.03.2011 (15:45) • SmoulaXX • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1910×

Oči barvy krve

„Není to správné,“ promluvila jsem šeptem, když jsme překročili hranice. Mířili jsme k Denali, kde byl náš cíl. Uprostřed divočiny čekala jedna našeho druhu, která zaplatí. Za všechny. A já se dobrovolně vzala lidství, abych těm stvůrám pomohla v té nejhrůzostrašnější věci v mém životě. Jenže jsem s jedním nepočítala; se svědomím. Nejsem lidská žádným způsobem, ale jistá morálka ve mně zůstala.

Jane zvedla koutek úst. „Ovšemže,“ přitakala potěšeně, „ale je to zábavné.“

Její hlava přikrytá kapucí se jemně pohnula a pak ztichla. Pochopila jsem, že pro mě tahle konverzace skončila. Nikdo z nich, Volturiů, jak se mi představili po mé přeměně, nesnesl odpor, neposlušnost a slabost.

Zatnula jsem čelist a celá nahrbila, cítila jsem vyprahlé hrdlo, které hořelo šílenými ohni, a žíly, které se mi dřely o sebe jako šmirgl papír. To mohlo znamenat jen jediné – lidi. Zavrčela jsem a tázavě se podívala na Demetriho, který mi byl už od začátku přítelem, a dokonce zdálo se, že mu na mně záleží. Alespoň něco jsem získala.

Jenže i ztratila. I když jsem se přeměnila, neustále jsem myslela na onoho chlapce. Jacoba. Musela jsem hrát hnusnou hru, vytáhnout z něj informace, které jsme my potřebovali. Oklamat ho bylo velmi, velmi snadné. Jenže o těch výčitkách svědomí, které mám, mi nikdo neřekl. Nikdo z nich neřekl, že i jako upír budu pořád citlivá. Dokonce i jako novorozená.

Demetri si vyměnil rychlý pohled s Felixem a pak přikývl. „Jdeme lovit, Lizzie,“ přikázal mi spěšně. Asi proto jsem ho měla ráda, z jeho příkazů nečišela taková hrubost a vztek jako z těch Janeiných.

Víc jsem vědět nepotřebovala, oheň v mém hrdle se rozhořel. Rozeběhla jsem se. Bylo to přirozené a naprosto dokonalé, nepotřebovala jsem dýchat nebo vidět. Šla jsem po pachu, to byla hlavní výhoda. Přišla jsem blíž, typovala bych to na nějaký dětský tábor. Sice nemám dětskou krev ráda, je příliš sladká, ale když není zbytí… Vnímala jsem tlukoty srdcí, které mi zněly v uších, a přesně v jejich rytmu jsem se začala krmit. S prvním výkřikem se srdce zrychlila a pak, když mě děti uviděly, jak se krmím na jediném dospělém člověku poblíž, jsem na ten kvapík mohla tančit.

Ale dál mě to nezajímalo, vím, že se dnes musím o kořist dělit s ostatními. Tělo člověka, na kterém jsem se krmila před chvíli, jsem odhodila a namátkově jsem si vybrala dalšího. A dalšího. Dalšího… Bylo jich jedenáct, než jsem se nasytila úplně a mé oči zrudly. Žízeň nezmizela, to bylo zhola nemožné, ale snížila se natolik, abych byla schopná normálně myslet.

„To bylo chutné povyražení,“ neodpustil si Felix poznámku na mou adresu, když uklízel tělo nějaké holčičky. Mohlo jí být asi devět, měla plavé vlásky a v nich žlutou sponku s beruškou. Zvláštní, že se zrovna na tohle můj pohled změnil. Nevidím mrtvé dítě, vidím použitou, pro mě neužitečnou, potravu. Zajímalo by mě, jestli bych tak viděla i Jacoba, kdybych ho teď viděla. I když možná, že by se mi hnusil. Je to přece vlkodlak. Jak odpudivé, řekla by Jane.

Lehce jsem se usmála a šla uklidit své oběti. „Ano, tohle se mi líbí,“ přitakala jsem.

„Vraždění ti teď připadá hezké?“ ušklíbl se mírně Demetri a mrknul na mě.

Usmála jsem se. „Kdo vraždil? Já se pouze nakrmila,“ prohlásila jsem a hodila těla do ohně, který založil Alec, abychom se mohli zbavit všech stop.

„Přestaň tlachat,“ nařídila mi mrtvým hlasem Jane, zatímco Alec odklízel její těla. Ani se jich nedotkla.

„Ano,“ šeptla jsem.

Jane se ledově usmála: „Hodná holka.“

Zavrčela jsem, ale zmlkla jsem. Radši to, než mi urve obě ruce nebo mě začne mučit svou schopností. Je to příšerné, ale kdyby vás párali zevnitř, jako by se do vás upír zakusoval znova a znova, rval vám maso z těla a tříštil hlavu v kleštích jako kus skla.

Už to nechci znovu zažít.

Demetri mi položil ruku na rameno a jemně mě pohladil po tváři. „Neboj se, maličká,“ šeptl tiše, když se ke mně skláněl a políbil mě. Bylo to příliš něžné a prchlivé, ale nemohla jsem chtít víc. To on určoval pravidla.

Felix a Alec se postavili na druhý konec tábořiště. „Měli bychom vyrazit, jsme od Denali jen pár vteřin,“ oznámil nám Felix znuděně.

Alec jen ostře kývl a nabídnul rámě vrčící Jane. Nesnášela, když se mě Demetri dotýkal. Žárlila? Možná, jen doufám, že mě nepotrestá.

„Jdeme, chci už být zpátky,“ řekla Jane a pak se otočili a odkráčeli. Já a Demetri jsme je rychle dohnali. A pak už to šlo rychle, během pár vteřin jsme skutečně dorazili před něčí dům. Ale nezdrželi jsme se tam, jen jsme se mihnuli pár metrů od něj. My hledali někoho jiného, tu ženu. Irinu. Tušila jsem, že ji bude stopovat Demetri, a tak přistoupil do čela, a my šli pouze za ním.

Netrvalo to dlouho, seděla na útesech daleko od domu a byla sama. Dokonalá příležitost. Sama jsem viděla ten strach, když nás zaslechla a otočila se. Nechápala a byla zmatená. Hm, byla velmi krásná. Stejně jako všechny upírky, ale nebyla nijak výjimečná. Nebyl z ní cítit žádný dar ani sebemenší nadání, byla prázdná. Tím pádem u mě ztratila na ceně, neměla nic, čím by byla zajímavá.

Ne, že bych byla nějaká mrcha, ale upír bez daru nebo jiných silných vlastností jako je Felixova síla nebo Demetriho stopařství, je pro mě nudný element, kterého se ráda zbavím.

„Irino, těší mě, že tě znovu vidím,“ zacukrovala Jane monotónním hlasem, aby tak dala najevo, že není v oblibě.

Upírka před námi se zachvěla. „I já… vás vítám. Potřebujete něco? Hledáte někoho?“ ptala se nejistě.

„Hledali jsme,“ souhlasil Alec.

„Ale našli jsme tě,“ přitakal Demetri s vražedným úsměvem.

Irina ztuhla. „A jak vám pomu posloužit, Jane?“

Na tváři upírky stojící vedle mě se objevil škleb. „Takhle,“ řekla prostě a na Irinu, než se stihla pohnout, se vrhl Felix.

Zkřížil jí ruce za zády a donutil ji padnout na kolena. Nevykřikla, jen se na nás vyděšeně dívala. Jane se otočila na mě. Nadešla moje chvíle.

Rychlým krokem jsem se k ní přiblížila, i když nejevila známky odporu, byla jsem ostražitá. Asi jako každý novorozený upír. Přišla jsem k ní a vzala její hlavu do dlaní. Donutila jsem ji, aby se mi dívala do očí. Jedině tak jsem mohla dosáhnout celkového ovlivnění mysli. Irininy panenky se roztáhly a celá se napjala. Působí to na ni přímo zničující silou.

„Znáš Cullenovy?“ začala jsem základní otázkou, abych si byla jistá, že ovlivňuji správně.

„Ano, jsou našimi přáteli,“ odpověděla omámeně.

„Nejsou to tví přátelé,“ přikázala jsem jí hrubě, „zradili tě i tvého druha. Laurent? Tak se jmenoval. Oni ho zabili, rozumíš?“ zavrčela jsem a zírala jí do černých očí, které se zabarvily kvůli mému vniknutí do její hlavy.

Irina nehnula ani brvou. „Cullenovi zabili Laurenta,“ zasípala.

„Ano,“ zasyčela jsem jí do obličeje. „A ty ho musíš pomstít, Irino. Oko za oko, život za život.“

„Jak ho pomstím?“ zeptala se nepřítomně. Ano, jsem v její hlavě. A ona je v mojí moci, neudělá nic, co bych nechtěla.

Usmála jsem se. „Oni mají dítě… Ach, ano. Je to upíří dítě. Zakázaný zločin, takový, jaký provedla tvoje matka, že? Sasha. Přesně to oni udělali, stvořili monstrum. A co uděláš ty, Irino, poslušný služebník Volturiů?“

„Upíří dítě je provinění. Přesvědčím se o pravdě a půjdu do Volterry. Předám zprávu o jejich zločinu,“ řekla Irina, která byla naprosto mimo. Zato já se jí dostala do hlavy, bylo to úžasné být někým jiným. Jako bych byla ona, tak moc intenzivní bylo spojení mezi námi. Můj dar byl velmi silný.

„A nepřestaneš…? “ zavrčela jsem temně.

„Dokud mě nezabijete,“ dokončila.

Potěšeně jsem se usmála. „Správně, teď jdi. S nikým o nás nemluv. Nebyli jsme tu. To ty, všechno jenom ty, Irino. Je to tvoje chyba, tvůj čin!“ vybuchla jsem.

„Ano, to já,“ zopakovala Irina. Zavrtěla jsem prudce hlavou a zvedla jsem se od ní, šla jsem k ostatním. Moje práce skončila. Jen jsem lehce pokynula Felixovi, který ji pustil, a Irina vyrazila splnit svůj úkol.

„Jsi si jistá, že to bude fungovat?“ vyštěkla Jane pochybovačně.

„Naprosto. Je to trvalé, trénovala jsem dostatečně dlouho a tohle ovlivnění je nezvratné,“ odvětila jsem jí pyšně. Ale její obličej se najednou změnil. Něco v něm se změnilo, nedokázala jsem určit, co přesně se stalo, ale Jane najednou vypadala děsivěji, než obvykle.

„To je dobré, ovšem ne pro tebe, Lizzie,“ zašeptala spokojeně mým směrem a viděla jsem, že se změnila i tvář Demetriho a Aleca. Nechápala jsem, ale cítila jsem nebezpečí. Instinktivně jsem se stáhla a zavrčela na ně.

„Proč?“ procedila jsem skrz zaťaté zuby.

Jane si odfrkla: „Jsi nebezpečná a nyní neužitečná.“ Po tváři se jí rozlil krutý úsměv. „Felixi,“ zavolala tiše. Teď jsem pochopila, neměla jsem to přežít. Nebylo v plánu vrátit se se mnou do Volterry. Byla jsem méně než pěšák. Jen jednorázovka, kterou potřebovali. Splnila jsem svoji část, dál už mě nic nečeká.

Felix se neúprosně přibližoval a já rázem pochopila, že utíkat nemá cenu. Stejně mě dostihnou, Jane mě bude mučit a nakonec se mě zbaví. Nebudu mít ani příležitost použít své nadání. Proti všem instinktům jsem se napřímila a přestala vrčet. Ovál mě chladný závan větru a Felixova vůně.

Mrzí mě, co jsem ti udělala, Jacobe Blacku, pomyslela jsem si naposledy.

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Oči barvy krve: