Noční můra • STMÍVÁNÍ.eu

Další povídka, která objasní, jak to bylo s mladou Bellou dál. Doufám, že se vám líbit bude, protože mi dalo hodně práce ji napsat a že zanecháte pár kritik a komentářů. :) Připomínám, že tahle povídka jemně navazuje na mou předchozí povídku Návrat do Forks. Jestli jste ji ale nečetli, tuhle část pochopíte stejně. :) Tak snad se bude líbit. :)

06.03.2010 (13:00) • Puccinka10 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3083×

Na jednom z hrobů se jemně třpytily bílé růže a svíčka, položená vedle nich, jemně plápolala ve větru. Seděla jsem vedle hrobu, celá oděná v bílém. V bílých šatech na ramínka, které nepatřili sem, do Forks. Když jsem uslyšela nejisté kroky, má pomstychtivost se ještě zvětšila. Tiše jsem se postavila a s očekáváním zírala do dálky. Nezklamal mě.

Vynořil se na kraji hřbitova a v ruce nesl svíčku. Kráčel ke mně ladným krokem a nadpozemsky se usmíval. Když jsem ho spatřila a poznala tu tvář, na okamžik jsem přestala dýchat. Rozběhla jsem se k osobě bílé jako měsíc a vrhla se jí kolem krku.

„Lásko, co tady děláš. Vždyť jsem ti říkala, abys nechodil. Tohle je mezi mnou a tím vrahem,“ vysvětlovala jsem mu netrpělivě a on mě něžně políbil.

„Říkala jsi mi i něco jiného,“ usmál se smutně i tajemně a já o krok ustoupila tušíc, že on je ten, kterého čekám.

„Řekni, že lžeš. Prosím. Řekni, že to nemyslíš vážně! Protože mě zabiješ, jestli je to pravda,“ prosila jsem a vyčerpaně si sedla na zem. Divoce jsem třásla hlavou a tiše vzlykala. Ten člověk přece nemohl být vrah! Nemohl to být on. On byl přece má jediná láska. Mé jediné potěšení. Milovala jsem ho.

„A zároveň ho nenávidíš,“ zašeptal mi něčí hlas do ucha a já se otřásla.

„Ne, ne,“ vzlykala jsem nešťastně a můj milovaný nade mnou šokovaně stál.

„Slíbila jsi mi, že ji pomstíš,“ šeptal naléhavě ten hlas a mě naskočila husí kůže.

„Ale já ho miluju!“ šeptala jsem přes slzy a hlavu jsem zvedla k nebi.

„Miluješ ho? Vždyť si mu přísahala pomstu! Tvrdíš, že to on ji zabil svým počínáním a to si ani netušila, že tvá láska a láska tvé babičky jsou jedna a ta samá osoba...“

„Miluju je oba dva,“ vydechovala jsem těžce a pomalu jsem se začínala dusit.

„Na tom nezáleží,“ šeptal hlas a já horoucně přemýšlela, jak se toho přízraku zbavit.

„Opravdu věříš, že bych nechtěla, abys byla šťastná?“ zašeptal mi do ucha hlas mojí mrtvé babičky a já jsem sebou cukla. Ten hlas mi vrazil přímo do srdce tisíce ostrých, dlouhých nožů. Ozval se i někdo jiný.

„Opravdu věříš, že to já jsem ji zabil? Že jsem jí chtěl ublížit?“ šeptal mi do ucha sametový hlas mého milého a já se znovu zhroutila na zem.

Dopadla jsem na tvrdou podlahu a brečela jsem do koberce. Tyhle sny přestávaly být normální. Všechno v nich bylo tak neuvěřitelně skutečné. Tak pravdivé. Děsila mě představa toho, že jsem schopná zamilovat se do někoho, kvůli komu moje babička prožila takový život, jaký prožila. Mohlo to být skutečné?

Odpověď byla jasná. Nemohlo. Už jen proto, že babiččin milý je teď už nejspíš jen stařík a ne oslňující mladý kluk, podobný bohu. Divoce jsem kroutila hlavou a tiše vzlykala. Co bych si vybrala, kdyby to byla skutečnost? Lásku k muži, a nebo lásku k rodině? Nad odpovědí jsem snad ani nechtěla přemýšlet. Vzpomínala jsem na toho mladíka. Mohla bych někoho takového potkat? Jeho tvář jsem neviděla jasně. Byla zahalená v jemném třpytu. Vzpomínala jsem si jen na ten hlas, a jestli to byl ten hlas, za kterým se babička tolik let hnala a dostala se pro něj do mnohých nebezpečných situací, chápala jsem jí. I já bych se za ním hnala třeba na konec světa.

A pak… jsem se rozesmála. Bylo to šílené, ale přece. Nad tím, jak jsem hloupá, když si myslím, že ten sen může být skutečností. I když mě tak děsil, od reality měl pořádně daleko. Ty hlasy, ten kluk, celá ta scéna na hřbitově. To mohl být jedině sen.

Spokojeně jsem se postavila a odtančila do kuchyně. I když mě ten sen pořád strašil a teď mi hlava bušila bolestí, ignorovala jsem svou noční můru. Nikdy neudělám takovou chybu. Nebudu si mezi někým vybírat. Nebudu hloupá. A ta pomsta… No, možná by bylo lepší, kdybych to nechala tak. Nechtěla jsem být vrah. Stačilo, že někoho nenávidím. Někoho, kdo možná ani není vinen. To mi opět připomnělo můj sen.

„Opravdu věříš, že to já jsem ji zabil? Že jsem jí chtěl ublížit?“

To mi říkal ten neskutečně nádherný člověk. I když jsem ho neviděla, pamatovala jsem si, že byl překrásný. Co když jí opravdu nechtěl ublížit? Co když odešel z jiného důvodu? Možná není všechno tak, jak se na první pohled zdá. A dávalo mi to jistý smysl. Možná bych se nad tím měla ještě zamyslet, než něco udělám.

Rychle jsem vyhnala noční myšlenky z hlavy. Nebudu si přece kazit den nějakým snem! Nebudu nad ním přemýšlet. Stejně to byl možná jen výplod mé fantazie. A ta se teď pohybovala jen na bolestivých vlnách. Ale dal mi námět na zamyšlení. Možná mne varoval před tou volbou. Před tím, co jsem nerozvážně slíbila. Varoval mě před tou rostoucí nenávistí. A včas. Teď jsem si plně uvědomovala svoji chybu a předsudky.

Zhluboka jsem se nadechla. Z kredence jsem vyndala müsli a zamyšleně jsem pomalu chroustala jedno sousto za druhým. Připomínalo mi to tiché křupání štěrku pod nohama. Půl roku jsem strávila v jižní Americe. A moc se mi tam líbilo. Kdysi jsem bývala posedlá legendami. Babička se na mě vždycky smála a vyprávěla mi legendy o vlcích, sirénách, upírech. Ty o upírech jsem měla nejradši. I když se jim babička vždy raději vyhýbala. A to jsem nikdy nepochopila. Občas, jako kdyby jí nešlo vyslovit to slovo, upír. Jednou mi dokonce řekla, abych si na ty legendy dávala pozor.

„Některé věci jsou pravdivější, než se zdá,“

Řekla mi jednou a já nad jejími slovy přemýšlela až do teď. Mohla to být pravda? Mohlo to vše existovat? Tiše jsem se usmála. Upíři, vlkodlaci. S části jsem tomu věřila, i když se to zdálo neskutečné. Zbožňovala jsem nerozluštěná tajemství.

Miska byla už skoro prázdná, když jsem uslyšela lehounké kroky. Zaposlouchala jsem se. Trošku mě to vylekalo. Zvuky vycházely z mého pokoje. Někdo přehazoval věci a potichu si něco pochybovačně mumlal.

Kdo a co dělá v mém pokoji?! Proč tam je? Co by tady dělal zloděj? Ve starém, zarosteném domě, když hned kousek ode mě stála obrovská vila, kterou majitelé často zapomínali zamykat. Že by to mohla být podobná situace, jako tehdy ta babiččina? A ten člověk sem vyšplhal oknem? Nedolámal se. To bylo zajímavé. Ale nemohla jsem svoje schopnosti porovnávat s normálními lidmi. I když jsem měla obavy, že člověk v mém pokoji není zcela normální. Že si já hloupá právě připomínala legendy o upírech a podobných stvořeních! Moje obavy ale najednou zničila odvaha, která se vzala ani nevím kde. Namísto toho, abych se schovala do skříně, jsem odvážně vykročila po schodech a opatrně našlapovala. Snažila jsem se být tichá. Na posledním schodě jsem přivřela oči. Moje odvaha neslábla. Spíš naopak. Rostla s každým jedním krůčkem. Bylo to opravdu divné. Jako kdyby mě něco tahalo k neznámému návštěvníkovi.

„Bello!!“ vykřikl někdo šokovaně a na zem spadla má oblíbená fotka. Já a moje babička jsme seděli na lavičce a na její tváři se pohupoval úsměv.

Já jsem se nadšeně šklebila a usmívala do foťáku. Tu fotku jsem měla ráda. Připomínala mi ty dobré časy.

Teď však ta fotka ležela na zemi. Sklo bylo rozbité a střepy pokrývaly značnou plochu mého pokoje. Když jsem uslyšela své jméno, vyčerpaně jsem se snesla k zemi a vyndala fotku spod střepů. Zatočila se mi hlava.

„Bello, okamžitě si sedni někam jinam!“ rozkazoval mi sopránový hlas a já byla na pokraji omdlení. Někdo mě zvedl a posadil na postel. Rytmicky klepal nohou o zem a netrpělivě vydechoval.

„Pořád stejně neopatrná,“ zamumlal a já otevřela oči.

Já z téhle části moc nadšená nejsem, ale můžete mi věřit, že z těch třech povídek co jsem na tohle téma psala, byla tahle nejlepší. Ono to taky dalo dost práce, napsat to, abych vás nezklamala. Tak snad se vám to bude líbit a obětujete aspoň svých 10 vteřin na napsání dvojřádkového komentáře. :) Nenaštvu se, když mi někdo napíše nějakou kritiku k téhle povídce, a nebo když napíšete, co se vám naopak líbilo. :) Tak, snad jsem vás nezklamala ;)

Návrat do Forks (předchozí)

Moje shrnutí

Vize nebo sen? (další)